Reklama

Děti z rozvedených rodin

Regina (Pá, 7. 8. 2009 - 11:08)

Potřebuju radu,jsem vdaná 16 let ale po jednom ne prvním konfliktu kdy mě manžel před tchýní zbil jsem se s sklukama sbalila a od něj odešla.Bydlím v podnájmu mám už 3 měsíce podanou žádost o rozvod ale nic se neděje.Manžel mi pořád volá večer píše pořád prosí,že mu to je líto,že začneme znovu já mu dávám podmínku,aby u nás na chalupě nebyli jeho rodiče od jara do ppodzimu pořád,protože je to s něma naprosto šílený.Všechno to vyvrcholilo právě tou hádkou,nemáme tam soukromí a manžel je celý týden na montáži domů jezdí jen na víkend takže ta představa,že bych tam s něma byla je neúnosná na to nikdy nepřistoupim.Na druhou stranu nechci ublížit klukům 15,5let ten mě pořád prosí ať se vrátíme v paneláku se mu nelíbí a ten menší9,5let tomu to je nějak jedno.A já?Já bych se vrátila kvůli chalupě,zahradě,kočce po tom všem co jsme si tam za 10let vybudovali ale nevím co cítím k manželovi a hlavně se bojím,že mi to jednou všechno vyčte a já budu litovat,že jsem se tam vrátila,nevím si rady ale už se budu muset rozhodnout takhle mě to ubíjí jsem z toho psychicky úplně na dně,kdybych věděla jak se rozhodnout!

Nepoznamenaná (St, 29. 4. 2009 - 15:04)

Měla jsem asi spíš štěstí, naši se rozvedli, když mě bylo pět a znovu si našli partnery, kteří byli celkem v pohodě, takže jsem měla rodinné zázemí takové pestřejší. Měla jsem ale hrůzu, že nebudu umět řešit běžné provozní konflikty ( a taky jsem neuměla), nějak se to snad nakonec přežilo, děti jsme vychovali a jsme spolu již 25 let, známe se přes 30 a hýčkám si ranní rituály společných snídaní a popíjení kávy v průběhu dne, není to bůhví co, ale lepší něco, než nic, na tu bídu dobrý. Tak jsem asi klikař, nikdy jsem si nervy nepřipouštěla, s mátí jsem v pubertě bojovala a brzy se osamostatnila, to by jinak nešlo, ale strašné jizvy si snad z dětství nenesu.

Zuzana (Út, 17. 2. 2009 - 18:02)

Ahojte Všetci, moc vás prosím nemohli by ste mi poslať nejaký váš príbeh s anonymitou. POtrebujem robiť jeden projekt a som časovo obmedzená strasne by mi to pomohlo a bola by som vám vdacna a ochotná pomoct napriklad v niecom inom niekedy. Keby ste mali zaujem a boli takí ochotní moj mail je poradna2"pobox.sk
Dakujem a prajem pekny den. bc Zuzana Klusáková

sdjfj (So, 1. 9. 2012 - 16:09)

to jo,to rád jsem.

s (So, 1. 9. 2012 - 16:09)

buď rád

dgfgsd (So, 1. 9. 2012 - 15:09)

mí rodiče se také rozvedli a nikdy jsem tím nijak zvlášť netrpěl a ani netrpím. myslím, že tady přeháníte.

s (So, 1. 9. 2012 - 14:09)

Do 7 let ještě dítě pořádně nereflektuje vztahy mezi rodiči a rozvod se dá omluvit a opodstatnit zástupnými argumenty (např že tatínek odjel za prací)

Má reakce byla na toto. Protože napjatou situaci, nemusí být ani násilí, většinou dítě vycítí. A daleko menší.
Máte názor, pohled, já mám svůj.

Honza (So, 1. 9. 2012 - 14:09)

nesouhlasím. Pamatuji si jak...Tak to už je domácí násilí.. to už zabíháte do trochu jiné a extrémní oblasti.. když otec mlátí matku, to by měl před očima přirozeně každý - i dospělý jedinec. Já měl na mysli spíše situaci, kdy jeden z rodičů prostě "náhle" z domova zmiizí. Zeptejte se odborníků.. ti tvrdí, pokud rozvod - tak buď když je dítě ještě malé nebo až cca okolo patnáctého roku.. kdy už je schopné racionálně myslet a chápat. Doba dospívání je skutečně považována za nejhorší období, kdy může rozvod nastat.

s (So, 1. 9. 2012 - 12:09)

Do 7 let věku??? Rozvod do 7...nesouhlasím. Pamatuji si jak otec napadl matku, když mě koupala asi ve věku čtyř let, kdy jsem se jako předškolní počůrala při jejich hádce. Když ji uchopil pod krk a chtěl škrtit. Jsem v důchodu a tyto výjevy si pamatuji dodnes. Není pravda, že dítě do 7 let nevnímá, či nereflektuje vztah mezi rodiči. Vycítí to i jako batole.!

Honza (So, 1. 9. 2012 - 11:09)

Taky jsem z rozvedené rodiny...Do 7 let věku??? Rozvod do 7 let věku naopak psychologové považují za ještě přijatelný. Jako nejhorší je obecně považován právě věk cca 7-12. Do 7 let ještě dítě pořádně nereflektuje vztahy mezi rodiči a rozvod se dá omluvit a opodstatnit zástupnými argumenty (např že tatínek odjel za prací) do věku dospívání si pak dítě jaksi "zvykne", pravda začne pomalu vycházet najevo, ale dítě má čas se s tím srovnat. V době dospívání již chápe a má tendence neustále se pídit po příčinách - tedy kdo opustil koho a proč - kdo má na rozvodu větší vinu. To znám moc dobře od sebe. Jiné děti okolo mne, jejichž rodiče se rozvedli to již braly s takřka ledovým klidem.

Já tedy musím zpětně uznat, že pro mé současné dobré vztahy s otcem byl rozvod nakonec to nejlepší co mohlo přijít. Těžký cholerik a hyperaktivní, těžko zvladatelné dítě není dobrá kombinace. Kdyby tu v době mé puberty byl, myslím že bychom se navzájem zabili. V lepším případě bych po osmnáctém roce utíkal z baráku co by mi síly stačily. První léta po rozvodu byly nejhorší, ale teď.. o více než deset let později jsou moji rodiče kamarádi. Každý má svůj život, ale baví se spolu již naprosto normálně.

* (So, 1. 9. 2012 - 11:09)

Chtěla bych znát názory a...Ahoj,je mi 25let a také trpím dodnes...Naši se rozvedli když mi bylo 7 od té doby jsem otce neviděla,tím jsem přišla skoro o všechny příbuzné-z mamčiný strany jich bylo málo-nemám žádné sestřenice,bratrance,strýčky ani tety-buď umřeli nebo je neznám...Mám 1 nevlastní sestru,které je 14let.Měla jsem jako dítě problémy začlenit se mezi vrstevníky,teď mám partu přátel,ale stejně občas psychicky strádám...Nikdy jsem nebyla na svatbě někomu z rodiny,nepořádáme zahradní grilovačky,nejezdí k nám žádní příbuzní tak jako k ostatním,nikdy jsem nebyla s rodiči na výletě nebo dokonce na dovolené...chybí mi zážitky a už se to nedá ničím nahradit-dá se s tím jen časem srovnat nebo si je trošku vymýšlet,abyste se necítili trapně mezi kamarády,kteří na vás chrlí spousty zážitků.Celý život jsem vesměs obklopena kamarády,známými,lidmi z práce,kteří toto nezažili-pocházejí z nerozvrácených rodin-v tom je to těžké,že si pak připadáte jako looseři.Ale jsem od přírody optimista,dokážu se teď už nad to povznést a lidi mě zkrátka začínají brát takovou jaká jsem a nevyčleňují mě a to pomáhá:-)Myslím, že nejlepším lékem v tomto případě je se obklopit lidmi/kamarády,kteří vám jsou sympatičtí,pro které něco znamenáte a kteří vás dokážou rozesmát.

re: (Ne, 13. 5. 2012 - 13:05)

Taky jsem z rozvedené rodiny a trpím tím doteď..nejde ale jen o rozvod ale i to chování..agrese a tak dále..to člověku ublíží ještě víc..Pokud navíc dojde k rozvodu do 7 věku dítěte má to dost negativní následky..

Ája (Ne, 13. 5. 2012 - 12:05)

Je mi 16 let a na svůj věk jsem velmi inteligentní a vím jak se věci mají. Rodiče se mi rozvedli když mi bylo 13 a šla jsem do péče k matce, ale ukázalo se, že matka ztratila úplný zájem o plnohodnotný život. Přestěhovali jsme se z vesnice do malého bytu, kde nebyli ani plastová okna a semnou to šlo z kopce.Začala jsem hodně marodit a doktoři neřekli, že bych měla nějakou nemoc.Všecho to bylo od nervů, strašně jsem se stresovala, nemohla jsem spát a pořád mě bolelo břicho. Naštěstí mě zachránila moje starší sestra, která přemluvila matku, aby jsme se přestěhovali k ní na jednu vesnici. Tam všechno bylo v pohodě, až na některé vyjímky, kdy mi máma vyhrožovala, že mě dá do dětského domova a tak podobně. Ale moje psychika se srovnala a já byla v pohodě. Ale matce se tam nelíbilo. Nevím proč, nechápala jsem její myšlení ani to jak se chovala.Taky jsme jí párkrát nachytala jak pila hodně alkoholu a pak na mě byla agresivní. Nebylo to nic příjemného. A další rok se rozhodla,že se přestěhuje zpět do města ještě do horšího bytu.A krmila mě tím, že všechno bude už jen lepší,musela jsem jít s ní do toho bytu, ale záhy jsem zjistila, že to co mi slíbila se nekoná.Nejvíc mě štve, že nemůžu pomoc. Sama bych zařídila tolik věcí, ale prostě nemohu.V bytě to bylo k nevydržení a tak jsem začala jezdit zpátky k tátovi na vesnici,když je zemědělská sezona, tak on jezdí pryč na žně a tak.Poprosil mě abych se tu starala o zvířata a tak teď tu jsem už druhý měsíc.Matka mě terorizuje psychologickýma kecama přes telefon.Což takhle by to ještě nějak šlo.Ale v poslední době mě zklamala i sestra ve které jsem viděla oporu.Když se já snažím vysvětlit, že chci být taky s ní, tak mě odpálkuje tím, že ona už je dospělá a může si dělat co chce.A táta...No ten by se kvůli mě roztrhl, ale jen do té doby než mě bude mít úplně omotanou kolem prstu.A to se teď stalo.Řekla mi to i sestra, že přemýšlím jako táta..Všechno mě to mrzí a chtěla bych aby to všechno bylo v pohodě, chtěla vyjít všem vstříc, ale to asi nejde. Nevím co mám dělat...Nejradši bych odjela někam pryč a od všech si odpočinula..

Jana.natali (Út, 3. 4. 2012 - 08:04)

Poradí mi prosím někdo..dcera 9 let špatně snáší přítomnost dětí od přítele (6 a 14 let), které nás navštěvují zhruba 1x za 14 dní. Vždy zcela změní své chování, na děti je spíše nepříjemná,ze začátku se jim vyhýbá,je pořád u nás-dospělých,sleduje jak se přítel k nim chová,pohladí je atd..pak se k němu vždy přitulí a vyžaduje neustálou pozornost..častokrát se objeví i slzy kvůli maličkostem,nebo ji náhle rozbolí hlava, břicho..docela si nevíme rady a přemýšlíme o dětském psychologovi. Pravdou je, že dcera je zvyklá být hodně sama, s dětmi (kamarády) se příliš nestýká, spíše se pohybuje mezi dospělými. Myslíme si, že izolovat ji od těchto společných víkendů by asi nebyl nejlepší nápad, tak raději čekat, že si zvykne? Situace se postupem času spíš zhoršuje, a celé to trvá zhruba rok. Jinak ke svému tátovi chodí dcera poslední dobou docela často a pozoruji, že čím častěji, tak problémy u nás doma jsou horší.Děkuji za každý názor.

(So, 27. 8. 2011 - 17:08)

Já jsem taky z rozvedené rodiny, ale nemám dojem, že bych tím jako dítě nějak trpěla a teď při zpětném pohledu v dospělosti také ne.Vyrůstala jsem s mámou od 3 let, ta si pak našla přítele a po letech se vzali, otčím se ke mě choval líp, jak vlastní táta a dodnes ho beru jako tátu a ne nebiologického otce. Ještě jsem chtěla napsat, že pak se mi narodil i nevlastní brácha, otčím mezi náma nikdy žádné rozdíly nedělal a s bráchou mám hezký vztah taky. Vlastně se všema. Můj vlastní táta si mě brával na víkendy 2x do měsíce, vždycky mámu hrozně citově vydíral a dokonce i vytlačil slzu, jak se mu po mě stýská a jak mu chybím, jenomže když si mě vzal na víc jak víkend (o prázdninách) šoupl mě ke svým rodičům a nevěnoval se mi, hlavně, že před máti vždycky dělával scény, že mě chce mít na víc dní atd. To je jediné, co jsem tenkrát nechápala, máti o tom nemluvila, ale co jsem mohla zjistit - od lidí, co znali naší rodinu a co se táta nebo máma podřekli, táta mámu podváděl a taky psychicky a fyzicky terorizoval, tak odešla pryč. Ale k téímatau - není pravda, že děti z rozvedených rodin mají nějaká traumata, jak tu často padá a že je to poznamená na celý život.

A11 (Pá, 26. 8. 2011 - 19:08)

Moc jste mě tu nepotěšili, mám 5ti měsíční dceru a manžel nás chce opustit kvůli své milence. Strašně se bojím, že ji tím poznamenáme na celý život, bohužel sama to nezachráním a manžel nechce. Můžete mi napsat jak se mám chovat, abych co nejmíň ublížila dceři?

lenka (Ne, 17. 7. 2011 - 10:07)

hodne stesti pri hledani devcete z uplne rodiny, ktere bude na tom mentalne stejne jako ty.

lenka (Ne, 17. 7. 2011 - 10:07)

Michal je moooooc chytrej. Ve 27 letech toho uz ma hoooodne za sebou, tak vi, o cem mluvi.

Petra (So, 16. 7. 2011 - 15:07)

Zajímavá diskuze, tak...A ještě snad to, že díky tomu, že mi chyběla "otcovská autorita", už dlouho vyhledávám vztahy se staršími muži, protože vrstevníci mě odpuzují jak psychicky, tak fyzicky (tzn. nepřitahují).

Petra (So, 16. 7. 2011 - 15:07)

Chtěla bych znát názory a...Zajímavá diskuze, tak musím přispět :-) Naši se rozvedli, když mi byl asi rok, takže jsem nikdy nezažila život v "úplné" rodině, ale s odstupem času říkám - díky bohu za to. Byla jsem tedy celý život jen s mamkou (a stále jsem), která vždy měla časově náročné povolání, jak už tu někdo psal, takže jsem taky třeba dva nebo tři dny v týdnu trávila s babičkou a dědou či s tetou, místo mamky. Už z toho mám dodnes špatné pocity, mamka mi vždycky kvůli tomu byla sice vzácná, ale když si vzpomenu, jakou frustrací jsem si procházela při každém hlídání (a přitom mi u prarodičů nic nescházelo, jen jsem nechtěla být s nimi, ale s mamkou), dodnes je mi z toho smutno.
Další věcí je, že můj otec pro mě navždy zůstane tím nejvíc stresujícím prvkem v životě. Prvních 14 let jsem ho vídala jednou za 3 týdny o víkendu, takže každý třetí pátek úzkosti, pláč, nervozita. Nebylo mi u něj dobře, neustále mě ponižoval tím způsobem, že pro něj nejsem dostatečně dobrá, jak můžu být jeho dcera a podobně. Není divu, že jsem ho začala nenávidět. Jednoho dne už se na to trápení mamka nemohla dívat a řekla mu, že bude lepší, když se se mnou nebude stýkat. Největší vysvobození, vážně. Jenže tím to bohužel neskončilo. Vždycky nám chyběly peníze, neříkám, že jsem nedostala všechno, co jsem potřebovala (sice ne všechno, co jsem chtěla, ale všechno, co jsem potřebovala) k tomu, aby ze mě vyrostl člověk s všeobecným rozhledem, zkusila jsem spoustu sportů, hru na dva nástroje a jiné aktivity, na které vždycky mamka peníze našla. Jenže otec se otec se rozhodl, že bude dělat problémy s alimenty a jelikož je právník, věděl, jak na to.
Mamka se s ním kvůli výživnému několikrát soudila, pak mi bylo osmnáct a u soudu jsem kvůli penězům dvakrát byla já. Nic příjemného. Letos na jaře jsem na něj poslala exekuci, protože jsem od něj skoro půl roku nedostala ani korunu. Takže selhal jako otec, i když měl tolik šancí, a selhal i touto cestou. Když jsem u soudu řekla, že mi neposílá peníze, snažil se je ohromit tím, že sklesl pronesl "ale vždyť je to moje dcera, dal bych jí cokoli" .. myslela jsem, že začnu křičet.
Nicméně zpět k tématu - ve věku, kdy každá dívka potřebuje otce, jsem spoustu nocí probrečela a přála jsem si, abychom s mamkou měly někoho, kdo se o nás postará a bude nás mít obě rád. Trápilo mě to neskutečně. Když se na to ale podívám dnes (je mi 22 let), vím, že je vlastně dobře, že se naši rozvedli, protože mít doma tu osobu, kterou mám v rodném listě v kolonce otec, asi bych se dneška nedožila vlastní vinou. A když se podívám na vrstevníky, kteří mají rodiče pořád v jedné domácnosti, z toho je mi taky na nic, jak se k sobě takoví lidé po letech chovají .. čím dál víc se ve mně utvrzuje to, že děti z rozvrácených rodin tolik nevěří na rodinu (do budoucna), spíš věří v život o samotě nebo nějaký vztah, který k rodině nesměřuje příliš rychle.
Nedokážu v takovém příspěvku popsat všechny pocity, snažila jsem se jen vypíchnout ty podstatné, abych přispěla do debaty. Myslím si, že člověk tím zůstává ovlivněn celý život. (a to už tu taky někdo psal)

Reklama

Přidat komentář