Rozdílnost povah a představ ve vztahu, jde to dál?

Moc Vám všem děkuji za odpovědi. Z každé jsem si něco vzala. S partnerem si promluvím a uvidím, jak se k tomu postaví. Snad ten rozhovor něčím zbytečně nezkazím, ale budu se prostě snažit mluvit srdcem.Teď jsem tu na doktorce (ale na na chatu) našla 6 článečků, ve kterých jsem se doslova "našla". Možná Vás to nebude bavit číst, ale pro Ty, které mají podobný problém jako já, by to mohlo být zajímavé. Vybrala jsem z toho to podstatné, to co se mě týká, jsou tam i dobré rady ale výsledek je jednoznačný, vzah ve kterém žiji není zdravý.

Kdyz spolu nebydlite, tak tezko poznas, jestli si vsechny otcovo navyky ponese do zivota dal.Podivej, zena by se mela starat o rodinny krb,pak prijdou deti, a stejne ti nic jineho nezbyde, nez uklizet po vsech talire ze stolu.To mi prijde jako lehce rozmazlene, myslet si, ze to bude delat partner. Treba bude chodit z prace utahany, a to bys pak po nem chtela? Nevim, cemu se dnes zeny brani, vzdyt je to hezke nachystat muzi jidlo,a co se tyce papani vse obstarat. Alespon me to dost bavi.Ja spise vidim problem v tom, ze nechce sdilet veci jako ty. A hned je proti tomu. Ale,ale je to jedna vec, divadlo, co dál? Napis neco vic, v cem vylozene neni jako ty. A pak se zamysli, jestli i ty jsi si schopna s nim travit cas podle jeho prani.Na me to trosku, a ted promin, nic proti tobe,dela dojem, ze nebudes tolerantni,a chces to mit nalajnovane jako u vas doma. Ale vztahy jsu o vzajemne toleranci a komunikaci. Hadkou a poukazovanim na spatne navyky v jeho rodine nic nedocilis. Spise urychlis rozchod.To ze se k tobe jeho rodina nechova svetove jeste neznamena nic.

...trochu sem se přepsala - souhlasím s Liv a s Lídou svým způsobem také...

Naprosto souhlasím s Lídou. Lenko, je mi 25 let a to, co ted prožíváš, jsem prožívala taky. Nevím, jestli je to věkem nebo tím, že jsem si některé (zásadní) věci uvědomila, ale už bych s takovým chlapem, jako je tvůj přítel nebyla. Soudím to pouze podle toho, co jsi napsala. Nevěř tomu, že je chudák poznamenaný dřívějšími vztahy. Samozřejmě, že v něm něco málo zůstalo, ale není to tak děsivé. On opravdu sobec je a to veliký a neustále se vymlouvá na to, co zažil před tebou. Pokud chceš s ním nadále být a jsi přesvědčena o tom, že tě má rád a záleží mu na tobě, tak si začni svým způsobem žít svůj život. Mám na mysli, aby ses tak trochu začala chovat jako on. Naplánuj si svůj program a za ním si pevně stůj. Klidně si do divadla a na plesy chod s kamarádama, atd, atd. Tímto způsobem nejlépe zjistíš, jak na tom doopravdy váš vztah je. Ty budeš mít své koníčky a své přátele a hlavně budeš sama sebou, což je moc důležité. Ono je totiž úplně to nejhorší, když se změníš k obrazu přítele, na svoje kamarády kašleš a pak, když tě ten dotyčný opustí, tak ty nejenom, že si rozhozená z toho, že už s ním nejsi, ale ještě z toho, že si dělala věci, který tě třeba až tak nebavily, ale on si to tak přál a ani se nemáš komu vypovídat, protože kamarádi o vás už nestojí....At už to dopadne mezi vámi jakkoliv, přeji ti hodně štěstí...

Lenko, Tobě je 19??? Podle toho, co píšeš, to vypadá, že jsi duševně mnohem vyspělejší než Tvůj třicetiletý partner. Máš také úžasnou schopnost objektivity a ostrého vidění. Ty sis ve své "trošce do mlýna" vlastně odpověděla na spoustu otázek sama. Mne osobně upoutaly dvě poznámky - Ty ses těšila, že pojedete do lesa, on byl přesvědčen, že sportujete. Toto není maličkost. Mluví to o partnerově uzavřenosti a neochotě k vnímání celku. Projevovalo by se to v mnoha jiných rovinách. Jako by měl klapky na očích. Dále - píšeš o tom plánování - on celý den neví, kdy vyrazíte do Olomouce a pak musíš být během chvilky připravená. Očividně si neváží Tvého času a zřejmě mu i uniká, jak takovou zbytečnou nejistotou trpíš. On mluví o předchozích nevydařených vztazích, ale účet, jak vidno, předkládá Tobě. Ty ( o 11 let mladší)máš být tím, kdo to pochopí a podle toho se zařídí. Vzhledem k jeho věku je to nevyzrálý alibismus a (promiň) zbabělost. Bojí se dalšího zranění, budiž, to se dá pochopit,ale nesebere-li odvahu k novému otevření srdce on sám, Ty to nezvládneš. Bušila bys na zavřená vrata až do naprostého citového vyčerpání a apatie. On je dost starý na to, aby si tohle mohl uvědomit. Není jediný, kdo zažil srdeční karambol. Někteří muži mají sklon foukat si na bebíčko do nekonečna a dokonce používat svoje zranění jako výmluvu i ve věcech, které s tím nemají nic společného. Lenko, Ty píšeš, že jsi v tomto vztahu víc času probrečela, než že jsi byla šťastná. V dalším odstavci píšeš, že rozejít se nechceš, prý ho miluješ a snažíš se omlouvat partnerovu necitelnost jeho předchozím zraněním. Lenko, Lenko, Ty jsi obdivuhodně inteligentní holka. Kdybys byla stejně sebevědomá jako chytrá, byla bys mnohem šťastější. Svět je ale takový - hlupáci diktují a moudří lidé jsou stále plni pochybností. Lenko, možná se Ti teď budu zdát příliš kritická, omluvou mi budiž to, že jsem mnohem starší a zkušenější než Ty, ale vidím ten vztah jako poněkud nešťastný a zcela neperspektivní. Ty si zasloužíš rytíře - takového, který se nebude bát otevřít své srdce vždy znovu a znovu, bez ohledu na nějaké šrámy, takového, který se neroztřese jak ratlík, když před sebou uvidí vyzrálou ženu schopnou lásku dávat i přijímat. Atrapy (jenom proto, abys nebyla sama)fakt nejsou nic pro Tebe.Měj se.

Ahoj Lenko. Nejhorší je, že v takovém věku už není moc šancí na změnu a utváření:-(Nicméně, zas tak neobvyklý chlap to není. Zkus chodit na spining, stačí 1 týdně a budeš mít kondičku. A zkus opravdu párkrát zajít do divadla s někým jiným, jak ti radí - uvidíš, jak se mu to bude líbit. Nesnaž se přizpůsobovat každé jeho volné chvilce, když už jsi třeba měla něco naplánovaného. Sama to znám a vím, že potřeba být s ním mi vždycky stála za zrušení čehokoliv. Ale chlapi to dusí. A to s těmi kamarády - skoro všechny ženský se vždycky zařadí do společnosti svého partnera a časem úplně opustí tu svou. U chlapů to tak nikdy není. Nevím, čím to je, ale je to zákon.

Promiň, ale mně se z toho Tvého popisu udělalo moc smutno :-( Úplně jsem cítila, jak by mě bolelo, kdyby se ke mně takhle choval můj přítel... Já jen věřím, že... máš opravdu důvod si být jistá, že Tě miluje, protože z toho, co jsi napsala, to vyznělo, jako kdyby mu na Tobě moc nezáleželo :-((( Jako kdyby s Tebou byl jenom proto, aby nebyl sám :-( Víš, jak se říká "opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost" - pokud tu svou bývalou nenávidí, tak to možná znamená, že ji má pořád rád, bohužel to tak bývá... :-((( Promiň, že Ti píšu takový smutný věci, ale mně přijdeš hrozně citlivá (něco jako já) holčina, která si vedle sebe nezaslouží takovýho necitu, kterej se chová, jakoby si Tě vůbec nevážil :-( Já být Tebou, tak bych asi ten rozhovor začala tak, že nejsem poslední dobou vůbec šťastná, protože mám pocit, že on mě nemiluje. Uvedla bych všechno to, co jsi tady vypsala... Ono to půjde samo, neboj... Pokud tě opravdu miluje, tak ho to asi dost šokne - aspoň co mi říkal přítel, tak většina kluků si nic nepřeje víc, než udělat svou přítelkyni šťastnou... bude zdrblej a bude to s Tebou chtít řešit. Pokud tě ale bude odbývat, smát se Tvým důvodům atd., tak... promiň, ale s někým takovým už neztrácej svoje mládí...

Ahoj, tak teď já přispěji svojí

Reya: vyrovnané partnerství jo, ale každej může třeba dělat něco jiného, doplňovat se, někdo mýt nádobí, někdo štípat dříví. Ale asi by mě nebavilo přítele do něčeho nutit, to je jako by po mě vyžadoval, abych se na něj chodila dívat na fotbal. Občas jo, ale nemělo by cenu dělat, že mě něco baví. Společně koníčky jsou důležité, ale pár rozdílných dělá partnery pro sebe zajímavými, mají se pro co obdivovat, pro co se sebe vážit. Občas se přemoct pro toho druhého je asi taky potřeba, a to i ze strany chlapa.

Ahoj Evi :) I já se přimlouvám za to, abyste, až to bude možné, spolu zkusili bydlet. Tím se navzájem hodně poznáte, i když si teď po dvou rocích myslíš, že se už znáte dost ;-) Jsem se svým přítelem také dva roky, studuju VŠ a bydlíme spolu už asi rok. Jeho rodiče mi taky nejsou moc sympatičtí... no, to jsem nenapsala moc přesně... jsou fajn, ale jsou moc velcí "bordeláři" ;-) Já když jsem přišla poprvé k němu domů, tak mě to málem položilo, jsem zvyklá na čistotu a pořádek a tam jsem se čtítila čehokoliv dotknout, všude prach, drobky, vlasy, špína, no prostě hrůza. Samozřejmě mě jako první napadlo, že přítel je tím pádem zvyklej žít v takovým prostředí a že doma tedy nebude mít vůbec potřebu uklízet, a tedy že to zbyde na mě... Nepletla jsem se ;-D Ale taky jsem to tak nenechala, prostě jsme si o tom promluvili. Řekla jsem mu, že takhle teda ne, že nebudu žít ve špíně, to prostě ani náhodou. Musela jsem si ho "vychovat" - tím myslím "naučit ho", že se aspoň 1x týdně musí vyluxovat, že si po sobě musí oplachovat nádobí, utírat drobky atd. A výsledek - jsem spokojená, přítel si už prostě díky mně zvykl žít v čistým prostředí a už i sám od sebe občas vezme vysavač nebo umyje nádobí ;-D. A když se jen nenápadně zmíním "achjo, už by to chtělo utřít prach, ale já nemám čas", tak druhý den přijdu ze školy a je uklizeno ;-) Dělá to pro sebe, ale i pro mě, vím, že chce, abych se cítila dobře, taky si mě určitě nechce rozzlobit nebo třeba riskovat, že někdy potkám někoho, kdo bude "lepší" ;-))) Takže moje rady, které z toho plynou: 1) s přítelem si o tom všem promluv a buď, když to bude nutné, trochu razantní! Řekni mu, že Ti nepřipadá normální, aby vše v domácnosti dělala jen žena, že ho nehodláš a ani nebudeš celej život obskakovat a že jestli s Tebou chce být, tak pro to bude muset taky něco udělat. Řekni mu, že i žena chce mít po práci klid, tak jak by si to asi představoval? ;-)2)neodsuzuj ho hned kvůli rodičům, ano, výchova udělá hodně, ale Ty, pokud ho miluješ a hlavně pokud on miluje Tebe, taky dokážeš udělat hodně!!!3)řekni mu i tom, že Ti ublížilo, že s Tebou nechtěl jít do divadla, protože Ty bys s ním bývala taky šla kamkoliv, kdybys věděla, že mu tím uděláš radost. Prostě - hlavně spolu komunikujte, otevřeně si o všem promluvte, to dokáže vyřešit hodně věcí. On se těžko bude chtít změnit, když ani neví, že Ti něco vadí nebo že Ti něčím ubližuje.

Já to chápu, vždycky ten aktuální problém je pro mě "životní" :-)S tím talířem - asi se stydí u vás doma, radši, ať to odneseš ty. S tím divadlem - zkouší, co si může dovolit, kňourá, že se mu nechce a čeká, jestli to projde. Projít to nesmí o on pak půjde. Když to po něm nebudeš chtít moc často... :-)

Rodina někdy umí pěkně zavařit. O tom bych mohla psát knihy :-). Moje rodina taky není bez chyby (některé vidím a jiné ne), ale rozhodně bych nechtěla, aby mě někdo předem posuzoval podle nich. Proto si myslím, že osobní zkušenost nic nenahradí - a osobně se přimlouvám, abyste si zkusili spolu bydlet. Ne třeba hned teď, ale moc to taky neodkládejte. Tam teprve nejlíp uvidíš, jak se věci mají. Hodně napoví i ty společné dovolené, myslím si, ale nad tu trvalou zkušenost není.Ohledně divadla a rozdílnosti zájmů, ideálně by se měli přizpůsobit oba. Nemyslím si, že by bylo sobecké nebo nepřiměřené chtít po něm, aby s tebou někdy šel, pokud i ty jsi ochotná dělat něco, co má rád on, přestože tebe to taky zrovna netankuje. Je to hodně o toleranci i ochotě ke kompromisům a myslím, že to hodně řekne o kvalitě toho člověka. Vím o čem mluvím, já se v předchozím vztahu hodně podřídila tomu, co chtěl partner, zatímco on nebyl ochoten se obětovat. Tehdy jsem to tak nebrala, ani teď necítím nějakou zášť nebo ošizení (asi by mě stejně nebavilo nutit ho do něčeho, u čeho by byl otrávený a zkazil mi tak taky náladu), ale kdyz jsem potom mela moznost ten náš vztah po čase srovnat s jiným, tak jsem na té druhé straně viděla podstatně větší ochotu se přizpůsobit, určitě proto, že těm lidem na mě víc záleželo. Holky, nedělejme ze sebe rohožky a služky. Láska by měla být vyrovnané partnerství, kde oba dávají i berou!

Děkuju moc za všechny příspěvky, některé mi pomohly, některé mě nahlodaly, ale to už je jedno... Takhle: my spolu přímo nebydlíme, ale přítel má byt, ve kterém občas přespávám a to dokonce i uvaří, napustí mi vanu, připraví nějaký pití, je to prostě fajn... Ale já to beru (možná všechno beru moc pesimisticky) jako, že to je jen chvilkový, protože tady nejsme tak často. Když jsme u nás doma (v mé rodině), tak kolikrát chce aby už měl připraveno na stole nějaký jídlo, chce abych mu to přinesla až pod nos a talíř po něm uklidila... Tak jak se v tom mám vyznat? Je pravda, že když jsme spolu byli několik dní sami na chatě, tak jsem se o něj starala jen já, ale tam mě to tak nějak bavilo (byla to dovolená...), ale když je člověk doma, tak se potřebuje spíš odreagovat od běžnejch starostí a to rozhodně neni to "služkovství". A k tomu divadlu, jo, taky mi to přijde dost sobecký, ale stejně tak by to přece mohl brát on...že jsem sobecká, když ho nutim jít do divadla, kde on neni šťastnej, ne?! Holky, já vám nevim. Jasně, že jsem ještě mladá a časem budu všechno řešit jinak (a taky ne tak emocionálně), ale teď to vidim jako problém života, chápete mně, ne.?. Tak co si myslíte teď? Když zase víte o něco víc? Jo a mě se ty jeho rodiče vyloženě protivěj, prostě mi vaděj, ten způsob, jak se k sobě chovaj... Možná jsem proti nim tak zaujatá, že už hledám každej náznak v mém přitelovi a tím jakoby najít důvod, proč se nestýkat s nimi, nevím... Každopádně já nikdy služka nebudu a on? Nevím...

Ahoj Evičko. Samozřejmě neznám tvého přítele (ani tebe) a těžko můžu posuzovat tvůj vztah podle mého. Seznámila jsem se s přítelem před 8 lety a bylo nám 18. Každý vztah provází spousta krizí a i když jednu zažehnáš, můžeš počítat s tím, že časem přijde další, protože je prostě v lidské povaze si i při dobrém bydle nějaké problémy najít. Ale krize ke vztahu patří a musíme se s tím smířit.Já jsem jich prožila hodně, ale několik takových závažnějších. Všechny jsme je dokázali překonat (troufám si říct, že hlavně já jsem pro to něco dělala:-) Ale to už tak bývá, ženy prostě vždycky musely překousnout víc-alespoň z mého pohledu ženy:-) Ty krize byly nejdříve s alkoholem (byli jsme mladí a přítel si chtěl užívat, já jsem pomýšlela na budoucnost...). Pak s tím, jestli se k sobě vůbec hodíme, když máme rozdílné koníčky. Pak zase v rodině, něco podobného jako ty. Teď zase máme finanční problémy, protože přítel si plní sen, a to někdy znamená velkou trpělivost a holt chvilka živoření. Popisuju to tady, jako kdybych byla bůhví jaká oběť a možná by mi i někdo poradil, ať uteču. Ale já vím, že ten člověk za to rozhodně stojí. Jeho táta je asi ještě příšernější než "tvůj tchán" (je dost vulgární na mámu), ale za těch 8 let jsem rozhodně poznala přístup mého přítele k ženám. Je vychovaný hlavně mámou a to tak, že jí se vším pomáhá už od malička, stará se o rodinu v podstatě místo táty, do úklidu se nežene, ale protože má rád pořádek, vždycky to udělá a když někam pospícháme, se vším mi pomůže, aby to bylo rychleji hotovo (vím, že si řekneš - to je právě ono, domácí práce chlapi berou jako pomoc ženě - ale ono to tak prostě je a já to ráda udělám pro člověka, který mě, když přijedem na chatu v mínus 20, nechá sedět ve vyhřátem autě a jde zatopit, který vždycky ve vánici vymění kolo aniž by po mně chtěl, abych mu pomohla a který v noci vstává, aby přiložil, odveze mě, kam potřebuju a to kdykoliv a je šikovný, zručný, zodpovědný a spolehlivý. Je s ním legrace, v posteli rozhodně nikdy nemyslí jen na sebe.) Je pravda, že mi kytky nenosí a zapomíná na můj svátek, ale pro mě je takový chlap, který umí vzít za práci a jen nekecá, rozhodně lepší, než nějaký básník:-)Evičko, zkus si uvědomit všechny pozitiva, která na něm jsou. Rodina ho ovlivní hodně, ale až spolu budete žít, i tobě se časem přizpůsobí. Jo, a přečti si knihu od Hausmana - Základy mužského šovinismu. Je drsná a někdy hnusná, ale zkus zjistit, jak se může v některých situacích cítit on (to bys ani nečekala:-)

Evičko,já už jsem starší a mám pár zkušeností a bohužel se mi zdá, že původní rodina má na člověka veliký vliv. A že i když si ten dotyčný třeba v mládí říká - nikdy nedopustím, abych se choval jako táta - stejně to pak tak dopadne. A jestliže je to v rodině tvého přítele ještě takhle docela extrémní, žena služka (bez urážky) a chlap trvale se povalující, no nevím. Zkoušela jsi přítele nějak vmanévrovat do toho modelu, který by ti vyhovoval - tj. přenechat mu nějaké domácí práce, občas to vaření apod.? Jak reaguje? Teď si nepamatuju - bydlíte spolu? Pokud ne, tak jestli máte sebemenší možnost, zkuste to. To pak zcela přesně uvidíš, jaká je situace. I když, jsi ještě hodně mladá aby ses do tohohle vrhala, to je taky pravda. Tak nevím. Jo a s tím divadlem - to není zas taková prkotina. Je to ukázka přítelova sobectví a toho, že mu moc nezáleží na tom, jestli jsi vedle něj šťastná nebo ne, a to je podle mě hodně špatný.

Lenko, už se těšim... :) Potřebuju nějakej názor, náhled nebo člověka, kterej to prožívá podobně

Evi, řešim teď něco hodně podobného, takže mě tvůj článek oslovil. Ted se musim učit, ale jak budu mit chvilku, napišu.

Ahoj všichni, tak se zkusím svěřit se svým problémem a uvidím, jak to dopadne. Předem upozorňuji, že sprosté odpovědi ignoruju, je to škoda klávesnice:) Takže... Je mi 20, příteli 23 a chodíme spolu dva roky. Vše bylo krásné, až - samozřejmě - na pár hádek, který jsou ve vztahu běžný. Ale poslední dobou se toho změnilo a vyšlo na povrch víc. Často mě přítel navštěvuje v naší rodině, u mě doma - pro mě představa ideální rodiny (výborní rodiče = skvělé manželství), ale také občas jedeme do jiné části republiky na návštěvu k jeho rodičům a tam? Se mi nelíbí vůbec nic. Maminka (přítele) neustále v tichosti obstarává domácnost, vyváří a pod. zatím co manžel (přítelův otec) leží celé dny u televize a rozkazuje, nemá zájem o rodinu a i když tam přijedeme jednou za měsíc, tak nám třeba za celý víkend řekne jen ahoj-čau. U nás se vždy po příjezdu všichni staraj, jak se máme, co jsme dělali, kde jsme byli a moje mamka? Stará se -samozřejmě- o rodinu, ale taky umí tátovi říct, ať si večeři udělá sám. Taky je u nás hodně otevřená konverzace a pohoda. Ale mám strach, že můj přítel - jak vidí doma - očekává, že se o něj budu starat a jak mi už i řekl "po práci chce mít klid". Přijde mi to dost hrozný a mam strach z toho, co bude. Chci mít děti, on také, ale snad si představuje, že bude ležet u televize (neslučitelné). Můj táta občas uvaří apod. To on nezná a i když moje rodiče má rád a přijdou mu děsně v pohodě, tak přece jen je v něm ta představa máma-stará se a táta-leží normální. V poslední době to u nás hodně vyplívá na povrch a nevím co s tím, myslíte že jsme slučitelné povahy??? A třeba další malichernost, ale... ráda chodim do divadla, on to nesnáší a když se mnou šel, tak už byl předem otrávenej a říkal, že jeho máma ho do toho nenutí (jsou to spíš sportovní typy), my jsme takový kutlurně-sportovní. I tohle mě trápí, protože neni schopen to třeba jen přetrpět, aby jsem aspoň já byla spokojená, když už nám naše máma ty lístky dala k vánocům a já se těšila... Díky za názory!