ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Mila Heleno, mas pravdu. To, ze se s nekym rozejdes neznamena, ze se Ti prestane libit, pritahovat a ze na nem stale budes obdivovat ty kladne vlastnosti... Duvod, proc jste se rozesli, je predpokladam v tom, ze nejste schopni zit spolecne, a to je prece uplne jina kvalita nez ty, o kterych je rec vyse... Ano, dela to zivot komplikovanejsi, ale taky to dava zivotu dynamiku... I pro mne je tezke videt svou pritelkyni kdyz vim, ze je stale stejne krasna a ze me pritahuje. Ale to po Vas nikdo nechce, abyste to menili... Opet polozim otazku: kolik chlapu ve vasem okoli vas pritahuje, kolik chlapu, ktere jste kdy potkaly by stali za hrich? Myslim, ze jich bude hodne, a presto s nimi nepotrebujete vytvaret partnersky vztah... Daniela si v prubehu zivota vytvorila zrejme lepsi mechanismus, ktery ji umoznuje se techto pocitu bolesti lepe vzdat...

Ondreji, do puntiku s Vami souhlasim a diky za tu uvahu. Kamen urazu u tezce prozivanych rozchodu ovsem nebyva rozum, ale neco jineho(nechci rikat srdce, aby to nevyznelo jako klise). Myslim si, ze tezce prozivany rozchod a neschopnost se odpoutat od byvaleho partnera je dusledek nevyjasnenych vztahu a ocekavani od rozchodu. Ja jsem napriklad dala podnet k rozchodu s partnerem po sedmiletem souziti a dnes je mi jasne, ze to bylo prave z tech duvodu, ktere jsi popisoval u sebe a tve byvale partnerky. Vicemene jsem ho chtela donutit k nejakemu rozhodnuti, chtela jsem, aby mi dokazal, ze ma v techto vecech jasno(v dobe krize, pochopitelne)a ono se tak nestalo. No a z toho práve vyplyva ta nevyjasnenost, ktera mezi nami bude porad viset. Myslim, ze se to ani neda sdelit, vysvetlit, uz to bude rok a pul co jsme od sebe. Kazdy mame svoje nove partnery, oba jsme na tom zhruba stejne, zadna kridla, ale pocit vyrovnanosti s novymi vztahy. Problem je v tom, ze spolu nedokazeme prirozene komunikovat. Stale mame potrebu se o tom bavit, a popuzuje nas oba odlisne a rozdilne videni skutecnosti, ktera za rozchodem stala. Ja uz nejsem ve stavu, kdy bych se chtela vratit, ackoli se priznam, ze s tou myslenkou nekdy koketuji. Jen jakoby to porad nechapu, nerozumim. S byvalym partnerem se obcas vidame, ale jakoby se neustale vracime k tomu nasemu rozchodu a svymi uvahami nedochazime k vyrovnani se s tim. Tak ted jsem to napsala asi strasne slozite, ale mozna nekdo, kdo ma podobne myslenky to pochopi. Mejte se krasne a preji co nejmin bolavych dni.

Ondřeji, mám malou připomínku. Ty nás tu automaticky všechny bereš jako ty opuštěné, utrápené chudinky, které si doma rvou vlasy a vynakládají veškerou energii na to, jak získat dotyčného zpět. Ale v mém případě jsem já ten vztah ukončila. Byly tam věci, o kterých jsem věděla, že bych je nedokázala do budoucna tolerovat. Ale i tak to prostě hrozně bolí, toho člověka mám pořád "v hlavě", pořád mě fyzicky přitahuje atd. Do téhle diskuze jsem se zapojila hlavně kvůli Daniele, která dokáže tak rychle přehodit výhybku a téměř bleskově (což teda pro mě pár měsíců v tomto případě je) navázat vztah s někým novým. Mě to udivuje a štve, protože vím, že ten, koho jsem opustila, bude mít taky do měsíce jinou, já za to nemůžu, mě prostě tyhle lidi lezou na nervy.

Abych taky jenom tady nemudroval a prisel s nejakou osobni zkusenosti... Pred lety jsem se seznamil s pritelkyni. Byl to muj prvni vazny vztah, zili jsme spolu. Jiz na samotnem zacatku naseho vztahu se vlastne objevil i nas konec... Veci, ktere mi pripadaly komplikovane a ke kterym jsem sam prispival, jsem povazoval za tezke a tezko resitelne (souziti s predchozim pritelem). Pak uz jsem jenom sledoval, jak se to same deje me. Dodnes vim, ze to byla pro mne osudova zena, mela stejne zajmy, stejna extrovertka jako ja no proste ideal... Ale kazdy jsme proste byli jini... Ona nekomunikovala, ja ano... O zmenach pouze mluvila, ale ciny zaostavaly... Bolelo to tyden, ale pak jsem pochopil, ze ne s kazdym, s kym je mi dobre, musim bezpodminecne zit a budovat vztah... Taky jsem se dopustil uskoku, na ktere nejsem hrdy a naskakuje mi husi kuze, kdyz na to pomyslim... Me pomohlo to, ze jsem se obratil do sebe a dal jsem si zavazek, ze se budu na priste snazit venovat se naucit odhalovat ty spatne signaly vcas. Protoze, verte mi, ty signaly tam jsou od samotneho zacatku... Nakonec vsichni vime, ze byt spokojeny je hrozne nebezpecne a kdyz jsme spokojeni ve vztahu tak, jak je stabilni, zavani to necim divnym... Ja osobne se snazim o to, aby byl vztah jeste lepsi az bude nejlepsi na celem svete :o) Pokud ve vztahu funguje snaha se individualne rozvijet a pri tom tvorit spokojeny vztah, je to spravna cesta... Kdyz usneme na vavrinech, ze MAME neco jisteho, prestavame se vyvijet... A to je prece strasna skoda... Clovek by mel podle me vzdycky vedet, co si sam se sebou pocne... Vzdyt o partnera nemusite prijit jenom rozchodem, ae treba i smrti... Co pak s nami bude??? A nevi-li, co si pocit, pak byl vztah pouze urcitou lenosti, jak nepracovat na sobe samem, ale na necem, co tvori oba spolecne... Pak se da totiz schovavat se za tak silna slova jako milovat, laska, partnerstvi a vztah. Mozna je to jenom nedostatek odvahy zit svuj vlastni zivot - vzdyt to vubec neni v rozporu se vztahem :o))) Nadeje je vzdycky pro nas samotne, ne pro vztah... Vsichni prece zname, jak je snadne si na nekoho zvyknout, nekoho si oblibit... Kolik mate pratel, na kterych neco obdivujete, ale presto s nimi nechcete vytvaret vztah...

ahoj,obligátní - to chce čas. Nic víc, nic míň. Vím o čem mluvím. Já měla vztah dvouletý, avšak velmi intenzivní a po rozchodu ...... to co ty. Ale čas ukáže. Hledání partnera jsem úplně vypustila, neboť jsem nechtěla nikomu ublížit. časem se na to začneš dívat jinak, začneš přehodnocovat a uvidíš, že na tebe čeká něco lepšího. Teď mi nevěříš-to je jasné. Ty jsi přesvědčená, že to byl ON. Ale nebyl. Protože kdyby byl, tak zůstane a jde s tebou dál. Oči si vyplakej, smutni si, trap se!!! Ale koho tím dojmeš? Ničíš jen sama sebe. Na co ty fotky doma? Dej je načas někam mimo dosah. Nenič je, to by byla škoda. Kolik ti vlastně je? Já jen, že si myslíš, že je konec světa. Teď budeš mít taky pocit, že ti nikdo nerozumí apod. Neboj, rozumí!! A navíc láska je jistý druh sobectví. Víš proč milujeme? Protože je nám s tím druhým hezky a tím si ukájíme své pocity. Takže máme rádi sebe. Tak je to. Stačí se jen zamyslet a ne se litovat.Tak to vydrž a měj se a přeji ti fajn chlapa. Takového, který neuteče z rozehrané hry ale dotáhne ji do konce. Chlapa!! Ne slabocha.

Aurelie, jisteze je to komplikovanejsi, ale snazil jsem se zjednodusovat ve snaze vystihnout podstatu. Vas vztah s otcem by mohl byt tim voditkem... Je otazka, jestli to, co citite k partnerovi byste radsi necitila treba ke svemu otci... Je to jen tema k zamysleni, netvrdim, ze toto je podstata vaseho problemu. V kazdem pripade vetsina toho, co tu ctu o tom, ze nelze se zamerit na nic jineho nez na vztah ke svemu byvalemu po dobu delsi nez 6 mesicu - to uz stoji za zamysleni nad sebou... Patrat po tom, co me tolik zranilo, proc to nelze, na co nejradsi vzpominam... Je to bolestive, stoji to usili, premahani, ale tam vezi ta odpoved.. a zaroven i odprosteni se od toho... Ja jsem ted na druhe strane barikady a take vim, ze je mozne, ze kdybychom se potkali za pet let, bylo by vse jinak... Ale to je jenom hypoteza - nic vic, nic min... Vzdyt zijeme tim, co je dnes a ne tim, co by mohlo byt, kdyby... Zkuste se zamyslet nad tim, kdo z vas byl ten, kdo byl orientovany na budoucnost? Clovek je svobodny a to prinasi odpovednost a nest odpovednost je strasne bolestive a rozhodne se nedovite, jestli jste se rozhodla spatne nebo dobre... Dulezite je to, ze vite, ze si budete umet "unest" to, ze jste se tak rozhodla... Ja jsem nas vztah ukoncil proto, ze jsem se necitil ve vztahu dobre, byly na me kladeny naroky, ktere jsem nechtel nest a byla na mne presouvana odpovednost za to, abych rozhodoval za nas za oba... Ja nechci tento dil odpovednosti... Ja chci, aby ma partnerka take rozhodovala a rozhodovala predevsim sama za sebe a ne za nas vztah...

Ondreji, mate pravdu, ve vsem. Jenomze jedna vec je vedet a druha vec tak i citit, tohle vetsinou dohromady nejde. Jinak samozrejme nelze nikdy rict, ze byvaly partner je a zustane tou nejvetsi laskou zivota, treba ne. Ale treba taky ano. A taky je docela vzacny jev, ze si lide berou svoji nejvetsi lasku. Vetsinou uz ji potkali nebo ji potkaji v prubehu manzelstvi - takovych historek znam! Tim se nabizi otazka, jestli zivotni laska neni tou zivotni prave proto, ze je nedosazitelna - at uz proto, ze skoncila nebo proto, ze v jeji plne realizaci brani prekazky. Myslim, ze je docela zajimavy napad najit nejake spolecne rysy nas, kteri jsme na tom stejne. Ja mam napriklad problematicky vztah s otcem, od malicka si me moc nevsimal a spis me odmital. Nasledne se mi v zivote libili chlapi, kteri byli tatovi podobni a nejakym zpusobem nedosazitelni.

A jeste jedna vec, Lucie... Neni lepsi resit odpoved na otazku, kterou jste sama polozila - "Co bych si sama pocala?" Ja bych to videl jako dulezity moment, ktery stoji za zamysleni...

Lucie, myslim, ze vim, proc vam psycholog nepomohl... Protoze vam rika neco, cemu se branite... Pusobi to na mne dojmem, ze se nechcete venovat sobe, ale svemu vztahu. Kdysi nekdo moudry rekl, ze: "blazen je ten, ktery se snazi jiz po nekolikate stejnym zpusobem dojit jineho vysledku". Pokud budete chtit pomoci sama sobe, zjistite mozna velmi rychle, ze psycholog ma pravdu...

Ahojky, prozivam prave neco podobneho, s tim rozdilem, ze s pritelem stale jsem. Jsme spolu skoro 7 let a posledni 2 roky se rozhoduji, ze od neho odejdu. Ale neumim to udelat - nevim, co bych si sama pocala. Tak to resim casto schuzkami s jinymi muzi ( prinasi mi to jen chvilkovou radost a utechu - mam pocit, ze o me stale nekdo stoji.. ), ackoli toho "sveho" miluji. Nevim, proc je to tak zarizene, ze clovek miluje nekoho, o kom vi, ze je pro nej nevhodny. Vim, ze muj pritel by byl presne ten pripad, ktery by si nasel znamost za par dnu ci tydnu. Zavidim Vam proste i tu odvahu projit rozchodem. A psycholog mi rovnez nepomohl - mam se podle nej venovat studiu, praci a svym zajmum a nepremyslet o tom o)) Jak snadne - pro neho.

Vazene damy a necetni panove,se zajmem si ctu vase prispevky do diskuze a jsou pro mne velkym poucenim a pro vas by mely byt take. Vetsina odpovedi, ktere hledate lezi v tech radcich, kterym bohuzel nevenujete pozornost. Neni vam az statisticky podezrele, ze tolik z vas prozilo tu PRAVOU a JEDINOU lasku? Proc, kdyz to slo jednou, nemelo by to jit po druhe, po treti, po ctvrte? Je to normalni... Tech, kteri se do sebe zamilovali (rozumej zblaznili se do nekoho) a pak byli schopni lasky je velmi malo a je to jev vzacny... Zkuste schvalne vyuzit tohoto diskuzniho fora k tomu, abyste si sdelily, co mate spolecneho, ze vam cini takovy problem odprostit se od vztahu. Treba zjistite, ze mate podobne rodinne zazemi, ze vase matka byla nejaka, vas otec byl nejaky. Zni to jako klise, ale ono to funguje. myslim, ze by vas to mozna i zarazilo, jak si v necem budete vsechny podobne (tim nemyslim, ze byste snad byly stejne). Hodne za Vas se soustredi na jediny cil, jak ho ziskat zpet, protoze jiny cil nevidite. Zkuste se na to podivat z nadhledu. Domnivam se, ze to slavne "to chce cas" je jen vnejsim projevem zmeny, kterou asi budete muset vsechny udelat... Je to bolestive a bude vas to stat spoustu energie - budte odpovedne jen samy za sebe a ne za VAS VZTAH. To, ze jste tady na svete prece neznamena, ze jste tady kuli tomu svemu. Seberalizace je ten prostredek k tomu, abyste se pres to prekonaly. Ve jmenu lasky se dopoustite krivdy hlavne na sobe samych a zda se mi, ze za to odmitate nest odpovednost. Kolik energie a slz jste uz investovaly do toho, prijit na to, jak ho ziksat zpet? Neni lepsi se zamerit na sebe? Vzdyt vy jste odpovedne jen samy sobe, nikomu jinemu.

Katko, no nevim, jestli v tomto pripade je spolecne bydleni idealni reseni. Spis byste si meli dat malou pauzu. Taky nevim, jestli tahle jedina udalost, kterou popisujes, mohla byt pricinou vaseho rozchodu. Heleno, to me vzdycky vydesi, kdyz nekdo rekne, ze se s rozchodem nevyrovnal treba po 8,10 letech. Bojim se, abych neskoncila stejne. Jsou lide jako my dve, kteri se dokazi nechutne trapit a pak lide jako Daniela, kteri se okamzite oklepou. Je fakt, ze Daniele zavidim. Taky si ale myslim, ze jeji laska k byvalemu asi za moc nestala a to je jedine dobre, protoze si tim na dlouha leta mohla uzavrit cestu k nekomu lepsimu. Heleno, ja to cekani na novy zacatek neberu jako ztratu casu, pro me je to nadeje, ktera mi dava kridla a pocit stesti. Neznamena to, ze ted nekolik nasledujicich roku hodlam sedet doma, uhanet ho a cekat. To ne. Ted budu zase plnohodnotne zit s tim, ze budu vyckavat na vhodnou chvili a pak zacnu vyvijet iniciativu. Ovsem nenasilnou. Kdybych treba behem tehle doby potkala cloveka, kteryho bych mohla milovat, tak bych se na byvalyho mohla vykaslat. Jenomze vim, ze tohle me nemuze potkat ani nahodou. Problem je ten, ze ja jsem si uz pred lety stanovila v hlave , jak by mel vypadat muj idealni partner - povahove, intelektualne, fyzicky, sexualne. A pak se objevil byvalej, kterej tohle vsechno do puntiku splnoval a dokonce jeste predcil moje ocekavani. Za tak uzasnyho chlapa nikdy rovnocennou nahradu nenajdu. A proc si myslim, ze bysme mohli byt znova spolu? Proste mam ten pocit, ze to dokazu. Ze muzeme zacit znovu. On me kdysi hodne miloval a i po rozchodu mu na me zalezelo, takze nejaky pouto tam i z jeho strany bylo a musi byt. Ted u neho bohuzel zafungovalo prislovi Sejde z oci, sejde z mysli. Pres rok jsme se nevideli, protoze oba zijeme v jinem meste a dost daleko od sebe, a z jeho strany ty zbytky citu ke me zacali plynout do ztracena. Taky ma jiny vztah, takze i myslenky jinde. To ale nevadi, az bude vhodna doba, tak ho vyhledam a doufam, ze mezi nama vznikne to co kdysi pred lety - laska na prvni pohled.

Po menších neshodách jsem odmítla jet s přítelem k jeho rodičům. Moc mě tenkrát prosil a já byla odporně tvrdá a nepovolila. Dokonce i plakal, protože já jsem mu řekla, že už ho nechci ani vidět. Bylo to zlé, ale nakonec se za mnou druhý den zase rozjel a tak nějak se to částečně urovnalo (alespoň jsem si to myslela já). Ovšem to jsem netušila, že jeho se tato situace tak moc dotkla, že pak už stačilo jen málo, aby mi řekl, že vztah se mnou nemá žádnou budoucnost. Byl prozměnu chladý jako jsem tehdy byla já. Jenže já v tu chvíli neprosila, spíš naopak, dávala jsem mu ve spoustě věcí za pravdu, ale nakonec mi z toho je strašně smutno. Nechci o něho přijít. Mám ho moc ráda a teď teprve tuším, jak se tenkrát cítil. Ještě maličkost, v práci jsem ještě před tímto dala výpověď, měla jsem jít za ním, našla jsem si nové místo a on mi nabídl i v této chvíli spolubydlení. Upozorňoval mě, že je rozdíl s někým žít a bydlet. pochopila jsem, že on mi nabízí pouze bydlení.Přijala jsem to. nakonec jsem odložila hrdost a poprosila ho, aby mi odpustil, že díky němu vím, jak se tenkrát cítil. Chladný byl ale stále, takže mi nezbylo nic jiného, než si zahrát na hrdinku. Napsala jsem mu doslovně: Mam tě ráda a doufam, ze jako kamarádka Tě nezklamu.Co když jsem ho ztratila úplně a nenávratně? :-((

Díky, díky Maddnes a Jitko - zdá se mi, že jste mě pochopily a uvažujete stejně jako já. Aurelie samozřejmě taky! Já přece vůbec nechci ze sebe dělat šlechetnou a utrápenou a dávat najevo, že jsem něco víc, když se pro toho dotyčného dokážu trápit dlouhé měsíce. (A s tím prvním vztahem, kdy který byl opravdu hodně intezivní, žili jsme spolu, znaly se naše rodiny apod a všichni počítali se svatbou - tak s tím jsem se asi docela nevyrovnala doteď - a je to osm (!) let. Kdybych ho potkala ve městě s jeho štastnou rodinkou, vím, že by mě to sebralo ještě teď.) A VY SI MYSLÍTE, ŽE JÁ TOHLE CHCI?!!!!! ŽE MĚ TO BAVÍ? Že mám dobrý pocit z toho, když usnu jenom v případě, že si vezmu prášek na spaní nebo se s prominutím naleju - že mě baví probouzet se s úzkostí v žaludku a s pocitem beznaděje, že nikoho lepšího nepotkám? Taky jsem se zpočátku snažila řešit to stylem: tak, a teď si okamžitě najdu někoho "lepšího", dávala jsem si inzeráty, scházela se s klukama, kteří možná i byli vhodnější, ale vzhledem k tomu, že jsem je porovnávala se svojí bývalou láskou, nikdy to nemohli vyhrát. Já prostě když někoho miluju, je pro mě ten nejlepší, nejhezčí, nejpřitažllivější, neschopnější.... Jsem zemské znamení (býk), o kterých se píše, že jsou hodně stálí a věrní - no abych řekla, ta "stálost" mě stála hodně trápení. A taky to byly situace, kdy ONI měli jasno a věděla jsem, že žádná naděje do budoucna neexistuje.... Aurelie, proč si myslíš, že ho získáš zpátky? Máš takový pocit? Možná to cítíš dobře, já na intuici hodně dám. Ale nebojíš se, že se spleteš? Že zahodíš dalších pár měsíců marným doufáním a nic se nezmění? Je to tak těžké rozhodování. Já jsem takhle strávila sedm měsíců, kdy se ten dotyčný rozhodoval, jestli bude se mnou, nebo s tou druhou. vím, že je to o sebeúctě - kdybych jí měla dostatek, odeslala jsem ho okamžitě kamsi - ale tam to zas bylo složitější v tom, že i já jsem tomu vztahu dost "dopomohla" do hrobu, proto jsem měla výčitky a všechno to čekání jsem snášela. Ale - bylo to opravdu neskutečně hrozné a už nechci nikdy v životě nic takového zažít.

Zdravim vsechny nestastniky.Zalozila jsem tohle tema a diskuzi porad casto sleduju, ikdyz do psani se mi moc v posledni dobe nechtelo. Uz je mi trapny psat porad dokola, ze se vubec nic nezmenilo, ale je to bohuzel tak. Od rozchodu s pritelem uz ubehl vic jak rok a pul a PORAD HO MILUJU!! Miluju ho snad jeste vic nez kdysi, jestli to je vubec mozny. Miluju ho tak, ze bych upsala dusi dablu, abysme byli zase spolu. S rozchodem jsem se porad nevyrovnala a nikdy nevyrovnam. To nezni moc pozitivne, ze jo. Pres to vsechno se zase necitim az tak na dne. Pred par mesici jsem se psychicky zhroutila a brala antidepresiva, uz se mi nechtelo zit. Musim rict, ze prasky mi strasne pomohli, stejne tak psycholog. Lasku to sice nevyleci, ale zacnete uvazovat pozitivneji a bez depresi, naucite se se svym zklamanim zit. Vrele doporucuju kazdemu, kdo se ocitl v psychicky nesnesitelne situaci. Muj byvaly pritel uz ke me nic neciti a uz se mnou ani nechce komunikovat. I to jsem unesla, musela jsem. Ale vite co, mam pocit, ze se tak nejak otvira jina kapitola myho zivota. Vim, ze ho dostanu jednoho dne zpatky. Vim, ze to nebude zitra ani za mesic, ale stane se to. Citim v sobe hrozne optimismu a sily a verim, ze to dokazu. Ztratila jsem cloveka a te ztrate uz nebudu jenom tak necinne prihlizet, pokusim se situaci zmenit, ikdyz to bude trvat mozna nekolik let. Drzte mi palce. Aurelie

Jitko, diky za tvuj prispevek. Naplast na bolistku to urcite nebyla, takto bych to nikdy neresila, rozchodu jsem zazila vic. Jde o to, ze jsem za pomerne kratkou dobu poznala opravdu hodneho pritele a ver mi, ze clovek to nikdy dopredu nepozna, jestli bude stastny prave s timto nebo s tim druhym. Miminko cekam proto, ze jsem to uz chtela, bude mi 28 a myslim, ze na to mam vek. Kazdopadne to nebyla zadna nehoda. A ze jsem na byvaleho zapomnela tak brzy??? Nezapomnela, ale naucila jsem se s tim zit. Jeste jednou opakuji, ze v dubnu mi nekolikrat jasne rekl, ze v nasem vztahu uz ma jasno a ze nechce, abychom jeden druheho vic trapili a proto se semnou rozchazi. Nedaval mi sebemensi nadeje do budoucnosti, nepocital uz semnou, chtel byt SAM !!! Co jsem mela jineho delat, nez se s tim smirit? Musela jsem se to naucit. A at uz to zni krute, je dobre, ze to se mnou dopadlo tak, jak to dopadlo, tedy ze se k nemu nemohu vratit, alespon vidi, jak strasne je, kdyz nekoho prosis, trapis se pro neho a on te neslysi a chova se chladne. Uz se s tim bohuzel neda nic delat a ja bych ho stejne zpatky nechtela, vystrizlivela jsem z tohohle vztahu, uz jsem tady vysvetlovala, ze ac byl ten vztah plny velke vasne, v normalnim zivote to chtelo poradnou davku tolerance. Nekdy jsme na sebe byli jako psi. Presto se milovali. Ted jsem konecne stastna, a jak dlouho jeste budu, je ve hvezdach, ale byla to moje volba, a tak se s tim poperu. Preji vam vsem hodne stesti.Daniela

jo kdyz se zenska fakt kousne je to sila..je to uz nekolik let-ja jsem kvuli nestastny lasce utopila kus zivota v zavislosti..tedy nejdrive kvuli nestastny lasce a pak uz to neslo zastavit..--ano muzu si za to sama to vim,ale ja byla tehdy piskle-nebylo mi ani 17..co si budem povidat-zadnej velkej rozum.a nemela jsem nikoho kdo by mi pomoh tu jizdu zastavit.tenkrat bych prodala certu dusi aby se vratil-no vlastne jsem ji prodala..a vite co?tenkrat mi nekdo rekl at si dam bacha,aby se mi to nahodou nesplnilo.tenkrat jsem nechapala..asi za rok se mi povedlo se zabouchnout..nebyl to ten pravy!ale uz to pak nebolelo..nekdy jsem na nej vzpominala-kdyz jsem nahodou mela cistou hlavu.ale nestyskalo se mi..pak po par letech-kdyz jsem se z toho svinstva vysekala-zila jsem uz uplne jinak a narodil se mi syn-cerstve rozesla s jeho otcem,jsem se vratila zpet do prahy a on ze zahranici mu to rek nas kamarad a on ze me chce strasne videt..mela jsem z toho prvniho okamziku tremu-ale nic vic!vpohode jsme se s celou partickou kamaradili-obcas zasel i na navstevu a pak na me jednou vybalil ze by chtel zacit znovu--takze hura?nova laska?NE-aspon satisfakce?-ani to ne-necitila jsem vubec nic po tech 7mi letech..nic..dokonce mozna trochu litost..bylo mi ho lito ze ho odmitam..a rikala jsem si pak vecer..no a tak sis to prala!..dnes jsme si navzajem velmi blizko-vetsinou vola prvni mne kdyz ma nejakou novinku-a obcas se i obejmem-ale jako bych objimala segru..a vedla v pokoji ted oddychuje moje laska,kterou jsem nasla tam kde bych ji nikdy necekala a v chlapovi kteryho znam 12let,ale v ty dobe mi nebyl dost dobrej-protoze jsem byla nana slepa a nafoukana.odsekavala jsem mu i na pozdrav..asi je to ten pravy..doufam-uz se mi jinam nechce-nezoufejte..moje babicka kdyz jeste zila mi rekla-pokud te nechal neni to on...ja tomu verim-musela jsem dostat skolu abych otevrela oci..taky mi prisel tamten skvelej a dokonalej-tenkrat..

Nekde jsem cetla,ze cloveku trva prumerne 3 roky nez se uplne odprosti od byvaleho vztahu. Pokud ma mezi tim jine partnery, tak jejich vztah je predchozim znacne ovlivnen. D., zadny psycholog ti NIKDY neporadi, aby ses ze smutku dostavala hned s jinym partnerem - uplne naopak. Po rozchodu si clovek musi dat pauzu a sam se dostat z nejhorsiho, pak se teprve zacit poohlizet po nekom jinem. Daniele to strasne moc preju, ovsem az tak moc bych zase nejasala. Prijde mi opravdu divny, ze za tak kratkou dobu si nasla nekoho jineho a ceka s nim dite. No, nezlob se Danielo, me spis pripada, ze tohle byla naplast na bolistku a divila bych se, kdyby vam to do budoucna klapalo. Uz jenom proto, ze ve stavu smutku a nestesti vnima clovek spoustu veci a lidi uplne jinak a jednoho dne se probere s jasnou mysli a nestaci se divit. Tim nechci rict, ze to bude i tvuj pripad, nemusi, ale ruku do ohne bych za vas vztah nedala. Ale drzim palce

Tak to teda prrr..asi jsi nikdy opravdove nemiloval/a. Z opravdove lasky se clovek nemuze otrepat za mesice, to trva roky. Kolikrat za zivot muzeme doopravdy milovat, tak abychom citili, ze s tim clovekem chceme zustat po zbytek nasich dnu? Myslim, ze jednou ci dvakrat...vic stesti a zklamani bychom ani neunesli.

Heleno,to tedy zalostny pripad jsi! Daniela udelala to nejlepsi co mohla,ty jsi ta slaba,jestli mas pocit,ze se clovek musi trapit alespon rok,aby byl dobra povaha,tak mas dost zkresleny predstavy o zivote.Okamzite pratelstvi s jinym clovekem ve stavu trapeni ti poradi i psycholog.Kazdeho to boli dost,ale kazdy se s tim jinak umi poprat.To je spis o silne osobnosti.Ne o povaze!!!