Reklama

Vážná nemoc rodinného příslušníka

Káťa (Čt, 10. 10. 2019 - 22:10)

Mám dotaz jen tak ze zvědavosti: mám už pra sestřenice a pra bratrance. Nejstarší pra sestřenici je 6 let a nejmladší pra bratranec a pra sestřenice mají 2 roky. Zbytek má 4 roky. Já jsem se narodila s velmi vzácným Peters plus syndromem. Chci, aby to věděly a respektovaly, že si s nimi nemůžu hrát tak, jako jiné zdravé děti, nebo že nemůžu pořád myslet jenom na ně, že mám své starosti a problémy. Vím, že nejsem rodič, ale jejich rodiče jim mou diagnózu nepřiblíží, protože ji sami moc neznají. Nevím, možná jsou děti opravdu ještě malé, aby to pochopily. Nebo myslíte, že na věku dětí nezáleží? Jak jim mám svou vážnou diagnózu sdělit, vysvětlit? Děkuji za odpovědi.
Teď ještě k tomu Peters plus syndromu: je to velmi vzácné oční onemocnění, které způsobuje zakalení rohovky, která pak způsobuje rozmazané vidění, říká se tomu Petersova anomálie, dálé malý vzrůst, zelený zákal čili glaukom a nystagmus - nedobrovolné oční pohyby, takže mám "hyperaktivní oko" , o jedno oko jsem už přišla... a krátké křivé prsty. Káťa

Dita (Pá, 11. 10. 2019 - 09:10)

Malé děti vše chápou zcela přirozeně, pokud se jim to řekne. Je to někdy jednodušší než to vysvětlovat dětem v pubertě. Vysvětlete jim to jednoduše, ale podobně jako kdybyste to vysvětlovala dospělému. Rěkněte, že jste nemocná, máte určitá omezení, která znemožňují normální hru. Povězte jim čeho všeho se nemoc týká.

Káťa (So, 12. 10. 2019 - 21:10)

Moc děkuji za odpověď! Nevěděla jsem právě, zdali to děti pochopí, protože to je přeci jenom vzácné onemocnění a není úplně jednoduché dětem, vysvětlit (přiblížit) třeba ty oči, protože tam je spousta problémů, co se týče vidění - nystagmus, glaukom (zelený zákal), praktická slepota a ještě, aby toho nebylo málo, tak v bodě nejostřejšího vidění zastření (tak nějak). Takže se na věci dívám z dálky pár centimetrů a když čtu, jezdím nosem po knížce. Viděla jsem na internetu komiksy Medikidz, které přibližují dětem vážná onemocnění rodičů, nebo svých blízkých, tak jsem se nechala inspirovat, ale přemýšlím, jak to nakreslím. Ale zkusím to!

Panenka (St, 12. 5. 2010 - 09:05)

Je to strašné pomyšlení,...já vím, si taky říkám...většinou mám takové poziztivní myšlení, s nadějí a nebo se smířením, že je to tak, jak to je...ale pak příjdoou takový zlomy naprostýho zooufalství kdy nemá vůbec nic smysl. Vstát s postele, poslouchat hudbu, číst knížku, atd..ale tohle na mě přišlo jen párkrát. Ještě než jsem se dozvěděla jak to s mamkou je, jsem začala vysazovat antidepresiva, a je to tak týden, co je už vůbec neberu, tak se ještě necítím moc dobře. Bojím se, aby se mě psych. prblémy zas nevrátily. Ale chci s tím vším bojovat bez léků, protože to je prostě život. Takových krizových období určitě zažiju ještě hodně.

Panenka (St, 12. 5. 2010 - 09:05)

DěkujiVám! Máme s maminkou moc blízký vztah, protože od mého narození sme byly sami jen pro sebe...než si našla jejího budoucího exmanžela:) s kterým má sestru, které je 15let. Sestra byla vždycky hrozně rozmazlená, až sobecká, vůbec si mamky nevážila, dost ji trápila. Ale jak ví co může s mamkou být, tak se snaží mamku víc poslouchat a nepřidělávat jí tak větší straosti. Aspoň že tak! Jinak je to se sestrou pěkně o nervy.
Jinak co se týče té nemoci, tak si hlavně ženy dávejte pozor na opary díky herpes viru. Mamka má ten virus v sobě od jakživa a opar na přirození hrozně dlouho. Gynekoložka ji na to dávala jen framikoinové mastičky, ale ten opar se začal přeměňovat na karcinom:(

Iva (Út, 11. 5. 2010 - 08:05)

Já vím jak moc bolí přijít o svého nejbližšího. Jsem ve stejném věku jako tvoje maminka a věř nebo ne,na své roky si nepřipadám a to samé cítí i tvoje máma. Jsem zdravotník,proto věřím,že tvoje maminka neumře. Půjde na hystereskopii kde ji odstraní dělohu a ona bude žít dál plnohodnotný život a s tvých dětí se ještě dlouho bude těšit. teď přijdete na řadu vy jako rodina celá. pokud máte mezi sebou pěkný vztah,tak už má maminka napůl vyhrané. Ty ji budeš největší oporou.Jsi dcera a ta maminku dokáže nejvíce pochopit. Já mám dva syny,ale třeba bych jednou měla tak hodnou snachu jako jsi ty. Bude jim 30,ale jsou ještě svobodní.Tak vám všem držím pěsti ať to všechno zvládnete. Bude to těžký boj,ale každý nemá to štěstí mít kolem sebe tak dobré lidi jako jste vy...

Mimi (Út, 11. 5. 2010 - 08:05)

Smrt patří k životu, jinak to přece nemůže skončit, že? Já jsem třeba nepoznala ani jednoho dědu, babičku jen jednu, a ta zemřela, když jsem byla hodně malá, mám jen asi 2-3 matné vzpomínky. Nemám už ani rodiče. Taky mě to vždy sejmulo, jako každého, ale člověk by měl se naučit vnímat konec života jako normál. Jen někdy ty okolnosti, které to provázejí, bývají ne dobré. Pak musíme být silní a těm, kteří odcházejí, se snažit být oporou, pomáhat jim. Oni to od nás očekávají, potřebují to. Mělo by se jim dostat toho štěstí, že v posledních chvílích s nimi budeme. A tak všem, kdo jsou v téhle situaci - hodně síly!

Petr (Út, 11. 5. 2010 - 08:05)

Je to strašné pomyšlení, ale stejně se smrti rodičů žádný z nás nevyhne. Smrt je jediná jistota, kterou na světě máme. Proto nezbývá, než se s tím nějak psychicky vyrovnat.

Petra (Po, 10. 5. 2010 - 23:05)

Ja te dobre chapu,je to strasny.me zas umreli brzo babicky tak sem zadnou nepoznala a nevim co je to mit babicku a co se tyka mamky tak je to sileny,taky mi ty myslenky napadaj jako tebe a hrozne se bojim vic nez vlastni smrti.Bojim se az blizci zacnou postupne odchazet..snazim se na to nemyslet ale nekdy mi to leze samo do hlavy a uzira mi to.a co se tyka tvy mamky jesi ji to nasli za vcasu tak verim ze se uzdravi.

Panenka (Po, 10. 5. 2010 - 15:05)

Dobrý den, ráda bych se zde svěřila s mým problémem co mě trápí a určitě i každého člověka kterému onemocněla vážnou nemocí jeho blízká osoba.
U mojí maminky kterí je 53 let (mě je 23) zjistili nedávno karcinom v pochvě, takže nás teď čeká operace a po té zjistí co bude dál. Pro mě, jako pro dceru to jsou věčný pocity kdy se střídá naděje a víra s naprostou zoufalostí a bezmoci. Jak se s tím vyrovnáváte, když je někdo tak blízký nemocný? Mamka má samořejmě strach, a bojí se že si neužije vnoučat, které ještě nemá. Tak občas si dělá srandu že by chtěla vnoučátko. Já bych ji ho dopřála, ale s přítelem sme spolu ještě chvíli.
Ještě nedávno, když sme ještě nevěděli že má mamka karcinom, jsem tak přemýšlela o lásce k mamince, a představovala jsem si když by mamka jednou umřela, že to přece musí být hroznej šok, protože mamka je nejblížší osoba v mém životě, a teď se ty představy přiblížily do dnešní reality. Ale já tomu nemůžu věřit, že by mě mamka tak brzy umřela, maminky přece nemůžou umřít,že :( Nevím co mám dělat. Jak to máte vy?

Reklama

Přidat komentář