Odbornost v různých odvětvích

ráda bych se zeptala někoho kdo trošku rozumí hodinkám---líbí se mi tyto hodinky ale vzhledově,bohužel vůbec nerozumím strojku,materiálu atd...Ráda bych poprosila někoho,kdo tomu trošku rozumí,aby mi napsal svůj názor na tyto hodinky...Vím,že jsou sice německé,ale s největší pravděpodobností se vyrábějí v Číně..Dekuji http://www.ehodinky.cz/hodinky-elysee/ariadne-i12254/hodinky-elysee-ariadne-28388.html

Podle meho je to chyba v zakladni pristupu. Lide nejsou znami v urcitem oboru pro sve schopnosti, ale podle sveho sebevedomi. jako v jinych vecech jsme sli ode zdi ke zdi a clovek, ktery nepredstira za umi vic nez odpovida skutecnosti se proste neprosadi mezi hejnem arogantnich nafuku. Od toho je asi uz jen krok tyto veci zacit jen predstirat a namluvit si, ze je opravdu tak dobry podle vzoru "schopnych" kolegu prechazet sve omyly a nedostatky, jako by se nic nedelo. Mozna by to chtelo jedno: snazit se obor, ktery si clovek vybral, nebo, ktery shodou okolnosti musi vykonavat zvladnout co nejlepe, studovat, zajimat se a predevsim poucit se za svych chyb a snazit se je neopakovat. Odhadnout realne sve sily a neprecenovat se at je to jakkoliv moderni. Jirina

Ahojky Kamilo, Soňo a ostatní, v Čechách to bude asi věčný problém. Chcete-li, přečtěte si můj příspěvek v rubrice Zážitky u lékaře-téma: Takže nikdo vlastně k lékaři nechodí. Tam je toho řečeno docela dost. A napište, cauky.

Pokud se vyjádřím k lékařům, potkala jsem několik málo, kteří ve mně uchovali příjemnou vzpomínku, i když se to týkalo nepříjemné záležetosti. Jaké bylo moje překvapení, když jsem přišla k jednomu soukromému lékaři a ten se při mém vstupu do ordinace zvedl a podával mi ruku. Skoro jsem se lekla, byla jsem zaskočena, až mi bylo stydno. Podruhé už jsem se také usmívala a podala ruku. Bylo to příjemné a já si nepřipadala jak idiot. Jindy jsem zase ležela v nemocnici pár dní. Byla jsem na pokoji s pěti důchodkyněmi, z nichž jedna byla v hrozném stavu a několikrát za den měla záchvat epilepsie. Musím říct, že za takových podmínek by se můj stav spíš zhoršil. Byla to moje první hospitalizace a už nikdy více. Ale mladý pan doktor viděl moje zoufalé pohledy a udělal všechno proto, abych mohla nemocnici opustit co nejdříve. Ne proto, aby se mě zbavil, ale aby mi pomohl. Jindy jsem zase měla lékaře, kterému šlo evidentně o něco jiného nežli zdraví pacienta. Ale to vím až teď. Mám chuť na něj podat žalobu, ale za co?! Jak já neodborník můžu někoho přesvědčovat, že mě lékař s diplomem špatně léčil? Systém nedovoluje se bránit. Ať už se to týká jakéhokoliv oboru. Když prodavač odmítne splnit vaše přání nebo se chová neurvale, jak to vyřešit? Žaloba znamená jen další komplikace. Musíme to řešit jako lidi. Pokud se já budu chovat slušně a budu opakovat svoje požadavky, někdo na to přistoupí. A kdo ne, ten má smůlu, půjdu jinam. Stejně už by mě příště neobsloužili. :-) No mám pocit, že jsem teď psala spíš o přístupu nežli odbornosti, ale problém je v tom, že tu odbornost laik jen těžko posoudí, proto za tím odborníkem jdeme. Všechno se bohužel ukáže až časem. Nicméně my jako zákazníci bychom neměli být pasivní a měli bychom se neustále vzdělávat a získávat informace, aby jsme měli přecejen alespoň malou šanci na výhru v tomto boji.

Také mi vadí přístup spousty lékařů. Třeba jenom to, že se většinou neobtěžují ani sdělit, jaké léky a proč je člověku předepisují. Klasická je věta: "Tak já vám něco předepíšu". A já se teprve v lékárně dozvím, co to je a kolik budu platit. Lékař se mě ani nenamáhá zeptat, zda souhlasím s doplatkem k léku. Chápu, že se doplatky mění, ale je to jen 1x za čtvrt roku a běžných léků zase není tolik, aby se to alespoň orientačně nedalo vědět. Špatné zkušenosti mám hlavně tehdy, když jsem u lékaře s dětmi, které třeba pláčou nebo už je jim to dlouhé, takže jsem ráda, že od doktora co nejrychleji vypadnu a nemám sílu se ptát. Lékaři, zamyslete se nad tím a buďte k lidem vstřícnější! Dobrý obchodník by si takové chování nemohl dovolit! Ten musí zákazníka přesvědčovat, nabízet, pomáhat mu s rozhodováním. Jinak zkrachuje. Ale to vám nehrozí, že?

Naprosto souhlasím se Soňou. Máme se toho kolik co učit. Budeme si muset asi počkat na další generace. Nejsme zvyklí, aby se nás lékaři ptali na náš názor, aby s námi vše konzulovali, aby nabízeli řešení a my rozhodovali. Oni nám to vše předkládají jako hotovou věc, a nic jiného nám nezbývá, než se jim podřídit. Berou nás většinou jako méněcenné. Své tělo znám především já, já mohu popsat jak co cítím, co by mi pomohlo a co ne. Slyšela jsem vyprávět hrůzostrašné příběhy, jak lidé málem zemřeli, jak o ně bylo špatně pečováno a také znám mnoho zdravotníků, kteří to také nemají jednoduché.Lidé by se měli naučit používat vlastní hlavu a nedat na to, co jim řekne pan doktor a nebo co slyší v televizi. Jenže v tom, je právě ten problém: tito lidé odpovídají

Skoro ve všem s Vámi souhlasím.Mám známé V Rakousku a v Americe,oba dělají ve zdravotnictví.Když srovnám nezájem a přístup,mnohdy i chabé vzdělání českých lékařů se stavem třeba v nedalekém Rakousku,chce se mi brečet...Když mi kamarád vypráví o zdravotnictví v Americe,o všech léčebných možnostech které tam jsou,chce se mi brečet ještě víc z úrovně našeho zdravotnictví...Jak to,že tam fungují metody,které k nám ještě ani nepronikly? Jak to,že se v Čechách dělají mnohamilionové studie léků pro vyzkoušení jejich bezpečnosti,když už to bylo v Americe s tytéž léky před několika lety uděláno a normálně se tam používají?Jak to,že na západě můžete s lékařem komunikovat jako rovný s rovným,nemáte strach se ho zeptat a nemate pocit,že ho zdržujete?.....Jistě je to věcí celého systému zdravotnictví,ale i jednotlivci,například lékaři,kteří jedou podle zastaralých rovnic a pacient podle nich nemá na nic právo a je plně v jejich moci.Zase je zpětně na nás nenechat se v roli podřízených a bezmocných pacientů,ale vzchopit se a cítit se jako klient lékaře se všemi právy,které mi on musí poskytnout.Když ne,tak nashle,Vaše jednání není korektní a slušné,odcházím jinam....Přeci jsou tu oni pro nás,a když se jim jejich práce nelíbí a nechtějí s lidmi jednat jako s lidmi,ať jdou pracovat úplně jinam...Na druhé straně vím a znám spostu lékařů,kteří se chovají hezky-a to i v nemocnicích,kde si pacient mnohdy pokud je v těžkém stavu nemůže vybírat,zda odejde jinam,či zůstane.Znám jejich zodpovědnost a dřinu,spoustu nevyspalých nocí a stres,který mnohdy pramení i z toho,že jejich důchodoví nadřízení jim nedovolí používat nové metody a postupy,protože jsou zvyklí dělat vše tak jako tehdy před dvaceti lety,když oni dostudovali....Stojím za zvýšené platy zdravotníků,ale škoda,že celostátně není možné rozlišit ty,kteří se dál nevzdělávají a chovají se neprofesionálně a tudíž by neměli dostat ani korunu a ze zdravotnictví by měli odejít...

Taky se přidám ke stěžování. Ono si trochu někde ulevit občas člověku pomůže.Zrovna sháním přes realitky nové nebytové prostory. Slušně zavolám, slušně zdělím své požadavky a je mi slušně zděleno, že mi za 5 minut či za dvě hodiny zavolají. Nikdy se tak nestane. A ten samý proces se opakuje i u jiných realitních kanceláří. Vždy oznámí, že si realitní kancelář bere při uzavření smlouvy provizy ve formě jednoho měsíčního nájmu a když řeknu, že souhlasím, tak mi odpovědí, že se určitě ozvou. No a tím to končí a to i v případě, že mám již zájem o nějaký nabízený prostor a chci si domluvit prohlídku. Nemám zas tolik času obíhat všechny realitky, řekl bych, že by měly reagovat i na telefon, popř. mail, ale asi to funguje nějak jinak a já zatím nevím jak.

Ahoj holky, podobné zkušenosti mám taky, někdy si říkám, jestli jeto vůbec možné.... Ale se sestrou jsme vymyslely "bombardování pozitivním přístupem". Aplikovaly jsme to na našeho nerudného souseda, kterého jsme měly strach potkat, jak se mračila byl protivný a zásadně nereagoval na pozdrav. Tak jsme ho pokaždé nahlas, s úsměvem doširoka a nejlépe před dalšími sousedy pozdravily, a pokud to nazbralo, tak ještě jednou a hlasitěji. A milému sousedu nezbývalo, než pozdravit také, aby nevypadal jako buran. Asi jsme ho udolaly, protože teď nás zdraví první a myslím že i s upřímným úsměvem. Nejspíš tu hru prokoukl, došlo mu to, vzal to s humorem a teď je fajn. Vyzkoušela jsem to i v pár obchodech - za vše poděkovat, pochválit, být příjemná, i když mi trochu skřípu zuby. A několikrát jsem se dočkala příjemného překvapení - příště mě prodavačka zdravila, byla ochotná, příjemná... Věřím, že to nejde všude a že s některými lidmi nic nehne, ale asi stojí za to začít nejdřv u sebe. Kde mi to nevyhovuje nechodím a netrápím se tím, tedy pokud to není jediný obchod ve městě. Ahoj Tereza

Ahoj Kamilo, jsem moc ráda, že jsi napsala svůj názor a své zkušenosti. Plně s Tebou souhlasím! Myslím, že jsi to vystihla naprosto přesně!Samozřejmě můžeme být vděčni za NAŠI Českou republiku, protože od nás na východ je to opravdová katastrofa. Slyšela jsem vyprávění jednoho ukrajinského vzdělaného muže o poměrech v lékařství na Ukrajině. Zubař vám nedá narkózu, řekně vám, ať otevřete hubu a koná sadistickou práci. Já osobně si myslím, že naše společnost by mohla být mnohem lepší a na úrovni, stačí jen chtít. Ale jak to zlepšit? Snad by měl začít každý sám u sebe. Snad by se každý neměl honit jen za penězi, ale trochu žít, společensky žít! Dělat dobrou náladu druhým, ... Když výjdu z obchodu, kde na mě byli milí, poradili, pomohli, tak jsem šťastná! Ale už se mi stalo, že jsem vylezla z obchodu a neudržela jsem slzy. To by člověk nevěřil, s čím (kým) se může v obchodě setkat.

Ahoj Soňo a všichni ostatní.Já mám bohužel ty samé zkušenosti.Samozřejmě, že se najdou vyjímky, ale je to těžká práce. Příjdu do obchodu se zdravou výživou a předpokládám, že prodávající bude mít alespoň základní znalosti o zdravé výživě, ach, jaká mýlka. Nevím, jestli je to v neodbornosti, ale určitě to je bohužel (nechci se nikoho dotknout) omezeností českého národa. Vrátila jsem se po několika letech ze zahraničí a v současné době bydlím na malém městě, kde to je skutečně hodně vidět. Kamkoli příjdu setkávám se s neochotou a s tím, že "my víme všechno, nikdo nám nemusí nic říkat". Také jsem byla u zubaře tady v Čechách, potom jsem byla u zubaře v Anglii. Kdyby jsem věděla, jak se to dá dělat jinak, tak by tady tohoto zubaře zavřeli, to co on prováděl za výkony. Tato podle mého názoru neoprávněná "nadřazenost" Čechů je v nich také živena masmédii. Máme toho ještě hodně co dohánět. Nejde ani tak o ekonomiku, ale spíše o to, jak se slušně chovat k sobě navzájem na všech úrovních společenského života.Nechci být negativní a proto alespoň na závěr, jsem moc ráda, že existuje DOKTORKA, kde se člověk dozví prima věci a nejsou v něm živeny jen ty nejnižšší zájmy konzumní společnosti.Díky.

Chtěla bych rozpoutat debatu o odbornosti českých prodavačů a poskytovatelů služeb. Mám velmi negativní zkušenosti s českými obchodníky, lékaři a odborníky. Pozitivních zážitků mám vskutku velmi málo. Čím to je? Kde hledat chybu? Já osobně se považuji za velmi zodpovědnou osobu, ale stále více se setkávám s hrozivou nezodpovědností a nezájmem kdekoli, kam vlezu. Jenom zírám a je mi z toho úzko. Jestli někdo z vás byl někdy ve Francii či Španělsku, musí vědět o čem mluvím! Chování a odbornost v čechách silně pokulhává a je pod úrovní. Např. u gynekologa. Chodím ke své gynekoložce už hodně dlouho s opakovanými mykotickými záněty. Ona jen předepisuje čípky a čípky a čípky a antikoncepci ... a ani slovo o dietě, příčinách, ... a dál se raději nebudu vyjadřovat. Nebo vlezu do kadeřnictví, přesně vysvětlím co chci a hle, výsledek je zcela jiný, čím to? Kdyby se mi to nestávalo pokaždé, řekla bych, že ta blbá jsem asi já. Nakonec jsem šla do kadeřnictví, kde prý mají samé vizážisty, i ceny tomu odpovídaly. Když jsem se té kadeřnice vizážistky zeptala, co by mi slušelo, tak se moc nevyjadřovala a pleskla mi na hlavu takovou zrůdnost, že jsem měsíc řvala. Absolutně to nesedělo k obličeji. A platila jsem nehoráznou částku. U kožního lékaře jsem se dočkala takového zanedbání ekzému, že jsem nemohla vylézt z baráku. Když jsem vlezla do krejčovství a žádala jsem úpravu šatů na mou postavu, tak také neměli zájem radit a moc diskutovat. Co si to vymýšlím?A tak bych mohla pokračovat donekonečna, myslíte si, že jsem věčný pesimista? Napište své názory a zkušenosti!