Děti z rozvedených rodin

Je tu někdo další, kdo by chtěl přispět svým názorem či zkušeností? Dost by mě to zajímalo! Díky:)

xx: Pokud vaše děti nejeví žádné známky psychického poškození, tak bych se tím netrápila. Děti jsou pružní a elastičtí, zvyknou si na vše, i na bídu, to je opravdu asi jen cvičební pomůcka do života, aby pochopily, co je v životě důležité a co ne! Mě ovšem zajímá, jak jste se projevovala Vy jako opuštěná žena a matka. Myslím, že psychické problémy dětí nespočívaj v bídě, ani stylu života, ale v tom, jakou oporou jsou jejich rodiče, jakou mají sebekontrolu a jak zvládají extrémní situace. Pokud vás nejhorší období spíše semklo než odcizilo, myslím, že to na jejich duši moc šrámů nenechalo. Dle mého úsudku, matky jsou od toho, aby neustále dětem opakovaly, jak moc je mají rády a jak společnýma silama všechno přestojí. Zkrátka jde o to, že se v těch nejhorších chvílích máte o koho opřít a na koho spolehnout, myslím, že u vás to tak fungovalo a funguje nadále, když píšete, že děti Vám vždy pomohly vyřešit či překonat jakoukoliv situaci:)
I moje dcera ví, že je moje srdíčko, protože bez srdíčka se nedá žít!!!

Maty: A můžu se zeptat, co k rodičům cítíš?
Pokud máš mámu rád a věříš, že pro tebe udělala vše co bylo v jejích možnostech a silách, souhlasila bych s radou xx, pokud v tobě vyvolává pocit lhostejnosti, nechala bych ji utápět se ve svém trápení, kdy jindy by o svém zpackaném životě měla přemýšlet, když ne teď?
Každý svého štěstí strůjce...

Verun: taky jsem jeden čas bojovala s tímto problémem. Rodiče mě nikdy neposlouchali a mý názory či pohledy na věc nikoho nezajímali, takže jsem se též naučila stahovat do sebe, držet hubu a krok, jak hezky píšeš. S tímto mi hodně pomohla psycholožka a knihy. V pubertě, když se mi začali líbit kluci atd..jsem ze sebe vymodelovala úplně jiného člověka, sebevědomého, ukecaného atd...ale všechno to byl jen obal, uvnitř jsem byla úplně jiná, řekla jsem to jednou psycholožce, kterou jsem navštěvovala od 1. třídy (učitelka dala doporučení) a ta to semnou rozebrala, ptala se na takové věci, jako která z vás se ti líbí víc? atd...Samozřejmě jsem řekla, že ta, která neexistuje, ale jak se pak sblížit s někým, když budu mít strašnou fóbii z toho, že až skutečně nahlídne do mého nitra uvidí malou skrčenou bolavou zakomplexovanou dušičku? Psycholožka mi řekla, že si musím vybrat, že nemůžu žít 2 životy, což mi bylo jasné..po dlouhém přemýšlení a rozpitvávání problému jsem usoudila, že bych raději byla tou pohodovou vyrovnanou holkou než skrčencem v koutě bez jakéhokoliv názoru:(
A začlo učení, dostala jsem doporučení na "knihu nejen o duši" od Roberta Fulghuma, který i dodnes je mým imaginárním přítelem, resp. jeho knihy. Je to známý filozof a psycholog, který se zabývá duší člověka, pomohla mi pochopit, jak to vlastně s lidskou duší je, co je její potravou a jak funguje. Po pochopení, že duše se dá tvarovat, modelovat a učit se jsem se rozhodla, že podniknu všechno proto, aby má duše byla živena pouze z pozitiv a dobra, funguje to jako na bázi sázení a sklízení. Co zaseješ to podvědomí, to sklidíš z vědomí atd..trochu náročné na rozepisování, ale knihu velmi doporučuji!!! Léta učení, přemodelování a taky změna myšlení ze mě udělala opravdu z 90% tu úspěšnou, milou, pohodou, extrovertní holku. Všechny své cíle, které jsem si dala, jsem až na jeden, ten největší, splnila, dá se říci, že dnes pevně stojím na vlastních nohách a ještě mám tolik sil pomáhat ostatním (hlavně psychicky). Udělala jsem přijímačky na vyšší odbornou psychologickou, chtěla jsem stejně jako moje psycholožka (se kterou mám dnes lepší vztah než s matkou) pomáhat takto "raněným" dětem, protože vím, že to jde, ale bohužel, nebo bohudík, otěhotněla jsem a do školy už nikdy nenastoupila, ale všechny poznatky o duši, těle a psychice mám pevně zakořeněné v mozku a dávám je dál, díky tomu, že funguju jako vrba a psycholog spoustě známým, vím, že to nejsou jenom kecy a taky vím, že z vás jiný člověk nikdy nebude, pokud se nebudete starat o svoji duši, potřebuje radost, smích a pohodu, aby se zformovala do těchto vlastností. Dříve to byl samý stres, psycho, facky, řev, takže se nedivme, že naše duše je černá jako to díra, co nám zůstala jako vzpomínky na dětství.

Matymu: Chudák máma, zkus jí vyjádřit svou lásku, ať ví, že ji máš rád. Já se už neprovdám,aspoň zatím. Ti mí nápadníci nesahali ani po kotníky mým děckám, dcera mě bere už několikátý rok na dovolenou k moři, kluk mi vždycky pomůže, s čím potřebuju, pomáháme si všichni tři i finančně, když je nějaký propad, a proto já se nikdy necítím tak osaměle,abych se vdala.Žádný chlap mi nepomohl, když byla bída, tak jsem se s nimi rozcházela. Děcka v krizích neselhali. Vyjádři mámě cit, třeba dárkem, ani nevíš, co to pro ni bude znamenat!

Moje mamka to zřejmě nese taky špatně protože poslední léta,ikdyž se znovu vdala,tak chlastá je to strašný a já stím nic nesvedu.

rozvedla jsem se před 12 lety a stále mne pronásleduje pocit chyby, a taky pocit strachu o své dnes už dospělé děti. Bojím se, jak obstojí v životě, i když si vedou velmi samostatně a dobře, i když mně projevují lásku a já jim. Vlastně je mám nejraději z lidí na světě a někdy se mi zdají sny, že se vše vrátilo a jsme zase čtyřčlenná rodina.Sen !Jejich tátovi nemůžu zapomenout, jak se na nás po rozvodu ekonomicky vykašlal a budoval si hloupý snobský dům s mladou kočkou. Ta ho teď opustila. My prošli bídou spojenou s mou častou nezaměstnaností, věčně jsem byla psychicky na dně. Bojím se, že to mé děti poznamenalo, i když ony tvrdí, že aspoň chápou život a že se o sebe postarají.

Musí se taky přidat se svým příběhem.
Pamatuji si když mě bylo necelých 14,naši se hádali,hotová itálie.Absolutně jsem je nechápal.Jezdil jsem od svých 7let do ústí na lečení(lymphatická leukémie - už jsem z toho venku.)Tak semnou na kontroly jezdili rodiče střídavě.Když jsem však jezdil s otcem autem tak jsme několikrát vezli jak jsem ji měl oslovovat"tetu",nevěděl jsem kdo to je,jen jsem si myslel že to asi bude kolegyně z práce.Vic jsem tu pani neřešil.
Byly jsme tři sourozenci,já jsem prostřední a mám o 3roky mladší a o 3roky starší sestry.Když bylo leta páně 1984(to mi táhlo na těch 14)byl jsem na letním táboře.
Po příjezdu z tábora mě u autobusu vyvedl švagr(resp.tu starší sestru museli zplnoletnit poněvadž byla těhotná a musela se vdát),nasedli do autobusu MHD a jeli někam do sídliště kde jsem to vůbec neznal.
V Buse mi švagřík vysvětlil v rychlosti že bydlíme jinde resp.bydleli jsme v litvínově a najednou bydlíme v Mostě.
Tak to byl první šok!
Matka my pak velice stroze nebo spíš holou větou sdělila

Jeste bych rada uvedla tenhle priklad. Ja nejsem asi zrovna neschopna anebo hloupa, mam normalni vzdelani, a rekla bych ze jsem rychla a dost pracovita. Bohuzel, jsem jakoby vazana na monotonni praci, neumim napriklad pracovat ve stresu, nemuzu se rychle rozhodnout, neumim jednat s lidmi a to me brzdi do te miry, ze prichazim o sva mista. Napriklad, kdyz jsem byla dost mlada, uchazela jsem se o pozici v mercedesu, chteli toho pomerne dost, samozrejme jazyk, ale take vysokou apod. na misto asistentky. Ja vysokou nemam, ale umim opravdu dost dobre zakryt svoje nicotne sebevedomi, a chovam se opacne, umim proste zabodovat. To nepise z duvodu nejakeho hloupeho vychloubani, to je spis moje nejvetsi chyba. Takze abych pokracovala, to misto jsem nakonec dostala, a bylo tenkrat dost uchazecu, bylo to dobre placene, k dispozizi auto apod. Jak jsem tam nastoupila chodili se na me i divat, jaky to ziskali poklad :-)) Pak mi dal ten reditel nejaky ukol, snad roztridit nejake papiry, a ja mu dost dobre nerozumela, co vlastne chce. Ale, protoze mam velky strach z jednani s lidmi, nezeptala jsem se ho znovu co tim myslel, jen jsem zase hrala ze vsechno vim vsechno znam, ze samozrejme. Pak jsem se asi pul dne snazila prijit na to co chtel. Vite, ze jsem nakonec do te prace druhy den nesla??? Jen proto, ze se bojim zeptat se na prkotinu... A tohle je podle me zakorenene hodne hodne hluboko v detstvi, kdyz mi nebylo dovoleno se vypravat, nebyl cas, otravovala jsem. Ja si z techhle duvodu nikdy nedokazala udrzet zadne zamestnani. Stejne je to s partnery. Protoze se chovam jaksi sebevedome a davam si pozor vic na imidz nez je zdrsvo, pochopitelne protoze uvnitr me je jen mala dusicka, potkavam vetsinou typy muskych co potrebuji doma tzv. velitelku. Kdyz me po par letech prokouknou, vetsinou to dopadne zklamanimi a hadkami a nakonec me opusti. Tohle vsechno mi vlastne dochazi az v poslednich par letech, kdybych tak vedela driv... Mozna od toho tu jsou rodice, aby diteti vse vysvetlili, pomohli. Jak clovek nedostane v detstvi a dospivani tuhle "vybavicku" pak je asi nejspis nadozivoti v haji.
P.S. To same s temi kiwi keri, ze? (to bylo roztomile) Mam tu samou uchylku, dovedu se radovat z nejmensich drobnosti, coz je sice hezke, ale co ty vetsi, dulezitejsi veci?
P.S. 2: Tak trochu jsem se take zajimala kde se berou ty obcasne vybuchy vzteku. Nakonec jsem nasla toto: pry v nejake studii prisli na to, ze pokud se rodice rozvedou v obdobi kdy jejich dite je velmi male a toto dite jeste nema schopnost reci a nema schopnost souvisle myslet, pak to dite si samo udela predstavu o tom, ze jej opustil jeden z rodicu, ale protoze nemuze prijit na to, co se vlastne stalo a proc a jak na to reagovat, dostane strach ze bude opusteno i tim druhym rodicem. Tim si to dite "rozmysli" davat jakkoliv najevo nesouhlas se vznikou situaci, protoze je prece jen zavisle a chova se jakoby nic, i kdyz uvnitr se velmi boji. Tam jsou pry ti prvotni zacatky potlacovanych reakci, clovek si pak zvykne na neprirozene nereagovani k situacim, z cehoz se vyvine permanentni frustrace, z cehoz prameni agrese a vybuchy vzteku. Takovy clovek se vlastne za sve pocity stydi a zacne se stydet za sebe sama, zacne skryvat sve opravdove emoce, protoze mu cosi rika, ze by nebylo dobre otevrit se. Tim si take bohuzel uzavira cestu k tomu, aby mela napriklad doopravdy blizko k tomu, koho miluje... Pripomina vam to vas? Pro me je tohle typicke.
Silne kafe, ze.

Tak ja se pridavam, sama jsem chtela zalozit podobne tema, ale zadrzelo me takove to typicke: koho by to zajimalo? To je vlastne muj nejvetsi problem, po rozvodu a snad i predtim, vlastne od narozeni, jsem byla na obtiz. Nasi se moc neznali, vzali se protoze museli. Mame bylo 18 a tak jsem ji totalne zkazila zivot, nemela diky me svobodu, penize, to je to co jsem jako dite slychavala skoro denne. Bravala jsem to vazne a potichu brecivala v koute, protoze mi bylo maminky lito. Kdyz jsem chtela do krouzku ve skole a chteli po mne penize, tak jsem radsi nesla, protoze maminka by prece mela malo penez. Pozdeji v puberte jsem slychavala, ze nemam zadne zajmy...
Tata od toho vseho utekl, byly mi dva roky, utekl na druhy konec republiky, protoze moji mamu moc miloval a nemohl snest pocit, ze bydli s nami ve stejnem meste. Domu do rodiste se uz nikdy nevratil, jeho mama nad tim plakavala, a mela to cely zivot moji mame za zle, a mozna ze tak nejak i mne.
Mama se vdala podruhe, vzala si chlapa co nebyl mozna spatny, ale nikdy ke mne nic necitil, nezeptal se mne co delam, co chci, nic. Pochazel z velke rodiny a celkem honosneho (na komunisticky pomery a male mestecko) domu, tam nemeli radi moji mamu, protoze byla rzvedena s ditetem a oni meli pro sveho syna vetsi ambice. Nemeli tedy radi ani moji mamu, a natoz me. Pamatuji si, ze mivali posekany travnik, na ktery jsem nesmela, uhrabane cesticky, ktere jsem nesmela poslapat, nesmela jsem zvonit na jejich zvonek, pokud jsem ztratila klice. Byla jsem male vynervovane ustrasene dite, a pamatuju si, jak jsem jednou prisla ze skoly a pocurala se pred vchodovymi dvermi, protoze nikdo nechtel prijit otevrit dvere spratkovi, co zapomina klice...
Pak to mamu prestalo bavit, mela male dite meho brachu, do ktereho se zamilovala az po usi, a take si nasla "toho praveho", tretiho chlapa. Muj druhy otec se z toho slozil, propadl alkoholismu a take na to zemrel, sam a bez pomoci. Mama si ted uziva sveho noveho chlapa, ktery nemel nikdy rad ani me ani meho brachu. Ponizovani a facky byly na dennim poradku.
Ja nakonec v 18ti vypadla za vysmechu me mamy, jak si myslim ze to ve svete vyhraju. Bydlela jsem po podnajmech, nemela na zimni bundy, nemela kamaradky, nic. Take jsem tak trochu propadla alkoholu, i kdyz jsem se snad trochu drzela.
Nevyznala jsem se vesvete, a vlastne se nevyznam dodnes, neznam lidi, nevim jak se chovat v praci, nevim co jsou ma prava, jak se mam domluvit s lidmi, jak je oslovit. Nevim, co je opravdu v zivote dulezite, a co ne. Mam neustaly pocit zbytecnosti a pateho kola. Bojim se zvedat telefony.
Sama mam ted dite, je to moje uzasne stesti. Delam pro nej vsechno, ale uz jsem zaslechla nazory, ze to prehanim... Neumim si totiz sjednat respekt, ale jak se to vlastne dela?? Jsem prece jen naucena na to, abych zavrela pusu a drzela krok.
To same v mem manzelstvi, manzel se ke mne nekdy chova desne hrube, a ja jsem ta ktera to snasi, protoze aspon pote, co se muz vyradi, prijde ke mne a obejme me a to mi staci ke stesti!!
Je to zpackany zivot, a musim rict, ze cim jsem starsi, tim je mi hure. Se svoji matkou se uz temer nestykam, vdala jsem se do ciziny, ne ze bych o tom cely zivot tak nejak snila, ale kdyz jsem potkala sveho chlapa, byla jsem rada a nikdo z domova mi nechybel (jen trochu babicky, ktere mezitim zemrely). Mama je na me tak trochu snad nastvana, ze se mam dobre, a oni ne, a ze muj chudak bracha se ma tak akorat, ale bylo by to lepsi, kdybych snad vypomohla... Ale jak? Sama potrebuju velkou,velkou pomoc, par slov, jako mam te rada, styska se mi, vsechno nejlepsi k narozeninam, vse nejlepsi narozeninam tveho ditete...
Rozvod je jednim z nejhorsich traumat, a snad proto je proti vsem nabozenstvim. Nejsem nabozensky zalozena, ani se k tomu nechystam, ale myslim ze trocha te pokory by nasim lidem nechybela.

No já sice nejsem z rozvedené rodiny, ale možná by to bylo mnohem lepší. Mamka pila, otec s ní zůstal, já a brácha jsme žili v podstatě celý život s alkoholikem. Mamka už sice nedávno zemřela, ale následky si s bratrem poneseme celý život, já dokonce zdravotní - kvůli stresu. Ono je to ale vlastně skoro totéž, prtž my jsme vlastně normální rodinu s matkou neměli...

k tomu vsemu se pridalo to, ze na me holky v puberte kaslaly, ackoliv si myslim, ze jsem pohlednej muzskej (aspon to o me rikaji). to vam na sebejistote taky neprida, ze ?

ahoj, nevim, jesli uz tu odpovidal muz. evo, myslim, si, ze jsi opravdu vyjimka. je mi 34, nasi se rozvedli, kdyz me byli 3 roky. byl jsem dost zivej, mama me hodne mlatila.kdyz se chci rovzpomenout na detstvi, mam tam velkou cernou diru. chodil jsem sice ob 14 dni k tatovi na vikendy, ale nic moc to nebylo. jesteze jsem mel babicku, ktera mi mamu nahradila ! nastesti jsem se chytl sportu, kterej me dodnes moc bavi a jsem oproti svym kamaradum nekde jinde. jinak bych asi skoncil v polepsovne, jak se tehdy rikalo !
dnes na sobe pozoruju, ze nejsem vyrovnanej. kamosi v mym veku uz maj rodinu, byt a aspon jedno dite a ja nic. s zenskou vydrzim tak rok. libi se mi hodne prsaty zensky, myslim, ze je to nakej komplex z absence matky.
btw - kdyby se nasla nejaka hodne obdarena zena, ktera by me chtela chlacholit, nejlepe z prahy, necht napise na hugin1"centrum.cz
diky a doufam, ze jste na tom lip !

Ještě chci souhlasit s Janou v býku, dcera mi strašně pomohla a pomáhá v zapomnění, je pravda, že když miluješ, tak není co řešit a rázem jsou chmury zažehnány, jen neustále ale musím přemýšlet nad tím, proč jsem tak složitý člověk co všechno musí detailně do morku rozpitvat. Vždy jsem říkala, že mám v sobě dar naslouchat druhým a léčit je optimismem a učit je pozitivnímu myšlení, páč věřím, že je to nejlepší lék na depky, sebelítost a momentální problémy, jenže teď si začínám myslet, že to není vrozený dar, ale opět jakýsi komplex, který ve mě rodiče zanechali. Tím pádem se stávám oporou pro všechny duševně slabší (paradoxně dětí z rozvedených rodin), ale i si jimi zvedám sebevědomí, páč si v jejich společnosti dokazuju, jak jsem silná, když ještě dokážu pomáhat druhým a naopak, že jsem to všechno zvládla překonat (i psychicky) a nejsem na tom tak mizerně jako oni. I když na druhou stranu mě drží dcera, to vím jistě, od jejího početí jsem ani jedinkrát nepomyslela na sebevraždu, mám už pro co žít a těším se v životě na každé nové ráno, ale jak vtáhnout do života ty, kteří jsou stejně staří nebo o malinko starší a nic v životě nemají ani nedokázali, protože k tomu prostě nemají dispozice, kde by je taky vzali, když jim rodiče dokázali udělat ze života peklo. Narážím na kamaráda, který nemá ani střech nad hlavou, protože si prostě podnájem nemůže dovolit, rodiče na něj serou, jsou rozvedení a každý má svý a on již jako velký kluk se přeci musí postavit na vlastní nohy, ale kde má vzít tu sílu stát? Nic světě ho netěší, nemá vlastně ani pro do žít a nyní, když ho opustila přítelkyně pro jeho věčné deprese, přemýšlí o sebevraždě na můj vkus příliš nebezpečně často. Co s tím? Nepomáhá ani optimismus ano kiwi keře:(

Andy-píšeš super a sice se tě dětství nevyvedlo, ale vzala jsi si z toho špatného to dobré a máš jasno, to je super.
Jana v Býku-Jani a nechceš se přece jen rozeúsat, určitá forma sdílnosti je taky positivní terapie, ale jestli nechceš, nemusíš,není to asi vůbec jednoduché, chápu, je to na tobě.Pa

Nespravedlnost to je a velká, ale s tím už jsem se smířila, dokonce i s tím mým mizerným dětstvím. Díky knihám, psycholožce, dceři a mojí vůli nebýt jako oni jsem se s tím už jakš takš vypořádala a snažím se na to nemyslet a zapomenout, ale nejde to, páč je tu ještě sestra, která nyní prožívá podobný "psycho" a tím, že se do ní dokážu max. vcítit se mi všechny tyto vzpomínky vrací.
Nežiji s otcem své dcery, žiji již 4 roky s někým jiným, ale oba se navzájem vnímají jako otec a dcera a mají spolu krásný vztah. Jsem za to strašně vděčná, protože jsem celý život snila a o spořádané fungující rodině a dceři jsem již při narození slíbila, že nedopustím, aby trpěla jako já i přestože s jejím otcem společnou budoucnost neplánujem.
Žiji teprve od 18ti let, kdy jsem vypadla z domu, těm letem předtím neříkám život, ale přežití všeho zlého, jenže problém je v tom, že si vlastně pořád připadám někdy jako puberťák, raduji se z takových věcí jako např.včera nad růstem keře kiwi, který jsme sázeli před 3 lety a on za tu dobu vyrost v nezkrotný strom obsypaný plody,. měla jsem radost jako malej Jarda a můj přítel nechápal a nevěřil, jak obyčejný keř může činit člověka šťastným:) Připadám si prostě ňáká jiná, zamrznutá bo co, ty rsdosti z maličkostí mě drželi celá ta léta nad vodou, proto si asi všímám věcí, které ostatní nevidí. Zůstal ve mě jakýsi syndrom pomáhat druhým a je jedno, zda-li lidem, zvířatům či dětem. Mám v sobě totiž to, co není vidět pouhým okem a to je rozdávat optimismus, nadhled a učení lidí radovat se z těch zmiňovaných maličkostí, protože je všeobecně známo, že když se to sere, tak všechno, ale díky těm maličkostem, byť i těm keřům se vždycky najde nová chuť, elán a radost ze života...

Děti to vynahradí a když miluješ,zapomínáš.Můj příběh je delší a hrozivější však nebudu se rozepisovat,vzpomínky chci zaplašit a zahalit do mlhy a odfouknout do vesmíru.

Je to nespravedlnost,asi se těžko můžu do tvé situace vcítit, ale chápu tě a chápu i tu bolest, kterou v sobě máš, ale věřím, že tě vše vynahradí tvoje dcerka a alespoň částečně se zhojí tu rány, co jsi dostávala.Vidím, že i přes to, že se mi rodiče rozvedli, nemám vlastně absolutně žádný problém, holky zvládněte to.Pa

Tak to ti závidím a opravdu tě vnímám jako výjimku s velkou kaňkou štěstí. Asi tvý rodiče byli rozumní lidé, kteří nezahořkli nad rozlitým mlékem. Mojí máti rozvod tak ublížil, že následující roky jen vymýšlela jak to otci oplatit, proto byla neustále zahleděna do svého problému a trápení a šla přes mrtvoly i přese mě, jen aby otec cítil alespoň poloviční bolest jako ona ze svého zklamání. Otec se s tím vyrovnal celkem snadno a brzy si našel novou partnerku, která ovšem za celý ty léta nebrala mě, naopak si na mě hojila svoje rány a neustále duševně týrala tím, že nejsem její dcera a že táta má už jinou rodinu. Tento vztah trvá dodnes, bytostně jí nesnáším za to, jaká je žárlivá, sobecká a nepřístupná.
Matka si po 4 letech přivedla domů 18ti letého zakomplexovaného agresora se kterým spodila moji sestru. Otčím si na mě též léčil své rány a zvedal seběvědomí tím, že mi dnes a denně dával najevo, jakej jsem fracek, že nejsem odrazem jeho bytosti jako má sestra a atd..Ten po 14 letech odešel, ale stihl mi znepříjemnit celé dětství a vyrýt spousty jizev a šrámů na duši i na těle. Dodnes to má následky, protože mámu nenávidím za to, že celý život neviděla ani nechtěla vidět moje modřiny a psychický trauma. Po rozvodu dokonce řekla, že ji to nezajímá, protože teď už jsem velká a musím se s tím smířit, že ona ho milovala a teď už s tím zkrátka nic neudělá. To jsem ani nechtěla, možná jen kapku uznání a něco jako promiň, že jsem byla tak slepá a hluchá, ale dodnes se tak nestalo. S matkou jsem se pohádala kvůli sestře, když se historie opakovala s jiným mužem letos po vánocích, od té doby jsem ji neviděla ani neslyšela a velmi se mi ulevilo..Mám 7 letou dceru, jediná vnučka mojí matky a za celých půl roku zavolala dceři jen jednou v den, kdy měla svátek, takže s mámou to mám víceméně vyřešené, jaká matka, taká babka, prostě její problémy s chlapy převažovaly nad vším ostatním, dokonce i nad vlastními dětmi a vnoučaty..Teď je sama, vysral se na ní i ten poslední a já jen tiše doufám, že sama i zůstane, aby mohla po zbytek svého mizerného života přemýšlet co všechno ve svém životě zpackala a komu tím vším pomohla či naopak ublížila.
S tátou se stýkám dodnes, je to dobrej chlap a má mě rád, ale nikdy mě nedokázal ve své nové rodiny natolik prosadit, aby se na mě nepohlíželo jak na vetřelce či popelku. Jsem páté kolo u vozu, páč oni jsou již úplná 4 členná rodina. Nemám nic z toho standartu, ve kterém si žijí, protože ona to prostě nedovolí. Tiše závidím svým bratrům (z tátovi strany) ten přepych a tu svobodu, kterou jim otec poskytuje jako uznávaný podnikatel, ale proč k čertu já nemohu dostat stejný díl lásky a blahobytu, když jsem stejně vlastní jako oni?

To je mi líto, vidím, že asi budu opravdu vyjímka.