Děsi vás vlastní smrtelnost?

Člověka nejvíc děsí to, nad čím nemá kontrolu. Čili pokud bude mít pocit, že nad svými životem/smrtí poněkud kontrolu má, přestane se podobných věcí bát. Svůj život máme ve svý moci víc než si myslíme, akorát že o tom málokdo ví anebo mu to jeho výchova a vzdělání nedovolí přijmout... a pak mu nezbývá než bát náhod a nehod... Náhody ani nehody totiž neexistujou, všechno si člověk přivolává do svýho života sám svýma postojema a myšlenkama. A se smrtí je to velmi podobné, akorát je to jen takový vyústějí předchozího života...

Ad D: Asi mi to nebudeš...Pokud žiješ v představě, že i po konečném selhání tvých fysiologických funkcí bude tvůj život v nějaké formě pokračovat, že budeš nadále existovat v nějakém duchovním světě, pak se to dá celkem pochopit.

Mnozí religiosní lidé jsou ovšem netolerantní k řadě projevů a indicií toho, že jejich víra nemá žádný solidní základ, a má naopak všechny znaky pouhého zbožného přání.

Mnozí muslimové třeba doslova běsní, pokud se dozví, že někdo kdekoli na světě spálil jejich korán. Boha vidí jako všemohoucího, nicméně je pro ně těžké se smířit s tím, že na takovou svoji urážku, jako je spálení jeho slova, viditelně instantně nereaguje a provinilce ihned neztrestá.

Jsou samozřejmě i tací, kteří řeknou, že bohu nelze ublížit, a že bůh rouhače a jiné hříšníky potrestá ve svém vlastním čase, kdy sám uzná za vhodné. Nicméně i takoví lidé často trpí různými kognitivními disonancemi, které u nich jitří pocity existenciální nejistoty, jež se navenek často projevují hněvem a agresí.

Absolutně ne. Viz drama Karla Čapka Věc Makropulos.

Ad D: Asi mi to nebudeš věřit, ikdybych měl zemřít za 5 minut, je mi to jedno :)

Ad Miloš: Ono je na místě určitě i pláč a smutek, protože na pohřbu se loučíme jednou pro vždy s danou osobou, už nikdy spolu neprohodíme řeč, nezasmějeme se atd atd., je ale rozdíl s čím odcházím s pohřbu a to s klidem a naplněním, že jednou se spolu zase setkáme, ikdyž nějakou dobu žal přetrvává, rychle zase odchází ;), nedávno mi umřela babička, před dvěma lety otec, nedávno kapelník, bylo to pro mě hodně těžké, ale taky uklidňující a posilující vědomí toho kde jednou všichni ať už chceme nebo nechceme skončíme všichni, vím o čem mluvím a taky vím jak se s tím potýkali ostatní kteří nejsou věřící, viz třeba můj brácha který často pil a topil se v žalu ... Ježíš řekl, že nás nikdy neopustí a bude s námi až do konce života, často cítím Jeho přítomnost a měl-li bych to možnost srovnat s dosavadním životem kdy jsem chodil bez Boha, přirovnal bych svůj život k hnoji, nenaplněním ať skrze pití s přáteli, kouřením, ženskýma, sexem atd. atd., vším jsem si prošel ;), život s Bohem je cílem každého člověka, Jarda Jágr o tomhle nedávno psal na FB a já se s ním naprosto ztotožňuji

Ad Josef: to je zajímavé,...Oni nejen pláčou na pohřbech. Navíc se typicky snaží, podobně jako ledaskdo jiný, svoji vlastní smrt co nejvíce oddálit. Čím déle asi budou trpět v tomto slzavém údolí, tím více pak za to budou odměněni na onom světě.

Ad Josef: to je zajímavé, jak vy křesťani jste v pohodě a vyklidnění. Jen by mě zajímalo, proč teda pak pláčete na pohřbech, měli byste spíš oslavovat, ne, když je to tak fajn věc umřít.

Ale bylo to aspoň stručné....No to je teda děs. :-(

krásně a jednoduše...Ale bylo to aspoň stručné. Dalo by se to shrnout i takto: není-li lidský jedinec nic pořádného nejen ze dne na den, ale dokonce ani v rámci jakékoli libovolné vteřiny, je děsná především tato skutečnost sama; je potom zbytečné se děsit i toho, že toto neregulérní, nepodstatné nic k nějakému konkrétnímu datu, hodině, minutě a vteřině zhebne.

Lidský jedinec postrádá...krásně a jednoduše srozumitelně podáno!

Lidský jedinec postrádá solidní identitu, integritu a kontinuitu nejen ve smyslu diachronním, ale dokonce i ve smyslu synchronním. Každý fungující mozkový neuron jej spolukonstituuje v jakémkoli okamžiku v daleko větší míře, daleko intensivněji, než jakákoli kontiguitní tuková buňka v bříše či v prdeli.

Problematičnosti samotného konceptu diachronní a synchronní identity, integrity a kontinuity lidského jedince je možné se filosoficky děsit, je však obtížné se filosoficky děsit zániku neurofysiologických a obecně fysiologických funkcí lidského organismu.

A otázkou zůstává jaký ten další bude. Od té doby co jsem křes´tanem, tak nemám ze smrti strach, naopak skoro se těším na smrt :). Ježíš o sobě řekl, že je cesta, pravda i život a že k Bohu nepřichází nikdo než skrze něho-víru v něj. A taky, že Bůh miloval tak svět, že dal syna svého jediného, aby žádný kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný - to jest aby po tomto životě šel na nové lepší místo, kde už nebude žádný smutek ani pláč. K Bohu můžeš přijít jednoduše a to tak že poprosíš nahlas Boha aby se Ti dal poznat jako živý Bůh, že věříš že Ježíš žil a umřel za lidi na kříži pak si sežeň Bibli, pročti nový zákon, nejdřív evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše, Jana a potom zbytek, věř mi že na po čtení Bible budeš mít najednou klid který si nezažil/a už hodně dlouho, jestli vůbec.
To jen návod jak se dívat na smrt i z jiného úhlu ;).

Nejhorší je, že vám jeden život skončí a máte před sebou další. :-(

https://www.youtube.com/watch?v=rtDPCmSJ4eE&list=UUesDPXk5jkqEH5ss_ClnvmQ

umírání,tak to se s vámi mohu podělit o zkušenost...která se mi stala před 14 lety a byla jsem dost vážně nemocná...doktoři mi nedávali skoro žádnou šanci na přežití,ale to opravdu poznáte kdy se blíží konec.Je to velký strach z toho co přijde..nespala jsem z toho dva dny.Bylo mi 20let a já měla umřít,tak jsem se nevzdala a bojovala..a vyplatilo se to..docela dost jsem spřehodnotila život a začala jsem být i docela dost senzitivní,že mi na tyto otázky nedokáže zatim nikdo odpovědět..

souhlasím.Smrt není zlá, ale to umírání....

Neděsím se smrti, ale umírání.

Mě je 82 a smrtelnost mne...Roberte, neměj strach, můžeš tu být ještě 20 let. Můj děda se dožil všehovšudy do 53, jeho bráchovi, mému prastrýci, bude v květnu 90. A je taky aktivní. Stejný genetický základ, ale úplně jiný způsob života. Ani u mého prastrejdy se neobjevují civilizační choroby, jako rakovina, hypertenze, arterioskleróza nebo diabetes.

Mě je 82 a smrtelnost mne upřímně děsí. Jsem zdravý, nic mi nechybí, mám radost ze života,lyžuju, mám 50-letou přítelkyni, bez problémů jí sexuálně uspokojuju. A přesto pořád ve mně hlodá červíček pochybností, nenatáhnu najednou péra ? Proti průmšrnýmu věku už 6 let přesluhuju

Ja mam stejny pocity jako psal Zdenek..Fakt je to tak,koukam na metro nebo kamion nebo cokoliv a divnej pocit.Navic taky si myslim ze smrti nic nekonci a clovek po smrti vi o sobe dal protoze my sme ta energie a telo mame jen pro zivot tady a pak ho zahodime a to me taky desi ze kde budem pak az to telo mit nebudem,co bude snami dal a co nasi blizky jestli je jeste uvidime a budem snima dal?Obcas ztoho mam depky,napadaj me i hloupy veci kdyz si treba poustim oblibenou hudbu z MP3 tak si rikam ze pak uz ji mit nebudu.