Reklama

Bývalý holkař

Anna (Čt, 15. 11. 2007 - 12:11)

Asi jsem to napsala špatně, že žiju podle svého. Manželství stál stojí na toleranci a přizpůsobení nás obou. Dřív jsem to neuměla, rozhoudující bylo, co chtěl manžel. Dokonce mi exmilenka do telefonu řekla, že ví, že se o něj starám tak, že mu pomalu utírám zadek. V té době to byla pravda. Byl pro mne něco jako Bůh. To co jsem ze sebe dávala do manželství mi kamarádi a známí v dobrém vyčítali. Snažím se i teď, aby se cítil doma dobře, aby se domů těšil. Manžel se naučil říkat mi a psát, že mě má rád. Dál se o všechno starám, zařizuju, opravuju. Dám ale najevo, že chci být pochválená, že to není samozřejmé. Při řečech typu

Manuela (Čt, 15. 11. 2007 - 11:11)

Aničko, přesně rozumím. A je na tom hodně podobného. Taky jsem hledala chybu u sebe, ale já tenkrát neslyšela, že to moje chyba není. A spíš já si začala vážit, až když jsem o to mohla přijít. Do té doby jsem všechno brala jako samozřejmé. Když jsem se vzpamatovala, hodně jsem zvažovala, co je pro mě a pro syna lepší - menší zlo. Taky jsem z rozvedené rodiny, kdy to ještě nebylo úplně běžné a taky jsem to nechtěla dopřát svému dítěti. Taky jsem měla období, že jsem se pídila, co kde a jak. Dnes si spíš rejpnu, jestli na tom či onom něco není. Já nežiju jen podle svého, ale myslím hodně i na sebe. Syn je sice ještě na vysoké a dokonce mu manžel platí soukromou, ale kdyby bylo nejhůř, ve svém oboru - počítače- se už uživí, takže jsem jen sama za sebe. Nemám už tolik co ztratit, já nějak přežiju. Vím, že bych se tak dobře jako s mým mužem neměla - pravděpodobnost, že bych někoho tak velkorysého našla, je mizivá. Ale nejsem člověk, kterému jde jen o peníze, potřebuju i city, slušnost a plno dalšího. O to to mám těžší. Jsem náročná a vím to. I na mě to nechalo následky na zdraví, mám od té doby migrény a už se jich asi nezbavím. A od některé z těch ženských mi manžel donesl HPviry, že jsem loni kvůli tomu musela absolvovat konizaci dělož. čípku - doufám, že už to budu mít v pořádku a dalších potíží, co se tohoto týká, budu ušetřena. Já mám jen 1,5 svého bytu, mám čím jezdit, dokonce nemusím pracovat a odkládám si něco na horší časy a hlavně stáří a vůbec se za to nestydím. Taky dělám radost druhým a těší mě to. Kdysi mi bylo hanba před lidmi, dnes už si dávno říkám, ať si myslí kdo chce co chce, já nic špatného nedělám, já se nemám za co stydět. A co si myslí lidé, kteří mi v nouzi stejně nepomůžou, je mi už tuplem ukradené. Oni můj život nežijí.

Anna (Čt, 15. 11. 2007 - 10:11)

Manuelo, peníze, peníze, peníze. Těm holkám to dělalo dobře. Hledala jsem chybu i u sebe. Jenže první věta, když to bouchlo, byla

Manuela (St, 14. 11. 2007 - 18:11)

Taky jsem si říkala, že se v mládí nevybouřil, Aničko. Ale to by ho to už muselo přejít, všechno už dohnal. Já byla věrná 12 let, než jsem se dozvěděla o té "první" (to byla pěkná bestie - svobodná holka, dělala co mohla, i mě pěkný peklo - jen jsem koukala a nevěřila, co všechno je možný). Do té doby jsem nevěděla, jaký jsou ženský svině. Teď jsem věrná asi 3 roky zas, já milence nepotřebuju, vystačím s jedním mužem. Dva najednou mi vadí, zbytečný starosti.:-)
I s penězma máš pravdu. Změnili manžela a ženský se na peníze lepí jak na mucholapku. 10 let nám trvalo, než manžel vystudoval, konečně vydělali na byt, auto a já se těšila, že přijdou klidnější a lepší časy. A všechno bylo úplně jinak. V našem novém autě si vozila zadek jiná.
Mě manžel taky kolikrát vynadal, měla jsem i strach, trvalo mi, než se sebevědomí vrátilo, ale dávno je v naprostém pořádku a už si nic líbit nenechám.:-)

Anna (St, 14. 11. 2007 - 17:11)

Zapomněla jsem dodat, že jsme se brali taky ve dvaceti. Dneska, když se podívám na svatební fotky, vidím, jak jsme byli mladí a nezralí. Že to co přišlo, přijít muselo. Zkrátka se nevybouřil. To mu ale neříkám :-) .

Anna (St, 14. 11. 2007 - 16:11)

Je to hodně podobné. Když svého muže popisuješ, je to tak i u mého. Ta galantnost, úsměv a hlavně prachy dělají divy. V práci je většina žen. A jak jsem psala, anonymně mi psaly, že ta druhá jim ho přebrala. Snášela jsem to celkem dobře do doby, než mi ta poslední zavolala a všechno na něj řekla (kam chodili a jezdili, koho měl ještě atd.). To není příjemné vědět. A ten můj chlap mi tenkrát vynadal, že jsem zvědavá a že jsem to měla položit. Tenkrát (před 10ti lety) jsem se bála, aby si to nerozmyslel a neodešel. Teprve až když mi to položilo úplně a nemohla jsem ani chodit do práce (paradoxně jsem sekretářka, která mu nikdy nezahnula) a ocitla se v invalidním důchodu, rozhodla jsem se něco dělat. Mám fajn kamarádky a jedna mi dohodila léčitele-terapeuta. Chodila jsem k němu 2 roky. Byly to nejlépe investované peníze v životě. Je mi přes 50, už nejsem hubená, naopak. Nestavím na tom život. Dala jsem se do pořádku, terapeut mě naučil mít se ráda, mít zdravé sebevědomí a taky odpouštět. S mužem jednám na rovinu s tím, že požaduji totéž. Bojí se o mne, bál se i toho, co ze mne udělá terapeut. Když zjistil, že mu to neubližuje, akceptuje to. Letos první rok jsem v klidu, od jara jsem byla 4x na dovolené, užívám si to a zatím mi práce nechybí.

Manuela (St, 14. 11. 2007 - 15:11)

Je to jiný, taky jsem byla zamilovaná a věřila všechno, ale manžel se zamiloval, neviděl, neslyšel, po 12ti letech všechno v háji - kdo je zamilovaný, tajemství neudrží. Syn byl 11letý a s manželem na sobě viseli a dodnes se mají rádi, manžel by pro něj udělal taky první, poslední. Nejdřív jsem nevěděla co mám dělat, vůbec jsem s tím nepočítala. Pak jsem si řekla, že ho nedám, protože mi vyhovuje, proto jsem si ho vybrala a přišla jsem první. Jenže to trvalo ještě několik let. Já jsem zhubla během prvních 3,4 měsíců taky přes 20 kg, nejedla, nespala a klepala se jako ratlík, tak hubená jsem nikdy nebyla. Kdybych věděla, jak dlouho se to potáhne, vzdala bych to a dávno bych žila jinde s někým jiným. Naštěstí to člověk neví. Za tu dobu jsem zjistila, že manžel měl nedlouho před touhle něco s jinou kolegyní a pak ještě minimálně několik krátkých vztahů během ní. Ve chvílích beznaděje jsem hledala i náhradního manžela a otce pro syna, jenže nikdo nebyl jako můj muž (má jedinou chybu - ženský - já pořád nechápu, co na těch ženatejch některý ženský vidí a nestačila jsem zírat, jak málo některé stačí a čeho jsou schopné). Hodně mi v těch děsných letech pomohl rodinný přítel, opustila ho v té době žena, zřejmě se mu doneslo, jak to vypadá u nás a začal mě nosit na rukou - bydlel na zámku, kam jsem se kdykoli mohla uchýlit na jakoukoli dobu, jeho hospodyně mi vyvářela, kupoval mi dárky, vozil za zábavou a do zahraničí - ukazoval mi kde co je a jak to vypadá. Vytáhl mě z nejhoršího, byl to balzám na duši. Bohužel jako manžel vhodný nebyl. Stejně jako asi 5 dalších, se kterými jsem se seznámila. Dnes jsem s manželem skoro 21 let. Přestože mě nosí na rukou a snaží se co může, nedávno se zas jedna objevila, nepátrala jsem, už dávno to nemám zapotřebí, dřív nebo později se každý chytí sám. Vím, že zamilovaný byl jen do jedné i to, že jsou na to potřeba dva. Nemyslím, že by plánovitě lovil, vždycky to byla nějaká z okolí, většinou se vídali nějakou dobu pracovně a až pak něco bylo. Ne že by to byla vina jen těch žen, ale nepochybuju, že lichocení a svádění má úspěch u každého muže a proč se bránit a nevyužít toho. Můj muž není krasavec, ale galantní, společenský, dobrý bavič, není skrblík - každá z toho i něco má, extra milenec určitě není, ale chytrý, svým způsobem okouzlující. Kamarádky mi říkají - komu by se nelíbil, že takových moc není (vždycky koukají, jak mi stále pomáhá do kabátu, otvírá dveře i u auta, nenechá mě tahat nic těžkého, nosí mi pugéty, koupí na co si vzpomenu - celkem se nedivím, že je o něj rvačka). Za celou dobu jsem ale nepřišla na to, co na nich vidí on, žádné vysvětlení pro to nemám.
Mám ho pořád ráda, ale zaslepeně to už není. Vím, že lepšího neseženu, možná by neměl tuhle vadu, ale určitě plno jiných, které by mi vadily. Vím, že za pár let to budu mít horší, zatím vypadám dobře, na nezájem mužů si stěžovat nemůžu, ale já potřebuju spolehlivého manžela a ne milence, těch bych mohla mít, to mi k ničemu není. Léta mě zajímalo, jak se tak člověk změní - brali jsme se ve 20ti, oba první partneři a určitě mi byl nejmíň 8 let věrný. Dnes už nepátrám, asi to v člověku musí dřímat. Nezbývá než se s tím smířit nebo jít někam jinam.

Anna (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Manuelo, měla jsem to asi "jednodušší". Byla jsem do toho mého chlapa slepě zamilovaná. Takže všechny ty anonymy a telefonáty vždycky okecal a já mu věřila. Pak už jsem nacházela věci i v autě a byla jsem tak blbá, že mi stačilo jeho vysvětlení. Fakt mě nenapadlo ho podezírat. Až ta poslední se do toho obula. Asi jsem měla jakýsi pud sebezáchovy, ale byla jsem schopna s ní mile (po telefonu) hovořit. Jakmile to zasáhlo do rodiny, muž z toho vycouval. Jsem v rodině ten, co všechno zařídí, zorganizuje, udělá apod. O tuhle službu nechtěl přijít. A máme 2 skvělé děti, dnes už samostatné, na které je pyšný. Zkraje to nevěděli, pak už jsem neměla sílu na přetvářku. Zkrátka a dobře, podala jsem jim to tak, že si táty váží stále. Mají proč, na rukou by je nosil. A teď to horší. Sesypala jsem se během dvou let, zhubla 25 kg a léčím se u psychiatra (deprese). Jsem zatím v plném invalidním důchodu. Manžel je na mne hodný jako nikdy před tím. Jestli někoho zase má, nevím. Nepátrám po tom, nikdy jsem nepátrala. Našla jsem si terapeuta a po dvou letech je ze mne někdo jiný. Takže to je stručně moje historie. V podrobnostech by to bylo na román :-) .

Manuela (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Taky mi to sem tam blbne, to je dobrý, sem už dlouho nikdo nechodí.:-)

Manuela (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Anno, zajímá mě tvůj příběh. Jak jsi to přestála, čím zlikvidovala ty milenky a jak žiješ s manželem teď. Kolik ti je, co děti, všechno.
Jsem na tom asi podobně, lecos už jsem si taky užila, sem tam mi nápady docházejí a manžela se zatím nechci vzdát. Možná to někdy přijde, ale až já budu chtít, prozatím nemám v úmyslu udělat nějaké bestii radost tím, že jí ho věnuju.:-)

Anna (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Ono je to 5x ...

Anna (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

3 x jsem to nechtěla, ale byla jsem netrpělivá, moc mi dnes nejde mail a takhle to dopadlo.

Anna (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Už jsem tady, ptej se :-) .

Anna (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Už jsem tady, ptej se :-) .

Anna (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Už jsem tady, ptej se :-) .

Anna (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Už jsem tady, ptej se :-) .

Anna (St, 14. 11. 2007 - 13:11)

Už jsem tady, ptej se :-) .

Manuela (St, 14. 11. 2007 - 11:11)

Ahoj Anno, zajímají mě tvoje zkušenosti a mám dotazy.:-)

Dagmar (Út, 21. 11. 2006 - 08:11)

Zeo, to bohuzel neni vytahovani. To clovek pozna. Je to chlap, ktery nechce mit zadne tajnosti do noveho vztahu. Me to stve, kdybych nevedela, byla bych na tom lip. Ale abych pravdu rekla, jeste jsem o tom dost premyslela, a jak rekl, jsem silna osobnost, a on se s tim, ze byl tak bezcharakterni, vyrovnava tezko sam, bere me jako psychologa, ktery snad pochopi vsechno. Uz se mi i omluvil,myslel to s tou uprimnosti pry dobre. To, ze to byla chyba, v tomto pripade lez by byla vic na miste, si take uvedomil, tak me stejne nezbyva nic jineho nez to prekousat. A mozna byt trochu ve strehu, ale s mirou.
Rozhodla jsme se, ze verit budu, a rovnou mu rekla, at mi radeji nedava do budoucna zadne zaminky pochybovat o jeho cinech. Ale jinak diky za nazor, nezraly v urcitem smyslu trochu je, ale zase to neni nic na zavadu, ten cas dozrat musime dostat kazdy.

Lu, ozvu se ti...

zea (Po, 20. 11. 2006 - 14:11)

Čauky Dagman,
mám pocit, že tvůj přítel je pěkně nezralý. Ani ne tolik proto, že si v minulosti užíval a podváděl /kdo jsme bez viny?/, ale proto, že ti o tom opakovaně vypráví - i když tě to bolí. To opravdu nedokáže "zkousnout" a vyrovnat se s tím sám /případně s psychologem/? Proč tě s tím trápí, to je fakt tak nedovtipnej či egoistickej, že se potřebuje vytahovat? Prostě mi opravdu připadá jako kluk a ne chlap, kterej to má v hlavě srovnaný. Tobě doporučuju mu dát jasnou stopku, že o týhle jeho minulosti nechceš nic slyšet. Papa.

Reklama

Přidat komentář