Panická porucha

Příspěvek pro holky, který se bojí kombinace léky x těhotenství (včetně mě): hledala jsem a hledala a našla toto: www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH300/05bares.htm - je to výtah ze všech možných výzkumů v tomto směru. Píše se tam ale jenom o antidepresivech, o anxiolyt. nic. Jsou tam všechny skupiny AD a jejich vliv na plod. Já beru Zoloft a podle toho, co jsem si přečetla (i podle mé doktorky) by to němělo mít nějaký zásadní vliv (rozhodně ne nějaké malformace nebo těžké postižení). Popisují zde hlavně somnolenci (ospalost) po narození plodu nebo tzv. syndrom z vysazení AD - což jsou v podstatě taky jenom dočasné obtíže po porodu.Bohužel, léky, které nám v současné době naši lékaři dávají jsou na trhu příliš krátkou dobu na to, aby se dalo nebezpečí stoprocentně vyvrátit (a to nejen u potomka). Takže se můžeme jedině modlit.Denisa

Pro T2:ja nikdy nemela s nasima tak uplne blizkej vztah, nikdy jsem jim nerikala uplne vsechno, takze o PP jsem jim taky jeste nerekla, hlavne nevim jak jim to rict. Kazdopadne, kdyz to nevi, alespon nemusim byt v tomhle smeru "vypocitava" a nezneuzivat jejich pomoci. zatim to jde, takze sdeleni stale odkladam, taky i kvuli sobe.Pajko, a ctes ho nekdy zpetne a casto? nebo opravdu slouzi jen k tomu vypovidani? Myslim, ze hohne zalezi na takove te vnitrni sile a odhodlanosti smirit se, ale nepoddat se.

T2, jsi příliš mladý, jenže člověk za normálního života běhu nemá rodiče na věky (já jsem je, když mi bylo nejhůř, už neměla) anebo je má na stáří tendenci šetřit se svými problémy, stárnoucí rodiče bývají více méně infantilní a stávají se dětmi, sami potřebují péči.Přesto: Rodiče by měli především potíže akceptovat a snažit se je pochopit. Za ideálních podmínek by i jim měl odborník nebo alespoň odborná literatura poradit "Jak žít s...". Každá diagnóza, ale i každý jedinec mají svá specifika, individuální zvláštnosti. Ideální je namixovat přiměřené množství starostlivé a láskyplné péče s neúprosně přísně náročným přístupem v momentech, kdy je třeba cokoliv nepříjemného překonat. A především rozvážný klid, nedat najevo úzkost z nemoci blízké bytosti, neplašit při záchvatu, trpělivost, dodávání naděje, energie, ochota a síla tahat člověka do pro něj nepříjemných situací a pomoci mu je překonávat, "přelaďovat" jej, i humor je ozdravný a relaxační atp....Na jeden podstatný moment jsem zapomněla, předpokladem je, že "postižený" člověk jim věří a chce jakoukoliv pomoc přijmout! A tohle všechno, řekla bych, platí všeobecně pro veškeré blízké okolí.

Nemyslím, jsem o tom přesvědčená. Tím, že člověk zaznamenává své pocity, lépe si je uvědomí a tím pádem na sobě může začít systematicky pracovat. Odměňuj se tím, co Ti udělá radost. Jedná se o motivační fígl, budeš hodná, dostaneš lízátko, půjdeš do supermarketu, autobusu, restaurace, zasloužíš si taky nějaké "lízátko" anebo spíš Kidervajíčko. Je to jako Pavlovův reflex, vystavím se, bude odměna, tak už se na další vystavení těším, vždyť potřebuju nový parfém!!! :))) Problém vidím v tom, že smutku, úzkosti a beznaděje je v nás panikářích někdy tolik, že ani nic jinýho než zdraví nechceme :(

Ahoj lidi,tak jsem opet tu. Teda reknu Vam vikend peklo. Pokud jsem pred tydnem byl v nadeji tak ted jsem tam kde jsem byl pred dvema roky ... jak lehce se muze zborit ten klid ktery nekdo buduje nekolik let. Se vsema radama souhlasim,ale do kedlubny druhemu cloveku je nenacpete. Proste na to musi prijit sam. A Vy muzete akorat tak cekat ze se mu jednou rozsviti. Diky za objeveni dalsich stranek a prispevku na toto tema.Knih a knihkupectvi atd. atd. Mam otazku ... mozna uz nekolikrat omletou,ale snad se jeste nekdo najde a bude to chtit znovu napsat i troubovi jako jsem ja. Jak vnimate ulohu sveho okoli ? Rodice predevsim. Z kusenosti s partnerem jsou mi v tuto chvili k neupotrebeni.Proto se omlouvam tem kteri by chteli prispet s takovou radou. Co je spatny a co dobry pristup k nemocne osobe? Vim ze se to neda zevseobecnit,ale alespon ty extremy me zajimaji. Vsem hezci dny a predem dik za nejake nazory.

No ja si sice nemam zatim psat denik, ale mela jsem napsat, kdy se panika projevuje, v jakem prostredi, lidech, situacich, a ja nemam cas to nejak sepsat dohromady.Plus Jeste seznam odmen za expozice. To me vubec nenapada, cim se odmenovat, co si "nadelit"....Myslis, ze psani deniku pomaha? nejakou vyznamnou merou?

No, to je jeden z důvodů, proč nikam nechodím. Jsem neukázněná, nespolupracuju, vnáším do toho své prvky, oponuju, kombinuju, improvizuju, provokuju, předem pochybuju... Kdysi mi psychlog řekl, abych si každý den napsala aspoň pár řádek, čehokoliv. Jestli prý mám na to klid. Nemám. Tak mi doporučil jako klidné místo záchod v práci. Představila jsem si, jak tam vyrážím s deníčkem, mým deníčkem... :), na to místo, kam chodím jen, když nutně musím a přestože jsem pisálek, tohle jsem vzdala předem. Ale při atakách, v krizích jsem se nutila psát veselé veršíky, bylo to děsně těžké, ale určitý efekt nastal - minimálně přeladění mysli.

Pajko, dik.No jo, jak se rika, nic nemusis, umrit musis:-)) Hlavne vsechno v pohode, beze spechu a bez stresu.Jeste musim napsat "domaci ukol" pro psychoterapeutku. Taky pisete ukoly?

Pro Baru,jsme na tom asi podobne, ja mam taky behem dne zavrate, i kdyz rano a dopoledne je to mnohem horsi, nez odpoledne, po obede se to vzdycky nejak zklidni. A zacala jsem si rikat, ze kdyz nahodou nekde omdlim, treba cestou do prace, tak slusnej clovek me " sebere" a nevychovanec prekroci:-)) Je to hodne neprijemny pocit, ale zhluboka dychat, zhluboka dychat:-))

Tak,teď mám taky nějaký divný období.HOdně se mění počasí.Jak píšeš Lucko S,taky mám v těle velkou úzkost a pocity slabosti jako když mám spadnout je to podobný jako motání hlavy.Taky jsem si říkala jestli se to může vrátit do stavu,kd&;255; jsme byli ještě v pohodě a nikdy jsem před tím nevěděla co to je když někdo řekl,že se mu motá hlava apod.....Ad,jsem vyzkoušela,ale mám všechny vedlejší účinky,ktré můžou být a tak mám jen lék na uklidnění.Ad neberu.Jinak strach z cestování mám taky hrozný.Když se vzdálím dál od domova,už začínám mít v sobě strach.Snažím se myšlenkama toho zbavit,ale moc to nepomáhá.Většinou to upadá až když přijdu domů.A dost mě to vyčerpá.Máte taky takový strach.Dneska je počasí zamračený a tak proto je i moje nálada pochmurná.Mějte se fajn

Ale nejsi srábek, jdeš na to rozumně. Zaklidnit, posílit a pak jít bojovat. Uzdravíš se, neboj a hlavně neupadej na mysli. Nic přece nemusíš a skoro všechno můžeš :)

takze asi zkouset, zkouset, zkouset. Posouvat postupne hranice svych moznosti. Mozna mi reknete, ze jsem srabek, ale radeji to necham na cervenec, srpen, az si osvojim relaxaci, a trochu projdu terapii.....asi vsechno tak nejak postupne.

A tohle číslo je celé věnované kognitivně-behaviorální terapii apod.http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/SUPL0401/02Obsah.htm

Cauky, ja jsem byl v Chorvatsku minuly rok a zvladnul jsem to. I kdyz zmena na mne pusobila hure. Nejhorsi to asi bylo kdyz byla velika bourka a vypadnula na celem pobrezi elektrina. To byl dost neprijemny pocit, kdyz mas otevrene oci a stejne vidis jen tmu, obcas blesk. Pomohlo mi hodne, ze tam byla se mnou ma pritelkyne. Letos se chystam take k mori, ale mam obavy letet letadlem. Uz od malicka mi totiz delaji kolotoce problemy. Pri nejakem vetsim pohybu, hlavne treba padu dolu, citim

Grimi, já mám určitou hladinu úzkosti vždycky. Předpokládám, že se nechystáš vycestovat sama, ale třeba s někým, kdo je o Tobě informovaný. Řekla bych, že tohle může hrát dost podstatnou roli co se týká klídku na duši. Podívej, jestli umíš ataku zkrotit, nemáš se čeho bát. Nikdy netrvá dlouho a nekončí katastroficky, je to otázka Tvého strachu a Tvé vůle se sním porvat. Nepřestala jsem jezdit na dlouhé služební cesty ani když mi bylo nejhůř. Jsem přesvědčená, že to bylo nejlepší řešení, donutilo mě jít do nepříjemných situací, absolvovat jednání, společenské akce v restauracích, prohlídky měst apod. Bylo mi i pěkně zle, ale ustála jsem to :) a nenechala se odradit. Dovolená je volnost, včetně toho, že ji můžeš přerušit, když bude nejhůř. Zkus vyjet někam cvičně na víkend, abys získala víc sebevědomí, ale určitě dovolenou zvládneš. Všude budou lidi ochotni Ti pomoci, ale fakt to nebudeš potřebovat :)

Tak to ja se do zahranici vzdy tesim, zvlast k mori. Citim se tam strasne uvolnene a stastne. A asi z toho dovodu jsem tam zadne uzkosti nikdy nezazila. Jako bych je nechavala doma:) Jak je videt, kazdy jsme jiny.Take si myslim, ze PP nemusi cloveka poznamenat v tom smeru, ze by se urcitych situaci bal cely zivot. Po vyleceni jsem zila 9 let bez naprostych problemu a vim tedy, ze clovek velice rychle zapomina neprijemne veci. Po par letech jsem si ani neumela vybavit, jake to bylo mit ataku. Ani v neprijemnych situacich jsem si na to nikdy nevzpomnela...

Pajko, a nemela jsi ze zacatku strach, ze by to v zahranici mohlo byt horsi? Prece jenom, je to uplne jine prostredi, neznamo, ze by ataky mohly byt castejsi?Ja vim, jen se to mu nepoddat, bojovat!!!

Nevím, jestli se tu odkaz na časopis Psychiatrie už objevil, v čísle 4/99 najdete článek Diagnostika a farmakoterapie PP. Všechny čísla jsou ve formátu pdf. Nečekejte nic objevného, jen tak pro zajímavost :)http://mail.tigis.cz/PSYCHIAT/Index.htm

Grimi, je to stejný jako se vším, o čem jsme si už psaly.Vyjeď, nemůže Ti to ublížit, budeš připravená, vybavená léky, přeladíš se psychicky, odpočineš fyzicky a především: až to celé bez potíží zvládneš, budeš mít závratně slastný pocit vítězství, který Tě nesmírně posílí do dalšího boje. Jezdím do zahraničí často. Nikdy se mi nechce, ale nedovolím si žádný ulívárny a jdu do boje :) a zatím jsem toho nelitovala :)

Pete, myslím si, že člověk s PP už nikdy nebude žít jako předtím, třebaže bez potíží a de facto zdráv, bude mít navždycky zkušenost, která ovlivní, ať si to přeje nebo ne, jeho pohled na svět... ale Tvá otázka určitě míří k možnosti a naději na úplné uzdravení. Tady jsem taky velmi optimistická... Čím dřív se člověk odborně léčí, tím kratší má nepříjemné zkušenosti (mají tendenci pělně hluboko a pevně se zahnízdit v podvědomí), tím rychleji a snáze se obtíží zbaví a vrátí se do normy :)Lucko S., v době kulminace atak jsem je mívala taky už při probuzení... Vyjímečně se mi to stáva pořád, jsou to spíš taková krizovější období. V takové chvíli si řeknu, že chemie mého mozku se rozjíždí mimo mou kontrolu a fakt je, že tady vůle nic nezmůže, vezmu Neurol 0,5mg a za chvíli je líp. Včera se mnou koketovala ataka za bílého dne, v bdělém stavu. Už to znám. Najednou jsem se vzchopila, začala jsem si dávat rozkazy a "poslechla jsem se". Věděla jsem, že pokud zůstanu sedět a budu sledovat, co mi je, tak jí dám šanci. Vygruntovala jsem s elánem koupelnu a zřejmě i mozek, protože vyklidila pole a dala mi pokoj :) Vždycky se to nepodaří, ale funguje to! :)