sebenenávist, zvracení, bulimie, sebepoškozování

Ahoj, měl sem podobný problémy se sebedůvěrou a pocitem, že sem 0 až do doby, kdy sem se náhodou dostal na www stránky kde sem si čet příběhy lidí, kteří byli na dně jako já a teď vedou šťastný život . Třeba Ti taky ty příběhy pomůžou . www.JEZIS.cz
klikni na -vyber svědectví- .

Jak z toho všeho...ahojte :o( i ja bych se rada bulimie rada zbavila..je intenzivni..i 3x denně už 20let a z hruzou čekam na její dusledky:o((

Ahoj, mám pocit že chci...Jo, je mi 21 pryč, bydlím s přítelem v jiném městě než rodném, studuju prvním rokem výšku (resp. snažim se, ale, nečekaně k předchozímu výlevu, nemám na to).

Ahoj, mám pocit že chci umřít, že je to jediná cesta. Nemám se ráda, nenávidím tolik rysů své povahy, nedokážu se sebou žít. I když jsem dřív bývala hodně přímá ve svým jednání, nyní jednám polovičatě, néúplně, ničí mě to, sem od přírody přímej človek. Jenže to je seberegulace ovlivňování svých negativních vlastností, ale asi neumím něco jen přestat dělat, prostě se děsím toho, že bych se nějak mohla chovat a tak raději nežiju, když selžu, zdrbne mě to do takovýho sebeobviňování, sebekritiky, že nestojím za nic... Nevím, kam to bude pokračovat, bojím se, že ve slabé chvilce se prostě zabiju. Bylo by to jednoduché. Vždyť i když třeba jednu krizi překonám, vím, že to přijde znova, znova, znova. Pořád. Jsem s přítelem, úžasným člověkem 4 roky a za tu dobu jsem nepochopila, proč se mnou jako je? Vždyť je tolik úžasných holek..., když s nějakou kamarádkou někam jde, ani tak nežárlím, jako že spíš mám šílený strach, že o něj přijdu, protože přece každý musí být lepší, než já. Své chyby v jednání ve vztahu si uvědomuju a nenávidím je a to mě hází hlouběhi a hlouběji... S řezáním jsem měla problémy, sem tam se pořežu, ale vím, že jeho to moc trápí, tak jen díky němu odolám. Jinak bych už asi nemohla ani vylézt z domu. Na okolí ale působím normálně, vyrovnaně, sebejistě. Nejsem ale taková. Nechápu, proč se se mnou druzí baví, proč se mnou tráví čas. Nedovedu to pochopit. I když si napíšu své dobré vlastnosti, k ničemu mi to není. Nevěřím, že by mi psycholog pomohl, připadá mi, že ty jejich finty prokouknu a vysměju se tomu...
Jsem zklamaná, nešťatná, zahleděná do svýho světa, ve kterym se nenávidim. Vím, že to mám dlouho, problém se sebedůvěrou, od základky, ale teď je to tak vygradované, že mám strach, žese prostě veslabé chvilce zabiju.
Chci mít v budoucnu děti, respektive chtěla bych, ale byla bych tak neschopná a neurotická máma, že je raději mít nechci. Protože by z nich akorát vyrostli zakomplexovaní lidé...
Tak sem se tu vykecala, k ničemu to stejně nebude, jen mě pošlete k psychologovi. Ale jsem tak naštvaná a smutná a unavená bezvýchodností...

skoro 11. rok mám ppp a přes 2 roky se již léčím. Sice mi je nejlíp za posledních 11 let,ale bohužel akorát prožívám relaps. Dvakrát jsem se v týdnu pořezala. A mám z toho strašné výčitky vůči příteli, se kterým žiju. Neví o tom. Ví, že mě to kdysi provázelo a že se stále léčím z ppp, ale už neví, že se řežu znova a že začínám i zvracet a jak moc vynechávám jídla. Nechci to zpět, ale poslední dobou mi to prostě jde zas hůř a hůř...lékařku mám,ale jednou za měsíc mi to nepomáhá natolik, abych se od toho odprostila. Není mi moc dobře a nevím teď co mám dělat. Bojím se, že se to bude horšit.

jasi chci vyzvracet všechno i střeva abych byla hubena jak nikdo na svete mno 2krat sem se pořezala ja už zvracím pořád a nevadí mi to

Znám to, jak dlouho tak...Leo, ahoj.
Já jsem se takhle zbláznila až na stará kolena. Mně přijde divné, že jsem měla k sobě normální vztah, a nyní se najednou nedokážu přijmout. Proč každá "nedokonalost" (nejen) na těle způsobí touhu ubližovat si?
Mám velkou potřebu po mnoha měsících zase do toho spadnout, vyštrachat své žiletky...hnus. Teď v teplém počasí to není kam schovat, nějaké rány. To to zvracení aspoň není tak vidět, jak jsi na tom Ty?
Víč, odkud Tvé pocity pramení?

Je to možné, že už je to...Znám to, jak dlouho tak trpíš? Já víc než dvacet let a sotva žiju

Lucrecie, co tě trápí,...Je to možné, že už je to tak dlouho, co jsem to tu psala?
A na mém pocitu se zase tolik nezměnilo. Brala jsem teď rok antidepresiva, to trochu pomohlo, po vysazení padám zase ke dnu. Nesnáším pohled na své odulé tělo, připadám si obludně tlustá, i když je mi jasné, že nejsem.
Hrozně se mi stýská po mé hbubené postavě. Je mi do pláče, že jsem totálně už ztratila sebekontrolu. Jím, zvracím, a nemám se moc ráda. Přesto nemám sílu si už jídlo odpírat. Už to nedokážu a připadám si o to horší, že se nedokážu ovládnout a podléhám svým chutím a následně pak bulimickým záchvatům.

Jak mám své tělo mýt, když každý dotyk sama na sebe mi způsobuje frustraci.,..
Jak své tělo mohu nenávidět, když mi tak dobře slouží, když odnosilo mé děti, chrání mě před vnějšími vlivy, ukazuje když je něco proti přírodě...? Kde se bere ta potřeba se trestat, mstít se na svém těle?
Je mi s tím mizerně.
Navenek jsem v pohodě, nikoho by ve snu nenapadlo, čím procházím, když musím mít masku té, co vše bravurně zvládá. Chjo.

Nadpis článku vystihuje...Lucrecie, co tě trápí, proč si chceš ublížit?

Je třeba to co nepřesněji definovat.

Až se ti bude chtít napiš si to na papír potom třeba i sem nebo ti mohu dát mail.
Budeš o tom asi muset hodně přemýšlet, zřejmě je to hluboko v tobě nebo taky nemusí, záleží jak je kdo na jaké věci citlivý.

Nadpis článku vystihuje můj dnešní stav.
Nějakou dobu mi bylo dobře, a te´d mám chuť se strašně dořezat. Jenže jsem už velká, dospělá, nesmím, nesmím.
Chtěla bych hrozně rychle umřít, ať nemusím být sama se sebou.

Ja se chci naucit zvracet,pls poradte tipy jak na to! Tel.739210589 sms pomuze.

za lékařem ,co nejdřív !!!!

ja uz newim cwo mam delat nejdriw sem zacala sebeposkozowani 2 roky pak se tomu zacala pridawat bulimie...kdyz se wyzwracim zacnu se nenawidit hnusit se sama sobe a zacnu se rezat ja newim mam hrozny deprese...a ...newim co mam delat..

bobi rada by som si s tenou o tom popisala ak chces,prezila som to iste co ty,len som sa liecila doma,teda mama ma prinutila,za co jej dakujem.nejdem tu pisat svoj mail,ale ak chces ozvi sa tu na doktorke a potom sa uz dohodneme,.pa

Bobi, to že máš 60kg je moc dobře.Je to lepší než 40kg. Ale to, že nejsi spokojená se sebou, že se bojíš, ať už by váha šla dolů nebo nahoru, to není vpořádku. A pokud nemáš sílu s tím sama něco udělat, tak bys opravdu měla vyhledat pomoc odborníků. Čím dřív, tím líp. Anorexie a bulimie jsou nemoci , které se dají vyléčit.

bobino, na tu psychiatrii bez rovnou , jelikoz mas vahu idealni...Ty hubnout nepotrebujes . Toto je akorat vysmech nam tlustym !!!! co ?????????????????????????????? :(

Ahoj, je mi 19 a pred 4 lety jsem behem 2 mesicu zhubla o 15 kg na váhu, která kolísala okolo 40 kg, psychycky jsem se složila, propadla těžkým depresím a ocitla se na dětské psychiatrii. Všude mříže, nesměla jsem mít u sebe nic osobního, nepustili za mnou nikoho na návštěvu, nesměla sem se hýbat, jen ležet a jíst... Když jsem si u rodičů vybrečela REVERS po 4 takových dnech, řekla jim doktorka, že je to jejich rozhodnutí, ale ať počítají s tím, že do 2 týdnů budu mrtvá. Nejvíc trpěla má rodina. Přežila jsem, ale myslím, že anorexie už se nikdy nezbavím, že to v hlavě čeká na další příležitost a já se strašně bojím, protože další útok už bych nezvládla... Smrt jsem měla hodně blízko. Dneska mám cca 60 kg (na 167 cm) a nesnáším se, nemůžu se vidět, stydím se za to jak jsem tlustá, jím odlehčeně, sportuji, cvičím, ale ani to 1 kilo prostě dolů nedám, prostě od té nemoci to nejde, ale nahoru by to šlo raz dva. Přestat jíst mám strach, abych zase neskončila na psychyně, jak si mám pomoct? Prosím, jestli někdo víte jak na to, napište návrh! Potřebuju aspoň 5 kg, abych si mohla začít zase trošku věřit:-) Díky

byla jsem bulimička 15 let. prošla jsem všemi standartními i "nestandartními" způsoby léčby a pomoci. Sáhla jsem si na dno, včetně pokusu o sebevraždu. Není nic, co by mě odborník mohl o bulimii ještě říct, znám to ze všech stran z vlastní velmi nepěkné zkušenosti. Jedna náročná životní etapa je za mnou. Jsem přesvědčená, že je to především nemoc duše, jídlo, zvracení, to vše je jen zástupný problém. Byla jsem x let na antidepresivech, prošla psychoterapií a pomoc hledala všude možně. Nakonec si stejně člověk musí pomoci sám. Pokud má někdo zájem o mé zkušenosti, jsem ochotná pomoci. Piště na mail: nena02"seznam.cz

ahoj, trápilo mne to celkem pet let, taky jsem ji rikala svine, ne a ne se ji zbavit...dokazala jsem to sama, objevovala jsem lasku k bohu a tim i lasku k sobe, trvalo to leta, kdyz jsem se zbavila bulimie, bylo to nadherne, zkratka prisel den D, kdy jsem zvracela naposledy a pak uz nikdy...

...dlouho pote jsem vsak byla docela nevyrovnana, nebyla jsem vnitrne volna, trapilo mne sebepohrdani, naladovost a precitlivelost, jsem zkratka takovy ten sebestredny a precitlively typ oobnosti...znovu jsem se upjala k Bohu a nasla jsem skutecnou radost ze zivota, laskylne zachvivani se v tomto svete...prestala jsem sledovat sama sebe...
...chci rict, ze si myslim, ze kdybych byla jinak zalozena asi bych se do potizi s bulimii nedostala, je vsak pravdou, ze ma matka byla velmi despoticka a sobecka, coz bylo jednou z pricin, proc jsem bulimii podlehala...priciny jsou asi vzdy komplexni a cesta ven slozita, s dlouholetymi dozvuky, kterych se jen obtizne zbavujeme...
dnes je mi 27 let a mohu rici, ze si na bulimii uz nevzpomenu ani nahodou, vlastne jen kdyz si o ni nekde ctu...a i tak je to jako by se mne nikdy netykala...neni to zazrak? Pracuji jako detska lekarka na klinice, mam hodneho pritele, cestuju, rada bastim, jsem padesatikilova zenska i bez diet ci jinyh opatreni....a resim ted uplne jine problemy...
..proc to pisu? proto aby bylo videt, ze jiste vede cesta ven...myslim si, ze pro kazdou z nas...i pro tu zdanlive nejvice ztrapenou...
...pomozte si jakkoliv, ale pomozte si...nezijte v tom moc dlouho...
...a pozor...smrt neni reseni...cozpak nechces videt sama sebe jak budes jednou opravdu stastna a milovana... nepriprav se o to...ahoj