Smíření se smrtí

Renáto, je mi 42. Psala jsem, protože mám takový pocit. Mám pocit, že už všechno, co jsem mohla zažít jsem už zažila a že tady už nemám co dělat. O sebevraždě neuvažuji - nechci způsobit někomu trauma, není to hezký pohled. Chtěla jsem nějak pomoci těm lidem, kteří chtějí žít a nemohou. Nevím, jak by to sice šlo provést, ale když můžou v Polsku nedobrovolně a já bych chtěla dobrovolně, tak by to neměl být problém. Jen by to muselo být udělané tak, aby mohlo být po mě děděno z pojistky. A silná slova, nevím. Je to prostě můj současný pocit a potřeba udělat ještě něco dobrého. Opravdu jsem se dostala do slepé uličky či do bludného kruhu a toto se mi zdá jako přijatelné řešení. Proč se zbytečně trápit?

Ahoj Květo, nevím kolik je Ti let ani nevím co Tě potkalo, ale nejsou to trošku silná slova? Věřím, že většina z nás na tomhle chatu uvažovala o tom, jak vlastně žít dál a proto jsme tady kde se můžeme vypovídat.

Mila Lenkorada bych ti rekla, ze Vam drzim palce...je to pro Vas tezke..ja Vas chapu. Me taky umrel dedecek...taky v nemocnici v hroznych podminkach..vim jake to je. Dodnes si neodpustim, ze jsem tam za nim nechtela chodit. Doktori nam zamlcovali jeho stav a uroven nemocnice byla ....o nicem. Ja studuji stredni zdravotni skolu..jen jsem VAm chtela rict, abyste nebyla zaujata proti sestram a osetrujicimu personalu - verte, ze vsude nejsou takove spatne podminky. Chtela jsem Vas jen podporit, abyste nebyla smutna...on se na vas mozna opravdu diva..mozna je stale s vami. Monoho lasky a stesti VAm posila Zuzka:-)

Mám pocit, že můj život je už odžitý, myslím, že bych chtěla darovat svoje tělo (resp. spíše jeho jednotlivé části) někomu, komu se chce žít a z nějakého důvodu nemůže. Nevíte, jak to udělat. Nechci se rouhat, ale mohla bych někomu ješte třeba prospět. Děkuji

Chápu jak se cítíš, jsou věci které nejdou vrátit zpátky. Věk babičky Tvého manžela byl úctyhodný, a Tobě teď zbývá jen se smířit s její smrtí.

Mám podobnou zkušenost s 94 letou babičkou mého manžela. Tenkrát nás přemlouvala aby jsme jí vzali z nemocnice domů, já bláhová si myslela, že i když je tak stará, že se o ní v nemocnici postarají daleko lépe než já a že jí pomohou. Bohužel opak byl pravdou a dodnes si vyčítám tu bezmoct tumou nezkušenost a podřízení se tzv. normálu, kdy jsem se zachovala hrozně. Prostě jsem jí nevzala domů a po 4 dnech babička zemřela v nemocnici.

Díky Renáto, že jsi vyjádřila moje pocity za mě. Je to strašně špatně, když umírají děti, nikdy to nepochopím!Jarka

Důstojně přijímat odchod z tohoto světa lze, když prožijete plnohodnotný život. Ve třinácti je to nespravidlivá a krutá skutečnost, kterou si nezaslouží ani nejhorší nepřítel. Rodiče nemají stát nad hrobem svého dítěte.

Myslíš, že smrt není zlá, i když příjde nečekaně bez upozornění k 13ti letému dítěti?

Přeji všem nemocnym lidem,kteří počítají život na hodiny,aby přijali odchod důstojně a s pokorou.Smrt není zlá,jen v dnešnim světě je někdy těžké umírání.

Jarko, víš ona každá taková zbytečná a nečekaná smrt je děsivá, beznadějná a bezperspektivní. A pokud jak sama píšeš jsi byla na něho zvlášt fixovaná, tak je to opravdu ještě horší. kdo to neprožil, nemůže nikdy pochopit celou tu hrůzu. Jak jsem někde četl, osobní bolest je nesdělitelná - a to se týká všech utrpení: povodní, týrání, koncentráky ap. Nikdy už nebude svět takový jaký byl, vždy se tam vynoří ta vzpomínka. Již jsem psal, staráme se o těžce mentálně a tělesně postiženou dceru a já si zase tak někdy v koutku duše říkám: je lepší jednorázová, velká bolest nebo dlouhodobá, trvalá byť menší? ahoj

Díky Zdenku za reakce, manžel to snáší taky velmi špatně, ale je spíše uzavřenější. Nejhorší asi je, že je to horší a horší. Strašně mi Paťa chybí a vůbec si to dál nedokážu představit. Byla to tak šíleně zbytečná smrt, že to ani není možný. A to, že mám žít pro své nejbližší, možná to napíšu škaredě, ale teď mě vůbec nezajímají. Byla jsem na syna asi přehnaně fixovaná, a on na mě. Možná píšu hlouposti, ale tak to cítím. Kolem těch 13ti let se většinou děti rodičům začínají pomalu vzdalovat, ale my jsme se naopak víc a víc zbližovali, možná jsme něco tušili, nevím.

Pro Václava a Jarku :Vyrovnat se se smrtí blízkého a milovaného člověka je strašně těžké.Sama jsem to již několikrát zažila a nejvíce po pomáhá víra v to, že smrtí všechno nekončí (v tom mě utvrzují i zvláštní zážitky po úmrtí mých blízkých), víra v Boha (ať už ho nazýváme jakýmkoliv jménem, světlem, energií či nekonečným prostorem).Nebo neskonalou láskou, která je určitě to nejdůležitější i v našem životě. Rozdávat i dostávat.Myslím si, Václave, že tvoje obavy jsou zbytečné, vůbec nejsi slaboch a že není potřeba abys ses bránil dalšímu vztahu. Vždyť k tomu, aby člověk žil klidně, vyrovnaně a spokojeně potřebuje někoho blízkého tady a teď. Podělit se o starosti, radosti, lásku i zmatky. Láska k ženě, kterou jsi určitě velice miloval a hezké vzpomínky ti zůstanou v srdci navždy a to je to nejkrásnější, co pro ni můžeš ještě udělat.ProJarku : Bylo mi strašně smutno, když jsem četla to, co se ti přihodilo. Abych byla upřímná, neumím si to ani představit, nevím jak tě potěšit. Snad jedině tím, že opravdu věřím, že život nekončí smrtí, že Tvůj syn je nyní šťastný, nic ho netrápí a že se s ním shledáš.Jestli budeš chtít, napiš mi na email a já se ti pokusím vysvětlit, co mě přimělo k tomu, abych tak uvažovala. Jsou to pro mě hodně citlivé a osobní věci a nechci o tom psát veřejně.

Poslala jsem Ti Renáto na tvůj mail podrobnější informace o celé tragedii, abys byla víc v obraze. Zatím ahoj

Ahoj Jarko, jak píše Zdeněk, musíš teď žít pro sebe, manžela a nejbližší rodinu. Jenže to chce čas, všechno je příliš čerstvé a bolestivé. Ale věř, že skutečně bude líp.Jak vůbec regoval ten lékař, který byl s Tvým synem na výcviku? Přála bych Ti, aby byl lékař který zanedbal své základní povinnosti zaslouženě potrestán.

Někde jsem v odborné literatuře četl, že si nakonec musí člověk pomoci sám(myslím od té bolesti). Takové Ty rady, jako že přátelé mají dotyčného "tahat" do společnosti ap., aby na to nemyslel se údajně míjí účinkem a zlom nastává až v okamžiku, kdy začne chtít i dotyčný sám. To jenom tak na okraj několik poznámek. A co manžel, v jakém je stavu? Hodně důležité bude, jak to budete Vy dva snášet dohromady.

Asi máš pravdu, ale já jsem žila vážně především pro něho. Sourozence nemám, jiné děti taky ne. Mám manžela a rodiče. Samozřejmě dělám maximum pro to, aby byli všichni řádně potrestáni!!!V zájmu synovi památky a další prevence. Kdybych neměla tuhle možnost, tak už tady nejsem. Ale věř mi, že další smysl života je zatím v nedohlednu.Ahoj Jarka

Jarko, možná bys neměla říkat - až člověk všechno ztratí. Nemyslím jsi, že jsi ztratila všechno, ztratila jsi hodně, ale nemyslím si, že toto by měl být jediný smysl života. Člověk nežije v uzavřené místnosti pouze se svým dítětem. Nepíšeš nikde o dalších účastnících, pokud existují - otec, sourozenec, prarodiče. Osobně si myslím, že by ti psycholog moc jiné věty neřekl než jsem na úvod napsal já. Možná jenom profesionálněji zabalené.Asi bych se pokusil toho lékaře popohnat před spravedlnost. Ne z důvodu msty, ale aby se aspoň trochu bál a trochu přemýšlel. Možná tím zachráníš život nějakému jinému pacientu, kterého může lékařova lhostejnost zabít příště. Myslím, že by si to synova památka zasloužila.Ahoj a držím palce.

Ahoj, tak jsem přežila další den, chtěla jsem si poprvé včera pustit video z vánoc a dovolených a podobně, ale nenašla jsem odvahu. Moc Všem děkuji za pěkné reakce, zvlášť Jarmile. Asi zkusím vyhledat nějakého dobrého psychologa, protože všelijaký ty antidepresiva se mě nějak nechce brát a s lexaurinem to asi nevystačí. Nematé někdo zkušenosti v tomto směru? Je to vážně děs! Když je člověk šťastnej ani si to neuvědomuje, teprve až všechno ztratí.Zatím ahoj a pište, troštu to pomáhá, díky. Jarka

Zdenku, máte pravdu. Člověk když má takové problémy jako my, hodnotí život úplně jinak. To, že se cítíte o 20 let starší je pro mě naprosto pochopitelné. Dávám Vám za pravdu i v tom, že rodina ne vždy v takových situacích Vás podrží. Já mám takovou zkušenost se švagrovou, která prohlásila, že kdyby byla na mém místě, své dítě by z toho dostala. Vezme Vám to dech, a vztahy v rodině to ochladí na bod mrazu. Ale já jsem matka, já s tím musím žít a žiju. Mějte se.