pocit osamění,tělesné postižení

Já jsem naštěstí nikdy žádný vztah s žádnou ženou nikdy neměl. V průběhu života jsem si k nim vypěstoval velký fyzický ale hlavně psychický odpor. A to zejména kvůli matce, učitelkám a spolužačkám. Celý život přemýšlím, která z nich byla největší kráva. Moje štěstí je, že jsem také tělesně postižený, a tudíž mne žádná žena nikdy nechtěla. Občas se sice našli nějaké pečovatelské typy, které mi chtěli organisovat život, ale vždycky jsem se k nim choval tak, že toho velice brzy nechaly a ještě se urazily, jako by mě nabízely bůhví co. Nejšťastnější jsem doma, když si mohu otevřít pivo, flašku vodky a džus a čumím na nějaké pořady na internetu. Sexuální touhu jsem nikdy nepociťoval, neboť mne ženy nikdy žádným způsobem nepřitahovaly. Vůbec nechápu někoho, že může žít s někým druhým a ještě ke všemu s cizím člověkem. Během pěti minut bych z přítomnosti někoho druhého dostal takový záchvat vzteku, že bych ho zřejmě usmrtil. Totéž mám se zvířaty. Také nechápu, jak někdo může mít doma zvíře. Jedinou živou věc, kterou jsem měl, byla nějaká kytka. Tu ale někdo nechal v tom bytě, kde bydlím. Já jsem jí zapomněl zalévat, ona brzy chcípla a já ji i s květináčem odložil do popelnice.

Mě by třeba zajímalo, jaké to je být do někoho zamilovaný? A ještě více by mne zajímalo, jaké to je, kdyby nějaká žena byla zamilovaná do mne? Bohužel jsem v životě nezažil ani jedno.

Já jsem také tělesně postižený a také jsem nikdy neměl ženu. A to žádným způsobem. Ale dnešní den je pro mne velice významný. Zjistil jsem totiž, že se mi již nepostaví pinďour. Takže k dnešnímu dni jsem se zbavil jedné z věcí, která mě v životě velice obtěžovala. Ještě bych potřeboval, abych přestal chodit. Chodím velice špatně, skoro nikam nedojdu, takže mne to taktéž obtěžuje. No a potom bych mohl konečně přestat dýchat a bude mne úplně nejlíp.

Řadě osamělých mužů je líto, že nemají ženu, protože si představují, jaká by to byla romantika. Večeře při svíčkách, romantické výlety...Prostě Romeo a Julie hadra. Ale ve skutečnosti by to bylo asi tak, že hned druhý den po začátku společného bydlení by chlap od té své princezny dostal vynadáno, že nechal na umyvadle otevřenou zubní pastu. Já jsem také v životě nikdy neměl sex. Měl jsem v životě ale vždy nějaké samozvané "kamarádky", které se mě neustále pokoušeli nějakým způsobem organisovat můj život. Ty ženské na sebe nikdy nenechali sáhnout, s odůvodněním, že kdybych na ně sáhl, dostanu takovou facku, že druhou chytím o zem. To co po mne ty ženské chtěly byly vždycky nějaké kraviny, které jsem nikdy nechápal, proč bych je měl dělat. Mám velice slabou povahu, a už od dětství jsem zvyklý nikomu nikdy neodporovat a vždycky všem všechno do posledního detailu odkývat. A to proto, aby mne už nikdo neotravoval. Takže i jim jsem vždy poslušně vše odkýval, ale pochopitelně nic z toho co po mne chtěly, jsem nikdy neudělal. Jednak proto, že jsem líný a také proto, že jsem k tomu neměl žádný motiv. No a každou takovou "kamarádku" to časem přestalo bavit a nechala mne na pokoji. Teď už se žádná taková dlouho neobjevila. A já žiju docela spokojeně. Na všechno jsem se vysral, udělám vždy jen to nejnutnější. Jeden známý mi jednou řekl, že kdyby měl žít tak, jak žiju já, že by tak žil jenom hodinu. Ptal jsem se proč zrovna hodinu. No a on odpověděl, že zhruba hodinu by mu trvala cesta do nejbližšího provaznictví. Tam by prý zakoupil provaz a na nejbližším stromě by se oběsil. Tak nevím.

Karle, z toho, že jsi ze sebe tehdy udělal blbce si nic nedělej. Blbce z tebe spíš udělala ta holka, ty jsi ji jenom naletěl. Já jsem také tělesně postižený a s různými problémy s tím související se potýkám celý život. Zažíval jsem různé naschvály, šikany a podobné srandičky už od základní školy. Zažil jsem i pár hezkých věcí, ale trvaly jen krátce a skončily vždycky takovou katastrofou, že jsem se z toho vzpamatovával několik let. Ale já si vždycky řekl, že za sto let už to bude všechno jedno. Do dnes mám radost z toho, jak jsem touhle větou nasíral učitelky na ZŠ. Nikdy v životě jsem nikomu nic nezáviděl a nebylo mi líto, že nic a nikoho nemám, protože se vždycky utěšuji tím, že za sto let už na ničem nebude záležet, že už tu nikdo z nás nebude a bude to, jako kdybychom tu nikdy nebyli.

Také já jsem tělesně postižený a k jedinému kontaktu se ženou, který by se dal nazvat pokusem o společný život jsem přešel na podzim roku 2001. Tehdy jsem chodil do 2 ročníku VŠ. Moje spolužačka za mnou přišla s nabídkou, abychom bydleli společně na koleji. Nabídku jsem uvítal, neboť již tehdy jsem těžce nesl svou osamělost a také jsem si myslel, že spolu budeme mít sex, když budeme společně bydlet v jednom pokoji. O tom jsem se jí ale nezmiňoval, nechtěl jsem jí do něčeho tlačit. V pondělí jsme se nastěhovali. Vše bylo OK, jenom mne zarazilo, že mi přibouchla dveře před nosem, když se chtěla převléknout. Úterý proběhlo normálně. Ve středu večer jsme pozvali pár spolužáků a něco popili. Ona potom v noci několikrát zvracela do kýble a já jí při tom držel vlasy. Ve čtvrtek odjela domů. Vrátila se následující pondělí a oznámila mi, že se chce odstěhovat. Když jsem se jí zeptal proč, tak že prý proto, že jsem se díval jak bleje. No a v úterý byla pryč. Nemusím snad ani připomínat, že během těch několika málo dnů mezi námi nedošlo k sebemenšímu fyzickému kontaktu. Už je to přes dvacet let, ale pokaždé když si na to vzpomenu dostanu na sebe vztek, jak nebetyčného idiota jsem ze sebe tehdy udělal.

Tak jsem to volno i s vánočními svátky naštěstí ve zdraví přežil. Ale bylo to strašně dlouhé a já si spočítal vteřiny, aby už to skončilo. Tak už je to naštěstí pryč. Nesmírně mnoho mi pomohl chlast a strašně moc mu tímto děkuji. Bez něho bych to snad nepřežil. Mám jenom jeho. Denně jsem se ožral a jedině tak se to osamění alespoň trochu lépe snáší. Jinak jsem skoro nepromluvil, nebylo totiž s kým. Jedině, když jsem šel nakupovat, tak jsem tam pozdravil. Tak už se těším na zítra do práce. Tam skoro taky nepromluvím, protože v kanceláři sedím sám, ale při práci to alespoň uteče. Zatím co většina lidí se těší, až budou mít volno, já se naopak volna děsím a těším se, až půjdu do práce.

Od mého příspěvku zde už uplynul rok a v mém životě se k lepšímu nezměnilo nic. ženské pro chlapa po obrně prostě nejsou a asi ani nebudou. Ale na to jsem si již skoro zvykl. Horší je, že od 12. prosince mám volno až do 2. ledna. A dost se toho děsím. Budu sice na internetu, budu číst a taky asi hodně chlastat, ale stejně to bude asi dost dlouhé a nudné. Tak mi držte palce, ať to ve zdraví přežiju. Těším se, až 2. ledna opět nastoupím do práce. V práci se nenudím a život rychleji utíká.

Nevěřím tomu, že nejsou nějaké weby, kluby, kde se postižení můžou scházet, případně si psát.

Myslím, že nejhůř jsou na tom ti, kteří mají nějaké tělesné postižení a současně jsou duševně a inteligenčně zcela v pořádku. Právě ti si své postižení nejvíce uvědomují a také si uvědomují, že je zdraví lidé v jejich okolí nikdy zcela nepřijmou, či je dokonce úplně odmítnou. Současně se tito tělesně postižení ale obtížně seznamují s ostatními podobně postiženými. Ať už proto, že tito mají ještě nějaké přidružené choroby, které jim brání ve styku s ostatními a nebo mají úplně jiné zájmy. Člověk, který je tělesně postižený, ale přitom duševně zdravý je potom mnohdy odsouzen k nedobrovolnému celoživotnímu osamění.

Mě třeba celé dětství všichni v mém okolí říkali, že se málo snažím, abych se snažil víc. Spíš než snaha pomoci mi, to byla určitá forma šikany. Já jsem se tedy snažil. Byla to ale snaha, abych už měl něco konkrétního za sebou ( tehdy se to týkalo školy ). Potom už jako dospělý jsem se snažil už o něco, aby v mém životě nastal nějaký posun dopředu. Naivně jsem si myslel, že když něčeho v životě dosáhnu, tak si pak najdu i nějakou přítelkyni. Bohužel se tak nikdy nestalo. Takže celý můj život beru jako vyhozený čas.

Nejhorší na tom osamění je ten pocit totálního zmaru, pocit naprosto zbytečně prožitého života. Že kdybych se nikdy nenarodil, tak by se nejen nic nestalo, ale mě by bylo lépe.

Ahoj, jsem po úraze páteře...Petře, tak ti držím palce, ať ti to vyjde. Zřejmě máš se ženami dobré zkušenosti, proto se ještě snažíš. To se u mne říci nedá, pamatuji si, jak mne už na základce spolužačky šikanovaly. V dospělosti už to nebylo takové, to mne ženské "jenom" ignorovaly. No a jednou mi jedna známá řekla, že jsem ji asi před deseti lety prý někde v hospodě strčil jazyk do pusy. Což si samozřejmě po takové době nepamatuji. A že prý do dnes lituje, že to neřekla svému tehdejšímu frajerovi, aby mi dal přes držku. Takže já se ženským po takových zkušenostech vyhýbám obloukem.

Ahoj, jsem po úraze páteře normálně chodicí ale s potížem spojené s poraněním míchy, je mi 50 let a po rozvodu bych chtěl poznat ženu stejného postižení a osudu.

Na nějaké drobné randění podle mne není problém najít si místní kusanec s vělkýma přednostma,ale nic ji neslibovat,udělat si večer při svíčkách a pak ji poslat domu,jednou... jsem ji nechal přespat a ona se pak ke mne chtěla přestěhovat,od té doby po jednou maximálně třech číslech,většinou zas takové sexbomby nejsou,abych dal devět čísel..,decentně naznačím,že je čas k odchodu a že čekám další.

Já znám plno skvělých...Hledám dlouho ... a nic. Většinou chtějí ženy někoho místního či poblíž. Už mi vícero na seznamce odmítlo, že jsem daleko, že by bylo randění na dálku nemožné provozovat.

Mám známého pracujícího po jednu obří nadnárodní firmu. Inteligentní člověk,vedoucí několika evropských divizí. Když do jejich českého centra na Vysočině přijela americká žena z partnerské firmy, manažerka a on ji pouze otevřel dveře..Tak vystartovala jak ještěrka, co si to dovoluje.Že to v USA se nedělá..A pomalými krůčky sem podobné manýry pronikají také...Bohužel