Reklama

Smysl života??

Error (Čt, 29. 9. 2016 - 18:09)

bud Te muj nazor zajima, nebo...Ty se hlavně nauč ohleduplnosti a základům slušného chování. Agresivním omíláním svých bludů tu zacpáváš místo pro rozumné názory a ztěžuješ diskutujícím možnost si je vyhledat. Chováš se hůř než uřvaná trhovkyně.

Steve (Čt, 29. 9. 2016 - 17:09)

Ano, to chce. Ale ne ty tvoje...Jehovistické učení není Křest'anské ... naopak s tím má hodně odlišností které tu neustále řešíme!

Kdyby byla Rose křest'anka, tak tu neřešíme to co tu řešíme (překrouceniny, popírání základy křest'antví atd.) Asi tak.

Fkleur (Čt, 29. 9. 2016 - 11:09)

Ano, to chce. Ale ne ty tvoje...zakladatel moderní nukleární fyziky Ernest Rutherford napsal:"V nevědeckých kruzích se udržuje mylná domněnka,že učenec,jestliže ví více o bytí,musí být nevěrcem.Právě naopak,naše práce nás přibližuje k Bohu.Umocňuje naši úctu k jeho úžasné moci,před kterou naše ubohé nástroje-třebaže se zdají titánsky dokonalé,bídně selhávají"

rose (Čt, 29. 9. 2016 - 08:09)

bud Te muj nazor zajima, nebo ho necti

Error (Čt, 29. 9. 2016 - 00:09)

kniha kazatel je v hledani...Ano, to chce. Ale ne ty tvoje křesťanské bláboly.
A za druhé to chce trochu samostatně myslet.
A do třetice to chce přestat opakovat tytéž hloupé bláboly ve veřejných a neutrálně laděných diskusích.

rose (St, 28. 9. 2016 - 17:09)

kniha kazatel je v hledani smyslu zivota neskutecne cenna. kral Salomoun vyskousel hledat tam, kam se vetsina zna nedostane a prisel na spoustu moudra, Chce to cist

Fleur (St, 28. 9. 2016 - 13:09)

A co pokud mám Avestu? čtěte si v čem je ctěná libost

Karel (St, 28. 9. 2016 - 09:09)

pro pí.M.
pokud máte...A co pokud mám Avestu?

Fleur (Ne, 25. 9. 2016 - 12:09)

pro pí.M.
pokud máte Bibli,zkuste si přečíst knihu Kazatel,zamýšlí se nad mnoha otázkami,které trápí přemýšlivé lidi dosud...a dává mnoho moudrých rad...

Jan (Ne, 25. 9. 2016 - 12:09)

kazatel poznamenal
Způsobem tohoto svého žiti, rozhodujeme o svém budoucim. Co je zrozenim spojeno. smrt rozdéli.

rose (Ne, 25. 9. 2016 - 12:09)

Zdravim M,
bolesti se jen tak nezbavis. Nadeje Ti pomaha nehodit si masli a jit dal. lehky navod Ti nikdo neda. Nez jsem onemocnela nevylecitelnou nemoci, stala jsem se verici -jeste za komancu_- a vztah s Bohem hodne pomaha. A samo I to, ze je jako autor zivota schopen opravit vsechno, co tady lide posahali. Ja verim, ze budu zase zdrava, ale lekari to nedokazou a presto ze jsem byvali vrcholovy sportovec, uz jsem castecne paralyzovana. To je stav, ve kterem bych si bez viry hodila maslicku...

M. (Ne, 25. 9. 2016 - 12:09)

pro Rose: Souhlasím s citátem "Troufám si říci, že není na světě nic, co by člověku tak účinně pomohlo přežít i ty nejhorší podmínky, jako vědomí, že život má smysl." - je to tak pravdivé... i ty další věci, co jsi napsala. Ale nikde v tom nevidím návod, jak z toho ven. Jak si pomoct. Jak ten smysl života najít nebo jak ho přestat chtít hledat. A jak se zbavit bolesti.

rose (Ne, 25. 9. 2016 - 08:09)

pro M

Proč truchlíme?

Božím záměrem nikdy nebylo, aby lidé umírali. Jeho původním záměrem se zemí bylo to, co řekl Adamovi a Evě, totiž přeměnit naši planetu v nádherný ráj naplněný milující a šťastnou rodinou. Smrt by nastala pouze v případě, že by se první lidská dvojice rozhodla neposlouchat Jehovu. (1. Mojžíšova 1:28; 2:17) Žel, Adam s Evou neposlechli a kvůli jejich neposlušnosti „se smrt rozšířila na všechny lidi“. (Římanům 5:12; 6:23) Smrt se tak stala skutečně krutým nepřítelem, jenž vůbec nikdy neměl existovat. (1. Korinťanům 15:26)

Je tedy jen logické, že taková nepřirozená událost, jakou je smrt někoho blízkého, vyvolává u těch, jichž se to týká, silnou citovou bolest. Působí v jejich životě nesmírnou prázdnotu. Theresa, vdova, v souvislosti se svým manželem uvedla: „Jsem si jista, že ho při vzkříšení opět uvidím, ale nyní mi tak schází. A právě to mě skutečně trápí.“ Smrt rodiče nám může připomenout, že i my jsme smrtelní. Smrt mladého člověka nás zvláště bolí, neboť je to tragédie ještě plně neprožitého života. (Izajáš 38:10)

Ano, smrt je nepřirozená. Bolest, kterou způsobuje, se dá očekávat a Buh na truchlení nepohlíží jako na nedostatek víry ve vzkříšení. Jak je vidět na příkladu Abrahama, Jákoba, Davida, izraelského národa a Ježíše, dáváme-li otevřeně najevo svou bolest srdce, nesvědčí to o nějakém nedostatku duchovního smýšlení.*

rose (Ne, 25. 9. 2016 - 08:09)

Pro M.
pomuze jenom nadeje

Kdy potřebujeme naději nejvíc? Není to tehdy, když se setkáme se smrtí? Mnozí lidé však v situaci, kdy jim smrt vezme někoho blízkého, mají pocit, že žádná naděje již neexistuje. Vždyť co by mohlo být beznadějnější než smrt? Neúprosně nás všechny pronásleduje. Můžeme jí pouze nějakou dobu unikat, ale v podstatě jí nemůžeme zabránit. Bible tedy vhodně označuje smrt jako ‚posledního nepřítele‘. (1. Korinťanům 15:26)

rose (Ne, 25. 9. 2016 - 08:09)

PROČ NA ODPOVĚDI ZÁLEŽÍ? Jen málo věcí člověka tak hluboce rozrušuje, jako pomyšlení na to, že život nemá žádný smysl, žádný účel. Pokud však máme smysl života jasně vytyčený, jen tak něco nás nezlomí. Viktor E. Frankl, neurolog, který přežil holocaust, napsal: „Troufám si říci, že není na světě nic, co by člověku tak účinně pomohlo přežít i ty nejhorší podmínky, jako vědomí, že život má smysl.“

Tom (Ne, 25. 9. 2016 - 07:09)

Tušil jsem ,že jsem to...Ale to máš jedno.
Jak notoricky v těchto diskuzích opakuji, jedni nejí vepřové, další hovězí, jedni nedělají v sobotu, druzí nedělají v neděli, jedni opižlávají holčičky, druzí opižlávají kluky a všichni to vyčetli z knih, které pocházejí od jediného Boha a všichni se ohánějí tím, že zrovna oni mají pravdu.

Fero (Ne, 25. 9. 2016 - 07:09)

Buddhisté boha? Pane,...Tušil jsem ,že jsem to zmatlal.Každopádně vím o co jde,hinduisté jsou např. hnutí Hare Kršna a budhisté vlastně nejsou náboženství ,ale filosofie.

Karel (Ne, 25. 9. 2016 - 06:09)

Jsem patrně jedna...Buddhisté boha? Pane, pletete si buddhismus s hinduismem. Je to sice ze stejné oblastí ale liší se to od sebe. A to tak, že velmi.

Fero (Ne, 25. 9. 2016 - 00:09)

Jsem patrně jedna znovuzrozující se a vyvíjející se bytost,procházející vznikem zánikem a znovuzrození.Budhisté mají boha stvořitele ,boha udržovatele a boha ničitele.
I naše planeta jednou vybouchne a metalický meteorit siderit z jejího jádra bude dopadat na jiné planety třeba již osídlené jinými civilizacemi a ti budou třeba zkoumat odkud dopadl a je možné že to co dopadlo sem na zem třeba před 4000 má stejný příběh a také bylo jádrem nějakou civilizací obývané vybuchlé planety.

M. (So, 24. 9. 2016 - 20:09)

V čem vidíte smysl svého života, za čím jakože jdete? Jaké máte cíle? Baví vás váš život, způsobuje vám radost...? Mně ještě nedávno přišlo, že jsem šťastná; že chci poznávat svět, cestovat, hodně číst a studovat, nejdřív s manželem, časem s dětmi... ale najednou mi to všechno přijde takové... plytké. Před časem zemřel tragicky mladý kluk, šestnáct mu bylo, jediný syn svých rodičů... já ho sotva znala, ale přesto mě jeho smrt zdrtila a drtí dál... hlavně z pohledu jeho maminky. Sama děti nemám, ale vzhledem k věku už bych neměla dlouho čekat... ale mně najednou přijde, že to prostě nejde... Ta bolest je strašná už tak, i když to byl "jen" kluk odvedle, život měl před sebou, to nejhezčí ho čekalo... je mi trapně, že já žiju a on ne, že on se narodil, když já měla po maturitě, a on tu už není a já pořád jo, on k té své maturitě ani nedošel... nevidím najednou smysl života v ničem, prostě v ničem... pročetla jsem všechny možné diskuze na téma "smrt dětí" a nechápu, jak se s tím rodiče dokážou vyrovnat... pro co ještě můžou jít dál? Proč vůbec zůstávat dál naživu s tou dírou v srdci? Obdivuju všechny, kterých se to týká, že to zvládli, ale vím, že já bych to nezvládla, nezvládám to už ani teď a to to nebyl můj syn... ale mohl být... A nějak mi teď prostě přijde, že už nemám za čím jít. Cestování, čtení, studium, všechno mi to přijde jenom jako zabíjení času. Netěší mě to a nechápu, jak by taky kdy mohlo. A myslela jsem, že tím nejdůležitějším tady na světě je LÁSKA. Jenomže najednou už nevěřím ani tomu. Jako... opravdu jsme na světě, abychom milovali? Abychom milovali své nejbližší a časem i svoje děti - když pak najednou ve vteřině o ně můžeme přijít? A do konce života už budeme cítit jenom bolest, která se sice otupí, ale už nikdy nezmizí? Mně to prostě přijde všechno zbytečné. Vím, že smrt patří k životu. A snad jsem kdysi věřila i v něco jako reinkarnace, život po životě... ale najednou mi to všechno přijde nesmyslné. Přijde mi prostě nesmyslné žít a prožívat bolest kvůli smrti, která je přitom paradoxně součástí života. Přijde mi nesmyslné, že nás jako lidi někdo takhle stvořil, abychom takhle trpěli, abychom cítili emoce, bolest, abychom se zamilovávali a abychom milovali své děti a pak nás ničilo, jak o své blízké přicházíme. A nechci se na tom podílet. Máte někdo podobné úvahy...?

Reklama

Přidat komentář