Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Ahoj, mě trápí především vtíravé ruminace s úzkostí, bral jsem aurorix, ten mi pomohl jen na chvíli, ted začínám fevarin 50mg je to asi měsíc, cítil jsem se mnohem líp, ted postupně zvyšuju na 100mg, pár dní je mi zase hůř, myšlenky jsou víc vtíravější..Nevíte co by pomohlo?Je na tohle fevarin dobrej - mám vydržet nebo ještě zvýšit dávku? Dík za všechy reakce..

...tak moje bojování zatím vypadá tak, že jsem se s psychologem domluvila na méně častých psychoterapiích (místo každý týden, tak každý měsíc), protože cestování MHD se mi stalo utrpením a chci trpěti co nejméně :-( Mimochodem, dneska mě tam k tomu všemu (strachu z lidí, hnus z výparů apod.,strach z nečekaného panického záchvatu) ošahával nějakej úchylák. Tak tomu všemu dodal korunku a musím cestování omezit. Ach jo. Kvůli té krávě posudkové lékařce se mi vrátily i ty debilní vtíravý myšlenky. Podrazila mi úplně nohy - nemám díky ní sil a jsem neskutečně zdeptaná tou nespravedlností. Mě neustále okolí "znásilňuje", nemůžu být v klidu domova (relativním klidu, protože samozřejmě doma jsou problémy OCD apod.také...),ale všechno mě neskutečně obtěžuje, nehodlám už ani dýchat cizí vzduch!
Omlouvám se za tolik negativních vět, ale jsem strašně unavená. Bojovat ale samozřejmě nepřestanu. To bych nebyla Lenča ;-)

ahoj holky moc vam dekuji za...díky, bojuju bojuju a vzdávat to nebudu ;-)

ahoj holky moc vam dekuji za podporu,doufam,ze to vse dobre dopadne.vis silvi pred tehotenstvim jsem brala 20 mg apo paroxu a jeste nepravidelne a byla jsem uplne ok.myslenky prichazely uplne minimalne a kdyz uz tak jsem se jich vubec nedesila.dalo se stym proste zit,rikam jen kdybych to vedela co si budu prozivat v tehotenstvi tak bych do toho nikdy nesla.tak jen doufam ze budu v budoucnu zit tak jak jsem zila,docela v pohode.je zvlastni co dokaze tehotenstvi udelat s psychikou.
jinak mas pravdu,clovek musi porad neco zkouset a davat si aspon nejaky nadeje,ze bude lip,ohledne te regrese.co to ale je? jinak lenco s tym duchodem me to mrzi,jsou to obycejny kur...vis znam lidi co duchod nepotrebuji a maji ho.zrovna jeden znamej ma plnej duchod na posrany astma a pritom huli jak fabrika,takovy ho maji,ale ty co to potrebuji na ty serou.chapu te,ze s tvymy stavy do prace nemuzes.zkus se do toho oprit a zen to nekam dal pres nekoho jinyho.ono kdyz v dnesni dobe neco chces tak se musis proto asi posrat.
jinak holky dnes uz budu koncit,nejak to zvladejte a prezivejte.ahojky.

ahoj sylvo a vsichni,tak jsem...Luci,tu větu ,že bereš vysokou dávku a ještě to není OK,beru zpátky,jak jsem si to prvně četla ,tak v té rychlosti jsem si neuvědomila,že tím termínem myslíš termín porodu,myslela jsem tím termín nějaké kontroly,tak se omlouvám.Prostě jsem hlava dubová.
Navíc,já mám k lékům negativní vztah,zklamaly mě,zlepšení bylo jen přechodné a pak se to vrátilo do starých kolejí.
Tak ti přeji ,ať vše v pohodě zvládneš a budu ti držet palce

ahoj sylvo a vsichni,tak jsem...Lucko,neboj,přesně jak píše Lenča,teď jsi nervózní z porodu,ten stres ti způsobuje zhoršení,ale pak ,jak se ti narodí ten maličký zázrak ,budeš mít úplně jiné starosti.Pro ženskou je to ,to nejkrásnější období.Tak držím palce ať to ještě těch pár dnů zvládneš.

Ahoj holky,jsem ráda,že jste se ozvaly.Taky se v tom docela plácám, ruce mám olezlé, jak je pořád myju a nemůžu si pomoct.
Leni, s tím důchodem se ti nedivím, že tě to tak vzalo,je to nefér.Já vím jak to chodí u komise, nic příjemného.Já důchod dostala po onkologickém onemocnění, na 2 roky plný a pak mi ho snížily na částečný.Moje psychické problémy nikoho nezajímaly.
Když jsem šla ke komisi poprvé,bylo to v době léčby-chemoterapie,lezla jsem tam skoro po čtyřech s parukou na hlavě ,žádný soucit,empatie,řekli mi,dáme vám ho podle tabulek na rok a pak vám ho snížíme.Já v té chvíli nevěděla jestli vůbec přežiju,ale oni v tom měli jasno a ještě jsem měla pocit ,že se mnou jednají jako s lemplem.Po roce mi ho opravdu chtěli snížit na částečný,ale já se nedala,věděla jsem ,že mám podle tabulek nárok na 2 roky plného.A od nového roku je to opravdu ještě zpřísněné.
Jinak, řeknu ti ,Lucko,bereš léky ,vysokou dávku a ještě to není OK.Z toho důvodu já léky přestala brát.Měla jsem pocit, že mi pomáhaly jen chvíli,pak si tělo zvyklo a už to nefungovalo a abych furt zvyšovala dávky na to bych se mohla vykašlat.Když je nejhůř ,tak si vezmu Neurol,ale jinak neberu nic.
Jinak jsem se rozhodla,že zkusím regresi.Vím,že spousty lidí od toho odrazuje,ale mě už nebaví,takový život o napětí ,stresu,úzkosti.Našetřím si penízky a zkusím to,protože věřím,že ty problémy způsobujou bloky z minulosti.
Tak se holky opatrujte a zase písněte.

ahoj sylvo a vsichni,tak jsem...Ahoj Luci,před porodem bývají různé stavy a strachy a obzvlášť u nás úzkostlivců, co všechno moc řešíme…,tak bych se toho neděsila. Měla jsem taky šílený obavy a úzkosti, ale všechno dopadlo dobře, protože jsem na to neměla pak vlastně ani čas :o). Jak jsem se starala o malou a tááák, tak mi bylo líp. Když mě pak něco prolítlo hlavou, tak jsem si řekla, že na to nemám čas ani náladu a o to víc jsem se s malinkou mazlila a obdivovala ten zázrak ;o).
Jinak inval.důchod mi dopadl špatně. Natrefila jsem na největší ludru z celýho úřadu, takže mi dala ubohých 15% snížené pracovní schopnosti, což není ani na částečný ID, ale spíš na změněnou pracovní schopnost...nebo mám prý pracovat z domu. Normálně na moje diagnozy dávají 70% snížení prac.schop., takže plný ID. Jenže u mě byl zádrhel v tom, že to mám "dlouhodobě", čili déle než jeden rok. Teda podle ní a jejích tabulek či co… To je síla, co?!? Takže čím dýl žije člověk ve sračkách, tím má větší smůlu. Pro mě absolutně nelogická věc. Představte si mě, jak jsem pak šla po městě, nahlas jsem bulela a sprostě nadávala. To musela být pro ostatní podívaná :-D. Teď už mi je mnohem líp, ale když jsem dojela domů, tak jsem dostala záchvat pláče, který trval déle než 3 hodiny a já nemohla přestat! Dostala jsem z toho horečku a šla na chvíli spát. Nebyla jsem schopná ničeho.Psycholog tam bohužel tento týden nebyl, tak jsem volala psychiatričce, ale ta byla zrovna na obědě. Tak jsem mluvila se sestřičkou a ta mě furt opakovala, že si mám dát Lexaurin, abych se nesesypala, páč já bulela jako tele, naprostý zoufalstvííí. Hrozně mě totiž štve to nepochopení. Jsem naprosto ponížená a bezmocná. Radila mi (a prý bych to navíc opravdu potřebovala), že mě převezou do špitálu, ale musela bych tam být min.3 týdny. Pak by údajně byla šance, že by mi ID dali. Prý se jim tam pacienti hroutí a přesto jim důchody berou. Nějak se to zpřísnilo či co. Kamarádka obvolala nějaké úřady a různý lidi...a víte co zjistila? Že na tu doktorku z posudkovýho je u ombudsmana (který řeší právě důchody) více stížností. Ona to prý nedává nikomu. Údajně je sama nějak nemocná (myslím rakovina kostí) a tak si myslí, že když může pracovat ona, tak všichni. Hrozně mi to připomělo toho hnusnýho doktora, ke kterýmu chodí moji rodiče, je mu kolem 90.let a nechce dávat skoro ani nemocenské, protože má pocit, že když může pracovat on, tak všichni! Takže hodlám jít s kamarádkou tomu ombudsmanovi a podám odvolání atd...
Nejdřív jsem nechtěla, nemám už na to sílu. Ale kamarádka mě přesvědčila a jelikož mi s tím pomáhá, tak to aspoň zkusím. Mě by samozřejmě stačil jen částečnej, ale já fakt nezvládnu plné pracovní tempo, když mám předtím odvést dcerku do školky, tu starší možná budu muset dovézt šalinou do spec.školy a stihnout ještě provést všechny ty svoje zasraný rituály.Promiňte za ty silný slova, strašně jsem z toho rozhozená. Už teď jsem si jistá, že nikdy nepřijdu do práce včas. Často se mi totiž stává, že už jsem připravená a najednou se mi chce na velkou. Tak si představte, co pak všechno musí následovat. Odstrojení, brutální očista ve sprše, znovu ustrojení. A co když mě to chytne v pracovní době? Budou mě pouštět domů? Nebo to budu muset zvládnout v polední pauze někde? Netuším. A kdyby tohle bylo to jediný, no ach ouvej. Pokud budu muset nedej Bože nějak dojíždět šalinou, tak mě asi klepne už ve zkušební době. Trojnásobný strach mě už fakt dost omezuje. 1.strach z lidí (že mě někdo podřízne apod.), 2.odpor z lidí (bacily, výpary, atd.), 3. strach z nečekané panické ataky (nebo přímo záchvat samotný). K posudkové komisi jsem přijela o půl hodiny dříve, abych si byla jistá, že tam dojedu včas, ikdyž bych musela případně vystoupit. Zdraví lidi si prostě neumí představit, jak je člověk vyčerpaný a zničený, když se bojí i projít kolem silnice či šaliny, aby (nejlépe s dítětem) jen tak omylem tam neskočil jen proto, že ho to prostě napadlo. Bohužel se mi teď tím šíleným stresem zase pokouší vtírat ty ohavnosti ?. Že si manžel pořídil elektrický kráječ a mě se z něho dělá zle, to už je to nejmenší. Už se mi zase vtírají do hlavy ty mrchy, zasraný brutální myšlenky, jak postupně dcerce uřezávám ručičku. Jak s tím může člověk normálně žít? Nebezpečná nejsem. To už naštěstí dobře vím a věřím si. Ale stejně je mi zle, hodně zle. Zatím ty vtíravý myšlenky ovládám, protože jsem se z nich už jednou úžasně dostala a umím s tím pracovat. Ale nejhorší je to, že pokud mám nějaký náročný období, tak moje silná vůle má nasazený pouta a já nemám moc síly bojovat.

Ahoj všichni,to jsem...ahoj sylvo a vsichni,tak jsem se zde mrkla a vidim ze zde dlouho nikdo nebyl,tak by jste taky mohli napsat neco novyho.tak stou metodou eft uz jsem zkoncila,jsem srab,mozna by me to pomohlo ale kdo by chtel aby mu bylo potom hur.tak jsem tam byla jen jednou,jinak tuhle pani jsem nasla na internetu,je to pani ze zdaru nad sazavou a dela to zcela zdarma,coz jsem koukala.jinak jsem si psala jeste s jednou pani z brna a ta si bere 1500 za sezeni.jinak holky potrbuji poradit.mam 20 dni do terminu,beru 40 mg seropramu,coz je docela vysoka davka a ted mi pripada,ze mi zas zaclo docela harasit,jak se mi blizi ten termin.mam strach ze me budou napadat ty myslenky na mimi a ze ho treba nebudu mit rada a nebudu ho chtit.jsem uz z toho zase uplne na dne.dnes v noci jsem mela opet takovy uzkosti,ze mi to horko slo az do ruk.mam strach ze se zblaznim.co vy mate s tym nejaky zkusenosti,spravi se to po tym porodu?prosim poradte.

Ahoj všichni,to jsem ráda,že píšete,já dneska zas měla den.Snad tisíckrát jsem si umyla ruce navíc než bylo nutné,pořád mě to nutí a pak přijde úleva,ale je to furt dokola.Myšlenka ,úzkost,ritual prostě do zblbnutí.
Co se týče alkoholu u mě,tak dokáže uvolnit,ale já zjistila,že na druhý den mám takové deprese,po požití alkoholu a nemusím vypít hodně,´že už se tomu raději vyhýbám.
Jinak ,Lucko,já taky zkoušela metodu EFT sama podle knížky ,kterou jsem si koupila,věřím,že to funguje,protože se tak trochu zajímám o čínskou medicínu,ale já se do EFT pustila docela s vervou a taky jsem měla takové reakce,že jsem byla z toho úplně v pr.... a nevěděla ,co si počít,psychika se zhoršila.Je dobře ,že máš vedení,ta paní určitě o tom dosti ví,když se tím zabývá a povede tě.Taky tvořit věty není tak jednoduché,myslím,že to stojí za to to zkusit.Můžu se zeptat,kolik to stojí ,to sezení u terapeuta?Jo a já si říkala vždycky na konci věty.....hluboce se přijímám,mám se ráda a odpouštím si...přišlo mi to takové víc do hloubky.Nemůžu tvrdit,že mi to pomohlo,protože nejsem dostatečně trpělivá,tak jsem to vydržela dělat jen měsíc,ale má zkušenost je,že jdou s tím uvolnit emoce.
Takže tak.Držte se a pište,však víte,člověka to podrží,že v tom není sám a nachází zde pochopení.

ahoj lenco a vsichni,taky...Luci, díky. S tím vínem vím, že to je už celkem problém. Mám ale pocit, že to je pořád ještě lepší než se cpát Lexaurinem, z takových léků mám mnohem větší strach, ikdyž mi doktorka nadává. Vždycky jsem si připadala ohledně léků jako pokusnej králík. Odmala jsem alergička a takovej chcípáček, takže jsem měla i sníženou imunitu a pořád jen poctivě brala nějaký léky. V pubertě ještě přibyla porucha štítné žlázy, což je taky na celý život. Snaží se mě udržovat hormony v normě, ale s jakoukoliv změnou (těhotenství, porody, nějaké ještě větší stresy apod..., tak mi stejně fungovala všelijak, takže mi hormony neustále upravují...a co si budem vykládat - má to pro mě příšerný vliv na psychiku, protože se často cítím zase jinak, šílený výkyvy...). Ta panická porucha je taky cosi. Najednou se mi udělá špatně, zeslábnu jak mucha, roztřesou se mi ruce a kolena, nemůžu pořádně dýchat, svírá a bolí mě to na hrudi, jako by mi měl začít infarkt...a mám pocit, že každou chvíli mě mrdne a prostě umřu :-(. Když jedu někam s kočárkem, tak je to pro mě nejhorší situace. Mám totiž zodpovědnost i za malou, sebe totiž moc ráda nemám, tak to sama zvládám o něco líp. Ikdyž to taky není žádná sranda. Hlavně, když se mi začnou někde v šalině vtírat ty debilní myšlenky, že nás tam nějaký šílenec začne vraždit,že mě osoba za mnou jen tak bezdůvodně podřízne apod. Nebaví mě to. Ale nehodlám se vzdávat. Už jsem se zbavila tolika hrůz, že mám pocit, že zvládnu všechno. Jen by to chtělo míň stresu, protože ten mě bohužel oslabuje. Cítím, že jsem vyčerpaná a upadám do depresí. Ale naštěstí mám spoustu důvodů být i šťastná, vážím se všech maličkostí,taky celkem často obdivuju svoje děti - resp. ten zázrak, že se něco tak krásného a složitého vyvine a mám z toho skvělý pocit, že jsem něco důležitého přeci jen dokázala,...že jsem dala život dalším 2 človíčkům a prostě tááák ;-). Už musím končit, stejně už píšu zase o něčem jiným :o))).

Tommy a Silvie, moc Vám...ahoj lenco a vsichni,taky jsem zde dlouho nebyla,tak jsem si precetla vase prispevky,pises ohledne id.pokud mas tolik problemu,ze te to omezuje v zivote,tak je to zcela normalni,a ty jich mas dost,co ctu.rikam si jak jsem na tom zle,ale tobe k tomu pribyla pan. porucha,no musi to byt peklo.muj chlap taky zrovna nechape mou nemoc,kdyz mu reknu,ze me je zle,tak to hned zamlouva,nechce se o tom bavit a potom na me jeste steka.pripadam si na vse strasne sama.kde se muzu sverit tak je to tady,protoze kdo to nema,tak nepochopi,vsak vite.leni akorat pozor na to vino,kdyz uz pijes i pres den,clovek do toho spadne,ani nevi jak.nez jsem otehotnela tak jsem si denne dopravala pivecko-vice.je to fakt,ze se perfektne uvolnis a zapomenes na ty posrany veci,ale jak je toho moc,tak ti to muze jeste prihorsit,sama jsem to zazila,ze me zkoro odvezla rychla jaky jsem mela stav,to jsem ale tenkrat prehnala,pila jsem 3 dny v tahu a skoro vubec nespala.tak pozor leni.chtela jsem se vas zeptat jestli jste nekdo nevyskousel metodu eft.byla jsem vcera u zensky ktera to dela,tak me poklepavala ruzny body a porad jsem musela rikat:i kdyz me stale desi nuz,uznavam se a mam se rada,doma s tym mam taky pracovat,zapisovat si poznamky a tak.nevim proc ale dnes je mi nejak na nic,nejak vic mi lezou do hlavy zas ty myslenky a mam zas uzkosti,uz me to fakt nebavi.nevim jestli v tom mam pokracovat dal.tak jestli o tom neco nekdo vite,tak napiste,budu rada.uz budu koncit.mejte se zatim co nejlip a piste.zati ahojky.

Ahoj Lenčo, moc ti přeju,...Tommy a Silvie, moc Vám děkuju za reakci. Strašně mě to potěšilo a povzdubilo. Byla jsem na víkend pryč. Teď jsem si jen stihla přečíst a chystám se hajííí, tak se nebudu rozepisovat. Jsem zvědavá, jestli mi něco dají, ale už jsem z toho všeho hrozně unavená. Už mám citalon zvýšený a přesto jsem dnes opět dopoledne měla pár slabých záchvatů. Jela jsem něco vyřídit do města, s maloou v kočárku. Jsem ráda, že jsem to nakonec zvládla, ale nedokážu si představit, že by to takhle bylo dál.
Nejradši bych vás objemula, jak jste mi sympatičtí. Pochopení zažívám jen tady, bohužel. Určitě se co nejdřív zase ozvu, jsem zvědavá, jak to s ID dopadne. Kdybych mohla rozhodovat, dala bych to nám všem, ať se můžem dát co nejlíp dohromady a začít co nejdřív normálnější a pohodovější život..., ale většinou rozhodují "ti zdraví, podle tabulek". No tak uvidíme, nakolik jsou ty tabulky vůči psych. nemocem spravedlivé. Vždycky mě fascinují řeči, že si prostě mám říct to a to..., přitom je to u spousty věcí něco jako kašel - nepotlačíš ho, ani když strááášně nechceš ;-).

Ahoj Leni,pár dnů jsem neměla vůbec čas jít na net až dnes.S tím důchodem děláš dobře,vůbec se neohlížej na to ,co si myslí ostatní.Všichni,kdo tu mají nějakou formu OCD to pochopí.Já osobně jsem taky na částečném důchodě i když z úplně jiného důvodu.Jak už jsem tu myslím psala,jsem necelé 4 roky po onkologické nemoci,měla jsem 2 roky plný důchod,teď mám částečný,ale nevím,jak je to s důchodem u psychických poruch,u mě na to moc nebrali u komise zřetel,spíše je zajímala onkol.diagnóza.Ale tvá lékařka určitě ví,co a jak.A co si budem povídat,Ocd nám bere energii,omezuje nás ve spoustě věcí,já sama jsem dělala 10 let ve zdravotnictví a ta blbá Ocd mi změnila úplně život,prostě už to nedám,nemůžu dělat svou profesi,když se bojím bacilů,ale nebylo to vždycky tak.Prostě se za život člověku stanou různé věci a někdy je těžké to ustát a pak se to takhle zvrtne do nějaké psychózy.
Hlavně se snaž to nějak přečkat,ono zase bude líp.Mám pocit,že to jsou vždycky takové období,kdy už člověk neví jak dál,ale pak zase vyjde sluníčko.Nejhorší je stres,ten je na to zhoršení prevít.
Ale moc dobře ti rozumím,jak se cítíš.A co se týče manžela,já tomu svojemu podstrčila knížku od dr.Praška Obscedantně
kompul.porucha,musím říct,že si ji opravdu přečetl a má se mnou soucit a pochopení a já si ho za to hrozně vážím,že to se mnou vůbec vydrží,ale taky díky němu se to snažím všechno zvládat ,i kvůli dětem.
Hodně mě trápilo,že mí rodiče to moc nechápou,přitom ví čím jsem si prošla během rakoviny,ale kašlu na to,snažím se to neřešit a prostě se upínám jenom na svou rodinu,tím myslím manžela a děti.
Takže ,Leni,drž se zase napiš.Někdy pomůže i to když se z toho člověk vypovídá,aspoň trošku se uleví a tady jsme v této diskuzi všichni,aspoň doufám na stejné lodi,takže s tebou plně soucítíme.

Chtěl jsem reagovat na Lenču, ne na "obrslevy", nějak jsem se překlikl.

www.obrslevy.czAhoj Lenčo, moc ti přeju, ať ti ten ID vyjde. Když už člověk musí s těmito hrůznými myšlenkami žít, tak alespoň něco, co život maličko ulehčí. Aspoň se ti uleví v tom, že když budeš mít jeden ze svých špatných dnů, tak nebudeš muset nikam do práce, někomu něco dokazovat. Já jsem měl v pondělí šílenou krizi, zase ty otravné myšlenky celý den, připadal jsem si úplně na dně. Ale večer se to nějak zlomilo a do dneška zatím celkem v pohodě, tak doufám, že to tak bude pokračovat dál. Mám ale vysledováno, že jakmile se začnu s něčím (čímkoliv)víc stresovat, tak se myšlenky vrací. Asi 14 dní do sebe cpu třezalku od Kneippu a přijde mi, že pomáhá. Takže doporučuju:-) Lenčo a všichni ostatní, držím palečky:-)

www.obrslevy.cz

Halooo, lidi, doufám, že mě neodsuzujete za to, že si žádám o ID? Vrtá mi hlavou, co si asi myslíte, žádná reakce..., příspěvky nejdou smazat, tak si říkám, jestli jsem to měla vůbec psát, když to není vůbec jistý. Celou dobu jsem Vás povzbuzovala a teď se tady pomalu sypu na dno. Jenže mi přibyly a další poruchy a s dcerkou mám celkem veliké problémy. Manžel je fajn chlap, ale o těchto věcech nechce ani slyšet. Vždycky mě jen skočí do řeči s tím, že tomu stejně nerozumí..., nesnaží se ani vyslechnout, co mi vlastně je..., natož pochopit :-(. Před pár dny mi bušil v koupelně na dveře. Chtěl, abych se už konečně přestala sprchovat, protože už to bylo zas potřetí za den a dlouho... Já prostě ještě nemohla přestat. Tak mi natvrdo vypl vodu ve stupačkách. Brečela jsem jak tele. Nejen, že se nesnáším, nebaví mě dělat všechny ty věci jen proto, že jsem tak nějak "porouchaná", ale navíc mi to je vyčítáno ze všech stran. Samé nepochopení, odsouzení. Blbá nemoc :-(.
Dneska jsem zase málem vystoupila v šalině. Za mnou podezřelej mladík..., chtěla jsem se zvednout a odejít radši dozadu do většího bezpečí..., tam zas cikáni. Neměla jsem kam odejít a klepala se, jestli někomu přeskočí v hlavě a začne nás tam vraždit :-(((. Už piju víno i přes den. Nemůžu to příšerný napětí nějak sníst. A teď mě i mrzí, že Vás nemůžu pořádně povzbudit, protože bych to potřebovala sama. Nějak se mi toho rozběhlo víc a nestíhám to všechno řešit. Silná vůle by byla, ale ne všechno jde ovlivnit jen vůlí :-(....

Tommy (a ostatní)..., jen chci ještě trošku něco víc napsat o tom invalidním důchodě. Obsedantně kompulzivní porucha často stačí na to, aby byl aspoň částečný důchod schválen. Ikdyž mi to nejdřív přišlo proti srsti, tak mě pak doktorka přesvědčila, že by mi to snížilo i ten stres, abych se nemusela bát, že když nezvládnu pracovat (nemůžu dělat jen tak cokoliv, žádnou stresující práci, určité zohlednění kvůli nemocem, navíc časové omezení kvůli dětem-co si budem povídat), tak bych třeba při částečným mohla dělat nějako lehčí práci, kterou bych zvládla. Já jsem sice ctižádostivý člvěk, pracuju vždy na 200%, jsem taky 200% perfekcionistka (což jě někdy taky špatně)..., no ale nikdy jsem nebyla lempl, hned po škole jsem nastoupila a pracovala tak hodně, že jsem si uhnala únavový syndrom - naštěstí dočasný. Ale teď mě celkem drží to, že když vyhořím a nezvládnu ten stres, vrátit se do své stresující práce, kde mi mimochodem začal nový druh OCD vtíravé myšlenky užblížit..., tak aspoň budu moct kdykoliv zůstat doma, když mi bude zle...a pracovat aspoň nějak brigádně či co...a neohrozím tím rozpočet naší rodinky. Myslím, že naše mozky valí na mnohem víc obrátek než běžným lidem. Naše emoce nás zahlcují a všechno si moc bereme. Ano, ty pozitivní prožitky jsou moc krásné...a možná dokonce intenzivnější než u ostatních lidí..., ale bohužel prožíváme tak nějak víc i ty negativní :-(. Když jsem ale kdysi byla přemluvena na jakési léky, tak bylo najednou všechno šedivé. Utlumily se i ty pozitivní prožitky a to už bych nikdy nechěla. Je to život na nic. To mi naštěstí Citalon (na panickou poruchu) nezpůsobuje, takže to každé ráno dobrovolně chroustám, abych přežila den bez panických záchvatů. Ale OCD je hlavně v hlavě. Člověk se musí naučit ty myšlenky nebrát osobně. Je to něco cizího, není to Vaše součást. Váš strach bude ty vtěrky živit. Takže udělejte prosím všechno proto, abyste se na ty myšlenky vyprdli ;-). KDyž zvládnete na ně prdět, zesměšňovat je, zlehčovat či ignorovat, tak budou OPRAVDU ustupovat, slábnout... Určitě na to přijdete. Hlavně se jich nebojte. Později si konečně začnete i věřit a pak se budete třeba smát jako já, když se bude snažit nějaká dolézt. Ano, člověk na takové zážitky vážně nikdy nezapomene. Ale když to má za sebou, tak každý pokus nějaké myšlenky zase přilézt..., je pro něj jen k pousmání. Jsou to nesmysly, hovadiny, ...a ostatně, kolikrát jsem myšlenku odpálkovala jen s tím že - nemám na ni prostě čas a nebaví mě to!!! :-D

Tommy, moc děkuju za krásný slova o mě, je to balzám na duši ;-).
Sylvi, já mám těch poruch totiž víc a psychiatrička mi prostě chtěla jen pomoct, tak mě navrhla špitál, že bych si odpočinula... Ale to nejde. Manžel má dobrou práci, nemáme žádné hlídání a nemůže si dovolit zůstat s dětmi doma. Lexaurin (ten silný fialový) mám doma, ale nechci ho brát. Nechci celý den "prosnít", bojím se ho vůbec vyzkoušet, už si přijdu jako pokusný králík...,ale mám ho doma, takže kdyby bylo nejhůř, mám k dispozici prostředek, který člověka uklidní. Mám sklony k přehánění, tak se bojím ho brát i kvůli tomu, abych pak na něm nebyla závislá. Stačí, že už mám v papírech "abuzus alkoholu", tj. nadužívání (ne ještě závislost, ale bumbám víc, než bych měla) :-(. Když aspoň večer se cítím konečně uvolněná, jinak jsem pořád v napětí a je to hodně vyčerpávající. Když piju vínečko, tak si přijdu konečně jako normální pohodový člověk. Ale nechci tady v žádným případě navádět někoho na alkohol!!! Už tak mám výčitky, že pomalu sklouzávám do alkoholismu a další problém rozhodně nepotřebuju :-(. Psychiatrička mě poslalala vyřídit si invalidní důchod. Tak teď lítám a vyřizuju. No nejdřív jsem byla v šoku, protože mi bude teď v létě teprve 30 let. Ale vysvětlila mi,že ikdyž mám sice ruce, nohy, atd..., tak mám bohužel veliké omezení jiné. No kdopak by mi toleroval v práci, že se občas musím sprchovat i 3/4 hodiny, když si zrovna připadám "špinavá"? Nebo moje chorobné svědomí - neumím vůbec lhát. Kdykoliv jsem dostala v práci úkol, že mám vyžehlit nějaký průšvih a prostě zavolat a něco si vymyslet, tak jsem byla v pr... Když jsem to zvládla udělat, tak nikomu nepřeju zažívat ty strašný výčitky, nespat v noci, trápit se a do konce svýho života nezapomenout na to, co kdekomu přijde normální :-)). Vtíravý myšlenky ublížit mám už dobrý, jedno peklo je naštěstí vyřešeno. Ale od té doby se šílené bojím ostatních lidí. Když jedu v šalině, tak mám hrůzu, že mě (nebo moje děti) tam prostě jen tak z ničeho nic někdo třeba podřízne :-(. Občas mi i ještě proletí hlavou myšlenka, že omylem skočím pod auto, jenom proto, že mě to napadlo. Ale naštěstí už to není tak silný,dá se s tím už žít. Myslím, že bych potřebovala snížit stres. Člověk je pod vlivem stresu strašně zranitelný. Nemá sílu se tolik bránit. Jenže ho mám bohužel celodenně. Moje 9ti letá dcerka má silné OCD, je negativistická a praktický celý den řve a fňuká. A já takové prostředí nezvládám. Potřebuju kolem sebe co nejvíc příjemného, abych se dokázala vypořádat sama se svými vnitřními problémy. Vím, že na spoustu věcí nestačí jen moje silná vůle. Kdybych ji neměla, tak už jsem opravdu někde zavřená a nebo nejsem už vůbec... Ale dcerka se snad jednou osamostatní a třeba bude zase líp. Nabíjí mě aspoň ta malinká, 2,5 letá dcerka. Je to naopak pozitivní sluníčko, mazlíček. Cítím lásku manžela,mám štěstí, že mám právě jeho, pohodáře, milující chlapa, který vždycky z práce spěchá za svou rodinou. Moc lidí by se mnou nevydrželo. Jsem sice dobrosrdečná, nikomu bych vědomě nikdy neublížila, ale jsem tak labilní a vyčerpaná svými psych. nemocemi, že je se mnou určitě těžký žít. Cítím, že svou dcerku (nejspíš obě) ničím. Nechci, ale vím, že to tak je. Ať se snažím jak chci, snaha není pořád nijak vidět. Dosáhnu maximálně toho, že se nechovám až tak příšerně, jako se doopravdy cítím. Dost mě ale poslední dobou trápí to, že manžel opravdu netuší, co mi je. Nechápe to, nechce se o tom bavit. Přitom bych chtěla mít jeho - jako nejbližšího človíčka - jako oporu. Ví, že mám nějaké diagnozy, ví, že mě chtějí poslat do inval.důchodu a cpát práškama a každý týden musí hlídat děti, abych si jela pokecat za psychologem..., ale netuší vůbec o čem mluvím :-/.
Tommy, mrzí mě, že musíš prožívat takovou hrůzu. Nezůstaň v tom sám. Nevím, jaké lidi máš kolem sebe. Je někdy těžké odhadnout komu a jak co můžeš říct. Bez té omáčky kolem dokola a pořádného vysvětlení by to mohlo být špatně pochopeno. Toho jsem se tehdy bála nejvíc..., že budu pro své nejbližší vnímána jako nebezpečný blázen. Ta doba, kdy jsem v tom byla úplně sama a hodněkrát za den cítila tak šílené úzkosti, bolesti, jakoby mě někdo políval vařící vodou..., ...byla snad to nejhorší, co jsem kdy zažila. Teď je pro mě jednou z nějhorších ta panická porucha. Kdykoliv mě bez zjevné příčiny chytně panická ataka a mám ocit, že umírám, složím se... Člověk se pak bojí někam vůbec chodit. Hlavně s dětmi..., kdo by se v tu chvíli o ně někde v Brně na ulici postaral?!? Fujtajbl. Zvýšila jsem léky, tak snad mi Citalon stihne vychytat dostatek serotoninu v mozku, abych neměla ty záchvaty. Pište lidičky, jak se dařííí ;-)