tělocvik naboso

Anetka od nás ze třídy na...Čau Sabi, já si z gymplu vybavuju svojí první zkušenost se cvičením na boso. Cvičily jsme nejdřív venku, když tu se náhle silně rozpršelo a tělocvikářka přikázala běžet dovnitř, že budeme cvičit aerobik s hudbou v tělocvičně. S podrážkami od mokré škváry nás tam ale nepustila, musely jsme hned za dveřmi zvenčí začít rozvazovat tkaničky a vyzouvat boty a vysvléct ponožky, všechny normálně do bosa, ať už premiantky nebo holky na propadnutí. A už jen s bosýma nožkama jsme poslušně odskotačily cvičit do sálu. Když hodina skončila, bosy jsme vyběhly z tělocvičny, a každá si jen rychle vzala svoji obuv a fusekle a rozpustile jsme pořád jen bosy pádily po dlouhé studené chodbě až do šatny. A to nebylo naposled, co jsem cvičila bosa.

Anetka od nás ze třídy na...Teď ještě tu o Karkulce ta je taky tuze pěkná.

Anetka od nás ze třídy na gymplu nosila úplně stejné korkáče jako já, a ty stejně jako u mě v době tělocviku, když se cvičila gymnastika, odpočívaly odložené před tělocvičnou. Při gymnastice jsem totiž vždycky využívala možnosti cvičit bosa, normálně navyklá na pleskání chodidly po studenější parketové podlaze naboso. Dalo se to v pohodě snést a při cvičení to bylo praktické a pohodlné, jen byly pokaždé mírně špinavé šlapky, hlavně z nářaďovny. Bosy cvičily teda i jiné holky, včetně Anetky, a všechny jsme odcházely ze šatny jen v trepkách naboso a z těch vyklouzávaly až přede dveřmi do sálu, včetně Anetky. Jsem si jistá, že jsme si s Anetkou během toho školního roku mnohokrát korkáčky prohodily, protože když jsme vycházely z tělocvičny, často jsme nevěděly, které jsou které, a vůbec to nevadilo, prostě každá z nás do některých pak vklouzla a odešla do šatny. Na třídní srazu po pěti letech si na to Anetka ještě dokonce i pamatovala. Říkala, že se jí Patrik, když ho před několika měsíci viděla, přiznal, že když nás chodil do tělocvičny škvírou ve dveřích pozorovat při hodinách, při kterých byly před sálem odložené trepky, mnohokrát ty dvoje úplně stejné odložené korkáče prohodil.

Zatímco několik ostatních gymnazistů mělo v tělocvičně napilno s přípravou hrazdy, Strnad se ulejval: jen postával vedle a bavil mladou sympatickou učitelku sedící na lavičce u stěny svými žertovnými historkami. Tělocvikářka se usmívala, ale trochu se pozastavovala nad tím, že se Strnad s ostatními nezúčastní přípravy nářadí. „Hele, ty bys mě tady neměl bavit, ale stavět.“ Strnad se jen pousmál a nic neodpověděl, a vypravoval dál. Učitelka pak s úsměvem, aby tomu konečně udělala přítrž, řekla: „Tady vtipálek Strnad cvičí jako první. A připraví se okamžitě do bosa. Honem!“ popoháněla ho. Strnad se podíval po spolužácích u hrazdy. Všichni měli bosá chodidla už od té doby, co začali stavět, protože se na hrazdě vždy cvičilo naboso. Ta už byla postavená, a Strnad věděl, že teď už musí kvapit, aby byl také co nejdřív bosej a mohl začít cvičit. Rozvázal tkaničky, vyzul boty a sundal ponožky. „Tak, vyskoč nahoru a předveď výmyk!“ přikazovala učitelka a ukazovala směrem k hrazdě. Už jen bosými chodidly po parketové podlaze a po žíněnce a už stojí u hrazdy, chytí se rukama tyče a skáče nahoru. A bosej cvičí. A tělocvikářka se usmívá, jak to Strnadovi na hrazdě hezky jde; že ale dnes nestavěl, bude muset na konci hodiny konstrukci hrazdy sám složit.

Na prvej hodine telesnej na VŠ sme nikto nemali ešte úbor ani športovú obuv. Učiteľ nám povedal, aby sme sa vyzuli, a topánky v ktorých sme prišli sme museli nechať v šatni a do telocvične sme išli bosí. Všetci mali ponožky, len ja jediný nie. Ale vtedy sme ešte necvičili, to bola iba taká administratívna hodina. O týždeň sme už mali riadnu hodinu a ja jediný som nemal športovú obuv. Chcel som vtedy cvičiť iba v ponožkách, ale on mi to nedovolil. Vraj kvôli prípadnému úrazu, že ako by sa to potom spisovalo, že som nedodržal základné bezpečnostné ustanovenia atď. Bol som teda nútený kúpiť si tenisky.

To ano. Dívky příliš...No, asi jo. U nás taky spíš holky než kluci, ale i přžesto jich pár bylo. Ale nás, holek, bylo určitě převaha.

Jasný, u nás to bylo taky...To ano. Dívky příliš neřešili zutí do bosa pokud si pamatuju. Bylo nutno, tak se zuli, hotová věc. Některé si sundávali ponožky i v třídě počas vyučování jenom tak. Klukům se to nějak nehodilo. Byla to holčičí záležitost.

U nás ve škole bylo...Jasný, u nás to bylo taky tak. Buď předepsabý boty nebo cvičky nebo bosky, ale bez ponožek kvůli klouzání. ale bylo nás pár, že jsme byly bosy dobrovolně (na holčičí TV) a i pár kluků bylo bosky (ale to nevím jesli za trest nebo dobrovolně). A jaeště si pamatuju na předpis cvičebního úboru - kdo z kluků neměl bílý tílko a červený trenky tak bylo zle. Naše úča to u holek až tolik nežrala, jako ta její kolegyně co měla kluky, tam to muselo být stopro....

V sandálech či kanadách by...Já jsem měl rád tělocvik. Nesnášel jsem však zutí do bosa. Tenkrát (80ta léta) to nebylo jako dnes. Nenosila se obuv odhalujíci nohy. Styděl jsem se za své bosé nohy stejně tak, jako většina kluků. Brali jsme to jako buzeraci a ponížení.

U nás ve škole bylo...V sandálech či kanadách by si opravdu jen ublížili (vyvrknutý kotník je nato šup) ač kanady zní dobře věřte tomu že by se akorát dokopaly (nemluvě o čárách na podlaze) To že dnešní mládež nechce cvičit je důsledek doby (nemusí raději budou na lavičce hrát hry na telefonu) a ono popravdě ony děti by si ještě ubližili a to si tělocvikář na sebe nevezme.raději at sedí a rodiče atse starají.
A jen tak soukromej dotaz , co vám vadilo na cvičení ???

nevím co je na tom tak...U nás ve škole bylo cvičení bosky za trest. Nevhodná cvičební obuv musela být odstráněna, ponožky taky (kloužou) a cvičit naboso. Pochopitelně, protože by žáci byli schopni cvičit v obuvi od výmyslu světa. Dívky v sandálech a kluci kanadách. Nevím, jak to je v dnešní době, ale za mého mládí se to bralo přísně. Ale slyšel jsem, že dnes už žáci nemusí cvičit vůbec, pokud nechtěj, natož aby cvičili ve vhodném postroji.

nevím co je na tom tak divného. My cvičili v tělocvičně taky bosky (učitel tak viděl držení těla) cvičební úbor byl pro holky i kluky stejný, elastáky a termo tričko volné oblečení bylo zakázané.
Jsem ze sportovní škole teprve pár let takže ono to do normálních středních škol teprve dojde.

Ve škole v tělocvičně...no já když chodila do školy, tak jsme s kámoškou taky cvičily bosy. V tělocvičně skoro pokažký a někdy i na školním hřišti venku. Po těláku, když jsme se jako celá třída scházeli, přicházeli bosi i někteří kluci.

Ve škole v tělocvičně...Čau Radku, my s kámoškou cvičíme zase vždycky v tričku, elasťácích ke kolenům a v návlecích na kotnících i na rukou, a máme samozřejmě taky bosý nohy, ale to i ostatní holky. Úča nám říkala, že je fajn, když se můžeme takhle v tělocvičně naboso otužovat a navykat si. Ze začátku mě vždycky po hodině teda dost záblo… Napiš zase.

Ve škole v tělocvičně jsem vždycky bos. Žádný boty nechci, nemá s tím problém ani učitel. Vytahaný tričko nebo do půl těla, dlouhý tepláky a bosý nohy - to je můj úbor na tělák.

Před jedním tělocvikem, kdy se měl jít ven hrát fotbal, nám naše mladší tělocvikářka řekla, že ještě také nemáme změřený šplh. „Tak nejdřív přijdete do tělocvičny ze šatny rovnou bosi, kluci.“ nařídila. V šatně jsme se převlékli do tílek a trenek a ostatní kluci již začali bosýma nohama odpleskávat do sálu. Osmělil jsem se, sundal si rychle ponožky a taky bosej se vydal za nimi. Z tělocvičny už byl slyšet kovový zvuk vytahovaných tyčí na šplhání. Studená podlaha na chodbě zábla na holých šlapkách, až v sále pak už parkety na podlaze nestudily. „Támhle jsou taky tyče, honem!“ říkala mi úča, a ukazovala do druhého rohu, kde byla také šplhadla. Vydal jsem se tedy tam a začal také připravovat tyče. Nejprve jsme chvíli šplh trénovali a pak už šplhali na čas. Když jsme tyče zase uklízeli, na horních oknech tělocvičny se ozval déšť…

Ve druháku na gymplu (kolem...V sedmém ročníku po příchodě do třídy učitelka najednou zahlásila že to ve třídě smrdí nohy. Předchozí hodinu jsme měli tělocvik tak jsou prý cejtit. Pak nařídila nám všem klukům zout, vyložit nohy na stůl. Já jsem se divil co to chce provádět, snad nechce zkoušet, komu ty nohy smrdí...ale všichni jsme poslušně nohy vyložili a čekali. Pak přecházela mezi lavicemi a jednomu za druhým čichala nohy. Dívky se smáli a my kluci jsme se styděli. Někdo se dokonce i ozval, že proč jenom klukům kontroluje nohy, ale marně...prý dívkám nohy nesmrdí...Poté vyjmenovala hříšníky a upozornila je, aby se to už neopakovalo! Že kdo to má pak celou hodinu dejchat!...bylo to sice směšné, na druhou stranu ale ponižující. Bylo to zvláštní a občas se to na naší škole odehrálo v podobné réžii několikkrát. Podle těch zkušeností to bylo zdá se za socíku běžné...

Ve druháku na gymplu (kolem 16 let) jsme při chlapeckém tělocviku měli cyklus základů gymnastiky. To se odehrávalo v malé tělocvičně, a mohli jsme mít buď jarmilky, nebo jinou vhodnou lehkou obuv se světlou podrážkou, a nebo cvičit bosi. S bosými chodidly cvičila asi třetina z nás; to se pak přecházelo ze šatny do tělocvičny už jen naboso v trepkách a vyklouzávalo z nich většinou ještě před sálem. Už jen si v šatně ještě před odchodem do tělocvičny muset sundat ponožky a jít jen naboso v trepkách po chodbě mi připadalo divné, protože tam chodily i holky a mohly odtušit, že dotyčný bude cvičit v tělocvičně naboso. Jednou místo učitele přišla suplovat učitelka (35-45 let). Žádná buzerace, nástupy nebo tak, atmoška vyloženě uvolněná, ale zase ne že bychom se chtěli nějak ulejvat. Na už připraveném gymnastickém koberci se úča bavila s jedním klukem, kterej cvičil bosej, a vypadalo to, že ho zná odněkud mimo školu. A přikázala mu dělat stojky; on hned začal a ona mu dávala dopomoc tak, že ho vždy chytila za nohy u kotníků a bosá chodidla mu srazila k sobě a držela je u sebe. Mně to přišlo hodně divné… Řešili jste také někdo někdy něco podobného?

Jednou na gymplu jsem se přitočila ke dveřím od tělocvičny, před kterými bylo odloženo mnoho párů trepek, a škvírou jsem se kradmo podívala dovnitř. V sále cvičila naše tělocvikářka s holkama z béčka, které byly všechny bosy. Cvičilo se s hudbou: z repráče se linula připitomnělá písnička, holky ležely na zádech, nohy zdvižené a pokrčené v kolenou, a komíhaly jimi ve vzduchu jako při jízdě na kole. Všimla jsem si, jak už všechny roztomile měly od nečisté podlahy v sálu trochu špinavá chodidla. Zároveň jsem trochu strouhala mrkvičku a zároveň mi bylo za ně trochu trapně. No jó, jenže co když... co když to nás áčačky čeká někdy taky... Zamávám si taky někdy na úču ušmouranýma nohama? (pokračování příště)

Omlouvám se, ale já to vezmu trochu z jiné strany. Myslím, že tělocvik do školy nepatří. A nebo jako nepovinný předmět. Každé dítě nemá tělo akorád, jako třeba já, nerado se svléká do půl těla a stydí se. Já jsem proto kvůli tělocviku chodil za školu, psal si sám omluvenky, nebo jsem simuloval nemoc a pod. A je mi 80 let a co hlavně, jsem obratný, jezdím na kole, lezu dosud po výškách, trhám ovoce z vysokých stromů a jiné práce dělám, kde je třeba obratnosti.. Mí spolužáci, co měli krásné postavy už dávno nežijí, nebo pro tlouštku nemohou pořádně chodit, takže jsem zjistil, že je TV na šlolách na nini.