Trestání kluků

no podla toho kolko mas rokov klacanie na predmetoch nedavam to mi pride krute ale ak by si teda chcela nemam problem prosimta ak by nevadilo tak napis telefóne cislo a dohodneme sa

Milý Michal
Ja by som tiež potrebovala dostať výprask na holú a medzi nohami za lenivosť, za neposlušnosť a aj za občasné odvravanie. A klačanie na niečom.
Keby som bola vaša dcéra koľko by ste mi udeli rán.

To aj ja, ale ja som ešte predtým dostal aj dostávam bitku.

To bych udělá po každým prohranym, finále Česke reprezentace hokeje proti Finum nebo když z německem.

Kolik ti je? Libore

jo to jsme jako dorostenci někdy v roce 2000 dělali taky, tým co prohrál, musel vybrat nejslabšího hráče a ten musel pro faninky udělat kolečko kolem fotbalového hřiště úplně nahý .

Odpovídám sice už na starší příspěvek, ale myslím si, že by to tady mělo zaznít a je to víceméně pro všechny. Především pro ty, kteří nad nějakou brutalitou v souvislosti s dětmi uvažují.
To je dobře, že nechceš své děti mlátit. Ale přitom tušíš, že něco bys udělat měl nebo měla. To je taky pravda. Děti se totiž nemlátí. Skoro všechny zde popisované způsoby trestání patří někam do sadomaso rubriky, přestože jsou zde v kategorii rodina a děti. Děti máme rádi a ony mají rády nás. Trestat je tedy můžeme milujícím způsobem, aby i při tom trestání naši lásku cítily. Dítě není náš nepřítel nebo vrah, není zlé, zlobí, protože je dítě. Zlobí častečně z neznalosti, částečně proto, že nedokáže odolat svým pohnutkám. A pak třeba taky proto, že ho k tomu něčím ponoukáme, nebo mu třeba taky nic jiného nezbývá. Ať už je to jakkoli, dítě trestáme tak, abychom mu neubližovali. Ani psychicky, ani fyzicky. Musíme mu rozumět, tedy mu i naslouchat, mít o něj zájem a být k němu spravedliví. Teprve pak ho můžeme potrestat i fyzicky. Ovšem tak, abychom nepřekračovali práh bolesti. Například plácnutí bolí dvěmi způsoby. V okamžiku dopadu velmi kratince ale hodně zabolí, bolest však v následujícím okamžiku ihned zase hodně klesne a pak už jen dobolívá. Ani ten kratičký okamžik při dopadu plácnutí NESMÍ překročit práh bolesti!!! Dítě už ho vnímá jako úraz. Zažívá je běžně, třeba když spadne, do něčeho se bouchne, nebo se třeba píchne špendlíkem. V okamžiku bolesti nad prahem už nad ní nemáme kontrolu, nevíme jak je doopravdy veliká, aktivují se "samočinné" obranné systémy jak se z ní dostat. Teprve až klesne na tu míru že ji zvládáme můžeme vědomně jednat a řešit co dál. Dítě takovou kratinkou bolest často zvládne i bez pláče, ale hodnotí ji jako něco nepatřičného.
Pokud ho bijete hodně, s každým plácnutím ho dostáváte do kratičkého stavu který neovládá, nepamatuje si ho, vnímá ho jako ublížení, je to ublížení, a taky mu dáváte najevo, že mu nerozumíte, protože dítě žije v přesvědčení, často správném, že ani nevíte jak ho to bolí. Nevěří, že byste mu takovou bolest působili vědomně. Dítě se nebije hodně proto, aby si něco zapamatovalo jednou pro vždy, stejně jako určitě nespolykáte celé balení pilulek, abyste se vyléčili hned a napořád. Takto to nefunguje.
Dítě můžete bít jen tak, aby to mohlo vnímat a vůbec není potřeba držet se horní hranice. Vůbec není potřeba, aby přitom plakalo. V tuto chvíli už často pláče i z jiných důvodů. Obecně pokud pláče, není schopno přijímat trest. Pokud ho do něj v tu chvíli "natlačíte", možná tím upokojíte sebe, ale pro dítě jste nic dobrého nevykonali.
Takže - prohřešek se napřed musí vyjasnit. Aby obě strany věděly co a proč se stalo. Teprve pak se rozhodne, jestli je to na trest. Na ten však musí být obě strany připraveny. Rodič uklidněn natolik, aby jednal přiměřeně, dítě by mělo být uklidněné natolik aby neplakalo a bylo schopno trest podstoupit. Během tohoto uklidňování může rodič vyjádřit své emoce a vyslovit nějaké kázání, pokud je třeba. Tato chvíle může trvat jen pár sekund, ale i mnoho minut, podle povahy situace. Pokud trvá déle, dítě už se může na trest připravovat nebo čekat. Stát v koutě, svlékat kalhoty, vybírat vařečku, atd. Vařečky, pásky, či jiné nástroje nepoužíváme pro zvýšení bolesti ale jako symboliku! Pokud dítě při připravě na trest spolupracuje, jednáme s ním vlídně. Je přece naše, máme ho rádi a ono nás taky. Samotný trest po té už by měl probíhat v klidu. Klidně na holou, pro děti je to tak lepší a rodič vidí, co mu způsobuje. Žádné modřiny či jelita! Zadeček může během plácání pomalu červenat. To je všechno, nic víc není třeba. A to nemusí vždycky, spousta dětských provinění přece není tak závažná. Není přece naším cílem, aby dítě bylo poslušné ze strachu před bolestí. Chceme z něj vychovat dobrého člověka. Naplácáním mu v tom jenom pomáháme, mažeme jeho provinění a usmiřujeme se s ním. Je to druh komunikace. Toto je pro spoustu rodičů nepředstavitelné, ale přesně takto by to mělo fungovat. Dítě je přesně pro tuto situaci vybavené a očekává, že s ním takto budete jednat. Případné stydění (v rodině) jim jen prospívá, není třeba chodit někam za dveře, klidně ať ho ostatní vidí a klidně pak může zůstat s holým zadečkem, ať už na hanbě, nebo jen tak. O to méně ho můžete bít. Obecně tresty pro děti by měly být pestré a hravé. Ovšem před známými či kamarády to moc vhodné není. Záleží na věku a situaci. Nejhorší je to před těmi, kteří ho znají "napůl". Cizí nevadí, nejlepší kamarádi a přátelé často taky ne.
Děti "utíkající z hanby", abych se vrátil k původnímu příspěvku, s vámi takto fyzicky komunikují a očekávají adekvátní reakci z vaší strany, taktéž fyzickou. Že jim v útěku zabráníte, vrátíte je, nebo jim na ten zadeček opravdu plácnete. Pokud to uděláte správně, nejen že jim nijak neublížíte, ale váš vztah se tím ještě více upevní. Děti čekají, že je "přeperete". Ale s láskou. Splníte jim přání a zároveň to bude fungovat. Příroda nás takto vybavila. Jen tomu porozumět.

No, víte, ono to naplácání má výchovný efekt a funguje nejvíc hlavně u malých dětí. Myslím si, že třeba čtyřletému dítěti už tedy lze naplácat, tedy tak, jak píšete slabě, ale klidně vařečkou na holý zadeček. Ale nemůžeme u něj čekat velkou spolupráci – že se svleče kvůli výprasku a nastaví zadeček. Takový klučík se ještě sám nedovede moc oblékat, ani na požádání svlékat. Taky asi nejenže bude brečet, ale bude řvát, i když to bolestivé nebude. Strachem, který bude z naplácání mít. U těchto malých dětí to také nelze moc protahovat, velké kázání by stejně nechápali, takže mu říct provedl jsi to a to, budeš bit, stáhnout mu kalhoty, nebo mu je svléknout, rovnou si ho položit přes klín a naplácat mu na obnažený zadeček, klidně i tou vařečkou, až ho tedy bude mít trochu červený. A pak ho případně tedy i nechat takto chvíli pobíhat, nebo stát na hanbě, pokud to zvládne, stát v koutě. Podle mě spolupracovat a přijímat trest v klidu může dítě tak od pěti, šesti let, záleží na zralosti. Ale trochu plakat nebo naříkat bude asi trestané dítě vždy, ono by to asi nebylo normální, kdyby při naplácání neprojevilo žádné emoce. Po výprasku ho můžeme klidně obejmout, přitisknout k sobě, aby vědělo, že ho máme rádi a že je mu už odpuštěno. To samozřejmě platí i u těch malých dětí, tam tedy obzvlášť. Takto bych tedy vychovával tak do osmi let. Pak už by měl být tělesný trest jenom vyjímečný, ale pokud už, tak už pořádný výprask – týká se hlavně chlapců. Nebudete asi souhlasit, ale podle vás jsou děti andělské bytosti, neschopné někomu ublížit, nebo něco špatného provést. Bohužel nejsou. Co třeba šikanování? Začne to jeden, dva, přidají se ostatní. Bohužel to tak bývá, už po desítky let. Takový kluk, který jinému dítěti způsobí velkou fyzickou bolest, zraní ho a podobně, musí dostat výprask, který ho bude hodně bolet, aby viděl, jaké to je. Zrovna tak je namístě pořádný výprask, pokud takový kluk drze lže rodičům, něco ukradne, nebo dokonce napadne rodiče, nebo sourozence. Nedávno proběhl médii případ, kdy devítiletý kluk svému kamarádovi povolil brzdy na kole a to jen proto, že mu nechtěl půjčit pistolku. Ten chlapec se na tom kole vážně zranil a léčil se dlouho v nemocnici. Ten jeho kamarád, který to udělal, dobře věděl, co dělá, možná mu přál i smrt…Doma prý dostal od rodičů pořádná výprask. Určitě to bylo správné. Samozřejmě to s ním taky určitě probrali, ale ten výprask určitě byl namístě. Takovéto kluky, v tom věku do osmi do dvanácti let bych tedy za ty velké prohřešky seřezal řemenem na holý zadek. Ne už před někým, ani žádné stání na hanbě. Ale naložit mu, kolik unese. Na místě by pak třeba bylo, aby se musel jít do rodiny spolužáka, kterému ublížil omluvit a tam pak ukázat svůj holý, potrestaný zadek. Starší děti bych už výpraskem netrestal, tam už to nemá smysl. A pokud tedy rodiče selžou, špatně dítě vychovají a třináctiletý kluk je už prakticky zločinec, tak už je pak na místě výchovný ústav.

Čtyřletý kluk už zvládne věcí :-) Samozřejmě že spolupráce bude úměrná věku a schopnostem, to už snad každý rodič ví, co jeho dítě zvládá a co ne, snažil jsem se to napsat tak nějak komplexně ať ten příspěvek není neúměrně dlouhý. Je úplně jedno, jestli si sundá kalhoty samo, nebo mu je sundá rodič a ono jen v klidu postojí, nechá se, nebude utíkat, to je taky spolupráce. Řvát nebude, proč by mělo, nemá se čeho bát. Pokud k němu rodiče přistupují přiměřeně, dobře ví, že to vydrží. Děti jsou dost šikovné na to, aby si už dopředu s rodičem vykomunikovaly jak moc to bude. Pokud neprovede něco vyjímečně zlého a rodič nebude vytočený do aleluja, bude v pohodě i dítko. No, v pohodě - bude cítit směs pocitů - vědomí, že teď se musí rodičům vydat a otevřít, trošku stud, trošku strach a napjaté očekávání, co se asi bude dít. To otevření se a odevzdání je nejdůležitější, bolest je jenom koření, se kterým se nesmí plýtvat, ale dávkovat ho přiměřeně, jako do polévky. Trest dítě pokořuje, ale zároveň ho zbavuje nadměrné duševní zátěže, kterou si na sebe naložilo. Děti totiž chtějí dvě věci najednou. Být co nejdříve velké, všechno znát a mít všechno dovoleno, zároveň však touží žít bezstarostný dětský život, být zcela uvolněné, otevřené, mazlit se. Tyto dvě věci se však vzájemně vylučují. S dosaženou mocí roste i odpovědnost, a tu ony ještě nemají, nechtějí, a když si ji na sebe vezmou, je to pro ně velká zátěž. Je to základní princip dětského zlobení - vezme na sebe něco co nemá dovoleno nebo na to nestačí a tato odpovědnost na něm leží dokud to tzv. "nepraskne". Trestem je ponížíte, tuto moc mu odejmete, a ono bude moci zase žít volně a bezstarostně jako předtím. Pritom ono samo ji nevrátilo, to rodič mu ji vzal. Ponížení je velmi důležité pro jeho citovou stránku, protože mu umožňuje vrátit se na svou dětskou pozici, na kterou stačí a ze které uteklo. Kdyby se tam mělo vrátit ono samo, dobrovolně, samo za sebe, projevilo by tím svoji slabost, což je v přímém rozporu s dětskou snahou vypadat co největší. Dítě je pak za takový trest přímo vděčné, protože jste pro něj udělali něco, co ono samo by se již neodvážilo. Navíc tím že ho rodič potrestá, odejme z něj odpovědnost za jeho vinu a případné důsledky vyřeší za něj, nebo dítěti poradí či přímo nařídí jak situaci napravit. Každopádně dítě už není bezmocné a v problému samo, jasně ví co dělat a jak z toho ven. Dítě je upokojené, protože je navráceno do pozice ve které se cítí dobře a rodič je upokojen taky, protože dítě potrestal a problém vyřešil. Pokud se to takto neprovede, v dítěti, v rodiči, nebo v obou zůstává napětí, které jim kazí společnou otevřenost a lásku, a které se pak přenáší do dalších konfliktů. Časem vzniká blok, který je vzájemně odcizuje.
Když u malého dítěte s tresty začínáte a povíte mu, že už je větší, tím umí i více zlobit a proto že od teď když nebude poslouchat, naplácáte mu trošku na zadeček, bude to brát jako skvělou hru a hned si to bude chtít opakovaně vyzkoušet. Pokud na tuto hru přistoupíte a dítě postupně seznámíte s tím, že po každém opakovaném zlobení se plácá o trošku víc, dítě bude nejprve překvapené a teprve mu začne docházet co jste si to vlastně na něj přichystali. Stále to však bude brát jako skvělou hru. Postupně si vyskouší co je ještě ochotno snést a samo si tak stanoví hranici kam až je ochotno zajít. Bolest, kterou bude ochotno podstoupoit nebude nijak veliká. No a to stačí. Samo se rychle naučí co mu za trošku bolesti stojí a co se už nevyplatí. Pokud na něj budou rodiče stále hodní, bude to fungovat, přitom pro dítě to bude pořád pěkná hra. Vždyť to bude svým způsobem i takové pomazlení. Tělesný kontakt děti moc rády. Teprve postupně to začne brát jako výchovné opatření, v některých situacích se začne cítit stydlivě, atd. Ale láska se z toho nemusí vytratit nikdy. Samozřejmě že pokud rodiče od nového trestu budou očekávat příliš a hned napodruhé díte zmlátí jak psa (aby si pamatovalo co je to zlobit), je všechno v háji a postupně si budou stále vzdálenější a cizejší.
Ano, s pomazlením po trestu souhlasím. Někdo to nedoporučuje, že prý bude dítě zmatené, ale není to pravda. Dítě to často chápe lépe než rodič. Některé dají i pusu. Samy od sebe.
Pokud dítě při trestání neprojevují žádné emoce, neznamená to, že žádné neprožívají. Ale to už jsme kousek dál. Malé děti komunikují celým tělem.
8 let není žádná hranice, od které by se mělo začít přistupovat jinak. Děti nevyrůstají tak, že by se malé proměňovaly ve velké. To malé jádro v nich zůstává pořád, na něm postupně vyrůstají další vrstvy. Vzdáleně by se to snad dalo přirovnat ke kmeni stromu. Velké dítě tak není jenom velké, je velké i malé najednou. Rozmezí věku, v jakém se může doma projevovat je přímo úměrné kvalitě rodinných vztahů. Cizím prezentuje jen ty vnější vrstvy. Takto funguje celá příroda.
Určitě netvrdím, že všechny děti jsou andělské bytosti. Nejsou. Zdravé dítě je zdravý rošťák. Pokud je dítě zlé, někde to zlo nabrat muselo. Zlé děti se snad ani nerodí, pokud ano, pak jen vyjímečně.
Šikanování je samostatný problém. Děti šikanují druhé ze dvou hlavních důvodů. Jednak jsou to děti, které jsou hodně bity a léta je do nich huštěna zloba, kterou nemohou nijak ventilovat, protože když se o to jen pokusí, hned dostanou příděl další. Slabší jedinec ve škole je pak první příležitost kde to jde. Tyto děti jsou plné zloby a aby dosáhly rovnováhy, tlačí se to ven kudy může. Je to poměrně velký problém, protože když vznikne povodeň, někudy odtéct musí.
Jiné děti šikanují druhé z důvodů zcela opačných. Doma žádné bití nepoznaly, jen o něm slyšely nebo někde viděly, tak je to láká a jsou zvědavé. U těchto je to mnohem jednodušší, stačí jim dát co jim chybí a brzy přestanou. Pravděpodobně je šikana od těchto dětí jiná než od dětí naplněných zlobou.
Zlobení se dělí na dva druhy. Zlobení běžné, které vlastně nepůsobí žádnou škodu a zlobení zlé, kdy dítě páchá škodu záměrně. Nepočítá se do toho škoda způsobená neúmyslně, byť by šlo i o škodu značnou, třeba zapálený seník. To je nehoda, byť zaviněná při zlobení.
Záměrně zapálený seník by už byla zcela jiná klasifikace.
A ano, zlé zlobení si žádá i mnohem větší potrestání. Dobře vychovávanému dítěti se ovšem tohle stane velmi zřídka.
Případ povolených brzd jsem nepostřehl, takže nemohu soudit. Spíš bych to ale viděl na klukovinu než pokus o vraždu. Bývá to v televizi v různých filmech, sice u aut, ale princip je stejný. Vůbec nemusel domyslet tak vážné následky. U devítiletého mi to přijde rozhodně pravděpodobnější než pokus o zabití.
Napadení rodičů se těžko posuzuje. Tyhle vztahy jsou složité. Někdy je to ohavný čin, jindy si to ti rodiče vyloženě zaslouží. Vždy tomu musí předcházet nějaké velké zlo. Tady už však nejde o výchovu ale o obranu. Na výchovu už je pozdě. Ovšem pozor, i tříleté dítě skusí plácnout rodiče po zadku. Některé ve vzteku, některé roztomile. Od kdy se to tedy považuje za napadení? Důležitý je hlavně motiv. Pak se to dá rozebírat dál.
Trestat se dá jenom potud, dokud v rodině funguje láska. Pokud nefunguje, už to není trest, ale boj. A ten má úplně jiná pravidla. Trest se totiž podstupuje dobrovolně. Ne že se pro něj trestaný přímo rozhodne, ale že se potrestat nechá. Pokud nenechá, začíná boj.
Případy popisované tady na Doktorce ovšem nejsou takto vyhrocené nebo závažné, a přesto se tu popisují těmto situacím zcela nepřiměřené až sadistické způsoby potrestání. Proto jsem se ozval. Tyto stránky zcela určitě čte i hromada normálních rodičů a pokud si nejsou s něčím jistí, mohou se nechat svést na něčí chorobné sadistické fantasii, což si ovšem jejich dítko vůbec, ale vůbec nezaslouží. Přitom v něčem nejistý si je skoro každý rodič, protože v oblasti výchovy máme jako civilizace dost co dohánět. Tradované způsoby a obecně rozšířené předpoklady jsou často hrůzostrašné, ale nepřijde nám to, protože jsme na ně navyklí. Zdaleka nejde jen o tresty.

Tady jsou odkazy na články o těch povolených brzdách. V každém je to ale trochu jinak. V jednom toho kluka, co to udělal líčí jako problémového a ve druhém píší, že to bylo kvůli pistolce...https://www.novinky.cz/krimi/clanek/spoluzakovi-vyhakl-na-kole-brzdy-malem-ho-zabil-40335306
https://www.novinky.cz/krimi/clanek/rozpojil-mu-brzdy-na-kole-kvuli-detske-pistolce-hoch-se-tezce-zranil-40347682
Jinak, já vím že i kluk 8 - 12 let je dítě. Ale tu hranici tam mám tak, že si myslím, že předškoláka a malého školáka potrestá i to malé naplácání, ale větší kluk si z toho nebude nic dělat. Takže pokud si bití zaslouží, měl by dostat větší výprask, který ho bude bolet a potrestá ho. Neříkám, že by ho měli přestat mít rádi. Vím, že to má dnes mnoho odpůrců. Ale fungovalo to desítky let a v rodinách byly vztahy dobré, i když se děti byly bité docela dost.

Děkuji za odkazy, ale opravdu mi nepřísluší hodnotit konkrétního chlapce, když o něm nemám dostatečné informace. To si pak můžu myslet nebo vymyslet cokoli.
Já vím, určitě si přejete, abych napsal že takového holomka můžete zřezat do modřin a jelit, hlava nehlava. To ale nenapíšu. Když dítě spadne, rozedře si lokty, kolena, bradičku, to je v pořádku, stává se, dítě to přežije a rány se zahojí. Ví, že to byl úraz, a že si musí dávat pozor, aby se mu to nestávalo. Pokud mu však něco podobného v rámci výchovy způsobí rodič, už to v pořádku není. Co myslíte, že jsou modřiny a jelita? Potrhané žilky a potrhaná kůže. Opravdu si toto zaslouží osmileté dítě? Zaslouží si, aby mu někdo trhal kůži? Na co si má dávat pozor tady, na rodiče? Má ho poslouchat? Takovému rodiči se nezavděčí, i kdyby se sebevíce snažilo. Není to v jeho silách. Má se mu tedy vyhýbat? Děti neumí být pořád hodné. Neumí. Protože to neumí, musí i zlobit. Musí. Jinak to zkrátka nejde. Nebo už se snad někdy něco takového stalo? Pokud dítě musí zlobit, rodič to ví, a dítě tedy dělá co má, zlobí, proč není rodič spokojený? Proč není sťastný, že je jeho dítě v pořádku, když dělá přesně to, co by dělat mělo? Na tuto otázku mi odpovězte.
Když dítě provede natolik závažný prohřešek, že výprask, který by ho nezraňoval by byl proti tomu nic, tak už se zkrátka tělesný trest nedává. Nevím, proč si lidi myslí, že tělesný trest je ve výchově ten poslední prostředek. Není. Je první. Jenom hlupák bez fantazie zoufale řeže dál i tam, kde už to nemá smysl a ani krev ho nezastaví. Modřiny jsou vyteklá krev z potrhaných žilek. Tak co už se musí stát, aby prozřel, krev musí stékat po stěně?
Když to nejde, tak to nejde. Musí se začít jinak.
"Milý hochu, tak tohle už výprask nespraví. Tohle si napravíš sám. Zaplatíš ze svého. Odpracuješ. Budeš chlapci nosit tašku a psát za něj úkoly, dokud se mu ruka nezahojí..." Atd. Na zadek nedostane. Za to co proved si to nezaslouží. Víte, jak ho to znejistí? Bude odčiňovat prohřešek den, dva, týden, dva týdny, to je mnohem "horší" než na zadek (nezraňujícím způsobem). Když se mu pak "povede" něco normálního, za co už se "dává", a rodič si ho přehne přes koleno, víte, jak se mu uleví?
Kdybyste ho jen škaredě seřezal, nic byste nevyřešil. Jenom by se stal zatvrzelejší.
Odpůrci ani zastánci tělesných trestů téhle věci nerozumí. Ani jedni z nich doposud neobjevili jádro pudla, v čem vlastně tato výchova tkví. Není se co divit, když v češtině ani nemá správné jméno. Lidé prý myslí tak jak mluví. Pak tedy na to budou přicházet ještě hodně dlouho.
Tělesný trest, to je co? Pod tím si každý může představit úplně něco jiného. A stejně se nedá používat. Už někdo někdy volal na dítě "dostaneš tělesný trest"? I kdybych už tento termín připustil, pokud dítě dostává "tělesný trest", zcela určitě není jen tělesný.
Výprask? To jako někoho vypráskat? Bičem? Středověký výraz dnes už nemající uplatnění.
Nářez? To jako někde v masně? Salám na kolečka? To se pak není čemu divit, že někdo obhajuje starou tvrdou výchovu.
Sekec? Jako že něco posekat na kousky? Sekyrkou?
Bití? Zbiju tě? Jak se pak ale rozliší trest proti tomu, když někdo někoho opravdu zbije?
Zmlátit? To už zní trošku drsně, ne?
Nějak mi žádný z těchto výrazů k dětem nesedí. Je to úplně někde jinde.
Jediné, co se dá říct je dát na zadek nebo naplácat na zadek. Nebo dostal, dostaneš. Ale co?
To správné slovo v češtině evidentně chybí. Jak se pak lidi chtějí dohodnout na něčem, co vlastně nemá ani pojmenování?
A co pak třeba takové klečení, to patří kam?
A pohlavek? Pohlavek je útok. Přestože vypadá neškodně, do výchovy rozhodně nepatří.
Že dřívější výchova fungovala lépe bych rozhodně netvrdil. Však se rozhlédněte kolem sebe a pokuste se sundat brýle provozní slepoty.

Z