Reklama

smrt syna

xxx (So, 16. 10. 2010 - 20:10)

ralitu lze změnit, ale ty vracející se sny, kdy se člověk probudí ze snu, kdy se s blízkým drží za ruku, objímá ho a když se vzbudí, je všechno zcela jinak, jak s tím se vyrovnat ?

Soňa (Pá, 15. 10. 2010 - 22:10)

Milá Mary,děkuji moc za podporu.Máš veliké štěstí na lidi kolem sebe-to je moc důležité.Jestli jsem dobře pochopila,vrátila jsi se zpět.Držím Ti palce ať se Ti daří a máš stále kolem sebe správné pohodáře.Mary a ať nikdy nejsi sama.....

Mary (Pá, 15. 10. 2010 - 16:10)

Moc Tě zdravím,Mary.Děkuji...Děkuji Ti za odpověď, milá Soňo, a přeji hodně sil Tobě i Tvé rodině. Je moc dobře, že držíte při sobě. Já se zatím nadechuji do dalšího života tady, nic neřeším, vyhýbám se (špatným)zprávám, poslouchám muziku kdekoliv a jsem ráda ve společnosti usměvavých a šťastných lidí. Což kolem mě jsou všichni pohodáři. Někdy je mi smutno po rodině, když trávím vánoce nebo narozeniny s cizími lidmi, ale zase se z toho dostanu.:-))Život je moc zajímavý!

mina (Pá, 15. 10. 2010 - 08:10)

Ženy, držme sa, je hrozné, koľko nešťastia je na svete.
Ešte som chcela napísať tuším Zdenke? Zdenka, ty si mala syna 4 roky v bdelej kóme? Je to absolútna agónia pre rodičov. Môj syn bol v bdelej kóme po fatálnom úraze rok, kým odišiel. Boli sme pri ňom denno-denne, celý život sa nám riadil podľa návštev v nemocnici a pritom som si uvedomovala, že mu lekári nedávajú žiadnu nádej. Napriek tomu som si nedokázala pripustiť, že nadíde čas, keď ho už nebudem môcť držať za ruku...

Soňa (Pá, 15. 10. 2010 - 06:10)

Moc Tě zdravím,Mary.Děkuji Ti,že jsi mně odepsala.Máš velikou pravdu.Po přečtení Tvého příspěvku jsem si myslela,že jsi neprožila ztrátu svého dítěte.Ano pud sebezáchovy je veliký.I já jdu dál,snažím se žít plnohodnotný život.Nejsem zatrpklá,zlá a není ve mně zloba.Nemůžu zcela změnit svůj život.Mám fungující rodinu a muže který mě táhne nahoru.Jsou to tři roky co nám syn odešel.Ale stále cítím,že vše je jiné a stesk mě přepadá stále.Milá Mary,moc děkuji a přeji Ti jenom štěstí a radost.

Mary (Pá, 15. 10. 2010 - 00:10)

Milá Mary máš pravdu v tom...Milá Soňo,moc mě mrzí, že máš také tuto zkušenost. Také jsem si často říkala, že už to po smrti syna nikdy nebude dobré. A také nebylo-3 měsíce potom přišel muž se svou diagnózou zhoubného nádoru. Takže utrpení bylo hrozné,ale ten pud sebezáchovy jít dál jsem v sobě našla. Můj muž ne, ten se stále vracel a analyzoval, proč,a to ho psychicky strašně ničilo a bránilo v léčení. Soňo, každý člověk je jiný, ale co opravdu funguje, je zásadní a veliká změna v životě: ta hrozná ztráta je zároveń i začátek něčeho nového. Má smysl se přestěhovat, má smysl začít jinou práci nebo podnikání, má smysl změnit partnera, cokoliv zásadně cítíš, že tě sráží zpátky, kam nechceš, a jsi pak jako veverka v kole. A navíc jsi v situaci, kdy máš pocit, že hůř už být nemůže- takže změnou si nepohoršíš...naopak budeš překvapená, jak najednou může být lépe. Já se přemístila do zahraničí za prací a jsem úplně šťastná. Popadla jsem příležitost za pačesy a bolestné vzpomínky nechala v ČR.

Soňa (Čt, 14. 10. 2010 - 21:10)

Nikdy jsem se sama sebe...Milá Mary máš pravdu v tom ,že jsi napsala,že každý člověk má problémy a nějakým způsobem trpí........nevím jestli také patříš mezi nás,maminky které přišly o své dítě.Já jsem ztratila syna a nikdy mě nenapadlo se ptát:proč se to stalo mně a ani tam nebyl ten krůček-jak Ty píšeš,proč se to nestalo sousedovi.Možná píšeme každá o něčem jiném,protože po úmrtí svého dítěte,stále čekáš,každý den,každou vteřinu,že by mělo být lépe,ale není............prosím,poraď kudy cesta vede.

Mary (Čt, 14. 10. 2010 - 21:10)

mino je až neuvěřitelné...Nikdy jsem se sama sebe neptala- proč právě já. Nenapadlo mě to. Myslím si, že každý člověk má problémy,a každý nějakým způsobem trpí, a ta doba utrpení je zase vystřídaná dobou hezkou a šťastnou. Je to normální přírodní zákon. Pokud bych se ptala-proč zrovna já- je jen krůček k tomu ptát se- proč ne můj soused? Tak tudy cesta fakt nevede.

dáša (Čt, 14. 10. 2010 - 15:10)

mino je až neuvěřitelné co člověk všechno musí vydržet a překonat.to už ani nevnímáte co se děje okolo vás ale když potom příde chvíle kdy si to všechno člověk uvědomí je zle.jediná otázka pro nás je proč............proč zrovna já a moje dítě.není chvíle abych nemyslela na svého syna a čas o tom vůbec nerozhoduje a nerozhoduje ani věk.bolest je bolest a když vám odejde někdo blízký a milovaný nedá se to jenom tak zapomenout a myslím že většina z nás ani zapomenout nechce.nevím ani co bych vám měla popřát nebo jak vás povzbudit ale hlavně se držte když vás maminka potřebuje.

mina (Čt, 14. 10. 2010 - 10:10)

Včera som našla túto stránku a niečo ma nútilo niečo pripísať. Až dnes som si prečítala celú diskusiu od začiatku a mám hrču v krku.
Myslím na syna neustále, ešte ani neviem poriadne plakať, zrejme stále tlačím pred sebou pripustenie tej bolesti. Hovorím si, že na to budem naplno myslieť a prežívať to neskôr, aby som sa nezbláznila. Zrejme nerobím dobre, ale neviem to inak.
Prečítala som si všetky vaše príbehy a našla som v nich veľa zo svojich pocitov. Ja som mesiace bezprostredne po tom osudovom dni prežila "vďaka" otcovi, ktorému mesiac pred synovým odchodom diagnostikovali rakovinu, s ktorou sa už nič nedalo robiť. Starali sme sa o otca doma a to mi nedovolilo zložiť sa. Otca sme pochovali presne pol roka po synovi, on už ani nechcel bojovať, chcel ísť za vnukom. Potom ma hrozne potrebovala mama, zas som sa nemohla zložiť,... Niekedy mám pocit, že sa to už nedá odkladať a úplne sa zosypem...

Mary (St, 13. 10. 2010 - 19:10)

Mary,je mi líto ,že to...Zdenko, přeji Ti hodně sil.Hodně mužú se dobrovolně drásá a trpí a odmítá pomoc. Znám nešťastnou rodinu,která ztratila 18-letého syna: jeho maminka přistoupila na léčbu, dbala na rady a dnes již chodí do práce.Zato její muž se stal alkoholikem a je z něj troska. Muži nemívají tak dobrý pud sebezáchovy. Źeny jsou takové, že hodně chtějí pomáhat druhým, a proto přežijí snad všechno. :-)

mina (St, 13. 10. 2010 - 14:10)

Narazila jsem ve svém...Dobrý deň, pani Jarka. Je to rok a mesiac, čo mi zomrel 18-ročný syn. Tiež už neverím tomu, že čas zmierni bolesť, alebo aspoň tento krátky čas na jej intenzite neubral. Koľko času treba? Tri životy?

Zdenka (St, 15. 9. 2010 - 19:09)

Zdenko,pravda, je to...Mary,je mi líto ,že to manžel vzdal.Můj manžel mě taky neustále hází nazpět k osudnému dnu!Jezdí sám po lese, kde to syn měl rád,nosí jeho věci,fotky jsou už všude.Chodím už k psychiatričce,poradila mi ať zkusím napsat synovi hezký dopis a snažím se smířit s tím,že je můj klouček po smrti.Můj rozum ještě nepřijal tuto informaci,že syn zemřel!
Já vím,že musíme jít dopředu,ale je to tak těžký,tak bolestný,srdce mám sevřený obručí a nedokážu pracovat a rozdávat lásku,milovat,....
Brala jsem 10mg antidep.,psych napsala 30mg-chyba,byla jsem jak po velikém flámu skoro 2 dny.Manžel prášky hodil do kotle a beru 10mg a je to lepší,ale deprese přichází nečekaně!

Jana (Po, 13. 9. 2010 - 08:09)

Paní Jamo, také jsem už...Vážená paní Marie,
odpověď jsem poslala na Váš email.
Jana

Mary (Ne, 12. 9. 2010 - 01:09)

Mary ,máte 100%pravdu!!!Ale...Zdenko,pravda, je to hrozný.Však jsem už někde psala, jak nesnáším přísloví, např.Co tě nezabije,to tě posílí! Starou belu: Co tě nezabije,to tě takovou ranou srazí na kolena, že se ti nechce žít. Můj muž vzdal boj s rakovinou, protože se stále vracel zpět a drásal se -proč se to synovi stalo, a nejradši by vyšetřoval s policií.To nejde! Musí se jít dopředu, a život je pěkný a zajímavý.

dáša (So, 11. 9. 2010 - 21:09)

to nejde neumím to moc mi chybí myslím na svého syna ve dne a nejhorší je to v noci když všichni spí a já nemůžu usnout

ZDENKA (So, 11. 9. 2010 - 13:09)

Dobrý den.Bývali jsme...Mary ,máte 100%pravdu!!!Ale je to tak těžký!

Mary (So, 11. 9. 2010 - 10:09)

Dobrý den.Bývali jsme čtyřčlenná rodina, teď jsme zůstali naživu já a starší synek. Když se stane takováhle hrozná tragédie, je důležité myslet na naše zesnulé s láskou a věřit, že se s nimi po smrti setkáme.A než k tomu dojde, obklopit se hudbou, pozitivními lidmi, přímo smíšky,vypínat zprávy a nečíst noviny. A nepátrat,proč se to stalo, a mít sebe ráda a neobviňovat se.

Marie (Pá, 10. 9. 2010 - 15:09)

Drahé maminky,
už jsem...Paní Jamo, také jsem už napsala několik postřehů do této diskuze. Jsem také jedna z maminek, která přišla o milovaného syna, nemůžu se smířit s tím, že už nemám syna, kterého jsem měla a stále mám moc ráda. Také jsem byla u kartářky a zjišťovala proč se to vůbec stalo, proč zrovna my jsme přišli o syna. Chtěla jsem vědět zda se s ním mohu ještě někdy setkat, no prostě moc otázek jsem chtěla vědět, jak je Míšovi, jestli nás vidí, no moc otázek z nešťastnosti mé duše a pokaždé jsem se něco málo dozvěděla, byli jsme na sebe se synem moc vázáni, taky mě jedna kartářka řekla, že i můj syn,jelikož mě měl moc rád, je nešťastný také tam nahoře , abych ho se snažila pustit a bude i on šťastnější, ale jak ho mám pustit, když není dne abych si na něho nevzpomněla. Vím, že já budu nešťastná můj celý život, ale aspoň on, když už musel tak brzo odejít, bych chtěla aby byl šťatný. Můžete mi prosím také poslat email na tu Vaši znánou senzibilku? děkuji [email protected]

Jana (Pá, 10. 9. 2010 - 08:09)

Dobrý den, nedá mi...Vážená paní Petro,
odpověď jsem poslala na Váš email.
Jana

Reklama

Přidat komentář