Smrt blízkého člověka a její následky.

Ahoj.1.8.2008 jsme přišli o našeho 12letého syna, byl nevyléčitelně nemocný.Dozvěděli jsme se to v jeho téměř 9letech, takže celé 3roky jsme věděli že ten konec přijde.Nikomu bych to trápení nepřála.Manžel to zvládal o něco lépe než já.Říkal, že ho zachránila práce, naopak já jsem vyhledávala samotu.A co mě moc pomohlo,že jsme o tom pořád s manželem mluvili. Společně jsme si poplakali.Zajímavé na tom je,že ten největší smutek se dostavil po 3měsících.A ikdyž psychiatry nemusím, nakonec jsem ráda jednoho vyhledala.Vše jsem s ním dokonale probrala, dostala jsem nějaké slabší léky, které jsem vzala jen asi 4-5ks a pak jsem si řekla dost,musím chtít sama to překonat!Nebylo to jednoduché a není to ani teď, ale snažím se.Mám obrovskou podporu rodiny, dalšího syna, pro kterého tu musím být a starat se o něho, milujícího manžela a možná i dalšího potomka.Proto nestyďte se navštívit lékaře, nejsou všichni tak špatní a hlavně pevnou vůli chtít žít!!!

prosim vas o radu

Ahojte,je mi luto, kto vsetko tu trpi.neviem si citovo a psychicky predstavit, co preziva clovek pri takej strate, ale viem ako to vyzera.mojmu muzovi (26) zomrel mladsi brat (22) a otec (48).stalo sa to v septembri 2008 a mam pocit ze je na tom stale rovnako.ani nechce velmi o tom hovorit, co ma najviac trapi.bojim sa ze si nieco urobi, pretoze bol dost naviazany hlavne na brata, s ktorym si dokazal povedat vsetko.chcela by som byt tym, komu sa zveri a vylieci, ale neviem ako to spravit.vzdy ked zacnem o tom hovorit, povie ze on sa o tom rozprava len sam so sebou. pritom to je velmi zivy aktivny clovek. poradte mi prosim Vas...

Pokud potřebujete objasnit...Smrt někoho blízkého umí navždy změnit život někoho druhého... U mne to tak je a už nikdy nebudu stejná, do konce života tím jsem a budu poznamenaná.

ahoj vím jaké to je...Pokud potřebujete objasnit něco kolem smrti doporučuji tyto stránky...www.umiram.cz , já tam psal o tom jaký mám vždy pocit, když procházím kolem jednoho člověka a dostal jsem hned odpověď i radu a udělal jsem a od té doby už nemám to divné mrazení apod.

Pred osmi mesici zemrel...ahoj vím jaké to je ....dnes mi umřela babička .:'( vím že to není to samé ale je to stejně smutné myslím že se člověku nemůže stát nic horšího než když mu někdo zemře ....všichni říkají "to bude dobrý"

Jitko, děkuji moc za tvá slova. Máš v mnohém pravdu...
Tobě přeju, jen to dobré a zvládni svou nemoc !

Šárko,vím,že to hodně bolí,ale tvůj přítel trpěl depresemi.Určitě hodně dlouho a neléčil se,bál se to přiznat.Vím o tom své a nebýt léčby,taky už tu nejsem.Člověk trpí,jako zvíře a když to už nejde snést,tak to udělá.Odpusť mu to a mysli na to hezké,co jste spolu prožili.Mysli dopředu a buď silná.

Nikdy jsem netušila, že zabrousím sem, na tohle bolavé téma...v pondělí 31.7.06 zemřel tragicky a nečekaně můj milovaný přítel, bylo mu 48, mně je o 10 méně, žili jsme spolu 3 a půl roku, plánovali budoucnost, poučeni z předešlých vztahů a chyb jsme si žili krásně a přesto mě DOBROVOLNĚ opustil.....nevím jak svou bolest zmírnit....

Ahoj Káťo,když čtu tvé příspěvky, přijde mi, jako bych četla něco ze sebe. Mě Terezka také moc chybí, všude ji hledám, všude ji vidím, všechno mi jí připomíná. Ona byla součástí mě samé a teĎ je to jako bych byla mrtvá, nedokážu nic a ani nechci, vždyť jsem jí zabila! Já si to nikdy neodpustím, nikdy, ale musím s tím žát celý život. Také bych se nejradši podřezala nebo alespoň podřezala, ale jelikož mi ona od pořezávání pomohla, pořád v hlavě slyším její slova, že když jsem takový hrdina, abych myslela na sebevraždu nebo se řezala, ať dokážu něco mnohem lepšího - mít se ráda a vidět ve světě i to hezké a mít z toho radost. Tohle už umím, ale hrozně moc mi chybí a já už dál také nemůžu. Mám moc hodné učitelky ve škole, které mi nabídly pomoc, ale já nevím co, oni mi nedokáží pomoci, ta jedna je moc fajn, dnes mi i obejmula a umí hodně věcí převést do takového drsného humoru. Jenže mě Terezka moc chybí a nechci na ní zapomenout, nechci, aby mi to nikdo vymlouval:´(. Promiň, asi jsem se potřebovala vypsat, nezlob se. Máme toho obě dvě plnou hlavu. Jestli chceš, napiš mi na mail, opravdu toho máme hodně společného.Měj se co nejlíp, Káťo, a snad se zase brzy ahooj! Držím palce, drž se!!!

Ahoj Katy, máme opravdu hodně společného. A vlastně i takové maličkosti jakoje jméno..:) jen tak pro zlepšení nálady. NO, nevim jestli se dá říct, že žiju. Prostě přežívám. Nemluvím, nespim, nejim..je to čím dál horší místo aby se to lepšilo. První půlrok to ještě šlo, pořád sem čekala až se mi vrátí, až potom mi došlo, že odešel navždy..2x sem si podřezala žíly, jednou sem se pokusila předávkovat, brala sem drogy..asi sem to už psala, ale nedokážu po sobě číst, takže se omlouvám, jestli... Můj život bez něj nemá cenu..nejhorší to bylo letos na jaře, kdy měl oslavit 18. narozeniny..jeho roiče mě nenáviděj, no, stejně jako všichni, kteří ho znali. Prostě sem ho asi vážně zabila..a to sem jenom chtěla, aby přijel..koho by napadlo, že pojede 30km na kole v dešti? Do ted slyšim jeho mámu jak na mě do telefonu řvala, že sem ji zabila syna...bolí to..strašně..chci žít, jenom nevim jak. navíc sem se zapletla s jeho nejlepším kamarádem, vlastně sme byli trojka...sice sme si slíbili, že se nic podobnýho nikdy nestane, ale my sme byli oba tak zoufaly, že sme ani nevnimali co děláme...to nas neomlouva, ja vim...taky mam od ty chvile jestě větší depku než normálně..hlava mě bolí neustále, v noci kvůlit omu nemůžu spát, přes den se nedokážu soustředit...nevim co mam dělat...

Jeste bych chtela dodat, neni dobre sve city potlacovat a pomaha mluvit o tom s lidma kteri se znali. Take velmi pomuze se videt s terapistou vam dat vice sili.

Take bych chtela vyjadrit moji soustrast, jelikoz vim, ze ti milovane lide co odesli nam velmi chybi. Ale me pomaha vedet, ze ten spirit - duse nikdy nezahyne a je stale kolem nas a pomaha nam zde a vzdy je pln lasky. Cas od casu si zajdu k vazenym lidem co maji talent se umet dusevne spojovat z temi na druhe strane. Vzdy je tam tolik lidi co si preji mluvit se mnou, ale nejradeji slysim od mych blizkych pribuznych a veci ktere mi rikaji muzeme vedet jenom my sami. Proste je to krasny zazitek. Muzete slyset i od vasich straznych andelu. Pro ne je take smutne, ze se rmoutite a preji si aby jste uzivali svuj zivot naplno a radostne.Uz hodne vyslo knih od znamych spiritualnich lidi. Napriklad znami clovek je James Van Praach, Sylvia Brownes. Prectete si jejich knihy. Jinak ja osobne jsem mela sklon k spiritualismu uz od malicka. Preji stastnejsi dny ahoj.

Ahoj Patri,je mi to moc líto, asi máme hodně společného, bohužel:´(... Já také nic nezvládám, škola jde do háje, nevím, co dělat, psychologům už nevěřím, navíc se mi teď neustále začala bolet hlava. Obě dvě se považujeme za "vrahy" a s tím nám asi nikdo nepomůže, protože tu hlavní vinu na tom neseme, i když bych si moc přála říct, že ne. Patri, jak to celé 2 roky zvládáš? Jak žiješ? Já už totiž nežiju, je to čím dál horší. Četla jsem od paní Kubíčkové knížku o smrti blzkého člověka a jejím zvládání. Nejintenzivnější smutek má prý trvat 1/4 roku a celé truchlení +- rok. Má i fáze jako: zapření, přijmutí, sžití se s tím, že už tu ten člověk není, osamostatnění se od něho a nový život. Jenže já se zasekla v té 3. fázi - sžití se s tím, že už tu ten člověk není a nevím, co dál. Vím, že se dál nedostanu, to prostě nejde:´(! Vždyť jsem jí zabila:´(! A v jaké fázi jsi ty? Typla bych si že ve stejné...Kdyžtak mi, prosím, napiš, kdybys chtěla, myslím, že jsme úplně stejné, přinejmenším hodně podobné se stejnými problémy, těžkostmi a trápením.Měj se co nejlíp a hezký víkend,pa Katka

ahoj všichni. S katy jsem se již setkala na helpu, nenapadlo mě, že se potkáme ještě an doktorce.chci všem, kteým zemřel někdo blízký nějak pomoci, i když vím, že to nejde. já ztratila nejlepšího kamaráda, kluka se kterym sem vyrůstala. když umřel, bylo mu teprve 16. srazil ho auto. jsou to dva roky a nemohu říct, že by se to nějak zlepšovalo. myslim a něj pořád, sna i čím dál víc. jeho rodiče mě nenáviděj, všichni svádí vinu na mě. a já tomu věřím..kdybych nechtěla aby přijel, nic by se mu nestalo...pokusila jsem se o sebevraždu, brala jsem drogy..nic mi nepomohlo...snažila jsem se najít někoho, kdo mě vyslechne, ale zatím se mi to neař. nikdo nechce slyšet o cizích problémech, dokud má svoje..alespon to tak na mě působí..nejvíc mě mrzí ten zničenej život..jeho život..on mě miloval, bral mě jako mladší ségru, chránil mě..a já ho zabila...do smrti si to budu vyčítat. je pravda, že se můj pohled na život změnil...bohužel se nedá říct že k lepšímu... žádný psycholog mi nedokázal pomoci, naopak...nezvládám školu, nemám pátele...a přesto se snažím žít...zapomenout..nejde to...ale snažím se..přeji všem hodně štěstí..Katka-Patri

Ahojky,tahl diskuze mi sedne přímo na tělo. O prázdinách mi umřela má nejlepší kamarádka - starší sestřička - nejdříve jí znásilnili a pak zabili a já to pořád nemůžu zpracovat, moc to bolí, do školy se stále neučím, jsem jako bez duše - s ní odešla 3/4 mého já a já nevím, co dál, nevím, co dělat, ta představa, co si před smrtí musela prožít:( Nevíc, mi hodně moc pomáhala - se sebepoškozováním, sbevražednými myšlenkami a opravdu pomohla, a za to se jí stalo tohle... :´( MOc mě to bolí, takřka nežiju, prostě to nejde. Nevíte, nekdo, co dál, co dělat? POřád mám před očima to, čím si musel a projít. Vím, že by určitě nechtěla, abych se takhle trápila, ale tomu se nedá poručit...

Milá Veroniko, přečetla jsem si Tvůj příspěvek na doktorce. Jsi nyní v situaci, kterou jsem já prožívala přibližně před rokem. Můj milovaný manžel se oběsil kvůli závislosti na hracích automatech. Nechal tu po sobě dva nádherné kluky (4,5 a 7 let) - můj celý příběh si můžeš přečíst na doktorce v rubrice GAMBLERSTVÍ. Taky jsem v návalu zoufalství byla ráda, když jsem objevila tyto stránky, pozorně jsem si pročítala každý z příspěvků jež mi adresovali nejrůznější lidé, moc mi to pomohlo. Vím, že to máš teď moc těžké, ten kdo to neprožije, nikdy nepochopí. Dnes jsem byla s klukama na hřbitově manželovi zapálit svíčku, není nic horšího než se dívat na mé děti jak pláčou o tatínka, ať se vrátí, že jim chybí. Byl to rok, trápím se pořád stejně, taky si stejně jako Ty vyčítám, že jsem měla vše udělat jinak, nemůžu to ale vrátit. Tak bojuji sama, veškerou péči věnuji svým klukům, hraji mámu i tátu. Jde to ztuha, večer padám únavou, ale věř mi, moc se snažím. Nevím, zda mě to, co jsem prožila někdy přebolí, někdy mám pocit, že ta bolest, kterou nosím ve svém srdci, je stále intenzivnější. Všichni mi říkají, že čas vše zahojí, kéž by. Proto i Tobě přeji, ať v sobě najdeš dostatek sil, to neštěstí překonat, už kvůli Tvým dětem, Ty Tě teď potřebují nejvíc. Určitě to dokážeš. Moc Ti držím palce. A pokud by Ti bylo moc smutno, napiš, můžem třeba přes internet poklábosit, vždyť máme podobné osudy. Drž se Petra

Jsem ráda ,Veroniko, že jsi sem znovu zavítala a ještě víc, že jsi mi odepsala.Podle toho jak se vyjadřuješ, jsi určitě normální příjemná žena, tak se na sebe každé ráno usměj do zrcadla a řekni si, že si určitě pohodový život zasloužíš.Jsem si jistá, že příjde,ale jednou z podmínek je: určitě se zbavit výčitek vůdči sobě.Bývalému partnerovi už tím nepomůžeš a sobě v mnoha směrech uškodíš, tak k čemu to děláš?Protože patřím k zastáncům teorie, že fyzickou smrtí naše bytí nekončí, jsem si jistá, že tvůj muž už se smířil sám se sebou a jistě to teď ze srdce přeje i tobě. Popřej mu, prosím, taky klid, ať už komukoliv ublížil sebevíc a ten klid se pak k tobě vrátí.Doufám,že jsem tě nijak neurazila, tím co ti píšu. Věř mi, že je to upřímné.Všechno, co se v životě každého jedince odehraje má svůj smysl, když budeš vnímavá a otevřená, možná po čase příjdeš i na to jaký smysl měl ten zdánlivě nesmyslný akt. Třeba ti nějak významně pomůže dospět, dozrát, udělá z tebe silnější , vyzrálejší a samostatnější osobnost, než by sis kdy dovedla představit.To všechno ukáže budoucnost. Nebuď smutná, zkus mít potěšení i z malých radostí, píšeš, že máš děti... to je jedna z těch větších radostí.Hezký den a ozvi se.

Veroniko, chápu jak ti je a co prožíváš celkově. Povím ti něco z jiné strany. Měla jsi vedle sebe alkoholika, možná sám nezvládal ten pocit. Nevyčítej si už (chápu, že z počátku sis vyčítala) dál, že za to můžeš ty. Představ si situaci opačně, kdyby žena nezvládla život s alkoholikem a vzala si ho. Nechala tu děti, alkoholikovi. Jestliže jsi to zvládala a jen mu vyčetla jeho pití, tak bohužel, bylo jeho věcí, jak se s tím srovná. Možná se ti to zdá tvrdé co píši, ale je mi líto, žes měla život s alkoholikem a teď tě má navždy trápit, co udělal. S alkoholikem jsem měla pouze známost, po dvou letech jeho pití jsem náš vztah ukončila, on se pokusil o sebevraždu, která mu nevyšla. Byla jsem z toho velmi špatná, ale stejně jsem se k němu nevrátila. Musel být asi dva-tři měsíce v psychiatrické léčebně, stále mi psal dopisy, ale zdrav. personál mi radil, ať za ním ani nejdu na návštěvu. Nikdo mi to nedával za vinu, spíš mě litovali, že mi tohle udělal. Jen jeho mamka mi to vytýkala, nebyla soudná, vždyť to byl její syn. Tak ti radím, začni konečně normálně žít, máš děti, ať ony příliš necítí, že nemají tátu. Hlavu vzhůru Veroniko, prober si to, popřemýšlej nad tím. Co jsi vlastně udělala, že si dáváš vinu?

Ahoj Veroniko,je mi moc smutno z toho co zažíváš, opravdu s Tebou soucítím. Chci Ti říct, že i kdyby jsi se tenkrát zachovala jinak, stejně by to partner mohl udělat kdykoli. Bylo to jeho rozhodnutí, jeho zodpovědnost. Ty ho přeci nemůžeš hlídat a rozhodovat za něj. Kdysi jsem také ztratila blízkého člověka (leukémie) a já jsem si vyčítala, že jsem se k němu měla chovat lépe, více mu zpříjemňovat život, být jen milá, laskavá.....no ale to jsou jen kdyby, kdyby, které nefungují a vedou k trýznění nejen sebe, ale potažmo i ostatních mých blízkých. Podobné sebetrýznící myšlenky jsem si začala zakazovat (i když zpočátku měly tendenci se stále vynořovat), začala jsem více myslet na sebe a svůj současný život (jak si ho zpříjemňovat, k čemu směřovat..) Prostě snažím se žít přítomností. Taky mi pomohlo si uvědomit, že můj bývalý partner se nyní má dobře, nic ho nebolí a ten, kdo trpí jsem jen já a na mne (no a samozřejmě na čase) záleží jak dlouho se budu trápit. V současnosti mám nového přítele, jsem spokojená a na předchozího parnera si občas vzpomenu - na ty příjemné chvilky. Veroniko, držím Ti palce aby tvá bolest ustupovala a opravdu se netrap tím co by, kdyby. Zkus nacházet na každém dni, který přichází alespoň kousíček pozitivního a to rozvíjej a těš se z toho. Měj se krásně :)