Líbí se Vám jak holka / kluk / čůrá ??

Já moc děkuju za podporu a já jen se někdy v té konfrontaci s nemocí z toho trochu skládám. Nikolka byla u sebe a chtěla ,abych přišla a taky byla smutná a říkala,že se o maminku bojí a rozplakala se a nebyla k utišení a tak jsme se chvilku prošly samy ven a povídaly si a já jsem taky toho plná. mamča ještě neví, jestli půjde na to ozařování, ještě je čas na rozhodnutí,ale prostě se bojíme. Libor je taky hodně teď se mnou a říká,že to bude dobrý a ať nepanikaříme,ale žesi uvědomuje, že ta nemoc nemusí být jednoduchá. Když jsem se šla vyčůrat na záchod tak šel se mnou a chtěl počůrat ruku a tak jsem mu to celý pustila do ruky, ale vůbec jsem nic neprožívala, úplně vydepkovaná, prostě jsem nemohla nic a jen jsem seděla na záchodě a bulila. Proč na mne to vzdycky dolehne ,když bych měla být spíše klidnější? Asi jak jsem si uvědomila,že mamču dost vyčerpala ta cesta a že jí opravdu asi není moc dobře a je to nutno řešit. Dnes jsem zasekala výuku a je mi to jedno. Klidně se na školu vykašlu, jen aby se maminka uzdravila.

Klárko držím ti palce (myslím ohledně toho ať to dopadne dobře tvé mamince)

Klárko bude to dobrý. Já na tebe moc myslím abys nebyla smutná.

Už jsme doma a jsem ráda,že jsme tam byli. Mamča je ale z tý cesty unavená a teď odpočívá. Bylo jí řečeno ,že ta terapie zabrala,ale že není yhráno a bude to ještě několikaměsíční proces,ale že tělo vše ukládá jako léčivé z těch preparátů příznivě. Pečlivě studoval i lékařskou zprávu a ještě řekl, že musíme v terapii pokračovat a tak jsme přikoupili ty léky i dál. Co se týká ozařování, není k tomu nakloněn, ale nechá to na mamčině volbě. Ještě mamča bude tedy pokračovat v té léčbě a zase se máme ukázat za měsíc 10. února. Jako já vnímám, že je v pohodě, ale při větší zátěži se rychle unaví. Do Prahy jel Libor a řídil a sice občas sněžilo,ale dalo se to. Před Prahou jsme si zašli na čůrání u pumpy a já s Nikou zase spolu bv kabince, a ani se nám nějak nutně nechtělo a tak mě Niki nechala první a já udělala jen mírný pramínek, ale pak se to rozproudilo a vyčůrala jsem celkem dost, Niki to udělala rychle a prudce ale jen krátce, asi jak viděla, že mi to jde, tak se jí chtělo víc. Zpátky jsme se vyčůraly jen s Nikou a mamča taky a tak asi normálně a Niki ,že bude asi i to druhý a tak jsem na ni počkala venku a ona se v klidu vykakala a byla v pohodě.Libor mne pak nechal po dálnici na Hradiště řídit a zvládla jsem to až do Mimoně.
Udělali jsme si jen polévku rychlou a budeme odpočívat. Mám o maminku stejně strach. Když jsem ji viděla, jak je unavená,tak si myslím, že sice je to lepší, ale stále to není vylečený. Já nechci aby nám umřela, já ji chci mít a moc se o ni bojím.

Ve městě snad ne, tam by ji sebrali.

Myslím na Klárku jak dopadla v té Praze. Snad dobře. Jen aby je nenapadlo někde čůrat venku,tady je krutá zima .