Reklama

deprese z rozchodu

Jura (Po, 1. 6. 2009 - 13:06)

Díky moc za rozhovor, docela mi to pomohlo, ale i tak bude trvat, než si v tom všem udělám pořádek. Snažím se jí nekontaktovat, nevolat, nepsat...nic... uvidím, jestli ovládnu "ducha" a překousnu ten provaz, co mě k ní váže. Když zůstane komunikační nitka abych jí úplně neztratil z dohledu, tak budu rád. A když zůstane byť sebemenší možnot jejího návratu, který se uskuteční, tak budu neskonale šťastný. Teď je sice pro mě prioritou vrtit peníze, co jsem si půjčil a pak se snad obě strany uklidníme. No, co bych měl ještě napsat... občas mě chytne ta šílená lítost, že jí nemám, ale budu silný. Jsem přece skála na které se dá postavit dům a jsem skála, o kterou se může opřít. tak ještě jednou díky za radu a pomocné slovo. Jirka Š.

Fi (St, 27. 5. 2009 - 18:05)

No Juro, to je mi fakt moc líto, že kvůli půjčce, tak třeba až ji splatíš a ona si vyzkouší změnu, zase se k tobě vrátí.
Nebo naopak ty zjistíš, že ta změna ti prospěla a už i zpátky chtít nebudeš, všechno je možný. Lidi zažívají různý situace.

Jura (St, 27. 5. 2009 - 17:05)

Jako důvod takový který preferuje, jsou prý peníze. Bral sem si přes ní půjčku, kterou jí ale pravidelně splácím. Prý z toho má špatné spaní a tak podobně. To měla být prý priorita rozchodu a za další, že prý chce vyzkoušet změnu a tak podobně. A při tom všem mi pořád říkala, jak mě miluje, jak se mnou plánuje děti a tak pořád dokola. Myslím, že tomu hodně napomohlo taky to, že jsem přišel o práci a musel sem pustit byt, který jsem kompletně zrekonstruoval. Pak jsem byl vlastně dva měsíce u rodičů, než sem se odstěhoval do Prahy. V tu dobu jsme se moc neviděli, to je pravda, ale kontakt byl pořád na stejné úrovni. Jezdila za mnou na víkendy, já za ní. Pak proběhl na její narozeniny ples na Žofíně, akorát se to povedlo... tam jsem jí dal dárek a pár týdnů na to konec. Ten ples je to poslední, co jsem s ní krásného zažil...

Fi (St, 27. 5. 2009 - 16:05)

Co uvedla jako důvod rozchodu?

Jura (St, 27. 5. 2009 - 16:05)

á...asi to už funguje. Asi došlo k omylu nebo k nepochopení. Píšete, že "zatím" nejsme spolu...to by mě tak netrápilo jako fakt, že "UŽ" nejsme spolu.... to je ono tíživé. Další věc se má tak, že k sblížení došlo..k zamilovanosti taky...jen mi chybí to ochladnutí...hned totiž následoval rozchod... Začínám z toho být zase naštvaný, ale ne na ní..jen na sebe. Kdybych si mohl ovšem najít důvod k tomu, abych byl naštvaný i na ní, tak by to bylo v pořádku a snáz by se mi to pouštělo k vodě, ale bohužel. Já nevidím žádné špatné věci, krom toho rozchodu, který zůstal z mé strany nepochopený. Nemůžu na ní ani nadávat, abych si ulevil. Pořád má můj obdiv, pořád bue mít mou podporu, kdykoliv pomůžu. A nejhorší věc je, že jí pořád miluju. Myslím, že ani jí nejsem cizí...i když teď prostě dělam kraviny, ale její nátura je taková, že co řekne to udělá. Rád bych věřil tomu, že se vrátí a rád bych aby se vrátila. Nechci sám usínat, sám se budit, sám bloumat po městě. Chci zase svojí drahou a milovanou holku, které jsem doma říkal moje ženuško... představa toho, že bych měl takové intimnosti říkat jiné osobě, je pro mě zdrcující. Kteréko-li jiné sem se po tak krátké době neotevřel... téhle ano. Neměl sem z ní strach, mohl jsem mluvit. Mohl jsem mluvit vážně a mohl jsem klidně jen tak plácat. Naše povídání, někdy až do rána a pak šup do práce...to jsou tak úžasné vzpomínky... jak jsem pak unavený sotva lezl, ale jen jsem došel domu...v tu chvilku jsem byl opět plný síly, únava spadla a opět bylo takové to chvění. A s podivem, po pěti letech to nepřestávalo. U jiného vztahu, to prostě tak nebylo. A zrovna ve chvilce takového mravenčení...bum! rozchod, konec, zhroucení světa. Kdbych zůstal doma, snesl bych to možná líp, ale jsem daleko od domova a vrátit se do starých kolejí je pro mě nemožné. To bych klesl sám před sebou a to prostě nedopustím. Možná by pomohlo, najít si novou partnerku, ale představa, že bych jí akorát tak ublížil tím, že bych jen srovnával. To by nebylo dobré ani pro jednoho. Budu jen doufat, že tohle momentální odloučení je opravdu jen takzvaná pauza.... já si totiž tak monstózně uvědomil, co jsem ztratil, že mě to stjí hodně sil abych vůbec ráno vylezl z postele do nového dne a snažil se budovat to, co jsem tady v Praze započal. Škoda jen, že jsem to započal kvůli a pro ní, pro tu, kterou nemám. Byla pro mě obrovským motorem a čím víc mi docházejí otáčky, tím víc je nahrazuji svýma....a to mě neskutečně vyčerpává, protože sám utáhnout všechno a ještě být pro okolí v "pohodě" je prostě nadlidský výkon. Na druhou stranu jsem na sebe zase pyšný, to co dělám teď a z vlastní vůle, jsem nebyl schopný za posleních pět let ani z desetiny...kdyby tohle moje princezna pochopila a vrátila se, tak bych roztočil svojí vůli, svoje schopnosti do takových obrátek, ale přitom s takovou chutí, že bych byl ten nejšťastnější člověk na světě. A ještě ohledně té zmiňované nešťastné lásky... pět let bylo šťastných, jen ten konec je jaksi nepovedený... ale na život si kvůli tomu rozhodně nesáhnu :-) na to se mám moc rád...a krom toho...kdo by se postaral o psa, kterého mi koupila moje (čerstvě bývalá) milá

Jura (St, 27. 5. 2009 - 15:05)

chtěl jsem odpovědět, ale hodilo mi to nějakou chybu :(

Fi (St, 27. 5. 2009 - 15:05)

Jo ještě k tomu slepovanému hrníčku, vztahy jsou různé, možná že člověk se slepovaným hrníčkem zachází víc jako v "rukavičkách", ví, že kdyby spadl, už by se horko těžko slepoval, lidé jsou potom možná opatrnější.

Ale pokud pád nebude brát zrovna hned jako rozbití vztahu, tak si myslím, že právě naopak různým takovým oťukáváním se právě naopak vztah utužuje, musí logicky docházet ke kompromisům, lidé musí v zájmu věci od něčeho upustit na něco si utříbí názor.

Vztah dvou lidí bych možná přirovnala ke společné práci na hrnčířském kruhu. Kdy se oba po čase střídají a modelují si hrníček tak aby se oběma líbil.
Je se ale musí dohodnout na tom jestli chtějí dělat hrníček nebo třeba misku, protože pokud se nedohodnou hned, tak nevím jak by to dopadlo. Jeden by tvaroval hrníček a jak by to dostal do rukou ten druhý, začal by z toho dělat misku, otázkou je jak by je to dlouho bavilo, ale třeba jo...
Nakonec by vymodelovali třeba něco velmi netradičního misko-hrnek nebo hrnko-misku.
Asi by nebyl spokojený ani jeden, ale zase by byli spolu a to jim přece šlo.
I cesta může být cíl.

Fi (St, 27. 5. 2009 - 14:05)

Juro, píšeš, že si připadáš jako tragéd a že knih na toto téma je je nepřeberně, ale že ani jedna nemá takový scénář jako je ten tvůj. Čím se ten tvůj příběh tak velmi liší od těch ostatních?
Vždyť je to vždy stejné - sblížení, zamilovanost, ochladnutí, rozchod a zase sblížení, zamilovanost, ochladnutí, rozchod atd.
Může být i nešťastná láska, o které se málo mluví a často se znevažuje tou může být láska neopětovaná, nešťastná. V takové situaci si někteří mladí lidé mohou sáhnout i na život, ale to zjevně není váš případ, vaše láska je oboustranná. Jen zatím nejste spolu, ale pokud je skutečně opravdová, čas nebude hrát roli.
Pravé lásky jsou nadčasové.

Jura (St, 27. 5. 2009 - 13:05)

Jsme zamilovaní? Dokola se sáme sebe ptám. Ano, jsme...ale proč sakra teda nejsme spolu? Pět let...pět krásných let sem nepoznal hádku, pět let jsem nemusel řešit hňupoviny, jako v předchozích vztazích. Ano, sem tam nějaká bouřka byla, ale když se vyjasnilo...bylo nádherně. Tak proč nejsme spolu a nemůžu se jí zase dotýkat a šeptat jí, jak je krásná, jak jí mám rád. Cítím se hrozně poníženě tím, že má jiného a že ho nemiluje. Chtěla změnu, má jí, ale proč mi to říká. Nechce mě trápit, ale neustále mi tím ubližuje, je to jak na vahách... chvilku svitne naděje, že se vrací a za chvilku je to naopak. Jak dlouho mám takhle čekat a sžírat se myšlenkou, že nejsem ten, co jí drží za ruku, že nejsem ten co jí pomůže, co bude stát jako skála aby se o mě mohla opřít. Pokud jsem milováníhodný, to mě hrozně těší, ale pořád to pro mě nenese ono kýžené ovoce lásky. Nejsem ani přecitlivělý abych se úplně hroutil, ale nalomený jsem. To přiznávám. Odmítám jakýko-li pokus opačného pohlaví o to se sblížit, nevěřím jako spráskaný pes. A opět jsem u onoho příslovečného času....jasně že to jednou bude dobrý, to je mi jasný.Ale chci odpovědi..chci fakta.. kdy? Proboha kdy už se mi ta hlava uklidní, přestanou se mi třást ruce a tlouct srdce při každém kontaktu s ní. Kdy překlenu ten strach, že jí ztrácím, kdy? Řekl sem jí, že pro mě je schůdnější alternativa, nemít část těla, než jí... defacto kvůli ní sem zahodil svůj předchozí život, šel za ní do Prahy a nakonec zůstal opuštěn, stojíc u spálených mostů. Jak poeticky tohle všechno zní, ale připadám si jako tragéd. Teď už jenom sednout a psát myšlenky. Apropo - knih na toto téma je nepřeberně, ale ani jedna nemá takový scénář jako je ten můj. A čekat na happyend? Jak krásná by to byla pohádka. Ale realita se tváří jinak. Je i těžké si o tom s někým povídat, nemám rád hulvátské chování ostatních "rádoby" drsňáků, kteří svojí partnerku jen před kamarády ponižují. Kolikrát je ve společnosti slyšet - "musím jít, čeká na mě láska" nebo "moje milovaná" je to jen samé "moje stará" , moje "mladá" tohle není oslovení kterého by si drahá polovička ač v nepřítomnosti zasloužila. Kdesi sem četl, že jen pravá láska nezná hranic...a bojím se toho, že ony pomyslné hranice překračuji. Mířím někam, kde bych být neměl. Zcela racionální přemýšlení mě nutí, abych jí nekontaktoval, abych jí nechal být a vyčkal. Ale jak to jen udělat? Ano, síla ducha....rád bych se natolik ovládl abych zvítězil sám nad sebou, ale momentálně si připadám poraženě a nemám zbraň, kterou bych mohl bojovat. A opět ten čas se mi vnucuje do písmenek.... jak křehký je květ lásky. A třeba se k sobě vrátíme? I to je jedna z možností, ale pamatuju si co povídala moje babička. "slepený krníček je celý, ale pořád jsou na něm stopy po rozbití a je mnohem křehčí" Tak jak dál?

Fi (St, 27. 5. 2009 - 13:05)

Jiříku, co ti na to říct, jste zamilovaní a to je krásné, ne?
Proč si to kazit smutkem, užívej si toho, že po tobě touží, jsi zjevně milováníhodný a to je co říct, v dnešní době takových lidí moc není.
Třeba tě tento vztah něčemu naučí, byl jsi řadu let zvyklý, že na co jsi si ukázal to jsi měl a to není pro rozvoj osobnosti to nejlepší.
Uvidíš,že za čas budeš za tento vztah vděčný, protože nikomu neublížil ani tobě ne.
Bude to velké vítězství ducha nad hmotou (chceš-li chtíčem)

Jura (St, 27. 5. 2009 - 12:05)

Po pěti letech jsem se rozešel s holkou, nebo ona se mnou? Prý taková je domluva. Komu jen povykládat, že se něco takového stalo. Je to hrozně skličující a neustále na ní myslím. Kudy chodím, tudy myslím. Nejím, nespím, nesměju se. Rozchod proběhl cca před půl rokem, ale cítím, že moje láska k ní je silněší a silnější. Doktor by mi asi řekl, že jsem na ní závislý. Ano, jsem! Jelikož jí sem opravdu dal srdce a jí sem se celý otevřel A najednou Bum!! taková rána! Občas se vídáme, jsme "přátelé" ale je strašně složité jen vedle ní sedět a nemoci se jí dotýkat, líbat, hladit! Samé výkřiky do tmy. Ticho, prázdno, pusto. Večerní usínání v posteli je tíživé, ranní probouzení chladné. Deprese se tomu říká. Kontaktovat nové holky? Najít nové přátele? Jak lehko se to říká, jak zvláštně to zhrzenému zní. Vždyť to ani nejde si někoho najít. A další věc - čas to vyléčí. No to když mi něko řekne, tak bych mu jednu střelil. Jsem bez ní půl roku...šílená doba. Ale co! Každá minuta mi přijde jako rok a hodina jako celý život, kolikrát denně se proberu z letargie a myšlenek a uvědomím si, že vlastně pracuju, že sedím v kanceláři, že něco dělám. Ne, nejsem idiot, jsem jen zamilovanej, nešťastnej a ublíženej. Nejlepší na tom je, že má malá milovaná má nového kluka....no...ani se tomu tak říci nedá. Po našich rozhovorech, kdy mi i sama řekla, že mě v něm stále hledá, že by chtěla ělat věci co se mnou... Sakra! nehledej mě, já jsem tady! Vidíš mě? Bez odpovědi. Je to tortura tohle. Vím, je zodpověná, cílevědomá...ale nemůže přece být tak chladně vypočítavá ne? Vždyť mě milovala a kolikrát jí uklouzne nějaké to slůvko. Kdyby někdo měl radu, jak z toho začarovaného kruhu ven, dejte vědět. Ale abych nebyl jen takovej pesimista.... občas rozhrnu i závěs aby ke mně mohlo slunce :-) jo, čas....čas hraje proti mě. Proti každému.... čas se nezastaví, ale srdce jednou ano.

ach jo (Po, 11. 5. 2009 - 20:05)

Jano, to je klasický případ.... to je vlastně úplně normální

jana (Pá, 8. 5. 2009 - 09:05)

Nejhorší je,když zjistíte, že on už je s někým jiným. Před 3 měsíci jsme se rozešli, ale já jsem pořád doufala,že je to ani není rozchod jen taková přestávka. Že to přece nemůže být definitivní konec... přece mi říkával ty krásné věty typu: Jsi ta jediná na světě, čekal jsem na tebe celý život... budu tě milovat navždy. Byla jsem totálně sblbnutá. No klasika, když ptáčka lapají... Já tomu ale uvěřila. Tři měsíce nadějí a čekání na telefon. Každý den jsem otevírala e-mailovou poštu s nadějí, že tam bude od něho zpráva... nikdy nic.. Až včera, jsem potkala jeho tatínka a dodatečně jsem mu přála k narozeninám. Jen tak s úsměvěm mi vyprávěl o oslavě. A pak pronesl tu osudnou větu: No a kluk se svojí přítelkyní mi dali výlet balonem hahaha. Kdyby jen věděl, co tato věta způsobila... Bylo to jako by mi vrazil kudlu rovnou do srdce. Samozřejmě, že jsem s úsměvem nenápadně vydolovala, že spolu už chodí 3 měsíce. Tedy celou tu dobu........... A já kráva doufala, že se taky trápí a čeká až se ozvu já.. Ještě, že jsem to neudělala... Tak si dovedete představit jak mi je .... Nadávám si do krav a naivek a brečím a brečím. Kde je teda ta láska nebeská co mi sliboval. A proč já jsem troska a on si vesele užívá dál????????

Danka (St, 4. 3. 2009 - 11:03)

Zatim jsem si ji nepůjčila a ani jsem nečetla žádnou knížku jak se z toho dostat. Je to pomalu a pozvolna, ale jsou dny, kdy mám pocit, že bolestí prasknu. Je to skoro půl roku, bezmála dva měsíce jsme bez jakéhokoli kontaktu.Jen je mi líto, jak se choval po rozchodu, snažil se dávat nepřímo vinu mě a slova jako nebudu s tebou z lítosti, nedoufej, nechci ti dávat naděje. Jenže tohle všechno říkal, hned poté, co mi s brekem do telefonu oznamoval, jak je mu to všechno líto atd. Dokonce mi neustále opakoval, že mě nechce mazat ze života ale jak je vidět, tak už mě smazal. Nevím. Brzy má svátek, tak mu ze slušnosti napíšu, ale abych pravdu řekla, nechce se mi, protože se už předem děsim toho, co bude následovat. Pokud ani neodepíše, tak je to uzavřený (a myslim, že i když to bolí, tak to bude nejlepší, když to takhle udělá), ale pokud odepíše, tak mě to zase raní. Jenže nepopřát mu je divný, i kdybych se na něj měla vykašlat. Doufám jen, že ho už konečně brzo vymažu ze života a nebudu se ti trápit, stejně jako se tim netrápí on. Ale je mi líto, toho času, snů a energie, které jsem mu objetovala ale on pro mě skoro nic neudělal, nemusel se skoro ničeho vzdávat (nebo aspoň mám ten pocit).Připravil mě takřka o veškerou energii, o přátele a nakonec jsem se na něm stala závislou a teď se zase musím naučit sama "chodit a dýchat". Ale je to náročný. Musíme to zvládnout.Časem to snad přestane bolet, nebo to aspoň nebude bolet tolik. Nejhorší je, že mě opustil a přitom mi druhym dechem říkal, že se bojí mi říct miluju (na tok, když jsem chtěla slyšet, že mě nemiluje). Prostě je výsledek takový, že mě miluje ale nechce se mnou být.No je to o nakopání do zádě.Achjol Život je nespravedlivej.

Natalinka19 (Ne, 1. 3. 2009 - 15:03)

nedavno sem se rozesla se svim pritelem kuli jinemu. muj byvali pritel mi vyhrozuje ze jestli se k nemu nevratim tak se zabyje a meho noveho pritele taky us nevim co mam delat jak bych se k nemu mohla vratit kdys me mlati a je kazdou chvilku opilej oto je to horsi ze spolu mame rocni holcicku kterou miluju a chci pro ni to nejlepsi tak proc me vsichno tak odsuzujou?

Dani (So, 28. 2. 2009 - 14:02)

to budoucnost:
koukala jsem se na stránky lovegame. Koupila sis tu knihu, co doporucuje? Vyplati se to?Jsem taky tri mesice po moc bolavem a necekanem rozchodu a taky si ctu vsehcno mozne. Opravdu to pomaha.
Hodne stesti Dani

budoucnost (So, 14. 2. 2009 - 11:02)

zapomněla jsem se podepsat k výše uvedenému článku.

Návštěvník (So, 14. 2. 2009 - 11:02)

Milá Danko,
naděje je jedna z věcí, které nám nikdo v životě nemůže vzít. Naděje nám dává sílu jít dál, věřit, že věci budou zase v pořádku. Někdy je to o neskutečné odvaze umět si přiznat, že někdy soustřeďujeme naši naději nesprávným směrem. Trvalo mi to 3 a půl měsíce, uvědomit si, že svoji naději upínám k nečemu, co již existuje jen v mé hlavě - iluze. Nesnažím se tady říci, že by člověk měl naději zahodit, to v žádném případě. Já osobně se nyní snažím svoji naději obracet jiným směrem. Mojí nadějí není to, že se vztah obnoví, mojí nadějí je to, že budu schopna jít dál, že mě tato "neblahá" etapa mého života něčím obohatí, posílí, že budu více rozumět sama sobě, že se budu mít ráda .....a že jednou najdu opět lásku. Spousta lidí se ptá po smyslu života - většinou nás tyto otázky napadají v době, kdy se nacházíme v kritických uzlech našich životů. Pokud jsme spokojení a šťastní, tak nemáme důvod hloubat a filozofovat tak touto otázkou. Smyslem našeho života je prostě život, který v daný okamžik žijeme.
Já už se neptám, co je smyslem mého života. Raději si pokládám otázku, jak prožít každý den tak, abych z něj měla radost, abych si na něm našla pozitiva. Někdy nás možná snaha po psychicky a emocionálně naplněném životě, může přivézt k odpovědi, co je smyslem života.
Ještě jednu věc jsem si uvědomila a to, že: teprve tehdy, kdy se Ti v životě stane něco, o čemž si byl(a) přesvědčen(a), že se NIKDY stát nemůže, tak teprve poté začneš věřit tomu, že v životě je možné všechno a už Tě jen tak něco z míry nevyvede.
Píšeš, že máš chuť si ublížit. Copak nám nebylo ublíženo už dostatečně tím, že nás dotyční přestali milovat? (tím nechci házet vinu na ně). Musíme tenhle pocit ublížení a beznaděje ještě znásobovat tím, že budeme ubližovat sami sobě?!! Každý z nás má svůj způsob, jak si ubližuje. Někdy je to způsob maskovaný - ostatní to nevidí. Například já jsem v posledních třech měsících ubližovala sobě tím, že jsem opět po několika letech začala kouřit (a to ve velkém - krabička cigaret na dva dny), nejedla jsem, nespala jsem, obviňovala jsem se, nenáviděla jsem život, litovala jsem se...). Ale tohle není ta správné cesta, která nás vyvede z tohoto "údolí stínů". Musíme začít myslet pozitivně (i když se nám zprvu nechce

Danka (Pá, 13. 2. 2009 - 19:02)

Jak říkáš o tý naději. Mě bývalý taky říkal, jak mi neřekne, že mě nemiluje ale bojí se říct mi opak, jak se mě vyptával, jestli se chodím často bavit a jestli je život dlouhý. O vánocích mi říkal,že koukal z okna směrem tam, kde bydlím, je to prý pro něj horší a horší. Chybí mu všechno co bylo, chybí mu naše milování, to, jak jsem ho rozesmívala, že jsem podle něj báječná a nikdy na mě nepřestane myslet, dala jsem mu nejlepší roky života a mohla bych tady psát dál a dál co všechno hezkého říkal. A já blbá mu to žrala, doufala jsem, že se vrátí, teď je to skoro měsíc bez jakéhokoli kontaktu. Ale co je nejhorší, že skoro pokaždé, když mi vyjmenoval moje klady se mi omluvil a řekl, že mi nechtěl dělat naděje a já byla ještě vě větších sračkách (omlouvám se ale jinak to pojmenovat neumim), než jsem byla předtim. Chci ho zpátky ale jediná možná zbraň co mám je, že mu nenapíšu, neudělám nic, nepopřeju mu k svátku. Buď přijde, nebo se odstěhuju z města, protože to tady těžko rozdejchávám. Je mi z toho mizerně a nemám absolutně představu co bude dál. bez něj to prostě nejde a on mě ještě mučí tím, jak často mi dával naděje. Je to nanic. Mám takovou chuť si ublížit ale jak říkám, mám rodiče a kamarády a ty neopustim.

budoucnost (Pá, 13. 2. 2009 - 11:02)

Během mého tříměsíčního putování v "krajině nikoho" jsem se probíhala ohromným množstvím článků, "návodů", diskuzí apod., které se zaobírají tématy rozchodů, jak přežít rozchod, rozchod a deprese atd. Zjistila jsem, že nejvíce zdrojů věnujících se této problematice je možno najít na zahraničních servrech. Pokud Vám nedělá obtíže angličtina, tak zde nechávám odkaz na jednu stránku, která mi dodala hodně síli, přesvědčení a odvahy: www.lovesagame.com

Reklama

Přidat komentář