Reklama

Děsi vás vlastní smrtelnost?

D (Pá, 8. 1. 2021 - 11:01)

Přežívání bytosti, která ví, že nakonec zemře, ze dne na den až do chvíle, kdy je i okamžitá smrt naprosto neodvratná, není ničím jiným než projevem strachu ze smrti.

Tom (Pá, 8. 1. 2021 - 04:01)

Ne,ted už mě neděsí. Dělal jsem špatné věci a chci to změnit a tak jsem začal věřit v boha. Moc to chci odčinit a tak bych uvítel,kdyby mi někdo pomohl splnit mé velké přání-být ukřižován ! Najde se někdo? Prosím,jen vážně. [email protected]

Karel (Út, 29. 9. 2015 - 20:09)

Život nám dovolí poznat tolik, na kolik máme.

ano (Ne, 9. 8. 2015 - 15:08)

Z hlediska solipsismu je...Ano, přestě tak: Život nám dovolí prožít anebo poznat právě jen tolik, na co jsme zrovna připravení :) O smrtelnosti vs. nesrmtelnosti to platí taky... ať nejsme mimo téma.

Shogun (Ne, 9. 8. 2015 - 15:08)

Pravda, jde to, co kdo a jak...Z hlediska solipsismu je vesmír přesně tak starej jako já. Já nemůžu existovat bez vesmíru - oba jsme dvě stránky téhož.
Štěstí, neštěstí... každej pochopí tolik, kolik si může naložit. Co se do něj nevejde, to prostě vyhodí :)

Shogun (Ne, 9. 8. 2015 - 15:08)

: Nekonečně dlouhou dobu...a) to "já" je stejně kongruentní a ucelené jako třeba "tahleta židle", teda dost na to, abych ho mohl jako celek vnímat. Kromě toho je podstatně důležitější než jakejkoli objekt.
b) Z hlediska nekonečna jsou všechna konečná čísla stejně velká, veškerý rozlišení tu padá. (Co jinýho potom jsou, než bezrozměrný body?)
c) Takže třeba přes oko někoho jiného? Pozor, aby ten objektiv nebyl zároveň subjektivem. Nemůžu sám ze sebe vystoupit, takže dělat na základě toho vystoupení jakýkoli závěry je dost ošemetný.

Co se snažim říct, je, že pojem "vědomí", "já", "duše" eště nikdo rozumem nevystihnul. Proto mu ani nemůže diktovat podmínky existence. Věda (a rozum) může vysvětlovat, proč se věci chovaj, jak se chovaj. Nemůže vysvětlit, proč máme svoje já. Rozhodně to eště neudělala. Vesmír, kde nemáme svoje já (jako pocit), odpovídá vědeckým teoriím všech odvětví úplně stejně jako vesmír, kde svoje já máme. Já je ukryto před veškerou objektivitou. Můžeme ho proto buď přehlížet jako něco, co si nelze podmanit rozumem, nebo ho ctít jako nedobytnou svatyni tajemství, kde všechno je neporovnatelné a všechno může být úplně jinak, než je objektivně dokázáno.

alien (Ne, 9. 8. 2015 - 15:08)

To "pokud vím"...Vím, že za tuhle otázku mnou budeš opovrhovat, ale neodpustím si ji: Proč je to naprostá blbost? Protože není nijak vědecky prokázaná? Protože ještě není v učebnicích? Protože ty jí nevěříš?
Víš, kolik zdánlivých absurdit se kdysi vydávalo za nemožné blbosti, ale časem se začaly brát jako realita? (Ty určitě víš.)
A proč myslíš, že tvoje zdůvodnění bylo uspokojivý? Mně neuspokojilo :) Kolika let se hodláš dožít ty osobně? A proč? (Nechci se s tebou hádat, vážně mě to zajímá.)

alien (Ne, 9. 8. 2015 - 15:08)

V tomhle smyslu je celkem...Pravda, jde to, co kdo a jak cítí, na tom stojí veškerý jeho další život.
Jinak k tomu vesmíru to jde brát taky jinak - já tu byl vždy, vesmír ne, protože vesmír i všechno ostatní je jenom výplod mojí mysli (viz solipsismus). Ono je asi hodně velký štěstí, že většina lidí nikdy nepřijde na to, jak se vlatně věcí mají... to by se asi museli zbláznit na druhou... Vzhledem k té tvojí poslední větě bych řekla, že to myslíme celkem stejně :)

D (Ne, 9. 8. 2015 - 14:08)

V tomhle smyslu je celkem...: Nekonečně dlouhou dobu jsem neexistoval, 80 let budu existovat, a pak zas nekonečně dlouho dobu nebudu existovat? Z hlediska nekonečného vesmíru jsem tedy bezrozměrným bodem, ve svý specifičnosti vůbec neexistuju.
Z jakýho hlediska se tedy na sebe eště můžu dívat, aby to byl objektivní pohled na mou existenci?

a) To "já" tvé první osoby je málo konsistentní, málo ucelené, vrtkavé a inkongruentní nejen v dimensi 80 let, ale i v dimensi každé jednotlivé vteřiny.

b) 80 let je určitá délka v časové dimensi i v rámci nekonečného vesmíru.

c) K objektivnímu pohledu se stačí dívat přes jakýkoli objektiv.

Karel (Ne, 9. 8. 2015 - 14:08)

Co se na to jak to je s životem a msrtí pozeptat někoho povolanějšího. :-)
Jen se musí dát pozor aby to nevypadalo jako v nbásledující fimové ukázce. :-D

https://www.youtube.com/watch?v=7TCfNFckx6Q

:-)

D (Ne, 9. 8. 2015 - 14:08)

Správně píšeš, že pokud...To "pokud vím" byla jen vložka. Samozřejmě je naprostá blbost myslet si, že mezi námi žijí lidé staří staletí nebo tisíciletí. A proč je to naprostá blbost, jsem uspokojivě zdůvodnil ve svém předchozím příspěvku.

Shogun (Ne, 9. 8. 2015 - 14:08)

Eště vzkaz pro Josefa: co řekl ježíš, je tu většině lidí u prdele.

Shogun (Ne, 9. 8. 2015 - 14:08)

V tomhle smyslu je celkem jedno, jestli vědomí je "ve skutečnosti" jedna nedílná a trvající entita, nebo je rozkouskováno v čase a prostoru. Důležitej je ten POCIT trvání vlastního já. Není nám dáno vnímat svět jinak než skrz vlastní já. Možná teda svět ani nemůže existovat jinak než skrze mě. Potom se ale nabízí otázka, co to jako má znamenat, že vesmír bude existovat jen asi 80 let. Co mi to jako chtěj nakukat, ti ostatní, kteří možná ani nemají vlastní já a jejichž existence je podmíněna tou mojí?

Pokud nějak dospěju k tomu, že vědomí není podstatný pro objektivní existenci světa, takže já tu nebyl a vesmír byl, já chcípnu a vesmír tu bude dál, tak se nabízí snad eště podivnější otázka, i když hůř vyslovitelná: Nekonečně dlouhou dobu jsem neexistoval, 80 let budu existovat, a pak zas nekonečně dlouho dobu nebudu existovat? Z hlediska nekonečného vesmíru jsem tedy bezrozměrným bodem, ve svý specifičnosti vůbec neexistuju.
Z jakýho hlediska se tedy na sebe eště můžu dívat, aby to byl objektivní pohled na mou existenci?

Dívám se na tu problematiku z pohledu rozumu kombinovanýho s mystickýma zážitky. Nevim, jak to je, ale poslední dobou si spíš myslím, že duše je věčná a časoprostor je látkou, se kterou si hraje.

alien (Ne, 9. 8. 2015 - 13:08)

Pokud vím, všichni dnes...Správně píšeš, že pokud víš...
A pokud víme, tak člověk toho velmi málo ví...

D (Ne, 9. 8. 2015 - 13:08)

Myslím, že i pokud by ho...Pokud vím, všichni dnes žijící lidé se narodili jen v nemnoha posledních dekádách, v žádném případě ne dříve než na konci 19. století. Vzhledem k tomu, jak se ve světě šíří byrokracie, a jak jsou dnes lidské životy mnohonásobně úředně podchytávané, by každý lidský život svojí délkou přesahující jedno století a kousek vzbudil nemalou institucionální a mediální pozornost.

alien (Ne, 9. 8. 2015 - 13:08)

Nicméně v historii zatím...Myslím, že i pokud by ho někdo přežil, tak o tom nebude nikomu vykládat, protože si můžeš domyslet, jak by dopadl. Člověk přeživší sám sebe (v jakémkoli slova smylu) se kontroluje natolik, že nemá potřebu reagovat na zpochybňovače, tedyje nechá v jejich blahém nevědomí :)

alien (Ne, 9. 8. 2015 - 13:08)

Tak to vám přeji, aby vám...Jenže osud je co? To, co je nám předurčeno, nebo to, co si určtíme a pro co se rozhodneme - taková ta značka, po který se vydáme na rozcestí, kam nás ten zmíněný osud přivede? Věřit na samotný osud v takovém tom běžném slova smyslu - to je alibismus: Něco se mi nepovedlo, tak to byl holt osud..
Ne, osud je to, pro co se člověk rozhodne :) Když se rozhodneš pro smrtelnost, čeká te smertelnost. Když pro něco jinýho... tak možná... .)

Jirka (Ne, 9. 8. 2015 - 13:08)

Pokud žiješ v představě,...Když si člověk uvědomí, kolik lidí už tu bylo před námi. A jak je ten lidský život opravdu krátký i když se někdo dožije 80 tak to moc rychle uteče. Člověk to vidí víc když je sám starší.

Nina (Ne, 9. 8. 2015 - 13:08)

Člověka nejvíc děsí to,...Tak to vám přeji, aby vám ten optimismus dlouho vydržel. Já si myslím, že je to všechno OSUD

D (Ne, 9. 8. 2015 - 13:08)

Člověka nejvíc děsí to,...Nicméně v historii zatím ještě nikdo svůj život nepřežil. Buď tedy jeho vyústění zatím každý jen blbě kontroloval, nebo bylo úplně mimo lidskou kontrolu...

Reklama

Přidat komentář