Město nebo vesnice ?

už jako děcko...Tak u nás si sousedi ještě za jídlo a pití pomáhají, samozřejmě, že ti nikdo nepostaví za jídlo a pití barák, ale nějaká výpomoc či oprava, není problém. Vždy je to asi o lidech.

tak je to se vším.Třeba i dobytek,dříve se to lidem vyplatilo,dnes už ne.

Neslyšela jsi o penězích,...už jako děcko vnímáš,slyšíš o čem si všichni povídají.Nikdy jsem neslyšela,že by se rodiče bavili o penězích,kolik je to bude stát,že třeba zedník chce moc atd.Jak píše pode mnou paní,dřív i soused pomohl za jídlo,za pití.Dnes? No to ani náhodou.Jasně,pomluvy určitě také byly,ale ne tak jako dnes bych řekla.Dnes každý na svém písečku.Moc věcí dnes proti lidem a z toho důvodu se také víc krade,každý kdo může tak si chce přilepšit a z dříve poctivého je dnes nepoctivec.A celkově,kdo dnes z mladých může stavět? Menšina a to,když zacálují rodiče.

z vesnice, nicméně od 18ti let jsem mimo domov. Vzpomínky na dětství jsou takové, že si lidi pomáhali, např. rodiče stavěli barák a za jídlo a chlast chodili sousedi pomáhat.
Ale i tehdy se hodně pomlouvalo a ač nerad, musím konstatovat, že i moji rodiče vždy při návštěvách vedli řeči, že by se z toho jeden posral.
"Ten vedle opravuje střechu, no to víš, oni si teď přišli k penězům po dědictví, ale strašně jim to trvá. Kdyby si nechali od tatínka poradit a zadali to Frantovi, tak už to mohli mít hotové. atd, atd." A když si ještě představím, že budu mít souseda hajzla, který mi bude dělat naschvály a spravedlnosti se nedočkám, tak to si ani neumím představit.

Takže bydlím ve městě, mám 4km od paneláku zahradu a jsem maximálně spokojen.

Neslyšela jsi o penězích, protože stavěli rodiče. Ale i ty peníze se řešily. Už dříve byla mezi lidma i nenávist a pomluvy. Vesnické drbny se navzájem pomlouvaly, sotva zašly za kostel.:-))

to jiný pohled.My máme na...to bylo úplně o něčem jiném,víc si jako lidé přáli,víc spolu komunikovali.Dnes víc jako každý sám za sebe.Já si nepamatuji,že by se dřív stále řešily peníze,kolik se dá dělníkům.Rodiče stavěli,spousta zedníků u nás a všechno v pohodě,o penězích jsem vůbec neslyšela.A celkově jako větší pohoda.

to jiný pohled.My máme na vesnici svoje rodiče a tak je poměrně často navštěvujeme.Pokud někdo mluví o vesnické pospolitosti, tak o té, naší, se to rozhodně říct nedá. Je to jako válka klanů.Jedná se asi tak o 8 rodin a okolo nich seskupení příznivci.Je to nenávist až za hrob a to doslova. Pokálené hrobové desky na místním hřbitůvku nejsou vzácností.Co není přivázané, tak si navzájem kradou.Starosta na návsi nechal vysadit takové okrasné žardiniéry. Do dvou dnů v nich nebyla jediná květina.
A co víc, když se naposled vrátily naše děti od dědečků z prázdnin, nějakým nedopatřením se každé z nich "přidružilo" k jinému nepřátelskému klanu a tak si dělali naschvály i doma, ve městě.A ten slovník, no hrůza.
Jak přijde neděle, tak je kostel plný a všichni konají pokání, aby zase celý další týden se mohli chovat jak dobytci.Jó, není nad moravskou vesnici.

Jsem ve městě a trpím :-(...že se to tady dělí spíš na zahradu ano, zahradu ne.
Za mě město, nemám ráda, když se o mě cizí lidi zajímají.
Nyní pracuji ve zdravotnictví a vidím, jak se lidi z vesnice - těžce nemocní nebo imobilní, těžko dostávají k lékaři. Příbuzní jsou otrávení, sanitu na převoz nemůže dr. napsat. A bude hůř...

Já mám jedno okno k sousedům na hnůj a druhé okno do lesa. Klid a pohoda z místa kde žiji přímo vyzařuje. Hlasuji pro vidlákov, město není pro mě. Těch pár důchodců co mám okolo dožije a budu úplně sám samotinký. Snad tenhle ráj na zemi nenajdou lufťáci, to bych měl po klidu.

Jsem ve městě a trpím :-( předtím jsem žil na vesnici a měl svoji zahradu a domek a to byl ráj....

Naštěstí se rýsuje možnost opět bydle na vesnici, i když už ne v mém... ale jako podnájemník

pocházím z vesnice a přesto bych na vesnici žít nechtěla ani za nic.Ba naopak mě vždycky lákala větší města,kde se stále něco děje.Klidně bych šla bydlet i do Prahy,člověk si zvykne na všechno.Jediné co mi chybí v paneláku,tak zahrádka.

Vesnici nikdy. Pokaždé,...Tak je pravda, že jelikož pracujeme doma na počítači - účetní a programátor, tak se o nás na vsi říká, že nic neděláme a jsme zbohatlíci :) Nu což - svět se točí dál :)

Vesnici nikdy. Pokaždé,...odpoledne. Je vhodné makat už dopoledne.

Vesnici nikdy. Pokaždé, když přijedu k bráchovi, počítám hodiny, kdy se vrátím domů, do svého paneláčku.V našem vchodě je 28 partají a navzájem se nádherně ignorujeme. Snad, mimo tu a tam, studeného pozdravu. Nikdo si nikoho nevšímá, chováme se ve svých bytech slušně, nehlučíme, ctíme noční klid. Do pekařství to máme 1.5 minuty. Do zdravotního střediska, kde je vše, mimo CT 2 min. Na poštu 3 min. Na tramvajovou zastávku 4 min. A žiji uprostřed zeleně, ráno nemůžu při otevřeném okně dospat, jak tu křičí různá ptačí havěť.Za domem malá louka a za ní, za hradbou stromů, hospic. No, co víc si přát.
Než mít věčné starosti, že se zepsula sekačka, že tamta s tím a že starosta je píčus...sousedovy slepice souloží náš kohout, poslouchat do půl noci, jak kousek vedle řvou ožralí štamgasti, děkuji, nechci. A pokud v sobotu, odpoledne nejsem v monterkách, tak jsem společensky znemožněný... Zlaté město.

Pro mne ideál město. Všude kousek. Máme domek, zahradu, od května do října "žijeme" na terase, všude kolem nás zeleň. Jsem ráda soběstačná, takže jsem ráda, když při nemoci či úrazu se dopravím za 5 minut do FN. Kraviny jako politika neřeším. Na vsi bydlí má maminka a je to tam dost náročné. Drby, drby, drby. A strašný hluk.

Ideální je malé město, nejlépe v blízkosti velkého města. Žiju v malém městě, je tu klid a nemám to daleko do Prahy, jsem tu spokojený.

Tak pro mne jednoznačně vesnice, protože si nedokáži představit život bez zahrady. samozřejmě, že i ve městěch lidé mají zahrady, ale v současné době znamená pořídit si barák ve městě s větším pozemkem zadlužení do konce života. Navíc já osobně dávám přednost venkovským zahradácm plným ovocných stromů, keřů, květina domácího zvířectva. Přijde mi, že když má člověk zahradu a je každý den venku, tak na něj nepadají splíny ani deprese. Jinak rozdíl vidim v tom, že zatímco ve větších městech lidé víc řeší politiku, herce, Dalajlámu, tak na vsi se holt víc řeší sousedi. No když řeší zrovna vás, tak to může být nepříjemné, ale většinou za pár dní už se řeší zase někdo jiný:)

Můžu porovnat život v Praze a na vesnici. Každé má své plusy i mínusy, ale co mne opravdu zarazilo, je rozdíl mezi úplně malýma dětma. V Praze jsem často potkávala maminky s dětma, které byly buď uplně bojácné, furt pobrekávaly, nechtěly se hnou od svých matek nebo naopak šíleně hyperaktivní děti, které matky vůbec nestíhaly. Na vesnici jsem měla zatím zkušenost vidět tak dvacet malých mimin a batolat a o všech můžu říct - hodná miminka - většinu dne prospala, úplně v pohodě se s nimi matky mohly zůčastńovat různých společenských akcí - oslav narozenin, dětských karnevalů...v batolecím věku se okamžitě bez problémů zapojují do her se staršími dětmi....Abych to shrnula, tak se mi děti na vsi zdají být mnohem klidnější a sociálně adaptovatelnější.

Jsem z malého města, aby... Na to se člověk musí povznést, takové ty řečičky. bydlí na větší vesnici, lidé se zde tké neznají, je tu mnho nových lidí a ti nazapadli. Vůbec žádné kmotření. Ale zase mám dobré sousedy, vůbec nehlučí, žáný pes, jea ty sekačky, ale to se dá vydržet, jeden soused eká půl hod. a sousedka o málo déle. Horší je že tu nemám nějaké pivobratra. já do hospody moc nemusím, nekouřím ale pivo si dám a rád pokecám. Pivní bratrstvo tu je, je jich pět, ale ti mne mezi sebe nevezmou, dali to nejevo. není ale co litovat, jsou dost vychlastaný, vedou jen řeči o tom co kdo ukrad, uvařil, nebo někde usnul po opici. já su turista a tak jsem hledal až jsem našel jednoho ,,soudruha", taky turistu a hlavně světa znalého. I když má taky chvilku o prcání, bavíme se převážně co kde, jak co, a pod. , dost také čte a tak se máme o čem bavit, jednou za 14 dní to se dá vydržet. život na vesnici je složitý, ale dá se to vydržet. Narodil jsem se ve městě ale nejsem na to město hrdý i když bolševici to město vynášeli do nebes,

Za mě město. Na vesnici... S rodiči je kříž; to se tak říká, já měl rodiče, měli své životní zkušenosti, válka, málo jídla atd. ale, ... já jako malý musel pomáhat, na vesnici jsem měli velkou zahradu, políčko, táta měl koně a já musel pomáhat. zatímco jiné děti lítaly po hřišti, já nosil uhlí, dříví, a později i štípal sekyrou! už ve 4a 5 létech jsem musel dělat, později když už jsem byl větší jsem utekl a vrátil se až za tmy. Rodiče hudrali ale nebili mne. Máma moc rozumu nepobrala ale zase na druhou stranu byla moc hoodná a pro mě dost udělala, prádlo, dost pekla, přesto jsem z domova odešel v 15 létech a už se nevrátil. A to nebylo za rakuska, ale za bolševiků. Táta to měl nahnutý, pořád by jednou nohou v krimu, dělali mu prohlídky(opravoval zbraně, hlavně lovecké)a byl často navštěvovaný tajnými. Mě na tom nejvíc vadilo že o mě říkal že jsem líný, přitom mě využíval, musel jsem pronášet různé součástky a části zbraní. Jezdil jsem jako neplnoletý dost daleko, abych mu cosi přivezl, ze to jsem měl dík akorát že se flákám. tak jsem zmizel z domova hned jak jsem se šel učit, bydlel u jedný tetky,