Nepříjemné zážitky z Psychiatrické léčebny

Reakce na poznámku paní...Dobrý den, připojuji se se svými zážitky. Myslím, že tohle je tak palčivé téma, že kdyby vylezlo napovrch to, co se děje nejen na uzavřených, ale i na otevřených odděleních, museli by odejít doktoři ne dobrovolně do zahraničí, ale rovnou za mříže. Zažila jsem napadení ze stran sestry - fyzické napadení a to pouze proto, že jsem se odmítla zúčastnit tzv. večerní komunity a to jen proto, že mi bylo zle. Řvala na mě, že jsem hysterka, popadla mě za ruku a málem mi ji zlomila. Odmítla mi dát léky, které byly indikované lékařem - a tomu přihlíželo 30 lidí, všichni podělaní strachy mlčeli. Druhý den jsem si stěžovala a měla pokoj. Odehrálo se na pav.3 v Bohnicích. Tato sestra je tam tím chováním proslulá - a tiše jí to prochází. Další zážitek - holčina, trpíci kolapsovitými stavy, dostala v noci záchvat a jak sprosté byly sestry, včetně toho, že ji přeloží na uzavřené, to ani nemůžu opakovat. Ráno nikdo nic neviděl, neslyšel. Je to otevřené odd. a sestry se fakt nepředřou, to pomíjím, že každá jezdí autem až před barák. Chudery chudé. Toto odd. se prezentuje předváděním zahraničních studentů a honěním si brka pana primáře, který o svých pacientech neví nic a přesto rozhoduje. Je to na zvracení. V Bohnicích na uzavřeném odd. spáchala minulý rok sebevraždu žena od dvou dětí, pouze proto, že ji personál označil jako fetku - měla nesnesitelné stavy úzkosti a chtěla něco na uklidnění - nedal jí nic a ona se oběsila přímo na záchodech. O tom veřejnost neví, zrovna tak ani o tom, co se děje na uzavřených odd. Bez zájmu, bez terapie, jako zvířata - otřes. K tomu všudypřítomné výhrůžky sester - ne všech, některé jsou fajn, ale bojí se o praktikách doktorů a kolegyň mluvit. A to, že se na psychiatrii "schovávají" různé trestně stíhané případy, bývalí kolegové, že tam opět hraje úlohu "kdo maže, ten je na lůžku", to snad ani netřeba připomínat. Co je ale opravdu otřesné, je absence soucitu, lidskosti, chápu, že je to strašně těžké povolání, ale tak ať to nedělají protekční trubky

Pozor tohle píše bláznivá...A ty seš ve svých šedesáti taky svobodnej a seschlej dědek, že kritizuješ ty, kteří se o něčem nebojí mluvit nebo někomu pomáhat!!!

ČURÁKU :(!

A co je tvému dítěti??

Ahoj,mám jedenáctiletý dítě a chtejí mu nasadit litium.Nemá s tím někdo z Vás zkušenost.Vím,že to není zrovna k vašemu tématu,ale na locháči už byl dvakrát a pokaždé odešel s jinou diagnozou

Ja byl na psychiatri v plzni na Lochotine a hruza.4 dny jsem mel mzitky pred ocima,nizkej tlak,motala se mi hlava,bylo mi moc a moc spatne.Lezel jsem 2 hodiny na posteli a nikdo z perzonalu se neprisel na me podivat.Jeste ze tam jsou tak hodny pacienti a vi jaky to je kdyz je ti spatne.Kamaradovi tam bolelo 3 dni u srdce,tak byl na plicnim kde mu rekli ze je to od srdce,ale na odd,mu rekli ze to musi vydrzet.ZKR.pokud se lecic na psychiku tak te doktori berou jako podradnydruh cloveka.To i veznove maji veci prava!!!Budu rad kdyz se nekdo ozve.Rad bych zacal s tim neco delat.JE TO DISKRYMINACE!!!!

Hlavní pozor bych si dala na uzavřená oddělení - hrůza

přečti si příspěvky nad sebou, třeba ten od Taťány a pak to pořádně promysli. Já bych neviděl rozdíl mezi dětským odd. a odd. pro dospělé. Možná to bude ještě horší. O Dobřanech ani nemluvě..

Chci se nechat léčit v Plzni lochotíně na oddělení psychyatrie D. Má někdo s tím ukušenosti.

Ahoj Pavliku ja take byla v PL,ale mam moc mile vspominky,za 6 tydnu jsem poznala uzasne lidi a skvele terapeutky,ktere mi ukazaly z ceho se to vzalo...proc...a jak na to...byla jsem na otevrenym oddeleni pro lidi z neurozou v kromeriz,promin za chyby nepamatuji si jak se to psalo

Pavle, myslím, že se pobytu v PL bát nemusíte. Otevřené oddělení je docela fajn a dá se to přežít.Lepší, než stále trpět a přežívat.

Já byla jako 12tileté dítě těžce šikanovaná a nakonec jsem se nervově zhroutila. Měla jsem stavy úzkosti, nemohla spát.. Bohužel rodiče, ani nikoho jiného to nenapadlo nějak řešit. Nakonec jsem ve svých 12ti letech sebrala dost odvahy k tomu, svěřit se svému dětskému lékaři a požádat jej o pomoc.. Ten mě poslal k jistému panu doktoru Čapkovi z Chebu, dětskému psychologovi. Když jsem tam dorazila, doktor si nejspíš přehodil nějaké papíry a začal se mnou řešit na jakou se hodím střední školu a povolání. Nakonec jsem si to s ním ujasnila, kuse sdělila své problémy a pan doktor řekl, že to není pro něj a poslal mě na oddělení dětské psychiatrie v Plzni na Lochotíně.
Jestli jsem zažívala tehdy ve svém životě peklo, tak Lochotín byl ještě desetkrát horší. Doktoři a sestry naprosto bez zájmu, absolutní chaos. Třeba se stalo, že na oddělení najednou nebyl ani jeden dospělý, celý personál se prostě vypařil. Ráno vás budil řev sestry "Chcanky, chcanky!!", to se pravidelně z nějakého důvodu odebírala ranní moč, nevím proč, nebyli jsme oddělení pro toxikomany, to bylo o patro víš. Za trest se tam píchaly oblbovací injekce, jako v rekviem pro panenku, například za to, že jedna holčina polila na chodbě podlahu vodou.. No a taky se za trest zavíralo na noc na oddělení pro ty nejhorší případy, kde byli opravdičtí cvoci.
Obsazení našeho oddělení bylo různorodé. Jedna chudinka anorektička, ta se mnou bydlela na pokoji, kterou nikdo neléčil, jen dostávala dvojité porce jídla z výhružným " a koukej to sníst!", které pak vyhazovala všude možně. Potom tam bylo pár zneužívaných dětí, jedna holka, kterou tam rodiče šoupli za to, že chodila často za školu a podobně. No a jeden hoch, co se snad v afektu štrejchnul žiletkou. Prostě samá "nebezpečná individua" a podle toho se k nám taky lékaři a sestry chovali. Například první, co proběhlo po nastoupení do tohoto zařízení bylo, že vás začali tlumit léky. Asi aby to měly sestry snažší. V noci nás navíc zamykali na pokojích. Ale o to, že při sprchování probíhaly hotové orgie, se nikdo nezajímal. Na druhou stranu sestra na raní komunitě všem posměšně oznamovala kde kterého chlapce načapala při masturbaci. Na dětském oddělení byla také zřízena kuřárna, kterou mnoho dětí využívalo a pálilo s požehnáním lékařů jednu za druhou.. Vzpomněla bych si i na další šílenosti, ale to by vydalo na knihu. Ještě dodám, že to bylo 12 let zpátky. Z oddělení jsem se vracela štědře zásobená Lexaurinem, tím růžovým, který mi přepracovaný pan doktor Čapek ještě dále předepisoval, aniž by se zajímal, jaké to může mít následky, zvlášť u dítěte a navíc zcela zbytečně. Mělo to následky, samozřejmě. Nakonec jsem se závislosti na Lexaurinu nějak zbavila, ale ty šrámy na duši, těch se asi nezbavím nikdy. Navíc, po letech se mi do rukou dostala výstupní zpráva z nemocnice a zjistila jsem, že doktoři asi vůbec netušili, proč jsem tam vůbec byla. Napsali jen něco ve smyslu že jsem předčasně vyspělá a mám náročné požadavky na své okolí, ale že mne na oddělení hodili do latě a teď už budu sekat latinu. Docela mě to pobavilo, jako by mě tam strčili rodiče za to, že je zlobím. Při tom jsem tam šla z vlastní iniciativy a s nadějí, že mi pomohou se trochu sebrat..

Mám někdy pocit, že bych také potřeboval léčbu na psychiatrii. Trpím velkým strachem, nejistotou a úzkostnými stavy. Tyto stavy mě dost omezují. Moc se ale bojím, že bych tam skončil. Podle toho co píšete, mám velké obavy z pobytu v PL. Přeji hezký den a klid v duši.

Mám také děsivou zkušenost s léčbou na psychatrii. Maminka se neúspěšně pokusila o sebevraždu a já jsem ji bohužel přemluvila k léčbě depresí v nemocnici. Na oddělení nastupovala naprosto orientovaná a fyzicky fit. Ani v nejhorším snu jsem nečekala, že tam z ní lékaři během měsíce udělají dezorientovanou trosku, neschopnou se o sebe postarat.A o sesterské péči ani nemluvím. Po mé třicetileté práci ve zdravotnictví je to hrozné rozčarování!! Hlavně nacpat pacientům sedativa, ať máme pokoj - to je asi heslo dnešní psychiatrie. A nedej bože, aby měl někdo ještě nějakou další nemoc. To už je vůbec nad jejich síly ! Radím všem : Pokud to půjde vyhýbejte se lůžkové psychiatrii jako čert kříži, tam z Vás udělají ještě většího magora.

24. 3. 2007 14:50:33, Irma
Po děsivé zkušenosti před necelými 7 lety mám fobii z PL, stále musím myslet na to, co kdybych se tam dostala znovu, prostě vtíravé úzkostně-agresivní myšlenky. Dá se toho nějak zbavit???
Hlavně mi ale neříkejte, ať se tam jdu léčit, přece nemůžu jít tam, kde mi trauma způsobili!!!

Ahojky! Najde se tu někdo, kdo má osobní zkušenost s uzavřeným oddělením Psychiatrického centra Praha? Moc by mě to zajímalo. Díky.

Podla vsetkeho ano.

to Andrej: Je to tedy tak, že člověk trpící epilepsií nemůže onemocnět schizofrenií? To se vylučuje?

Ohladom tzv elektrosokov (spravne elektrokonvulzivna terapia):) Slovo znie dost brutalne a ludia ho radi pouzivaju, aby budilo vacsiu hrozu nez tomu v skutocnosti je. V prvom rade nejde o ziadnu nasilnicku metodu, akoby sa dalo z nazvu vycitat. Elektrody sa pripnu na spankovu oblast na hlavu. Prv nez sa vsak aplikuje vyboj (ktory nie je velkej intenzity aby mohol pacienta nejako poskodit - ide o akesi vyvolanie umeleho epileptickeho zachvatu - zistilo sa totiz, ze pacienti s epilepsiou nikdy nemavaju schizofreniu - tot princip elektosokov), sa pacient pomocou anestetika uvedie do kratkotrvajucej (asi 5 min.) narkozy, z coho vyplyva, ze pacient pri nom nic neciti, je to podobne ako pri operacii. Bolo by to ako povedat, ze chirurgovia rezu zaziva:) Asi som vas sklamal ale ziadne nasilie ani elektricke kreslo sa nekona:) Inak stale ide o velmi ucinnu metodu, ktora nema nic spolocne s trestom, pacientovi prinasa ulavu, dochadza pri depolarizacii k zmene chemie mozgu a viacero veci sa da "do poriadku" - je to akysi reset v hlave a po nom to skratka funguje o nieco lepsie:)

Dobrý den, můžete mi napsat, co tam pro Vás bylo nejhorší ? Proč už by jste tam nikdy nešla ? Děkuji za Vaši odpověď.