Jak si mám zvýšit sebevědomí?

Potřebovala bych opravdu velkou radu jak si zvednout sebevědomí. Je mi teprve 14 a už se hodnotím bezceně a nemožně. Kluci z naší třídy mě nadávají do blonďatý krávy a při tom se s kamarádkama bavim úplně normálně. Ani já se za krávu nepovažuju. Každý den vstávám s nechutí do školy a s neustálým si opakováním co zas zase dneska bude a co na mě vymyslí. Dokonce se jsem se i mých kámošek ptala, jestli se chovám nějak blbě....a oni mi řekli, že ne, že se na kluky mám vykašlat a chovat se normálně. To mě docela potěšilo, ale stejně si pořád připadám blbě. Každý večer si opakuju, že si nebudu nechávat nadávat, ale opět když mě někdo něco řekne tak já mlčím a nevydám ze sebe hlásku, ikdyž sem si třeba doma připravovala nějaký věty, jak je setřít. Prosím pomocte mi...už nevím jak se chovat, jak se tvářit ani dokonce v hádkách nikoho neumim setřít.... =(

Nejlepší na zvýšení sebevědomí je vlézt na žebřík,a na druhé se vysrat,stejně umřete a ani pes po Vás neštěkne.Haf

Marku, co seznamka?

Nekdy to proste bohuzel nejde. K cemu mi je dobra prace, ano sem ted v praci stastny, ale stale mi neco chyby, blizky clovek.
Furt clovek v necem enbude spokojeny, ale samota podle me cloveka vice a vice nici.

Dobry den, mám strach ze školy. Prostě si nevěřím že to zvládnu jsem v 7 třídě ,ale už ted stresují : co když to nezváldnu......) :( mám strach prosím porad

co to bylo za knihu, panko?

Ahojte, já na tom byla podobně, jako vy. Pak jsem si přečetla knížku o podvědomí a zkusila na sobě takový malý experiment. Každý den před spaním několik týdnů jsem si představovala, že v mém nitru u srdíčka roste kytka - sebevědomí a tím, jak se o ní starám, zalévám, tak ona zapouští kouřínky sebevědomí. Musím říct, že ať to zní bláznivě, tak jsem opravdu cítila, že mi to sebevědomí roste. Vyjadřovala jsem se jistěji a pak když jsem měla v práci konflikt, tak i když dřív bych "stáhla ocas mezi nohy a utekla". Tak jsem se nedala a řekla bych, že jsem tím i hodně lidí překvapila. Zkuste to a uvidíte, nic vás to stát nebude. Jen nečekejte, že to příjde do týdne. Mě to trvalo asi 3 měsíce. Ale stojí to za to. Mám pocit, že už mě ten osud nevláčí, ale že si cestu určuju sama...:-)

Jo a jeste jedna vec... kdyz neco chci udelat, tak to proste udelam.
Pak muze mit clovek svoji hrdost a svoje sebevedomi. Kdyz neco nechci, stojim si zatim.
Dulezity je .. stat si za svim nazorem ... nikomu ho necpat,ale ani si ho nenechat vzit.
Jsme presvedcenej ,ze nejaky veci sou takove a makove ?? Tak si za tim budu stat....

Clovek je tvor, kterej je schopnej sám se učit, zdokonalovat. Psycholog, psychiatr a tak podobne jsou lidi, ktery Vam nikdy nepomuzou. Vse maji jen z teorie... nikdy si nedokazou predstavit jak se dotycny clovek citi. Je to muj osobni nazor.

Jak jsem psal. Clovek dokaze vsechno, nic nejni nemozne.... bud chce a nebo nechce... neexistuje nejde !! Stejnetak jako se mozek nauci ucit se ve skole... tak se muze clovek bez cizi pomoci zmenit. Jde jen o to jestli chce a nebo nechce. Cim vic se clovek bude zabejvat otazkou "co mam delat, jak zvisit sebevedomi ?" Tim vic bude mit depky a niceho tim nedocili. Kdyz zacne poslouchat rady jinych... akorat si pomota palici a pak se muze fakt dopracovat do bohnic.
Rikam, vemu si tusku a papir ... napisu si svuj charakter, charakterovi rysy a budu se podle toho ridit. Je to jak ve hře !

Zuzo Zuzo, snad nemas nejaky vaznejsi problemy. Mozna by bylo lepsi zajit opravdu k psychologovi nekam do ordinace, nez resit problemy s nekym po netu.
Zvaz to... A nekdy se taky ozvi...

ahojj honzo ty seš psycholog???potřebovala bych taky pomoc..děkuji...můj meil je vzdusa"seznam.cz děkuji

Ahoj, je mi 18 let a mam taky problemy se sebevedomim.Detstvi jsem nemela moc stastne, mama mi nikdy neverila, ze bych neco mohla dokazat, vzdycky kdyz jsem chtela neco rict, tak jsem mela mlcet , protoze zacala mluvit ona.Ja bedlive posloucham, co mi jini vypravej, za to mama ne.Kdyz s ni nekdo mluvi, tak se diva z okna a tak.Mozna prave v tom je chyba, ze mama mi nikdy nenaslouchala a se nikomu nemuzu otevrit.Rekla bych, ze mi mama ridi muj zivot.Rika mi co mam delat a co ne.Dokonce mame i vykam.Muj tata me , segre a brachovi rika, ze jsme hloupý atd.Nemuzu se jen ta nekomu otevrit, nedokazu se bavit v kolektivu, nemuzu si najit kluka a jsem velice nervozni, kdyz mam mluvit na verejnost nebo s prateli.Bezproblemu ale mluvim a vtipkuju s lidmi, kteri vim, ze maji nizsi sebevedomi nez mam ja.
Moc bych potrebovala vedet, jak si mam sebevedomi zvetsit a nebat se mluvit.

Ahooj lidi,ja mam taky sileny problem s mym sebevedomim...urcite to prameni z meho detstvi.
Vlastne s tim to problemem ziju uz 23 let ale posledni dobou se to jen zhorsuje,a uvedomuji si,ze s tim musim neco delat. .Pripadam si prebytecna na tomhle svete.Pritele mam,takze nejakou tu psychyckou podporu mam.Ale vim,ze problem to nevyresi.Moc rada bych chtela neco v mem zivote dokazat ale neverim si.NArodila jsem se v Cechach ale jsem Romka a myslim,ze to uz je dost velky problem.Ve skole se mi dost deti posmivalo a byla jsem vzdy takovy exoticky ovoce.Ted sice ziju druhym rokem v cizine(naivne jsem si myslela,ze se neco z lepsi)...druhy problem je,ze mam rostep rtu-Takze putuju po svete s jizvamy na mem obliceji coz mi opravdu sebevedomi nedoda!!!!!No,uz mam par plastickych operacich zasebou...dost lidi rika,ze je to minimalni vada ale me to prijde maximalne viditelne.PAk mam problem s vyjadrovanim ve spolecnosti,problem s praci neustale menim praci a jsem nespokojena.Take mi bylo receno,ze jsem negativni clovek a sileny pesimista.JE to sileny kolotoc,ve kterem se uz nechci tocit.Pomozte prosim
Predem dekuji

ahoj.... důležité je samozřejmě začít u sebe to ano.. mám to samé - stejné bloky, stejné deprese, stejné stavy ve společnosti - je to obrovský psychický problém, se kterým se musí pracovat... já už se snažím, i když občas spadnu zpět, ale NEJDŮLEŽITĚJŠÍ je se obklopovat lidmi, kteří o Tvém problému vědí a v kritických situací Ti pomůžou, ve společností lidí, kde se necítíš dobře, s Tebou záměrně a správně komunikují, nebo Ti umožní odchod, aby jses v tom stavu neutápěla víc a víc a tím Ti usnadňují další a další krůčky.. já mam stavy, kdy jsem úplně v pohodě, lidi mě vůbec nezajímají a pak se prostě ráno blbě vzbudím, prožiju nějaké menší negativum a všechno je zase na několik týdnů v háji.. je to boj na dlouhou trať, jakmile začneš alespoň jednou odbourávat tenhle problém, tak časem se to bude zlepšovat, i když třeba budeš začínat znova a znova...já můžu bejt klidně nadměrně inteligentní člověk, kterej je úspěšnej v práci a vědět, že všichni ostatní jsou stejnej člověk jako já, ale stejně se prostě jednou za čas složím..důležitý je vedle sebe mít člověka, který o tom ví, kterému to musíš správně vysvětlit a bude s Tebou pokud možno v kritických situacích a společně se budete posouvat... já se teď otevřela někomu, koho znám už 3/4 roku a teď teprve začal respektovat moje stavy... stačí říct "mám stav" a on už odhadne, co se mnou.. nutno podoktnout, že jsme se poznali ve fázi, kdy to bylo zrovna se mnou v pohodě.. mam stejnej problém - jakmile mi na někom začne záležet, tak se uzavřu, bloknu, nechci ho... je důležitý tohle překonat...držím Tobě i sobě palce:-) kdyžtak se klidně ozvi na mail, můžem pokecat. [email protected]

Otřepané téma, ale asi...mám to samé,hlavně co jsem ted nastoupila na jazykovku,nikdo se semnou nebavi jen kvuli tomu,ze mi to nejde tak jako jim,a pricinou je to,ze jsem nervni a pak se zablokuju a vztekam a jen cumim a nereknu nic...Pak jsem na sebe jeste vic nastvana a nenavidim se za to....Pripada mi ze jsem zbytecna a ze vsichni jsou Einsteini,kazdy je sikovny a ja jak poleno.....Hrozne si vse beru....poradte nekdo.....jak se toho zbavit,proc tak resim lidi???stejne si kazdy vymysli aby byl zajimavy a dokonaly a ja mam z takovych lidi akorat nervy a deprese...nikdy jsem nebrecela kvuli spoluzakum,jsem kamaradska a hezka ale ted v tyhle skole si pripadam hrozne....je mi dvacet let

disponován,od někud jde.

Dlouhodobě zvýšit sebevědomí,poznej sebe a přijmi sebe takového jaký skutečně jsi.Každý z nás se nějak jeví okolí/persona/,každý chce nějakým být,/někam směřuje/každý z nás nějaký skutečněje,/disponiován/. Následuje pak život,cesta,osobní rozvoj.

Otřepané téma, ale asi...Dobrý den, doporučuji toto: http://budstastna.webnode.cz/

říkám. že skoro všechno je v hlavě a v rukách. Taky když mám všelijaké myšlenky, jdu se raději projít a nebo k někomu na návštěvu a nebo jdu pracovat a něco tvořit. Ono je kolikrát lepší to aspoň tady rozebrat a něco si z toho vzít,ale prostě něco s tím dělat, než jen sedět a čekat až na nás spadne "nebe". Tak to proště nefunguje...když člověk chce něco začít a jedno co, tak musí začít od sebe..někam jít, začít se ptát a radit, zkrátka nenechat to je tak..Obecně tedy jít mezi lidi a něco jít dělat,ale rozhodně nesedět..U mě funguje taky i to,že některé věci nerozebírám víc než si zaslouží, protože jsou tu už od počátku lidí na světě,jen se jim snažím raději takticky z pudu sebezáchovy vyhýbat. Sebevědomí má každý člověk,ale někdo se prostě nechá časem "zadupat" a někdo se časem a životem naučí i s chybami a pokusy dělat věci tak, že je nakonec zvládne k větší odvaze dělat další věci a nebát se jich. Ono stačí začít už i u malých věcí a co nevím a neznám, tak je dneska na to i ten internet,kde se dá najít ledacos...

Ahoj. Chtěl bych se zeptat za jak dlouho se může člověk který se opravdu nemá rád, dostat z této myšlenkové pavučiny? Dlouho jsem jí utkával, opravdu se to počítá na roky, ale upřímě z celého srdce se nechci vzdát, chci bojovat za sebe, ale už nevím kde vzít sílu. A popravdě mám o sobě pochybnosti jestli to zvládnu, ale zase, když tady čtu, že je to hlavně v člověku samotném tak mi to dalo nějakou sílu a dokonce i to, že jde o běh na dlouhou trať o čemž píší výše. Protože přece jen je to těžké žít s tím, že se nemáte až tak rádi, ale třeba je to opravdu o vůli, to že když člověk opravdu chce tak zmůže vše, že je to v silách každého z nás, že byť ten ostrov není viděn, kdy plujene neznámýmy vodami a široko daleko není žádná pevná půda pod nohama, to že občas přijdou i bouře, tak jednou pokud chytnem správnej vítr, kdy kdy srdce je naším kompasem se toho břehu jednou dočkáme i když člověk tomu nevěří, ale přesto jde dál, protože se nechce vzdát. Jo a taky mě už štve jak rozebírám sám sebe, vím, že to není vůbec dobré, ale nevíte jak se to odnaučit? Děkuji za případné odpovědi.