Jak se NEchovat k psychicky nemocnému člověku

Každý ví, co je to...kdo si vymýšlí,toho lékaři prokouknou ?S tím nesouhlasím.U nás v domě bydlí jeden,je naprosto v pořádku.A ten si vymyslel deprese hrál to i před zkušeným psychiatrem.Proč ?Protože se mu nechtělo pracovat tak to hrál na invalidní důchod.A vyšlo mu to.Doktor neprokouk že to jen hraje.Ted se s tím ještě vytahuje jak to chytře uhrál a směje se mi když jdu ráno z noční a on z hospody-společensky unavený.

Nezamenovat rostarnu za pomoc.Mnohdy plati, ze ne podle slov , ale podle skutku poznate je.!,

Snahy neco zmenit ci zlepsit jsou urcite spravne, prirozene a jsou cestou .Minulost nemusi ucovat budoucnost, tak jak tomu v mnoha pripadech je.

Jednejte prirozene.! Jednejte v pravde sdelovane s laskou.Pravda sdelovana bez lasky muze byt kruta a nicemu nepomuze.

Jj, přesně tak. První text je správně.

Snahy některých lidí (o něco změnit, zlepšit) jsou špatné či nesprávné - to je potom opravdu velký problém. Totiž efekt je pak u postiženého naprosto opačný - nepochopení.

Každý ví, co je to...Dobry den, zajimave a poucne z pohledu nemocneho. Ale rekne , poradi nekdo nam kteri name takle nemocneho v rodine. Ktery je zli, sobecky a stale spatne naladen, nic mu neni dost dobre a vubec nema chut se uzdravit, vlastne mu to vyhovuje byt tim chudackem nemocnym. Jak s nim komunikovat jak mu pomoci vratit se k normalu. Jak s nim zit a nezblaznit se?

Já bych zase chtěla...Tvůj příspěvek je již starý, ale když si vezmu, že jsem oslavila 35té výročí sńatku s úplně stejným člověkem jakého ty popisuješ, připadá mi to stále aktuální. Co dnes vím. Manželovo uzavřené chování a neustálý smutek ve mně vzbuzovali pocit, že něco dělám špatně, že já jsem příčinou jeho stavů. Vždyť v práci veselý, oblíbený, stejně tak na sešlostech s přáteli, doma pravý opak.Zpětně vím, že já jsem nemohla nic pro něho udělat. Musel sám dospět k tomu,co jej doma trápí.Potřeba naprostého pořádku?-Ukliď si sám.-Informace podaná bez afektu.Neschopnost si zorganizovat volný čas?-No s tím jsem mu trochu pomohla :-),ale jsem pracovat i na svém životě. Manžel nerad cestuje. Začala jsem cestovat sama, žít svými koníčky.Nebylo to hned, ale našemu vztahu to pomohlo. Nikdy jsem jej nepřestala milovat. Vždy u nás zůstalo láskyplné prostředí, ale já jsem přestala brát zodpovědnost za jeho stavy. Myslím, že to jej přinutilo, aby je řešil sám. Ne nezměnil se v optimistu, ale život s ním je snažší a někdy i veselý.Víc vnímá to,jak jeho stavy dopadají na atmosféru v rodině a víc se snaží. Zatím je to happy end .-)

Pampeliško, děkuji ti za přiblížení...ale jenže když on o tom nechce mluvit, tudíž mi ani neřekne, jaký typ chování by potřeboval. Sama nevím , jestli litovat, soucítit, nebo jak píšeš, jednat jako rovný s rovným...V takových stavech vyhledává samotu, nechce mě vidět, ale přijde mi, že i přesto, že chce být v tu chvíli sám, tak si se mnou dokáže dlouho povídat po telefonu a až tak sám úplně být nechce. Chce si povídat po telefonu, ale nechce jít ven, na procházku, na pár minut se vidět...asi tak.

Já bych zase chtěla...Milá A.,
chceš vědět, jak se chovat k nemocnému? To je totiž různé, proto na to není jediná odpověď. To co sedí jednomu (nelitovat, neupozorňovat na hendikep, jednat jako rovný s rovným, nebrát ohled...) totiž vůbešc nebude sedět druhému (který třeby potřebuje pochopení, soucit, politovat...).
nejlepší je se narovinu zeptat nemocného, co by si přál. Nikdo jiný Ti nedá přesnější odpověď, než on.

Můj tatík když umíral, si nepřál třeba o svém utrpení vůbec mluvit.
Já když jsem byla v těžké depresi, jsem sice o tom moc neuměla mlouvit, ale nakonec mi pomohlo právě to, že jsem se o tom mohla s psychologem a doktorem bavit.
Co mě asi nejvíce zasáhlo, když jsem trpěla duševní nemocí, když jsem o tom právě "nesměla " mluvit.
tedy nikdo mi to přímo nezakázal, ale ta reakce mého muže byla natolik odpudivá, že jsem si to příště rozmyslela. prostě mu došla trpělivost a už jsem si nesměla dovolit mít nejen deprese, ale ani chřipku,protože v tom vidět zase mé oslabení a evokovalo to v něm pocit, že se o mě bude muset postarat, apod.

A to není žádný trotl, jen už toho za ty roky měl taky plné kecky.

Takže nemocnému nejlépe prospěješ, když sama se budeš držet v dobrém psychickém stavu a když se ho upřímně zeptáš, co by potřeboval. nemýá smysl spekulovat, co by asi chtěl, když umí mluvit sám.

Já bych zase chtěla vědět, jak se k takovému člověku mám teda chovat...Vy kteří víte, co od svých blízkých chcete slyšet, co vám od nich naopak ublíží, poraďte mi. Mě blízký člověk je v práci a mezi kolegy oblíbený a pro okolí úplně normální, vtipný, pořád dobře naložený...ale v soukromí nedokáže vylézt z domu, má pořád nějaké svoje stavy, kterým já nerozumím, přijde mi to jako deprese, je smutný, neumí se radovat...Nevím, jak se k němu chovat, chci ho rozptýlit, vytáhnout na procházku, ať má taky nějakou radost ze života, ale všechno odmítá. Chovám se k němu láskyplně, zkouším jeho chování a nálady pochopit, ptám se ho, jestli ho něco netrápí, ale nechce o svých pocitech vůbec mluvit. A v práci opět vtipný, dobře naložený, kamarádský...a večer zase uzavřený, přede mnou a vším hezkým, čím se ho snažím rozptýlit. Poraďte mi, jak chápat jeho nálady a jak nejlépu mu pomoct, poskytnout oporu a ukázat mu, že u mě najde pochopení? Děkuju...

Ahoj Ejpo,
krásný...
Díky za všechny, co ví, co to je deprese.Nedá se to popsat, jen kdo to zažívá, ví své. Jednou jsem četla přirovnání že je to v určitých situacích horší než rakovuna..Mám situační depresi a geneticky podmíněnou a stačí,aby došlo k nějaké situaci v mém životě a hladina serotoninu mi klesne a začne peklo, ikdyž beru prášky.Díky moc. D.

Ahoj, jsem sociofobička, líbí se mi vaše názory a pochopení..Už to takhle nechci dál, nenávidím svůj izolovaný život. Přihlásila jsem se na nějaké rekvalifikace, kterými se chci aspoň trochu adaptovat do normální společnosti, ale strašně se bojím jít do nějaké práce. Takhle je to velký problém, vysoká nezaměstnanost, zavírají se podniky, nemám praxi, je mi 21. Odmítám jít pracovat v místě bydliště, kde mě všichni znají jako naprostou optimistickou suverénkua teď tohle. 2 roky už se vyhýbám lidem, a hlavně známým. Nejsem vůbec hloupá, ani ošklivá, ani nešikovná ani líná...spíš naopak..Nevíte někdo o nějaké práci, co by se pro mě hodila? Ale ne z domova. Přála bych si mít pravidelný příjem, práci, co by mě naplňovala, kam bych měla spoj..musím pomoci příteli z problémů, které bez mého příjmu bohužel už nevyřeší. Chci svůj happy end, ale zatím to vypadá, že skončím spíš v nějakém ústavu :( děkuji za odpovědi

Ahoj Ejpo,
krásný...supr napsané, já se na slabší panickou poruchu léčím skoro rok, ale jako bych to psala já, jak jsem se v tom poznávala:-) všem radím, aby vyhledali pomoc, jakoukoliv.

Já bych třeba navrhoval uvádět svoje pravé jméno,v krajním případě jméno, v našich končinách, obvyklé.

Co bychom s tím dělali? Nic. Budem pozorněji číst. :-)

Máš pravdu,ani já se dost často nevyznám ve vašich přezdívkách.Co s tím uděláme.?

Pavle,
musím přiznat, že Ti často nerozumím. Jako bys psal cizím jazykem. Mám potíže porozumět Tvému textu. Nevím čím to je.
Kupř. Tvůj poslední příspěvek není jasné, zda píšeš mi nebo Lyli, protože mě tam v úvodu cituješ a pak píšeš o něčem jiném, o výzkumech, co psala Lyli.
Nevím co myslíš pojmem "výzkumník psychoterapeut", takový termín neznám, a docela si i protiřečí, psychoterapeut není bádající vědec, nýbrž léčí duši rozhovorem, vztahem, oporou.

Píšeš,že máš teď těžší období a že raději zbaběle utečeš k AD.Řekni si to takto v čem spočívá ona těžkost.Někdy je skutečně vhodnější se k lékům vrátit než např.pokračovat v nějaké psychoterapii,o které budeš přesvědčen ,že je Ti ku škodě,přestože např.výzkumník psychoterapeut má opačný názor.V odborné veřejnosti je řada ctižádostivých terapeutů.kteří jsou posedlí výzkumem.Výzkumem na druhých,místo aby šli do hloubek své duše.

Lyli,tebe víc jak cokoli jiného charakterizuje vytrvalost.Nejspíš jdeš za svým cílem bez zřetele na okolnost co za tebou zůstává a v minulosti také zůstávalo.Co tě motivuje,Jsi skutečně přesvědčený,že takto pomáháš.Zkus se za sebou také ohlédnout.Já jsem to také udělal.Fajt je to dobré.

Ano, řekla bych, že snad i...Lyli,
neexistují studie o tom, že by AD způsobily změny na mozku, které by byly diagnosticky zjistitelné. To jsi asi slyšela, jak "jedna paní povídala", nezakládá se to to na pravdě.
Což ovšem neznamená, že AD a psycholéky vůbec jsou bezpečné a bez následků. Já jen, že takovou studii by nikdo nepustil ven, byli by sami proti sobě. Jak jsi správně napsala, je to velký byznys. Ale ani ne tak pro lékaře, jako spíše pro farmaceuty.
Co se týče vysazení léků...spousta lidí fakt bere AD roky s tím, že jim je tvrzeno, že bez nich by to nezvládli.
Nevím, podle mých zkušeností AD může zabrat, ale jejich účinech pak vyhasíná.
Někdo je změní, někdo jen vysadí a co se změnilo? Je vše jako předtím.

Já sama beru AD taky, ale vždy jen pár měsíců. Pak se bu´d naštvu na ty NÚ nebo prostě už je nepotřebuji.

Teď třeba mám těžší období, tak jsem si AD nechala předepsat. Protože jsem věděla, že s nimi to zvládnu snáze. Zároveň vím, že to mám jen na nějakou dobu a budu vysazovat. Trvale nechci být v okleštěných emocích, nicméně v nejhorším období mi to pomůže překonat bolest duše.
Je to ode mě spíše zbabělý krok, ale proč si to neusnadnit, když můžu. jsem příliš pohodlná na to, abych znovu snášela duševní bolest. Užila jsem si jí dost.