trauma z umrtí psa

To píše Rakato. Nepotřebný, zbytečný, nechtěný, vše negující a vždy v depresi a nihilismu.

Kdyby chodil pomalu, tak se mu to nestalo. Já jsem nikdy žádné zvíře ani jiného živého tvora ve své blízkosti neměl. Zapomínal bych mu dávat napít a najíst. Takže by brzo chcípnul. Jednou jsem měl v pronajatém bytě kytku. Všiml jsem si jí až tehdy, když jsem po několika letech ten byt vracel a bytná se divila, proč ta kytka uschla. Já jsem řekl, že jsem si ji nikdy nevšiml. A byla to pravda.

Tady je opravdu vidět, že jste žádné zvíře neměl..Takže si za to mohl sám, protože nechodil pomalu?To jako vážně?To je jako kdybych ptákům zalepila křídla,aby si náhodou při letu neublížili.

Já vás úplně chápu. Plácám se v tom, ale už jsem rozhodnutá, žádného dalšího pejska nepořídit. Taky je s námi doma. Máme ho v urničce a tak mám alespoň trochu útěchu, že je stále s námi. Znovu bych už ztrátu milovaného člena rodiny nedala.

Jdi s tou reklamou do zádele

To jsou žvásty bobka, co nikdy neměl psal. Za prvé já si nic nekompenzuji. Potřebuju parťáka na vycházky do přírody a lidi nemají čas, když já chci jít se projít. Pes chce jít vždycky a je vždycky nadšený. A s kočkami a potkany se to nedá srovnávat. Jsi nevzdělaný hňup. Pes má v mozku více než dvojnásobek neuronů než kočka. Možná že můj pes má vyšší I než ty, bobku. Podle tvého psaní to tak vypadá. :-)

Mě odešli postupně dva psi. První se dožil 9 let, druhý se dožil skoro 12 let. Ale zatímco prvního psa jsem dokázal zavézt k veterináři v dobrém stavu, kdy ještě netrpěl a dokonce to veterinář rozmlouval, ale já věděl, že to tam musí být, že by se jeho nemoc zhoršovala. U druhého pejska to šlo rychle a bohužel mi umíral 5 dní. To bylo tak náročné na psychiku, že jsem z toho dostal srdeční arytmii. Takže rozumím tomu, když někdo říká, že ho bolí srdce ze ztráty psa. Ono to někdy skutečně přejde až do fyzické roviny. Jenže jsem tomu mohlo předejít. Neměl jsem poslouchat veterináře a i druhého psa nechat uspat čím jak nejdříve. Prodlužovat život psovi o pár dní s tím, že ty dny budu pozorovat, jak zvrací, nejí, nepije a když vypije vodu, tak zvrací, nakonec s sebou škube v křečích - to je něco tak stresujícího, že jsem rozhodnut v případě třetího psa tomu předejít. Jak jsem to udělal u toho prvního. Hned ho dát uspat. Můj třetí pes je zatím mladý, nemá ještě ani čtyři roky, ale pokud ho přežiju, tak ho nechám uspat hned. Je to strašně těžké. Stojí to moc sil nechat uspat, ale druhá varianta - dívat se na umírání je ještě horší a o dost horší. A proto jsem zastáncem eutanázie i u lidí.

To je mi moc líto. U nás to trvalo od odpoledne do druhého rána. Nechali si ho přes noc na veterině v kyslíkové komoře. Strašně jsem se o něj bála, ale nepřipouštěla jsem si, že by nám mohl umřít. Vždyť ještě před pár hodinami byl v pořádku. Věřila jsem v léčbu. Jen ho potřebovali dostat do stavu, aby mohl podstoupit všechna potřebná vyšetření.A ráno nám oznamili, že mu defakto selhává organismus. Loučili jsme se s ním dvě hodiny venku. Nechtěla jsem jim ho dát zpět, ale už zase strašně špatně dýchal, tulil se ke mně a věřil mi, když jsem mu slibovala, že už půjde s námi domů. Strašně se bál cizích lidí a já noc probrečela, protože jsem věděla, že tam trpí bez nás. I přesto jak mu bylo, byl šťastný že nás zase vidí. A tohle všechno se mi stále vrací. Den, kdy jsme museli rozhodnout o jeho životě. Držela jsem ho v náručí, stále mu opakovala, že už je u nás a půjde s námi domů. Teď si stále říkám, proč jsem tam s ním nebyla dýl? Rozloučila jsem se dostatečně? Nemohla jsem si ho vzít ještě na pár hodin domů? Pak mi dojde, že už neměl sílu a proto jsme šli dovnitř. Také se mi honí hlavou že kdyby zemřel doma, v klidu, ve spánku... Bolelo by to míň? Nebolelo, já vím. Ale neobviňovala bych se, že jsem ho nechala zabít. Vím a každý mi říká, že teď už ho nic nebolí a že jsme udělali správně. Ale hlava to nechce pochopit.. Vy jste s ním trpěl dlouhých pět dní. To bych zkolabovala taky. Ještě teď nemůžu dýchat, když brečím. Srdce se mi svírá. Nikdy bych si nemyslela, že to člověka takhle semele. Obdivuju vás, že jste měl odvahu pořídit si dalšího psa. První dny, když jsem viděla pejskaře mi proletělo hlavou, jak mu bude, až mu taky zemře?V inzerátech hledám pouze jeho. Nevím, zda bych do toho šla znova, kdybych ho našla. Nevím, zda bych ho jen nesrovnávala. Každý pejsek je jiný a já bych byla třeba zklamaná. On byl jako moje dítě. Byt je najednou prázdný, nikdo vás nevítá, neleží mi v klíně, nechodí zamnou. Měla jsem ho na každém kroku i v koupelně byl dřív než já. Nevyštěkává si pozornost, nenosí mi hračky, abych si s ním hrála. A tak prostě nevím. Mám počkat, až to přebolí, i když mám pocit, že to nikdy neskončí. Nebo si pořídit nového pejska. Pomůže to, nebo si to musím nejdřív v sobě uzavřít? Držím se před dětmi, syn to ze začátku špatně nesl. Ale o samotě jsem jedno slzavé údolí. Usnu až vyčerpáním, vstávám se slzami. Je mi jedno, kdo si co myslí. Nestydím se za slzy. Ten kdo nemiloval psa a pes nemiloval jeho, to stejně nepochopí.