Memento mori (pamatuj na smrt)

To mi přijde samozřejmé. Neexistuje, že bych se z něčeho ulila. A měl jsi brigádu v místě nebo jsi musel dojíždět? Já jsem z malé vsi, spojení o víkendech mizerné, jedna kamarádka taky jezdila o víkendu na brigádu, ale brzy to vzdala. Nevydělala si skoro nic, protože ty cesty byly drahé a ještě neměla žádný čas, začal to odnášet školní prospěch.

Brigády jsem měl o víkendech, nepravidelně a pak samozřejmě o prázdninách - to i v cizině, školu jsem studoval těžkou- každý den jsem do ní musel chodit.

Jo, krásných 22, to si...Je to tak, už jsem mněla jiné starosti, mněla jsem za sebou tříletý učební obor +dva roky mat. nástavbu a ve 20 jsem nastoupila do práce .pak jsem se vdala a ve 22 se mi narodila Monička.Ted je to trochu jinak vím to .

Co jsi studoval za školu?

Ale to už bych pak neměla...na vejšce jsem spal 4 hodiny denně

U nás berou pomocnici do...Na brigády jsem taky chodil - opět odreagování od školy, životní zážitky a zkušenosti a peníze, které jsem potřeboval na svůj koníček.

Ale to už bych pak neměla vůbec žádný čas na práci do školy.
Pomocnice v kuchyni? A odkud jsi? Alespoň kraj.

Je to má osobní zkušenost - já při vejšce propadl motorce - s kámošema jsme objevovali nádherná místa čech, skoro každý den jsem alespoň na dvě, tři hoďky někam vypadl - často i po večerech, na úkor spaní a kupodivu mi spánek vůbec nechyběl - pak jsem jeden čas kvůli úrazu nemohl jezdit, spal jsem devět hodin denně a furt jsem byl bez nálady, vše mi lezlo pomalu do hlavy...

pak ty knížky přečtou...U nás berou pomocnici do kuchyně na plný úvazek. Dej sem meil. Bude to asi pro tebe vhodné.

pak ty knížky přečtou sami? Většinou nejde o učení se něčeho - to jen před testy a zkouškami, ale mám spoustu referátů, seminárek, přečíst haldy knížek - a to je časově náročná činnost, kterou bych nestíhala, kdybych ztrácela čas zábavou.

na co absolutně nemám...Když budeš mít něco, co tě bude nabíjet energií, uvidíš, že na učení bude potřeba míň času, škola půjde tak nějak sama..

Pokud vy jste takové starosrti neměla, je pochopitelné, že jste o nich nepřemýšlela :-).

Jo, krásných 22, to si říkají většinou ti, co ve 22ti byli v pohodě...to ale není každý.

Karle, mluvíte mi z duše. Všichni jen nadávají na minulý režim - ale obyčejný člověk se má pořád stejně. Možná pře revolucí i líp, protože se nemusel bát o práci. A že byli i tací, co si to cjhodili do práce jenom odsedět a nemakali? Ti jsou i dneska, na tom se nic nezměnilo, svině jsou v každé době a je trapné to svádět na komunisty nebo na kdovíco. Mimochodem, zrovna nedávno jsem se zabývala průzkumem výuky dějepisu na základních školách před revolucí. Výsledek: dnešním dětem se předkládají informace zkresleněji než před revolucí (zobecněno, našli se samozřejmě učitelé, co byli straicky uvědomělí a hustili to do svých žáků, ale většinou jsem se ve starých sešitech setkala s obvjektivním přístupem, nebylo vě+nováno víc látky východnímu bloku, učily se rovnoměrně události z východní i západní společnosti). Dnešní učebnice jsou v mnohem ještě tendenčnější než ty předrevoluční. Zaplakala jsem nad nimi. Výuka nejnovějších dějin je kamenem úrazu.

22. Připadá mi, že marním...Ach krásných 22 let, tehda by mně nenapadlo takto přemýšlet . Život uteče jako voda letos mi bude 60 let.A je zajímavé že na smrt nemyslím,nikdy jsem na ni nemyslela.Ikdyž jsem po operaci žlučníku dostala plícní embolii.Pět dnů jsem byla mezi životem a smrtí,pocit to není příjemný. A proto važte si každého dne kdy se můžete probudit a jít do školy i když se třeba ten den pro vás jak se říká nevydaří.Nebojte zase vyjde slunce a bude krásně.

na co absolutně nemám čas...

V říjnu tohoto roku budu mít 67 let. Tělo chátrá, ale duše a mozek jsou stále svěží a tak se pokusím popsat své pocity na toto téma.Ano, uvědomuju si velice palčivě, že jsem u hrany schodiště, po kterém se vystupuje do nekonečna. Kupodivu, nijak se toho okamžiku neděsím, protože jsem prožil život, tím myslím dětství, dospívání, dospělost v relativní pohodě a to navzdory všem, co tvrdí, že v totalitě se žít nedalo. Ne, nebyl jsem "straník". Byl jsem pouze ta "šedá masa", jak jednou napsal jeden náš bývalý prezident.Žil jsem v nějakém systému, který jsem považoval za jediný možný. Nehladověl jsem.Televizi jsem doma viděl poprvé, když jsem se vrátil z chmelové brigády.To bylo v roce 1962.
Když vzpomínám na dětsví, stále cítím vůni řeky, která byla tak čistá, že v ní bylo vidět spousty ryb.Na les, který byl upravený a průchodný,na naše cesty za houbama. Na "dvanáctiletce" vzpomínám na profesory, kteří byli laskaví a vlídní. Všichni pamatovali "první republiku".Nijak z ní ale nebyli "odvázaní". Na vysoké, ano, byl zde VUML, vysoké učení Marxizmu Leninizmu. Brali jsme jej jako nutné zlo, že bychom byli zrovna tímto nějak zvlášť stresovaní se říct nedá.Kupodivu, dnes se mnohé z tohoto "učení"jeví jako navýsost aktuální. V polovině studia jsem měl zajištěné místo technologa v jedné továrně střední velikosti. S místem se pojil i dekret na byt. Ano, byla to "králíkárna" s plochou sotva 58 metrů čverečních. Já jsem to bral jako dar z nebes, protože jsem se chtěl ženit. I po narození dcer to byla relativní pohoda. Sehnat místo ve školce nebyl problém, protože fungovala podniková školka, zdarma, pochopitelně. Dcery se učily místo angličtiny ruštinu.Kupodivu, schopnost číst azbuku jedné dceři velmi pomohla v budoucí karieře.
V kolektivu pracovníků, které jsem vedl, bylo 8 Romů. Byli výkonní,slušní,bylo na ně spolehnutí. S některými se dodnes potkávám a společně si říkáme, že nerozumíme tomu, co se děje.Je to jiný,
svět, jiní lidé, jiný vzduch i ty řeky, kde ryby zdevastovali kormoráni, o kterých jsem ve svém dětství nikdy neslyšel.Jsem rád, že se blížím k tomu pomyslnému schodišti, lepší život jsem snad ani prožít nemohl.Jistě, záleží na úhlu pohledu.Mám jednu úžasnou jistotu. Vím, že můj konec bude celkem rychlý, protože nebudu mít na léky. Říkám si, také dobře.Navzdory tomu, že jsem atheista, v tom smyslu,že křesťany příliš nemusím, věřím, že tam, v tom nekonečnu, se setkám znovu se všemi, keré jsem měl rád.Ta energie duše se někde musí přesunout.Ano, uvědomuju si svou smrtelnost. Netvrdím, že se na ten okamžik těším.Doufám jen, že bude relativně rychlý, abych nezatěžoval svoji všeobecnou pojišťovnu.

Memento mori by mělo připomínat, že člověk by měl žít - žít v přítomnosti - ne jen pro nějaké budoucí cíle. To, že někdo, kdo je těžce nemoc, je rád za přežívání, nemůže být návod na život pro druhé, kteří cítí, že jen přežívají. Najdi si kromě školy něco, co tě bud naplňovat - koníčka, lásku, výlety do přírody....

nedá vyléčit, pouze se bude pomalu zhoršovat. Takže v tomhle směru to taky nevidím zrovna nejlíp. Tím víc mě to drtí psychicky, že nevím kdy se to zhorší a do jaké míry, jestli skončím na vozíku, nesmím mít děti. Nemysli si, mě ty bolesti čekají, jen ještě nevím, jetsli za rok, 5 let, nebo 20...

22. Připadá mi, že marním...Co z taového života člověk má?
Až Tě třeba nedejbůh rafne zákeřná mrcha choroba a na jeden, druhý, třetí... měsíc z tebe udělá nemocničního povaleče, tak ti tenhle život bude připadat jak nedostižný ráj.
Budš pak závidět těm, co dokážou sami dýchat.
Těm, kteří se na té prokleté posteli dokážou sami aspoň trochu pohnout. Najíst se normálního jídla...
Jestli se pak tvrdým bolestivým rehabilitačním úsilím dopracuješ dokonce až k invalidnímu vozíku, jak úžasný najednou bude celý svět...
a jak si budeš sakra vážit toho "mizernýho" života.
Ať je Ti jen lépe a radostněji!