Děsi vás vlastní smrtelnost?

To mě neděsí, všichni tam musíme, je to jen otázka času. Mnohem větší obavu mám jakým způsobem. Vzpomínka na umírající tchyni mě šokuje dodnes. Rakovina v posledním stadiu, velké bolesti a rádoby doktoři odmítající zvýšení utišujících prostředků aby nedejbože náhodou nevznikla závislost. Kreténi.

Zda mě děsí smrtelnost?...tak to je přesně i můj pohled! :-) Duše je věčná, trvalá a neměnná :-) :-) :-) A co bude po smrti? Snažím se žít tak, abych se toho, co se mou bude, nemusela bát.

Desial ma ale už nie, chvíľami keď mám všetkého plné zuby si hovorím, že aspoň bude pokoj....

spisovatel napsal - smrti se nebojím, smrt není zlá ...
jen umírání je kus života těžkého ...

sama za sebe musím říct, že ta představa konce ve mně vyvolávala nekonečný bezbřehý smutek. Ale přešlo to. Minula mi čtyřicítka a přestala jsem se bát, jsem s tím srovnaná a smířená a představa nesmrtelnosti není pro mně v ničem ani trochu lákavá. Život je někdy hodně únavný. Jsem tady ještě stále přes všechno ráda, ale budoucí odchod mně přestal bolet a nebojím se ho. Asi tomu napomohlo i to, co jsem prožila.

Já občas prožívám opravdu nechutný stavy např. když přijíždí metro tak mě napadne jak je jednoduchý ze vteřiny na vteřinu všechno posr.. udělat jen jeden krok nebo když vidim žiletku nebo stojim u silnice fakt hnusnej pocit bojim se..

Ani ne tak moje vlastní smrtelnost jako smrtelnost mých blízkých.

Mám moc ráda tento úryvek z jedné velice známé knihy:
,,Budu vypadat, jako by mě něco bolelo... trochu jako bych umíral. To už tak bývá. Nechoď se na to dívat, nestojí to za to..."

,,Nehnu se od tebe."

...

A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil:
,,Neudělals dobře. Zarmoutí tě to.... Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké."

Mlčel jsem.

,,Ale bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného..."

Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ

Zda mě děsí smrtelnost? Ne. Tělo umírá, ale duše je věčná.:-)

Asi by se tím člověk neměl tolik zabývat a trápit se ,ale měl by žít každým okamžikem a vážit si života.Já osobně si myslím ,že smrt je ,když duše opustí fyzické tělo.Jestli se něčeho bojím,tak ne smrti,ale spíše utrpení před ní.(ne každý má to štěstí,že zemře ve spánku a já jako zdrav.sestra jsem viděla spousty lidského utrpení.)Ale přesto by se tím člověk neměl trápit ted?,ale spíše si ten život vychutnávat , vážit si jej a naučit se radovat z maličkostí.

Kačenko,to,že se ti někteří posmívají a posílají tě do blázince nic neznamená. Naopak bych řekl, že jsi na dobré cestě. Chce to jít opravu cestou ducha, pak v tobě proběhne určitá vnitřní proměna a ta ti život minimálně hodně prodlouží. Ale upřímně-opravdu o to stojíš?

A Kačenko. kolik ti je let? Má to vůbec cenu takhle se bát? Není lepší těšit se na jaro, na léto, příští dny nebo i na ten blbej zábavnej pořad v televizi? Přeju ti hodně radosti a lásky - vždyť někdy stačí i nečekaný úsměv spolucestujícího v autobuse!

blbci jste

Kačenko, není pravda, že se z toho zblázníš. Už se tak stalo. Doporučuji návštěvu psychiatra.

Prosím pomozte mi.........řekněte mi jestli existuje nesmrtelnost,upíři a kouzla!!!?? Já nechci umřít!!!!!!chci bejt nesmrtelná!opravdu....každý den brečím ,když se podívám ne starého člověka,nechci stárnout!Připadám si jako ohromě lakomý člověk,když si vzpomenu na lidi z leukémijí a na ty co už tu nevině nejsou.....Ele já i když říkám že nenávidím svůj život nikdy nesmím umřít........hrozně se bojím smrti a mám spoustu otázek? existuje posmrtný život? budu dál žít? je peklo a nebe? co bude dál? J8 nevím............jsem zoufalá....nevím co dál......připadám si jako blázen,ale nevím co bude dál.....CHCI ŽÍT!!!!!!!ach bože....každý den se modlím,a doufám že mi to pomůže...ale já nejsem slušný člověk tak co mám dělat? chci být navždy nesmrtelná? Jak to udělat? prosím pomooc jinak se z toho zblázním.........thank you....

Když začnete stárnout,...Myslím si že toe jako u malejch dětí když si zpálí ruku o sporák přiště už to neudělají ze strachu z bolesti.Takže mi vychází pokud jsem nezkusil smrt nemůžu se jí ani bát páč nevím jestli bolí a co se týká toho že bude konec se vším je mi nějak jedno.

> Čeho se, ale skutečně bojím a to dost, je to, že až se něco bude dít, budu jako naschvál někde úplně sám a nebo se na mě jako na člověka lidi vykašlou a já budu někde ležet a třepat se strachy z toho kdo mi pomůže a bude se mnou, pokud bych skutečně měl začít umírat.

Podle mych zkusenosti kazdy umira tak, jak zil, neboli podle 'vlastnorucne' vytvorene karmy. Byt ve smrti osamocen je take vysledek karmy.
Spolecnost mohou tvorit dva druhy lidi: neznali a znali. Neznali mohou umirajiciho maximalne tak utesovat a drzet ho za ruku, ale to mu ve skutecnosti moc nepomuze, zvlaste pokud je jeho karma negativni a jeho dalsi pusobiste tedy neni nijak prijemne. Znali naopak vedi, co delat a jak umirajicimu pomoci nehmotnym zpusobem.

http://www.veda.harekrsna.cz/encyklopedie/umirani.htm

Hari Hari

bych se přímo bál protože to nás čeká prostě všechny a to bez vyjímky..,ale fakt je, že přes všecny řeči co kolikrát seběvědomě říkám před ostatníma skutečně nevím jak to před smrtí a po smrti vůbec je...Čeho se, ale skutečně bojím a to dost, je to, že až se něco bude dít, budu jako naschvál někde úplně sám a nebo se na mě jako na člověka lidi vykašlou a já budu někde ležet a třepat se strachy z toho kdo mi pomůže a bude se mnou, pokud bych skutečně měl začít umírat. Zas tak silný frajer nejsem, abych řekl, že se právě tohoto nebojím...

Když začnete stárnout, myslíte na smrt často a nechcete přiznat, že se jí bojíte a přitom obavy jsou. Věřící to mají lehčí. My-atheisté se nemáme na co "těšit".
Věřím, že hodně staří lidé jsou snad poté smířeni.

To že umřu mi káže logika ,ale na plno si to nějak neuvědomuji :) Já vim takhle se jevím jako blázen jenže jeto tak.

Ne, neděsí. Vůbec.