Tragédie lidského života

No vidíš... A to si psal,...A pak jsou zde ještě některé buňky v mozku a srdci, které zůstavají celý život - to je zajímavé, proč to tak je.

A jak by se asi nějaký dlouhatánský složitý neuron v dospělém mozku či míše dělil? Vždyť může být až metr dlouhý, a má spousty dendritů a terminálů.

Nicméně i ten neuron, jako každá jiná živá buňka, prochází procesem látkové výměny se svým okolím. Neustále z krve (respektive mozkomíšního moku) bere nějaké živiny, a neustále do takovéto kapaliny vyměšuje odpadové produkty svého vlastního metabolismu. Takže po jistém nedlouhém čase je na molekulární, respektive atomární úrovni takřka zcela obměněn, podobně jako celý organismus, ve kterém ten neuron žije.

No vidíš... A to si psal,...Dobře, ale ta genetická informace je přece pouhá konfigurace nějakých makromolekul. Ty makromolekuly, stejně jako celé organismy, přece především sestávají z nějakých konkrétních mikročástic. Kdyby nebyly ty konkrétní mikročástice, nebylo by ani co (se) konfigurovat.

Konkrétně konfigurované makromolekuly, nebo dokonce celé konkrétně konfigurované organismy, by bylo teroreticky myslitelné vyrábět v laboratorních nebo průmyslových podmínkách podle nějakých mimořádně složitých plánů. Takto by teoreticky jistě šlo i zkopírovat nějakého Mária nebo Déčko. Takové objekty sestávají z x atomů kyslíku, y atomů uhlíku, z atomů vodíku, zz atomů dusíku, zzz atomů síry atp. Stačilo by posbírat libovolné atomy kyslíku v požadované kvantitě x, libovolné atomy uhlíku v požadované kvantitě y atd., a umně je zkomponovat do požadovaných iontů, molekul, organel, buněk, tkání, orgánů, systémů a celých organismů.

Takto uměle zkonstruovaní Máriové či Déčka by sice měli obdobné tělesné proporce, obdobné způsoby chování, obdobné vzpomínky, znalosti či představy, ale i tak by šlo o zcela rozdílné objekty ve srovnání s jejich předlohami. Co ve své hlubinné podstatě činí molekulu, buňku, orgán či celý organismus jedinečným, jsou ony konkrétní mikročástice, z nichž ten který objekt sestává.

Pokud by z tebe někdo vytvořil kopii, a pak tě třeba zabil, tvá kopie by na tvé likvidaci nic podstatného neměnila. Jiní lidé by si třeba nevšimli žádné změny, ale z tebe by v okamžiku tvé smrti žádná duše do tvé kopie nepřeskočila. A konkrétní částice, ze kterých sestáváš tady a teď, by se po tvé fyzické likvidaci rozptýlily do okolního prostředí úplně stejně, jako kdyby žádný tvůj duplikát neexistoval.

Pokud vím, buňky ve...No vidíš... A to si psal, že se do několika týdnů vymočíme a vykálíme ze své podstaty a teď tvůj příspěvek výše dokazuje, že, že se předává nezredukovaná genitická informace dveřinným buňkám... Takže nejsme do pártýdnů někým úplně jiným, jak si tvrdil. A pak jsou zde ještě některé buňky v mozku a srdci, které zůstavají celý život - to je zajímavé, proč to tak je.

Když jsou buńky dejme tomu...Pokud vím, buňky ve tkáních se mohou dělit, a též se dělí.

Nejznámnějším typem buněčného dělení je mitóza, která se u eukaryotních organismů, jako jsou lidé, uplatňuje právě u dělení somatických (=nepohlavních) buněk. Mitóza je charakteristická tím, že zajišťuje rovnoměrné předání nezredukované genetické informace dceřiným buňkám.

Při mitóze předchází samotnému rozdělení buňky složitý proces rozdělení buněčného jádra, při kterém zůstává v dceřiných jádrech zachován počet chromozómů.

V rámci buněčného cyklu předchází mitóze tzv. S fáze, během které je za pomoci replikace zdvojena genetická informace, aby mohlo dojít k jejímu rozdělení (je třeba zdůraznit, že nejde o zvýšení počtu chromozómů, ale o dosyntetizování párových chromatid na chromozómech), a G2 fáze, během které buňka roste a provádí poslední přípravu před mitózou. Po mitóze následuje G1 fáze (alias postmitotické období), během níž se realizuje genetická informace buňky a syntetizují se bílkoviny a RNA.

Více viz např.: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mit%C3%B3za

Zkrátka a dobře, je to celé sice poněkud nudné a složité, ale na nějakou duchařinu to nevypadá.

Třeba DNA jeho bunek, i...Když jsou buńky dejme tomu střeva za několik dni zcela vyměneny a tystaré spláchnuty do záchodu, jak se stane, že ty nivé střevní buňky, které se vystaví z prvků přijatých potravou ( většinou zvířecí či rostlinné buňky plus nějaká chemča) mají opět tu samou DNA ( jak píšeš možná s nějakými defekty, ale přesto stejnou )? Kdo to řídí. Co zůstává nezměněno?

Vaše starosti bych chtěl mít.

U vodopádu to nědovedu...Třeba DNA jeho bunek, i když je v jednotlivých z nich asi více defektů a mutací než před 30 lety. Nebo komplexní struktury jeho jednotlivých neuronových receptorů v mozku, které umožňují i mozkové hmotě sestávající ze zcela jiných mikročástic než před 30 lety, skrze mluvidla a celkovou tělesnou motoriku, víceméně podobně reprodukovat ty samé dávné události.

Jinak třebas i dva odlišné výtisky jednoho a téhož literárního díla dokáží, jsou-li sukcesivně pročítány, vyvolat ve čtenáři navzájem podobné sekvence pocitů a asociací. A ani ty výtisky, stejně jako lidé, hlemýždi nebo paměťová média, nemají žádnou "duši". Jsou to jen - v případě těch tiskovin - vyvázané archy papíru s obdobnými znakovými konfiguracemi tiskařské černě na jejich jednotlivých stranách.

Dobře, ale existenci...U vodopádu to nědovedu posoudit, žádnýneznám tak důvěrně a nejsem nadán schopností komunikovat s vodopádem, ale u lidí je to docela dobře pocítit na školním srazu po 3O letech. Člověk tam přijd, spolužáky nepoznává - vlasy nikde, místo tyčky koule, místo čtyřkaře bohatý podnikatel, ale stačí chvilka a hned tam toho spolužáka zase ucítíš :) - prostě něco je v něm stále stejné.

A já to vidím jinak - že...Dobře, ale existenci nějaké nehmotné "duše" žádný neurofyziologický výzkum nepotvrzuje. Ukazuje se, že mozek je materiální objekt, jehož chování lze uspokojivě vysvětlit skrze materiální zákonitosti.

Jinak voda takového vodopádu nebo vzduch tornáda se taky soustavně mění. Copak individuální vodopád nebo individuální tornádo ale mají i tak nějakou stálou "esenci"?

Mění se hadrony a leptony,...A já to vidím jinak - že nositelé (buňky těla) naší duše se mění, ale ta naše esence zůstává, i když třeba některé vzpomíny vymizí, názory se změní, ztloutneme či přibudou vrásky...

Je prokázáno, že za sedm...Mění se hadrony a leptony, atomy, molekuly (přes 50 % do pár týdnů), mění se buňky, a mění se i struktury tkání, orgánů a systémů, nezávisle na identitě konkrétních molekul či buněk v těchto strukturách.

Ani to, že si pamatujeme některé události, jimiž prošli nositelé našeho jména a rodného čísla třebas i před mnoha lety, neřku-li že se těmto nositelům více či méně podobáme, nás tak s těmito nositeli nečiní totožné. Pouze s nimi sdílíme nějaké informační struktury v naší nervové (či jakékoli jiné) tkáni, které se před těmi lety vytvořily, a nyní jsou ještě více či méně zachované, byť jsou nyní jejich nositelkami už zcela jiné mikročástice.

Je prokázáno, že za sedm let se v člověku vymění všechny buňky těla - kožní buňky se třeba mění zhruba po měsíci, němění se údajně jen některé buňky v mozku a v srdci - A přesto někteří lidé jsou stále stejní - třeba i vzhledově a psychicky. Není to zajímavé? Když mají téměř všechny buňky vyměněné a teoreticky by tak měli vypadat i chovat se úplně jinak?

Plánujeme si rodinu, kariéru, stáří, dovolené, ano i sexuální dobrodružství, a máme přitom pocit, jako kdyby nositel našeho jména a rodného čísla byla jedna a tatáž osoba od vystoupení z rodidel až do posledního výdechu na smrtelné posteli.

Ve skutečnosti, (i) pokud nás nečeká ten poslední výdech v nejbližší době, se jednoduše vykálíme a vymočíme ze své podstaty už do několika málo týdnů, a proměníme se tak v po celé planetě rozptýlenou množinu částic, jednotlivé z nichž už spolu ponejvíce nebudou mít skoro nic společného.

A ten, koho pak budou oslovovat naším jménem, a kdo bude držitelem našeho rodného čísla, bude někdo prakticky úplně jiný, byť si možná bude pamatovat některé události z našich současných dní. Dnes je však ještě rozptýlen ve vzduchu, který zítra vdechneme, v jabkách a kuřecím masu, které zítra pozřeme, a ve vodě, kterou zítra vypijeme nebo polkneme jako součást polévky.

Nevyhýbejme se soustavné diskusi o tragédii lidského života!

Onen exkrement z našeho...Ano, ale je velmi podstatné, že jen zcela nepatrná část námi jednou vykáleného bilirubinu, který představuje naše zahynulé buňky, se do nás někdy v budoucnu vrátí například formou potravy. A i to, co se vrátí, a bude třebas nakrásně i znovu vstřebáno, bude v těle zaujímat zcela jiné pozice než částice z buněk, které kdysi zahynuly, byly v těle rozloženy, a druhdy se dostaly do nějaké "naší" dávné stolice.

Být člověkem obecně je... muž má snažší močení, ale zase má problémy s prostatou, pravda je že holení se vyrovná menstruaci. Všichni skončíme pod kytičkami, někdo hlouběji, jiný zahrabán v lese, nebo na dně přehrady v pletivu.

Onen exkrement z našeho "já", který skončí v septiku, je po čase fekálem vyvežen na pole, tam se zaseje třeba obilí, pšenice, nebo kukuřice, vyroste to, sklidí se to a pak se to zpracuje dál, jde to do mlýnic, semele se to v mouku, no a nakonec z toho našeho hovínka je v konečném důsledku surovina pro pečivo, jako rohlíky a chleba, určené ke konzumaci... Je to jakýsi koloběh různými cestami v přírodě. Když jíme slepičí polévku, uvědomuju si, že jím tím pádem i žížaly a červi - které ta slepička za svého života sezobala, pohřbila je v sobě, něco z těch červů se ji usadilo jako svalovina, něco ta slepička vykadila....potom tu slepici sníme my, a vykadíme se my, ....ale jde to pořád dál a dál...Věci jsou pořád v pohybu. Já bych to nazval jako teorii neurčitosti.

Zejména ta moje idea, že jdeme-li na záchod, pokaždé tam pohřbíváme nějaký zlomek sebe sama, je velmi geniální a velmi tragická. A skutečnost, že si převážná většina lidstva něco takového odmítá připustit, nebo v tom vidí nějakou blbost či nepodstatnost, činí pozici toho malého zbytku, ke kterému patřím, ještě dvojnásob tragickou.

Velkou tragédií lidského...Všichni zaměstnavatelé přece výpis nevyžadují. A navíc v něm lze tresty po nějakém čase nechat zahladit. Nicméně ano, záznam v trestním rejstříku, obecně vzato, žádnou výhodou není.

Velkou tragédií lidského života je asi mít trestní rejstřík. To je snad ještě horší, než mít vážnou nemoc, nebo být mrzák. S flastrem na krku nikde práci člověk nesežene, lidé se na něj dívají zkrz prsty, okolí ho odmítá pro jeho špatnou pověst, zavrhne ho rodina, přátelé, děti atd. Alespoň ve většině případů. A nemusí se jednat přímo o vraha, ono stačí v krámě ukrást sušenku a když vás při tom někdo chytí.