Ako ovlivnila interupcia vas zivot

Proč se nepodíváš, strach ze shluku buněk? Helčo, nelži sama sobě.

a koukala ses nekdy na video, kde porcujou treba prasata? Nevim,proc bych na to mela koukat,rozhodne by me to neodradilo od potratu, to je rozhodnuti na cely zivot. A to "dite" zatim nemuze ani tusit,ze melo vzniknout...Nechapu,kde se ve vas ten fanatismus bere,jsi snad verici?

A mrkni na to video, ju?

Helčo, tak radši nesoulož, ju?

a kdyz zena,ktera nema penize nebo se z jineho duvodu nemuze o dite starat ho da do ustavu nebo porodi do takove situace-to dite ji to pak vycte,ma ta zena pravo privest dite do takoveho zivota?Jen proto,aby zilo?

vy jste naprosti fanatici. Vrazda znamena zabit zive storeni,ale souhlasim, ze zpocatku to,cemu rikame dite, je jen oplodnene vajicko. Ano, jsem asi sobec ale jsem vdecna za moznost potratu. Kdybych ted pri skole otehotnela,nevaham ani minutu a necham si to okamzite vzit(je mi 21), mozna deti nebudu chtit nikdy. Je to lepsi, nez kdyby to u Dani pak dopadlo tak,jak predpoklada,ne?!

Tony, jsi mimo mísu. A totálně.

Lepší zabít dítě, než pár let počkat a nechat to dítě zabít matku.
Znám holku a tu znásilnili Havlovi chlapíci po amnestii. To dítě si nechala, i když jí bylo teprv 17, její rodiče to flákli na jednoho bemboše, kterýho si pak z k řesťanské lásky vzala. Ten její parchant ji nedávno zabil pro pár korun, neměl na héro, celej jeho papánek toxikoman.
Takže klidně si zakažte potraty, nebo strašte syndromama, aspoň vymřou blbý lidi:)

"Nechala jsem zabít dítě". Přznalas to koneckonců sama.

http://www.ceknito.sk/video.php?id=10371

Dani, a máme ti zatleskat? Dítě nemůže za to, s kým chrápeš. Sprostá vražda, ne shluk buněk. A sprostý alibismus.

Něco vám chci napsat. I já jsem byla na interupci a vím, že jsem se rozhodla dobře. Otěhotněla jsem s člověkem o kterém jsem byla přesvědčená, že je velice laskavý, obětavý a ohleduplný. Bohužel jsem se s ním rozešla ještě předtím, než jsem zjistila, že jsem těhotná a to proto, že se ukázalo, že mě sleduje, je chorobně žárlivý, nedokáže se beze mě hnout na krok a je na mě závislý. Byla jsem na tom finančně dost špatně (dluh 200 tisíc za způsobenou nehodu), ale nejdřív jsem si miminko chtěla nechat. Bydlela bych u rodičů a nějak bych to snad zvládla. Pak jsem ale udělala tu chybu, že jsem mu o svém těhotenství řekla. Chtěla jsem slyšet, že nás nechá být, nebude nás kontaktovat a já po něm nebudu vůbec nic chtít. V tu chvíli jako by zešílel. Čekal na mě před prací, před domem, neustále mi volal, paměť sms jsem měla neustále zaplněnou. V dítěti viděl jen cestu jak mě získat zpět. Řekl mi, že zažádá o svěření do své péče a při mé finanční situaci ať počítám s tím, že mu dítě dají. Věděl, že než abych přišla o dítě, vrátila bych se k němu a tak mi to i řekl. Jeho rodina byla tak bohatá, že jsem věřila, že i kdyby se mu to nepodařilo, dokázal by zničit život mě i dítěti. Vyčítala jsem si, že jsem nebyla zticha, ale na malém městě by se to dřív nebo později dozvěděl sám. 3la jsem na interupci a bylo po problému. Nechala jsem zabít dítě, které by se ale stejně nenarodilo, kdybych si dávala větší pozor, protože jsem rodičovství neplánovala, dítě které by rozhodně nemělo šťastné dětství, ale nechala jsem žít naději, že jednou budu mít rodinu o jaké sní každá žena a dítě kterému budu moct dát milující rodiče a zázemí pro šťastný růst. Vím, že až nastane ta chvíle kdy budu vědět, že budu schopná udělat své dítě šťastné, obětuju pro to vše! Jsem po zákroku pár dní a už teď se těším na svou budoucí rodinu. Ničeho ale nelituji. Pro matku je interupce vždy velice nepříjemná životní situace, ale pro dítě které je zatím jen shlukem buněk? Zamezila jsem jeho životu, ale odsoudil by mě někdo stejně i kdybych to udělala o pár týdnů dřív použitím kondomu? Výčitky nemám. Cítím jen obrovskou úlevu.

Kdyz mi bylo 18 tak jsem otehotnela a Tomaska bych za nic nemenila a ted mam iTerezku a jsou to moje pusinky.Je to to nejhezci na svete mit miminko.

Byla jsem na potratu pred 10ti lety a je to strasne!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Nikdy se s tim nesmirim, nikdy. Muj zivot je zpackany.
Neverte nikomu kdo vam rekne ze si zpackate zivot ponechanim si ditete, OPAK JE PRAVDOU!!!!
Mne k tomu "dopomohla" vlastni mama, pry jak toho chudaka ditete vychovam, za co, kde? Kdyby sama pomohla, zas tak strasne by to asi nebylo, ale takhle mi jen dopomohla k soustavne depresi a pocitum viny snad na dozivoti. Hlavne ze me ma frajerka z krku. Ty ktera se chystas na interupci, nedelej to, fakt ne, budes mit spatne sny do konce zivota.

vzdy se da vsechno resit i kdyz si clovek mysli,ze ne.A i kdyz ledacos ztratis,tak novym zivotem mnohonasobne ziskas.Mam vlastni zkusenost,takze neplacam nesmysly.Vseho jsem se vzdala,jen abych nemusela na potrat,zacinam od piky,ale mam krasnyho klucinu.A ze jsem se vzdala vseho o cem jsem si myslela,ze bez toho nemuzu byt,i domu jsem se vzdala,za zivot synka.

http://www.ceknito.sk/video.php?id=10371

ja sa chystam na prerusenie tehotenstva a som z toho tak trocha mimo... neviem ci to budem lutovat alebo nie...no uz teraz ho nenavidim, mam jedno dieta je to krasny chlapcek ma17 mes.ale to tehotenstvo by som nepriala ani najvatsiemu nepriatelovy. porodila som v 30 tyzdni. a teraz som napriec tomu ze sme si davali pozor znova v tom ...ja urcite umriem

Ahoj, mám za sebou 5 dnů od UPT v 9 týdnu,a zatim není chvíle kdybych si nevyčítala že jsem zabila svoje dítě.Vím a uvědomuju si že to pro to malé bylo nejlepší,a snad poprvé v životě jsem cítila zodpovědnost k někomu jinýmu-za něj,a strach z toho že mu nebudu schopná dát co si zaslouží a potřebuje mě k tomuhle donutil.To že jsem těhotná jsme zjistili už v 6 týdnu,ale nedokázala jsem se dřív rozhodnout co je správné.Od chvíle co jsem ukončila školu jsem si nepřála víc než mít zázemí-přítele,rodinu dítě.Pvní láska byla velký zklamání kdy mi po 5 letech(3 roky společného žití)zůstaly jen dluhy,z naivity a důvery.Ukončila jsem to, začala žít sama v pronajatém bytě a snažila najít novou cestu.Nějakým způsobem splácet dluhy a jednou provždy tuhle situaci vyřešit.Mám práci která mě baví perfektní kolegy a pak pak se objevil ON.Stál přede mnou krásně se usmíval,patřil do party mých kamarádů a začala pohádka.Pár dnů jsme si jen povídali u kávy, psali sms a pak přišla první večeře a přiznání.Mám rodinu,manželku a dvě děti-kluky....Nevěděla jsem co říct a první věc která mě napadla -tak co tu vlastně děláš?A ON odpovědel že nedokázal nesehnat si číslo,nezavolat nedojít až sem, že nechce a nemůže říct že by byl doma nešťastnej,ale....Nastala půl hodinka mlčení a jen kradmých pohledů,pak se něco zlomilo a my si dál povídali smáli se a já si najednou začala přát ať ten večer neskončí.Tu noc jsem doma probrečela s pocitem že tohle nemůžu a lítostí nad tím že jsem nebyla první kdo ho potkal.Následovalo 14 volání,výcházek,povídání-bez jekéhokoli doteku až jsem to nevydržela a první ho políbila.Já vím co si teď asi říkáte neměla jsi to dělat,ale já to nedokázala.Toho dne začala 4 měsíční pohádka,kytky o víkednu ráno do postele, v týdnu od poslíčka do práce, každé půlhodinky zamilovanej telefon,vzkazy na icq.maily,malované faxy,každý pracovní den společné obědy(nejsme kolegové ale on podniká)nebylo dne kdybychom se alespoň hodinku po práci neviděli, nebo spíš bylo pravidlo,že pokud nehlídal děti čas trávil se mnou.Poznala jsem všechny jeho přátele,kolegy,společné páteční večery ve společnosti byli pravidlem,a co mě nejvíc hřálo u srdce bylo vědomí že ten vztah není jen o sexu.Samozřejmě milovali jsme a bylo to krásné(mě je 23 a jemu 33)ale taky jsme několik dnů dokázali vedle sebe ležet a povídat si, smát se a dovádět, hrát stolní hry a popíjet víno,procházet se po venku,jít plavat atd.,najednou tu byl někdo kdo mě poslouchal,podporoval v práci,zajímal se o to co mě zajímá,chtěl znát můj názor na jeho problémy a své strasti naoplátku řešil se mnou.A co víc , on náš vztah nijak netajil.Přišli výlety,první setkání s mladším synkem,(tříletej chlapeček celej tatínek,krásnej a roztomile ukecenaj)a já i když jsem nechtěla jsem se opravdu zamilovala ale co je horší já mu opravdu důvěřovala.Pak přišly mé narozeniny a v ten den už On patřik do rodiny(nutno podoktnout že od začátku našeho ,,vztahu,,navštěvoval mé rodiče ze své vůle)a přešel náš první prodloužený víkend.4 dny klidu bez jeho pracovního telefonu ve Špindlu v krásném hotelu,bez vědomí toho že bude muset odejít domů,nebo že brzy ráno od mne bude utíkat.Jen co jsme sedli do auta a vyrazili na cestu ani jednomu z nás se ze rtů neztratil úsměv,výlet po hřebenu hor,večerní toulky městečkem,posezení u vína a jeho tolik milované filozofování, něžná vyznání,tolik nádherného milování,seděli jsme na hotelové chodbě a hráli pexeso a karty,malovali obrzázky a psali pohledy jako malé děti.Nikdy jsem nebyla štěstnější tedy až do doby před měsícem kdy jsem začínala tušit velký problém.Dva dny před odjezdem na hory jsem dobrala druhou dávku antibiotik,a na horách snad z toho štěstí,čerstvého vzduchu a krásného milování jsem otěhotněle i přes prášky a dál je brala.Kdybych měla vypsat všechny dny které byly mezi tímto a dnešek skončila bych ráno.Přes celou tuhle pohádku všechno skončilo tak že mi nedal jinou variantu než dát dítě pryč, s tím nazárom že zatím to žádné dítě není on si to ani nechce připouštět a co je hlavní jsem mladunká na dítě mám času dost a když si ho nechám tak nas to rozdělí.On nikdy nedovolí aby přišel o svoje dvě děti a nechce ani o mě.Když si ho nechám zvolí kluky a s námi bude konec protože to bude muset přiznat aby třeba za dva tři roky si to dítě taky mohl brát.Rozvod neexistuje.
Vím co sí říkate, a je zvláštní že já to od něj ani nechtěla, nechtěla jsem aby byl s Námi, odešel od rodiny nebo tak, jen jsem potřebovala aby mi dal možnost,řekl hele nech si to, zvládnem já ti můžu pomoc takle a takhle, ale asi to už pak nebude moc pokračovat mezi námi,(ví o nás celý brno, a tak naše dítě by bylo veřejným tajemstvím).Kdyby tohle řekl nikdy bych na potrat nešla.A celou dobu co jsem se nemohla rozhoupat jestli ano nebo ne jsem zvažovala tisíc důvodů,s tím malým si večer co večer v posteli povídala o tom co je správný až jsem si připadala strašně hloupá.POTRAT JSEM NAKONEC ZVOLILA, ale ne kvůli němu, kvůli tomu že ho nechtěl, že bych mu zničala rodinu,i když i to je jeden menší důvod.Ale proto,že moje dítě si jednou zaslouží zázemí, klidnou a vyrovnanou mámu(a já doufám že i tátu) s vědomím že mu dokáže dát to co bude potřebovat ba i víc.Ted,ted nemám nic, jen dluhy, byt v podnájmu a vůbec žádnou finanční zálohu.Mám rodinu, která by samozřejmě v rámci možností pomohla,ale to dítě bylo moje a moje zodpovědnoust za jeho život a jeho budoucnost, a já mu mimo lásky nemám ted co nabídnout,vím že je to důležitý,ale dnešní doba není jen o lásce......i když se to týká dětí.Bála jsem se že pokud by se vynořil zase nějaký problém po bývalém nedokázala bych to už zvládnout.A do tohohle přivést dítě?Vím že mělo právo na život a že v době kdy vzniklo to byla ta nejskrásnější věc co z toho mohla vzejít,ale zasloužilo by si tohle?Opravdu nemám jak to teď zvládnout.Mám hlavu pořád plnou tisíců otázek a nic mi nepomáhá, jen jedno vím jistě.Dám se po zdravotní stránce do pořádku a udělám všechno co bude v mych silách abych se svých problému zbavila,a at už by se to stalo jakkoli podruhé už mě nic nedonutí abych své dítě zabila!!!!!!

ale ved to dieta by vychovala ona........a bol by z eho dobry clovek.hentaky komentar nezmierni jej bolest a vinu.chcem len povedat tomu dievcatu, ze to ze to lutujes je najhlavnejsie.

mýmu broučkovi by byly 3 roky...pořád na něj myslím a nikdy nepřestanu, teď už to tak nebolí... když jsem zjistila že jsem těhotná, tak jsem byla jasně pro interupci a ještě jsem se tomu smála, vždyť je to jen shluk buněk... ale pak jsem si to dost odtrpěla... a už navždycky to pro mě bude moje dítě, i když "v nebíčku" nebo jak to vyjádřit. racionálně svého rozhodnutí ale nelituji