bojovat nebo jít z cesty?

Takže neposkytuje nevyžádané informace? My tím chce anonym říct? To je možná ještě horší, chudák nynější přítelkyně, určitě ji ani nenapadne, že se má na něco takového zeptat, páč mu nejspíš věří a domnívá se, že ve vztahu jsou pouze oni 2, asi bude mít šok, jestli ten váš boss sebere odvahu a řekne jí, že jste 3!

A mj. bojovat ano, ale o to, co je vaše, vy nebojujete, max. jejich partnerky, vy pouze parazitujete!!!

Přebírat partnery by se nemělo, kéž by vám to zase nějaká vrátila, aby jste zažily ten pocit zklamání, ponížení a ztracených let! Jeho nynější partnerka má jistě taky své kvality, které on už jistě přes stereotip nevidí, podejď, když mu ty svoje strkáš až pod nos, spoléháš na to, že je to jen chlap, bohužel musí stát za starou belu, když nedokáže ani své nynější partnerce říct, že už ho neuspokujuje a že má náhradnici!

Andy ale on přeci nelže. Jenom mlčí,

Jo a ohledně otázky "bojovat nebo jít z cesty" právě testuju teorii "bojuju tím, že příliš neotravuju, ale čas od času nenápadně upozorním na své skvělé kvality..." :-) takže za nějak dobu budu moct sdělit, jak tahle teorii funguje. Myslím totiž, že záleží na "způsobu boje" - otravování myslím ničemu nepřispívá, ten člověk (o kterého se bojuje nebo nebojuje) si to stejně musí vyřešit v sobě sám...

Zajímavé názory si tady čtu, zajímalo by mě hlavně, kde ten člověk, co napsal, že chlap dá nakonec určitě přednost "stálé" přítelkyni, beru tu jistotu! To je přece hloupost, takhle jednoznačně to tvrdit... Ale za měsíc vám k tomu třeba řeknu víc - vlastní zkušenosti... momentálně je to ve vývoji...

J.K.: to mě těší, škoda, že tě neznám a že je to poprvé, tak doufám, že to není aji naposled:))

Tak Andy to je poprvé co s tebou souhlasím.:-)

Nečtu příspěvky, jen přidávám svůj názor na výše položenou otázku!Emmo: být tebou, nechám ho jít a to hned z několika důvodů:1. Pokud má přítelkyni a schází se s tebou, je to indicie k tomu, že není věrný, spolehlivý a nedá se mu věřit!!! Sama vidíš, že když je schopný "zahýbat" přítelkyni, že to pro něj není problém, myslím, že jednou by ses ocitla v situaci jako jeho nynější partnerka! Ruce pryč!!!2. Láska je pouze chemický proces, pak jde o to moci si toho člověka vážit, a jak si budeš moci vážit někoho, o kom víš, že je nedůvěryhodný, neuctivý a lže? Nebo se snad tebou přitelkyni pochlubil?Nedůvěryhodný je, páč se s tebou schází za zády přítelkyně a ta až to zjistí, ztratí k němu důvěru a jestli má nějakou úrověň, pošle ho k šípku! 3. Nespi s ním, zásada č. 1, uvedeš ho do nevěry a zatížíš si svědomí!4. Jak by bylo tobě, kdyby ti "nějaká" lezla do zelí?Zasada č. 2. Co sám nemáš rád, nečiň druhým!!!Myslím, že ti nebylo příjemně, kdyby nějaká frajle lezla za tím tvým, na světě běhá spousty chlapů, určitě na tebe někde čeká ten pravý, který bude chtít jen tebe a nebude mít zapotřebí navyšovat si ega 2. babama!!! Moje rady:))

Emmo, promiň, že ti tady tak zanáším diskuzi, která je vlastně o něčem jiném, ale na některé výpady nedokážu nereagovat...

A ještě něco :Jak se mi s tím pocitem žije? Protože už je to hodně dávno, srovnala jsem se s tím, odpustila sobě, jí i maželovi všechny chyby, kterých jsme se dopustili a už to ve mně nevyvolává žádné emoce. Ale nebylo to vůbec lehké a užila jsem si kvůli tomu spoustu bezesných nocí.Myslím, že jediná chyba, které jsem se dopustila, bylo to, že jsem si začala se zadaným chlapem. To se nedělá. Omluvit mě může snad jen to, že jsem byla velmi mladá a velmi zamilovaná a navíc jsem věděla, že jejich vztah už delší dobu spíš není než je.

No, já si za tím stojím. A to z několika důvodů.Myslím, že to není z textu patrné, ale ta dívka byla bohužel nemocná už delší dobu. Nebylo to tak, že by se zhroutila až po zjištění, že její přítel ji nemiluje, ona se průběžně hroutila pořád a nechtěla s tím nic dělat, nechtěla pracovat na tom, aby se to zlepšilo.Nikdo nemá právo druhého vlastnit - nikde není řečeno, že když s někým chodím, bude to tak napořád. I ode mně může manžel kdykoli odejít - takový je život a nic není trvalé. Jsou ovšem lidé, kteří tohle nechápou, neumí přijmout pravdu. Trápí se třeba celoživotně kvůli "ztracené lásce". To je sice smutné, nicméně pochopitelné a přijatelné. Pak jsou lidé, kteří svou vnitřní rozpolcenost, agresivitu, nejistotu a zášť vůči sobě samému dávají za vinu ostatním a manipulují s nimi pomocí nátlaku. Jsou ochotni ho stupňovat třeba až do demonstrativní sebevraždy. Touží ze svého špatného vnitřního pocitu obvinit kohokoli jiného, jen ne sebe. Protože neumí sami se sebou vyjít, hází zodpovědnost za svůj život, za své pocity, své neúspěchy a prohry, na partnera. Hodí na něj i zodpovědnost za svůj život - to jsou přesně ta slova Když mě opustíš, zabiju se. Člověk s tak podkopanou sebeúctou, s tak pokřiveným vnímáním sebe sama nemůže normálně fungovat ve společnosti ani v partnerství - to už pak není láska a spolupráce, nýbrž Jeden táhne, druhý visí. Kdybyste byli v takové situaci, dali byste přednost tomu, strávit celý život v depresích, nebo odborné léčbě, která vám alespoň trošku umožní vyjít se sebou samým?Ano, přítel udělal chybu, to víme oba. Měl jí pomoci hned, jakmile se u ní příznaky takového chování projevily (nebyl to totiž její první sebevražedný a demoliční pokus).Měl zjistit, jak se ve skutečnosti cítí, projevit víc empatie. Měli spolu chodit na terapie, vyhledat odborníka, více spolu mluvit. Měl to udělat tehdy, když ji ještě miloval, protože pak by možná mohli zůstat spolu. Neudělal to a jejich vztah skončil tak, jak skončil. Tady je vždy chyba na obou stranách, oba nesou tu zodpovědnost.Věřte, milí kritici, že já se tedhy cítila opravdu otřesně. Chtěla jsem to vzdát. Cítila jsem velkou hanbu kvůli tomu, že někomu působím bolest, a velký soucit s ní a zároveň velikou zlobu. Velkou vinu. Jenže láska byla silnější než všechny tyhle pocity a tak to má být. Nedokázala jsem člověku, kterého jsem hluboce milovala, říct - podívej, nechám tě v tom plácat samotnýho. Nějak si to vyřeš a pak můžeš třeba přijít. Ale moc nechybělo a ten tlak, co na nás na oba dívka vyvíjela, jsem nevydržela (dovedete si představit třeba 10xza noc telefonát s výhružkami, že si mě najde a podřeže? Každý den pět dopisů ve schránce s podobným textem? Návštěvy ve dvě ráno? Kdo by to v osmnácti letech skousnul?)Nikdo nemůže někoho nechat zavřít do blázince. Musí k tomu být indikace, diagnóza a souhlas příslušné osoby (pokud není prohlášena za nezpůsobilou). Souhlasila a byla to jediná možnost, jak zabránit tomu, aby fyzicky ublížila sobě nebo někomu jinému. Postel nebyla jejich společná, ale jeho. Nebydleli spolu.A byla bych ráda,kdyby, když už mě tak příkre soudíte a prohlašujete za šmejda a ohavu, jste se taky podepsali, i když třeba jen nickem. Líp se mi pak reaguje. Děkuji.

Žije se jim dobře.Nemají svědomí a ty drahá Terezo jsi obyčejný šmejd.Štěstí na úkor druhého a tolik bolesti mu připravit,snad ty mlýny domelou.

Ze kvuli vam chtela ukoncit zivot a prisla o praci?Ze jste ji nechali zavrit do blazince?Zajimalo by me,jak se vam s tim pocitem zije....

Terezo,to ti nedoslo,ze se ji kvuli vam zhroutil cely svet a proto tak jednala?Treba si ji tvuj pritel k sobe tak pripoutal a byla na nem zavisla,ze to neunesla?Ja bych nevidela tu vinu jen v ni,jak to tu popisujes,ale hlavne v tvem priteli,to se teda nezlob.Spala jsi s nim v jejich vlastni posteli,on ji jen lhal a podvadel.To zamava s kazdym.Za co by vam mela jeste dekovat?

Jo, myslím, že mám. Protože dovedeš si představit můj a jeho a její život, kdyby to tak nebylo? Asi bychom byli všichni hodně nešťastní. Jí to alespoň donutilo léčit se, takže prospěch z toho nakonec měli všichni. A kromě toho - nechat se vydírat, to bych musela ztratit poslední kousek sebeúcty.

to se máš čím chlubit-jít přes mrtvolky.

Tak já taky uvedu jeden příběh ze života, Emmo. Byla jsem ve stejné situaci. Zamilovali jsme se oba, ale on měl přítelkyni a to dost dlouho. Scházeli jsme se u něj i u mně doma, on o své holce nic neříkal a já se neptala. Samozřejmě že se to k ní přes společné známé doneslo (zrovna ve chvíli, kdy jsem byla rozhodnutá udeřit, jak to teda se mnou myslí) a vypuklo peklo. U něj doma zničila, na co přišla (třeba rozpárala peřiny a rozbila skleničky), několikrát mě navštívila doma i v práci, volala mi, psala mi, že se zabije, jestli jí ho přeberu. Nakonec to vygradovalo až do opravdového pokusu o sebevraždu. Tehdy jsem pochopila, že mám co do činění s duševně nemocnou osobou a pochopila jsem i partnera, že neměl sílu se s ní rozejít, protože tušil, co bude následovat. Neustoupila jsem, podržela ho. Ex-přítelkyni jsme společnými silami umístili na nějaký čas do léčebny, pak jí pomáhali najít si novou práci a bydlení (o oboje díky psychiatrické diagnóze přišla) - no, že by projevila aspoň základní slušnost a poděkovala, to se nestalo, ještě z přítele vytáhla nějaké peníze, pak taky nějakou dobu obtěžovala telefonáty, ale postupně to ustalo a byl klid. Teď jsme spolu s mužem už 11 let, máme dvě děti a lepšího manžela, milence a tátu v jedné osobě bych těžko hledala. Jsem opravdu ráda, že jsem bojovala a neustoupila.Takže zvažuj, co toho tvého vede k hře na dvě strany, zda to třeba není opodstatněný strach. Vytáhni z něj co nejvíc, myslím, že v takových případech je povolená i špionáž přes kamarády atp., a pak se rozhodni. Přeju lehkou a šťastnou volbu.

emmo, radím ti dobře, jdi od toho! Sama jsem si to prožila. Zamilovala jsem se do zadaného, ale naštěstí jsem se z toho dostala bez ztráty věnečku a svědomí. Byl to kolega z práce, o dost starší a chodil s o dost mladší. Zamiloval se do mě taky a prožili jsme spolu hodně hezkých chvil, dokonce jsme spolu byli na dovolené. A ne, nic jsme spolu za celou tu dobu neměli, on nechtěl, já taky ne. Pořád říkal: vyřeším si to. Jenže to trvalo moc dlouho, neřešil nic, ačkoli tvrdil, jak mu to s přítelkyní neklape. Postupem času mi začaly opadávat růžový brejličky a já pochopila, že to není chlap, se kterým bych byla šťastná - celou dobu jsem totiž přemýšlela jen o tom, jak udělat šťastným jeho, aby si VYBRAL mě, abych byla lepší než ta jeho. Nakonec jsem po letech znovu potkala dobrého kamaráda, který se o mě začal ucházet a z toho pobláznění z kolegy mě postupně dostal. Když jsem kolegovi řekla, že už ho nechci, řekl mi, že se se mnou chce vyspat a být se mnou, že se mnou chce strávit zbytek života a nakonec se i rozešel. Ale už bylo pozdě. Bylo tam příliš ALE. A já se zamilovala do toho druhého. S tím jsem teď šťastná, protože on dělá šťastnou mě, můžu s ním být sama sebou, mám ho jen pro sebe, nejsou tam žádná ALE. Přeju ti totéž!!!

katko, to myslíš vážně? Radíš emmě, aby se nenápadně snažila dovést ho k tomu, že ona je lepší, aby nedělala, co jeho štve na stálé partnerce? To je dost nerovnej boj, nemyslíš? Emma se může stokrát teď zpočátku přetvařovat a stylizovat do jeho vysněné a "bezchybné", ale tohle za čas vyčerpá a omrzí i ji a i kdyby se nakonec onen muž rozhodl pro Emmu, kde má záruku, že jakmile sama někdy ulítne, udělá něco, co mu bude vadit, nezačne zase lovit v jiných vodách?! Protože život není jen o tom hezkém, ale i o problémech. A když je jeden s druhým neumí řešit mezi sebou, je to špatně.Nemluvě o jistě ne příliš "bezchybném" charakteru toho chlapa, co si začíná s jinou, ačkoli je zadaný.