Jak se o sebe postaráte, když zestárnete?

Romano, babičce určitě stačilo že s tebou vůbec mohla být. Bylo to pro ni stejně fajn jako pro tebe, aspoň se nenudila doma, připoměla se jaké to je hrát si s dítětem... Já měla něco podobného. Bohužel babička se dost změnila a nemám potřebu ji vyhledávat. Máma mi předhazuje jak mě babička hlídala a tak, ale já si myslím, že to byla odměna i pro nic, že jsme si to užily obě, tak je blbost přemýšlet o nějakém "dluhu".
Je soběstačná, ale psychicky deptá mámu. Já ji kvůli tomu nemám moc ráda, protože máma je samozřejmě mi bližší. Sama se přemůžu akorát na povinnou návštěvu, poslouchat pořád dokola ty její hlody...

K tématu- jak se o sebe postarám? ve 22 mám už penzijní připojištění, takže myslím, že k důchodu budu mít slušně našetřeno. A podle svého stavu to použiju buď na cestování, nebo na zaplacení domova.

důchodci mají plné právo na důstojný život v dostatku. Většinou s důchody vycházejí, protože jsou dost skromní, s těmi dnešními důchody si nemohou vyskakovat. S věkem nároky klesají. Především bych jim více než vyšší důchody přála zdraví, protože to potřebují nejvíce. Stáří není odporné, pokud slouží zdraví-může být hezké, poklidné.
Já už patřím ke generaci, která se bude důchodu vzhledem k důchodovému věku dožívat méně a na pomoc od státu v dnešní době vůbec podle mého názoru nemohu spoléhat. Stát bude mít tendenci občany oškubat víc a víc, kde jen to půjde. Děti by měly podporovat svoje rodiče v stáří finančně, jenže bohužel ne všichni tu možnost mají. Mají děti, platí hypotéky, úvěry a mnozí jdou od výplaty k výplatě, přičemž by si měli v produktivním věku ještě našetřit na vlastní důchody.
Moje maminka bohužel zemřela před šesti lety v pouhých 59 letech a tatínek je dobře zajištěný vzhledem k majetku, který se vracel před lety v restituci a který rodiče neutratili. Je soběstačný a má přítelkyni. Bydlí sám ve velkém domě se zahradou a jezdí s přítelkyní na výlety. Jednou asi bude potřebovat mou pomoc. Nejvíc by si ovšem zasloužila pomoc moje babička, která ovšem už dávno nežije - za to, že mně do mých osmi let vychovávala a starala se o mně i při prodělávání dětských nemocí. Té už její péči bohužel splatit nemohu. Ti, kterým dlužím za jejich lásku už bohužel odešli.

Jářku, hodnotnej příspěvek.

já su ta klapka a ne blbá jak vy.ten surovec václav klaus na vás sere a klidně vám plivne do xichtu.zestárnou jen ti kteří budou mít štěstí a boha v srdci.jo a vím jak se schvalují zákony,asi takhle:jak omrdat nejvíc lidi o prachy,majetky a zničit jim jejich životy.to je cely a néni to málo.já tam také byla,jedla a víno pyla.

klauzovi tedy nefandím,ale by jsi se musel vyjadřovat takto?To s tématem diskuze souvisí opravdu ale opravdu málo,jak by řekl klaus.dědek

klapko, ty jsi imbecil, který musí zaplevelit každou diskuzi svou nenávistí vůči Klausovi a při tom jsi totální hlupáček, který ani neví, jak se schvalují v této zemi zákony.

nevím,ale opravdu nevím jak se o sebe postaráte a zda vůbec zestárnete?vím,ale jistě,že ten muj kokot president česka venceslav klaus svyma zákonama z vás má akorát prdel,dělá z vás piče a mrdá na vás.tak se můžete jít klouzat a makat na něho do sta let a aji to mu bude za chvilu málo.no snad bi pro jeho pokladničku státní kasu mohli hnout prstem a makat ve fabrice už i novorozenci.ne?a aji mrtvoli co už zabil lidi,abi mu tu čertovinu ještě restovali ze záhrobí!

Jak si děti vychováme, takové je máme.

nevím jak se o sebe postaráte a esi zestárnete,jestli vás dřív ten múj venceslav klaus nezabije.

proč vyloudit, když nechci tak prostě nedám, tohle je možné jen u nás, že se ty děcka nestydí.

myslím,že jsi udělala dobře.je dobré mít v rezervě nějakou korunku,kterou z nás nemohou mladí/děti nebo vnoučata/ vyloudit.vím o čem mluvím

Tak jsem si založila teď v 57 letech důchodové připojištění na 5 let. Co myslíte,udělala jsem dobře,nebo špatně ?

Rád bych tady vyjádřil upřímný obdiv lidem,kteří se dokáží starat o své nemocné členy rodiny a néjen o důchodce. Já osobně jsem ještě velice mladý (21 let) a do důchodu mám ještě spoustu času. Nicméně bych rád řekl všem mladým lidem,aby neřešili co s nimi bude,až budou staří. Je to naprostý nesmylsl se s tím zatěžovat. Kdybychom měli všecko řešit tak dopředu,tak bychom nebyli nikdy šťastní. Podle mě je dobré žít pro sílu okamžiku. Samozřejmě až někdy budu mít děti,tak budu muset hledět trošku více dopředu,abych je dokázal uživit,ale i tak prostě nemá cenu řeši příliž vzdálenou budoucnost. Buďme rádi za každý den,který můžeme prožit,ostatně nikdo z nás neví kdy zemře a to je právě na životě to krásné,jeho naprostá nevyspytatelnost.

Ta básnička je tak nádherná, že mě to rozbrečelo...

z toho mi jde mráz po zádech.
Tak jednou všichni skončíme.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice tuto báseň nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál...

Mladá dívka je pořád ve mně

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, řekněte, koho to před sebou vidíte...

Ach ano, je to jen ubohá stařena s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá, když po ní něco se žádá, o světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohle to vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte...

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala, než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let s bratry a sestrami sladký život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti.

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je amen. Kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však uprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně, já smířila se s tím, že všechno jednou mine.

Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, neuvidíte seschlou stařenu...

Teď už - MNE uvidíte!

Ja bych si prala abych se...No, to bychom si asi přáli všichni...

Máte někdo představu o...Vendulo, nevím to přesně, ale myslím, že je to podle trvalého bydliště seniora - konkrétně podle krajů, takže jako Pardubačka byste se asi do Prahy (a středočeského kraje) nedostala.

Máte někdo představu o tom, kde si smíte dát žádost o přijetí do penzionu pro seniory? Hraje v tom roli trvalé bydliště? Kdybych byla např. z Pardubic, můžu si zažádat v Praze?
Díky za odpovědi.

Hmmm, na tom něco...Však on se lidský věk zase začne zkracovat, protože lidi jsou nucení pracovat a pracovat, tak v práci i umřou. Díky odporným mezilidským vztahům v práci se ještě nikomu věk neprodloužil.