Reklama

Trestani dospelych deti

Rob (So, 6. 5. 2006 - 07:05)

Jarko, tak nějak mi to nedá a napíši několik poznámek. Jen tak na okraj, byl jsem učitelem 10 let a učil jsem vojáky základní služby. To co znají problematiku, tak ví, co to v praxi obnášelo.
Váš příklad je doslova učebnicový. Za prvé, je určitým mýtem mezi lidmi, že přistupují ke všem dětem stejně. Většinou, když se jde do hloubky problému, tak se zjistí, že tam (byť pro někoho drobné) rozdíly byly. To vím z příkladu rodiny mé manželky, kde tchyně řešila se švagrem stejné problémy a lamentovala, že k oběma dětem přistupovala stejně. Bohužel ne. Ale to by bylo na samostatnou diskuzi.
Za další si myslím, že zde hraje velkou roli genetika, každý člověk je jiný a právě zcela rozdílní sourozenci z homogenního prostředí to jednoznačně dokazují. Zase to doložím příkladem z mého života. (Mám již nějaký věk a tak hlavně čerpám zkušenosti z pozorování kolem sebe, dle mě je to nejlepší škola). Moje matka pochází ze 4 sourozenců (2 měli jiné matky), všichni 4 byli mláceni jako žito. Ze dvou vyrostli slušní lidé, se slušnými rodinami, ze dvou jsou alkoholici a i v jejich rodinách jsou jenom problémy a problémy. To je pro mě jednoznačný důkaz, jak je bití velmi diskutabilní prostředek.
K otázce Vašeho vnuka si také myslím, že by ho bití nezměnilo, možná trochu usměrnilo, možná by případný strach z fyzického trestu zabránil aspoň něčemu. Trošku se divím tomu, že rodiče nezašli za odborníky sami, aby si předběžně nechali udělat rozbor a doporučení, a za druhé, dokud není plnoletý tak pořád určité možnosti jsou. Když dcera začala v pubertě vyvádět, tak jsem si s ní pohovořil v duchu, že první a základní podmínka je dodržování určitých pravidel, o kterých dejme tomu můžeme diskutovat. Pokud by elementárně tato pravidla porušovala, tak jsem jí řekl, že klidně půjdu za právníkem a nechám si poradit, jak se jí v plnoletosti zbavit (byť by mě to hrozně mrzelo), protože si jedním shnilým jablkem nenechám zkazit celou bednu. A když mě zkoušela vyhrožovat, tak jsem jí řekl, že klidně opustím zaměstnání, a budu se jí věnovat 24 hodin denně - ze školy se mnou domů atd. Ale v tomto případě ať počítá, že se to na životní úrovni projeví - a hlavně její. No bylo by to na dlouho, již tak jsem se rozepsal.

Jarka (So, 6. 5. 2006 - 06:05)

Milý pane Tomáši,

ráda vám odpovím, i když jsem se o té hlavní příčině, proč jsem si otevřela tuhle diskusi, nechtěla původně zmiňovat. Možná ale, že odpověď Vám i ostatním ještě trochu víc osvětlí mé předchozí úvahy. Ano, máte pravdu, mé děti již též mají své rodiny - dcera má jedenáctiletou holku, je bezvadná, šikovná, pilná, ochotná, opravdu radost a nikdy s ní nebyly žádné problémy. Tak jen doufám, že to tak nějak vydrží i přes pubertu. Syn má dva kluky. Ten starší je ve druhém ročníku na vysoké škole, studuje výborně, dokonce teď prošel nějakými testy a na podzim pojede na dva semetry studovat do Spojených států. Je pečlivý, slušný, pomáhá doma, je prima. Zato ten mladší, to je velký problém a hlavně kvůli němu jsem vlastně tady, nejen kvůli své profesi. Je na gymnáziu, teď psal maturitní písemky, ale kdoví, jak celá jeho maturita dopadne, protože písemky jsou špatné. Prospěch má děsný, nějaké neomluvné hodiny, teď se zřejmě chytil nějaké party, chodí domů tak kolem jedné druhé v noci, říkala snacha, že ráno často vypadá, jako by byl předtím opilý. Kouří, onehdy vytrousil u věšáku cigarety. Snacha i syn se snaží s ním diskutovat, syn s ním mockrát hovořil jako chlap s chlapem, vnuk třeba i něco slíbí, ale nikdy nic nedodrží. A když už ho debaty s rodiči přestanou bavit, jednoduše se drze zvedne, práskne dveřma a beze slova odejde z bytu. Doma nepomůže vůbec s ničím, hlavně aby dostal najíst, to je jeho jediná starost o domácnost, jeho věci, to je hromada na zemi, oblečení, knížky, sešity, jídlo, všechno v jednom a když mu rodiče cokoliv říkají, jen se uchechtává. Podotýkám, že kluci ani jeden nedostali v životě ani facku, rodiče na ně nikdy nekřičeli, neponižovali je, jednali s nimi vždycky jak s partnery - úměrně dle věku samozřejmě. Vedli je oba k pořádku, k tomu, aby pomáhali doma, aby se slušně chovali. Syn už několikrát mluvil i o pádnějších argumentech, co se týče toho mladšího, ale snacha je zásadně proti tělesným trestům - jenže teď už je z toho nešťastná, pořád brečí, nespí... Nikdy jsem svým dětem do výchovy nemluvila, jen když se zeptali. Onehdy jsme se synem a snachou řešili jejich dotaz, jestli nevidím, že by někde u toho mladšího udělali nějakou chybu. Nic jsme nenašli, ani já, přistupovali k oběma klukům stejně otevřně, zázemí mají kluci doma znamenité, ani jsme nedošli na to, že by ten mladší mohl mít v sobě nějaký mindrák, blok, se kterým by se takto vyrovnával. Opravdu ale nemá proč, vždycky mohli se vším za rodiči otevřeně přijít a jak syn, tak i snacha vždycky všechno s nimi probrali. Nemůžu tu tvrdit, že by nějaký tělesný trest u toho mladšího pomohl, nemám pro to srovnání - jak říkám, kluci nedostali nikdy ani facku. Ale na druhé straně ten mladší je přímo učebnicovou ukázkou toho, jak ona otevřená, partnerská výchova nemá výsledky. Co nemá výsledky, končí v tomto případě absolutně katastrofálním krachem. Máme o toho mladšího samozřejmě strach, vidíme, jak se řítí do maléru a nejde s tím nic dělat. Říkala jsem onehdy synovi, že to je už patologická situace, že to je nad síly rodičů, že už se neobejdou bez odborné pomoci, že by měli kluka vzít k nějakému psychologovi nebo do nějaké poradny. Ale jak ho tam dostat - když s něčím nesouhlasí, tak se sebere a uteče, jak jsem už psala. Násilím to není možné a jak mu padne brzy osmnáct, tak už bez jeho souhlasu je to vyloučeno naprosto. Vidíte, stejná výchovná metoda, stejné rodinné prostředí, a tak rozdílné výsledky! Proto mi tady tolik vadí ty některé černobílé názory. Copak o to, hlásat písemně nějaké ideje, a nebo je zastávat, když mají rodiče to štěstí, že nemají doma problémové dítě, to je jedna věc. Ale řešit pak takovýto problém v reálu, to je něco jiného než hájit teorie. Pane Tomáši, vy k těm černobílým nepatříte, z toho, co píšete, je zřejmé, že jste inteligentní a dobrý rodič. Trochu jsem se rozepsala, ale to jen abych vám odpověděla. A velice by mě zajímal Váš názor, jak byste Vy řešil tuhle situaci. Jak říkám, na mladšího vnuka neplatí vůbec nic, já mám dojem, že mu pomůže jedině, až ho život pořádně skřípne. A jistě uznáte, že to pak bude mnohem horší a bude to mít dalekosáhlejší následky, než nějaký rodičovský nářez v pravou chvíli.
Těším se na Vaši odpověď a mějte se moc hezky, hodně radosti s rodinou. A užijte si teď volných dnů, to ostatně vy všichni.

Jana (Pá, 5. 5. 2006 - 10:05)

I o tom se občas bavíme. I když mně některé jejich připomínky a soudy připadají hodně rozumné, přece jenom jejich zhodnocení situace není vždy objektivní. Promítají se často do nich jejich přání, jejich touha po nekontrolované volnosti,neumí ještě předvídat.

Alenka (Pá, 5. 5. 2006 - 08:05)

Jani to mi dava otazku, proc se jich nezeptat dnes? Nebo se zeptat co vylepsit?
Mozna, ze deti nikdy mit nebudou, nebo se toho my nemusime dozit! I kdyz doufam jen v to nejlepsi.

Jana (Čt, 4. 5. 2006 - 22:05)

Mám 2 kluky( 16,5 a 15 let).Poznání, jaký jsem rodič na mě teprve čeká.

Alenko (Čt, 4. 5. 2006 - 18:05)

Mas nejake deti?

Jana (Čt, 4. 5. 2006 - 08:05)

Člověk se vlastně nikdy úplně nedoví,jaký byl rodič,ani jestli vedl děti dobře nebo špatně.A po celý život se tím,i svými dětmi, trápíte.Ale když vaše děti mají děti a vy sledujete, jak si počínají, část odpovědi naleznete.
R. FULGHUM

Tomáš (Čt, 4. 5. 2006 - 01:05)

Paní Jarko.
Dovolíte jednu otázku? Vzhledem k věku Vašich dětí by se dalo předpokládat, že už mají založené vlastní rodiny a mají vlastní děti. Pokud ano, navazují jejich výchovné metody na Vaše, nebo "na to jdou" jinak, než Vy? Odpovídat samozřejmě nemusíte, ale kdyby se Vám chtělo - budu docela rád.
Díky.

x (Čt, 4. 5. 2006 - 01:05)

no jo s tim fackovanim neumite prestat a urcite je to nase vycvicena kultura.
Ja muzu rici, ze me deti byly celkem dobre, nikdy jsem na ne nesahla a ani jsem nemusela, jelikoz nikdy nedelaly vetsi potize, a ted vyrostli v mlade lidi a jsou nesmirne uspesny vsechnym smerem.

Proste jsem se snazila byt dobrym rodicem a Tomasovi take gratuluji a skoda, ze jeho rodicovsky uspech mu neuznavate.

Jarka (Čt, 4. 5. 2006 - 00:05)

Dobrý večer, napřed pro "xx": jenom potvrzujete, co jsem napsala, že ve většině případů je tu každý raz dva s jiným názorem hotový. A nečetla jste můj příspěvek pořádně. Učila jsem dlouho a ještě teď mám pár hodin. Nemůžu se sama sebe hodnotit, ale mnozí žáci se ke mně hlásí pořád.A rádi. Kdybych neučila a neměla děti ráda, tak té práce dávno nechám, to mi věřte, protože jak s pochopením a se znalostí psala Era, to ohodnocení kantorů je opravdu ostudné a obecně nejsem sama, kdo je stále více tímto státem přesvědčován, že vzdělanost a kultura nejsou podstatné hodnoty pro život. A taky jste nespávně pochopila, že navrhuji tělesné tresty, psala jsem, že je nepovažuju za samospasitelné a rozhodně taky nesouhlasím, když někdo řeže děti hlava nehlava za každou blbinku. Jitka se vrací správně k podstatě téhle rubriky; taky jsem psala, že se nadá zevšeobecňovat, máte dítě, které v životě nedostalo a žádné hodnoty neuznává, domluvám se směje, a na druhou stranu samozřejmě ani neustále nářezy slušného člověka nevychovají. Jak píše paní Jitka, o tomhle asi ta rubrika měla původně být. Mám syna a dceru, už je jim přes čtyřicet, sem tam ode mne oba dostali, když už to přerostlo míru, a ani děti, ani já nemáme pocit, že bychom byli nějací vyvrhelové. Někdy pomůže debata, a když už i ta selže, tak pak je asi pádná ruka přesvědčivější. Tak se mějte pěkně, přála bych všem rodičům i dětem, aby to bylo tak ideální, jak tu mnozí píšete - stačí podebatovat, dítě se zastydí, uzná všechno a je to.

Tomáš (St, 3. 5. 2006 - 23:05)

Jano, s tím zobecňováním samozřejmě souhlasím. Ale těch příkladů by bylo podstatně víc, a já zas nejsem takový psavec.
Štěstí, okolí, kamarádi ... No jasně. A jaké štěstí? Takové to náhodné co padá s nebe. To se urcitě v životě může hodit. ale že by hrálo nějakou rozhodující roli při výchově - tak o tom silně pochybuju. Okolí, kamarádi - ale to je přeci svým způsobem součást "kulis", ve kterých se dítě v tom mladším období pohybuje. A tohle přeci ti rodiče ovlivnit mohou. Ve dvanácti letech už samozřejmě ne, ale to už by stejně bylo pozdě. Škola, to může být třeba problém. Opět mohou rodiče zasáhnout, pokud je třeba. Není to "zadarmo", někdy z toho může být velmi ostrý konflikt, ale jde to.
No prostě ať dělám co dělám, nějak se z té rodičovské zodpovědnosti vyvlíknout neumím. Nějak bych to pořadí viděl jinak: rodina, pak okolí, pak dlouho nic a nakonec trchu toho štěstí.
A nějaké "zásluhy" bych si opravdu nedovolil přivlastňovat, tohle slovo mi sem moc nesedí. V žádném případě se nepovažuju za dokonalého rodiče, chyb mám za sebou spoustu a před sebou určitě taky. Ale i ty se dají často "výchovně" použít. Třeba už jenom uznání vlastní chyby před dětmi, nebo obyčejná omluva dokáže víc, než prosazování názoru, že táta má vždycky pravdu a "nebudeme o tom diskutovat".
Mějte se všichni ...

x (St, 3. 5. 2006 - 21:05)

to pekne padlo vedle.. jelikoz rodina ma nejdulezitejsi vliv.
Facky neuci, jenom okamzite zamlcuji a davaj trapas nejen postizenemu tak i tomu druhemu

Jana (St, 3. 5. 2006 - 19:05)

Každé dítě je originál, nedá se zobecňovat. Prostě jste měl štěstí... Nevychovávají jen rodiče, ale i okolí dítěte, kamarádi.Nemyslete si, že je to jen vaše zásluha.I když otevřená a častá komunikace s dítětem je moc důležitá.

Alenka (St, 3. 5. 2006 - 08:05)

Tomasi ty mas specialni styl tak vse dobre napsat a vysvetlit. Ja ti skoro zavidim.

Tomáš (St, 3. 5. 2006 - 00:05)

Paní učitelko Jarko, dík za určitě zajímavý příspěvek. Ten nárůst agresivity dětí, dětské kriminality a samozřejmě i jiné je těžko přehlédnutelný. Ale nějak mi uniká jeden detail: jsou to ty děti, které tento stav zapříčinily (pak tedy dejme tomu trest), anebo je důsledkem něčeho jiného - třeba nezájem rodičů (a pak tedy dejme tomu CO?).
Víte, pořád si ještě pamatuju poněkud nevraživé pohledy rodičů mé ženy, když jsem jim dávno tomu dal najevo, že moje děti prostě nikdo bít nebude. To v rodině švagrové, tam to bylo "správně" - škoda rány, která padne vedle. Pár let uteklo a všechno je jinak. Neteř říká fuj, když slyší slovo škola, po nocích utíká z domu, facka střídá facku a stejně to k ničemu nevede. No a my jsme mezi tím se synem diskutovali o všem možném, facky se nekonaly. Teď už je pár let na 8-letém gymnáziu, škola ho baví a problémy nejsou. Podotýkám, že startovací pozice při nástupu do školy byly v podstatě shodné, neteř se v té době jevila jako velice bystrá a nadaná. Jediný rozdíl je ve vzdělání rodičú, a to, že tatínek poslední dobou nasává trochu víc (čímž nemyslím sebe :-) ).
Tak kde se stala chyba? A je moje argumentace skutečná, nebo jen pseudo? A je či není prvoplánová, jednobarevná, plakátová?

xx (Út, 2. 5. 2006 - 20:05)

Jsem rada, ze ta kantorka uz neuci, jelikoz na to nemela.
Legrace je ta, ze uz za rimskych dobach jsou dokumenty, kde se psalo jak mladez je nevychovana a drza. Proste ani ted se to nemeni.
Legrace neni, ze osaba v dulezite posici navrhuje telestne trestani

Jitka (Út, 2. 5. 2006 - 13:05)

Pani Jarko, dekuji Vam za podporu. ¨
Jednou jsem mela tu cest ucit (sama jsem jeste studentka), vzala jsem uceni v jednom pripravnem kurzu k prijimackam na stredni skoly. Bylo to strasne - nikdy vic. A to je pravda, ze vetsina z tech deti tam byla z vlastni vule, presto delaly vylomeniny. Jak to musi vypadat v normalni tride...radsi ani nechci domyslet.

Jitka (Út, 2. 5. 2006 - 13:05)

Mozna jsi necetl(a) vsechny prispevky, zpocatku se tu povidalo o velkych trestech, sem tam nejaky ten prispevek o tom take je, ale pak se tu rozjela diskuse o vychove vubec a o tom, jestli je spravne vubec fyzicke nasili na deti pouzivat a mluvilo se tu o tom obecne. Dost lidi tu odsuzovalo uplne cokoli a proto tu uz asi zbytecne pisu svoje prispevky, protoze stale nejsou pochopeny.

Era (Út, 2. 5. 2006 - 13:05)

Jarko, chápu vás. Sama jsem totiž ve škole několikrát byla:-) Jednou jsem zašla cosi domluvit za učitelkou syna a to o velké přestávce. Musely jsme na sebe křičet, nevěděla jsem, jestli jsem v pavilonu opic nebo ve válce. A to se jedná o docela útulnou školičku v malém městě. A pak taky chodím na rodičáky. Již jsem pochopila, že učitel není od toho, aby učil, ale od toho, aby odříkal látku za současné snahy o udržení pozornosti. Na víc mu nezbudou síly. Vůbec se nedivím, že se za takových podmínek v člověku probudí to nejhorší a má chuť někoho zfackovat. Nedocenění kantorů? To není nedomyšlené nedopatření nebo neřešitelný problém, nýbrž záměr. Společnost totiž nestojí o výchovu myslících jedinců, ale o výrobu kanonenfutteru schopného co nejvyšších výkonů a co největší spotřeby. V rodině by se v tomto směru nahlídnout a působit dalo,jen když by dnešní rodina nebyla rozpadlá na několikero kusů štvané zvěře. Ale to jsem odbočila. Chápu rodiče, kterým ujedou nervy a potomkovi jednu ubalí. Ale lidi, kteří si z pravidelného bití udělali výchovný prostředek, by se asi fakt měli léčit, to už normální není.

Zdena Petrovi (Út, 2. 5. 2006 - 09:05)

Opravdu geniální příspěvěk! A věcný!

Reklama

Přidat komentář