Reklama

Vyhýbavá porucha osobnosti a jak se jí zbavit

bl (Út, 6. 8. 2013 - 16:08)

Kecáš Petro, důchod mají...Leda tak 16-ti letí cigáni, bílej má smůlu

starostlivý tát (Ne, 17. 1. 2016 - 18:01)

ahoj
dnes jsem si přečetl tuhle diskuzi protože jsem hledal odpověď jak pomoci svému synovi a v podstatě co mu vlastně je.přesně na nej pasuje- VYHÝBAVÁ PORUCHA OSOBNOSTI, a je to síla.předně bych chtěl Katce popřád hodně sil , hlavně to nevzdávej protože život je krásnej ikdyž se to tak kolikrát nezdá a nevypadá, tak Ti může přinést mnoho hezkého a krásného :-).no nevím jak pokračovat, nejsem zrovna spisovatel , a protože se v té diagnóze částečně taky poznávám,tak musím připustit že dědičnost nejspíš "nějakou" roli asi hraje ,sám mám od dětství podobné příznaky a myslím, že bych tomu taky plně propadl kdyby se můj život odebírál třeba jiným směrem, ale nevím...Synovi je 13 let
a netuším jak mu pomoci ,zdá se že je to čím dál horší, neumí vůbec komunikovat s lidmi , ve škole ,spolužáky prostě kdekoli .Jenom doma je naprosto v pohodě a v klidu.Kdyby někdo z vás měl třeba nějakou radu napište mi prosim na mail :[email protected] napište i vy co se s ní.. zrovna třeba potýkáte dáme řeč a třeba si navzájem pomůžeme a uleví se nám (přes mail to určitě dáme :-))))díky moc všem

Neviditelná (Ne, 11. 1. 2015 - 18:01)

Mimochodom, stale sa hovori,...Ahoj...
Věř mi, že vím, jaká je ta bezmoc, strach a pocit naprostého selhání. Tvůj příběh je dost silný a vůbec se nedivím tvému psychickému stavu. Můžu se zeptat, jestli jsi tu knihu, kterou jsi psala, doopravdy vydala? Píšeš dost dobře, byla bych si ji ráda přečetla... Musím říct, že obdivuju tvůj boj s tím hnusem, podle mě jsi dost silná osoba a vůbec si nemyslím, že bys byla odepsaná a měla by ses zabíjet. Taky mě děsí představa-když to nezvládne člověk jako ty, který se snaží a dosahuje i malých úspěchů (i když jen krátkodobých), co potom může za pár let potkat mě?
Prosím, napiš, jestli jsi to ještě nevzdala. Pevně doufám, že ne, věřím, že existuje cesta, jak se dostat ke šťastnému životu, i když tobě to tak možná nepřipadá. Když už nemáš co ztratit, můžeš zkusit cokoliv, co toužíš udělat a nikdy ses k tomu neodhodlala.
Držím ti palce a ještě jednou prosím, nevzdávej to!

Katka (St, 15. 10. 2014 - 09:10)

Mimochodom, stale sa hovori, ze na tuto poruchu pomaha vystavovanie sa tym situaciam. Niektori s mojou chorobou si ani netrufnu najst si robotu, lebo sa boja. Ja som bola viac bojovnik, fakt som sa snazila, hladala som robotu, nachadzala, chvilu pracovala a potom ma vyhodili. Nevyhybala som sa tomu ist robit, napriek tomu to nepomohlo a nikdy sa moj stav nezlepsil. Moje mozgove bunky su proste chore a ziadna expozicia tomu nepomoze. Pozrite sa na mna, mam 36 rokov, robot som mala nespocet, ked mi to nepomohlo doteraz, dokedy mam cakat? Vdaka tomu, ze som nikdy nikde dlho nepracovala, nebudem mat zrejme ani ziaden dochodok. Takze predo mnou ziadna perspektiva. Strateny pripad. Samovrazda je najlepsie a najkrajsie riesenie.

Katka (St, 15. 10. 2014 - 09:10)

Tak tu pisem zase, takmer po roku. U mna je stav velmi zly. To spominanie nepomohlo a nepomaha mi nic. Ani lieky. Vacsina liekov co sa pouziva na pripady ako ja mi vobec nepomoze a ak nahodou aj nieco pomohlo, tak len na kratky cas a potom sa to zase stalo neucinne. Nevzladzem zit. Mam 36 rokov a som v koncoch. Nemam ani robotu, odvsadial ma vyhadzuju, lebo takeho mlkveho cloveka co sa kazdeho boji nechce nikto vedla seba mat. Za posledny rok ma vyhodili z troch robot a to neratam tie roky predtym. Neviem uz spocitat, kolko krat ma vyhodili. A to sa pritom vzdy tak snazim, robit si svoju pracu poriadne, ked treba ostanem aj nadcas. Ale vzdy sa najde aspon jeden clovek ktory vyciti moju slabost, to, ze sa neviem branit a bud ma odtial vystve, alebo vyhodi. Mam dlhy niekolko tisic eur a neviem ako z toho von. Zijem u matky, ktora ma stale len diriguje a kritizuje. Citim sa tu strasne nestastna. Stale mi len hovori, co vsetko robim zle. Mam teraz ponuku ist robit do zahranicia do jedneho hotela. Chcem to skusit. A rozhodla som sa uz definitivne. Ak to nevyjde, ak ma vyhodia aj odtial, definitivne koncim. Zabijem sa. Nema zmysel pre mna ostavat na tomto svete ked nikdy nic pekne neprezivam a existencia je pre mna len utrpenim. A nesuhlasim s tym, ze samovrazda je sebectvo. Aspon u mna urcite nie. Moja rodina ma znicila, ked som bola mala, bili ma a ponizovali. Nemali ma radi. Bola som problemove decko, ktore viem, zeby najradsej nemali. Ked sa zabijem, nikomu nejak extra chybat nebudem. Vdaka mojej VPO nemam ani ziadnych kamaratov, kamaratky, takze ani tam nebudem mat komu chybat. Myslim si, ze nie je spravne lipnut za kazdu cenu na zivote, ked ten zivot je peklo a dotycnemu sa neda pomoct. Mam uz aj predstavu, ako svoju samovrazdu uskutocnim. Vymyslela som si to velmi romanticky. Zabijem sa vo vani. Kupim si ruze a lupene rozhadzem po kupelni aj do vody. Kupim same sviecky, aj take do vody, co plavu, nejake pekne tvary, napr. ruze. Pustim si prijemnu hudbu, lahnem si do vody medzi tie sviecky. Predtym sa nadopujem liekmi a alkoholom, aby ma to otupilo. Ale len liekmi sa zabit nechcem, to som skusala uz 3x a vzdy som prezila. Tentoraz to poistim aj inak. Podrezem si zily. A v tom je tiez ta romantika. Pozerat, ako sa voda zafarbuje na cerveno mojou krvou. Pre mna je to prijemna predstava. Toto je moja vysnena predstava samovrazdy na romanticky sposob. Takze skusim este tu jednu robotu a ak to nevyjde, presne takto to urobim. Uz sa na to skoro az tesim.

světlo (Pá, 3. 1. 2014 - 22:01)

světlo: ahoj, taky trpím...ahoj lidské prožívání a tím i život určují vzorce co máš v hlavě-takový prográmek který ti tam skočí ,že to špatně dopadne-to známe všichni.Je to trochu čarování,objevování a víra v sama sebe.Tahle metoda se jmenuje metoda emočních rovnic a rozpracoval i Aleš Kalina-já jsem samouk ale i tak musím říct, že to funguje ač jsem žádnou jeho přednášku neabsolvovala.Máš 4 oblasti ve svém životě zdraví,práce,partnerské vztahy,peníze-každý s těchto bodů si procentuelně ohodnotíš abys zjistil kde jsi na tom nejhůř a odtud začneš.Dejme tomu že to budou třeba peníze takže si vezmeš papír a začne ti poctivá práce ze sebou kde napíšeš všechna negativa co tě k tomuto tématu napadnou-např. věta nemám peníze,peníze kazí charakter-třeba tyhle věty si pak dáš do pozitivních vět ale pozor do takových kterým budeš sám věřit musí ti to jít prostě do pusy-tak třeba větu nemám peníze přetvoříš na mám peníze na....nájem na chleba atd.Tak vypíšeš vše co k tomu tématu máš-pak necháš jen tu pozitivní část a tu si každý den čteš....následně si pak připravíš v téhle oblasti malé úkoly které tě povedou k cíli který chceš.funguje to.

Vyhýbavec (Pá, 3. 1. 2014 - 17:01)

světlo: ahoj, taky trpím touhle hnusnou poruchou. Terapie nezabírá a pomalu se smiřuji s tím, že je to na doživotí= totální sociální izolace.

Zaujalo mě, jak píšeš, že špatné vzorce myšlení jdou přeprogramovat. Jak? Myslel jsem, že když člověk dosáhne dospělosti už se jeho osobnost změnit nedá.

Lenka (Po, 22. 11. 2010 - 11:11)

Kecáš Petro, důchod mají...Vše záleží na posudkovém lékaři.
Můj otec taky žádal o invalidní důchod, ale ne pro psychiku. Nedali mu ho. Pořád se odvolával, hrozně se to táhlo. Nakonec jej sociálka dala k soudu a on vyhrál. Za tři měsíce na to zemřel.

zuzka (Pá, 15. 10. 2010 - 20:10)

Také jsem si žádala o...ahojky diagnostikovali mi hranicni poruchu osobnosti, beru risperdal pripadam si takova tvrda na nem a celkove nedokazu vydrzet v praci nejradeji bych byla doma,mam pritele a bojim se ze o nej prijdu..stalo se to tak nahle..po smrti me babicky.nemam ani chut na sex,prosim poradte co s tim mam delat?

Pavel (Út, 31. 8. 2010 - 07:08)

...UPŘESNĚNÍ
Google - chci umřít / já chci umřít .

Pavel (Út, 31. 8. 2010 - 05:08)

Píšeš, že se ti život jeví prosraný a že nevíš kudy se dát. Najdi si diskusi - já chci umřít. Poslední příspěvky od Radka Ti řeknou kudy se dát.

pešek (Po, 30. 8. 2010 - 16:08)

smutné....

Petr (St, 25. 8. 2010 - 14:08)

no tak to opravdu neni co závidět

doktor Jakl (St, 18. 8. 2010 - 23:08)

http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xbcr/zcsk/PSY2005_04_01.pdf

Jiří 2 (Út, 17. 8. 2010 - 22:08)

Nevím jestli i já mám tuto poruchu, ale nejspíše ano, vlastně jsem se o této poruše osobnosti dozvěděl velice nedávno, že vůbec existuje taková klasifikace. Něco jsem si o tom přečetl a téměř vše na mě sedí, i když přímo od lékaře to potvrzené nemám. Člověk totiž, když s tím žije takřka od ranného dětství si to ani neuvědomí. Mám nyní lehčí formu, oproti tomu co zde někteří uvedli. Je mi 25 a dětství a hlavně dospívání bylo skutečné peklo, měl jsem v 16 letech sociální fobii z které jsem se za pomoci psychiatrů a psychologů dostal, přesto jsem byl stále v kontaktu s lidmi dost úzkostný, tento stav trvá i když se zlepšil, jak člověk více vyzrál a dospěl, ideální to ale rozhodně není. Největší problémy byly ve škole, na základce jsem zažil dost hnusnou psychyckou šikanu, díky které jsem se uzavřel do sebe ještě více, potom na střední byly již vztahy jiné, ale já se prostě nedokázal uvolnit a dostatečně skamarádit s lidmi o které jsem velmi stál, byl jsem stále uzavřen a určité otevření se mi podařilo prakticky až na závěr studia. Spolužáci až na pár vyjímek byli v tomto ohleduplní, ale nepochopili, co prožívám, dost často si kladli otázku proč jsem takový, mě to velmi mrzelo, že mám tento blok, jak rád bych měl kamarády a přítelkyni, i ze strany děvčat tam byl zájem, já se prostě nedokázal uvolnit. Výstupy před třídou s mluveným projevem byly dost náročné, navíc mám i logopedické problémy, tak se to všechno krásně vynásobylo do šíleného stresu. Jsem též dislektik a měl jsem vždy problémy s učením, na střední jsem prakticky prolezl na reparáty a proto jsem ani nedokázal řešit své osobnostní a vztahové problémy, nebyl na to prostor ani čas. Myslím si že tato porucha je hlavně záležitostí zkušeností z ranného dětství, jistě ovšem některé vrozené dipozice existují, tuto zkutečnost mi potrvdila i kinezioložka, ke které jsem dost dlouho chodil na odblokování, do značné mýry mi to pomohlo, hlavně v těch těžkých obdobích. Otec a spolužáci se na tom podepsali zcela zásadně, otec byl velmi krytický a cholerický člověk s VŠ, jenž kritiku jako činnost dokázal dovést k dokonalosti, s mámou se často hádali, dětsví bylo plné hádek, mlácení dveřma, breku a beznaděje. Oba rodiče se rozvedli v mích 13 letech, otec se odstěhoval. Na tu dobu si vzpomínám jako na totální úlevu, ovšem problémy jak jsem později zjistil v té době pro mě teprve začaly. Maturitu jsem zvládl oproti tomu dobře, samozřejmě s vysokým vypětím, co jsem ale nezvládl a stále nezvládám uplatnit se, protože jsem nekomunkativní introvertní jedinec, vystřídal jsem několik zaměstnání a pofesí, všechny špatně placené a neodpovídající mému vzdělání, v pokusech o středoškolskou pozici jsem neuspěl ani jednou z více důvodů, časem jsem dospěl i k názoru, že na to nejspíš ani stejně nemam, nebyl bych schopen větší komunikace s lidmi a kolektivem, což je v dnešní době naprostý základ pro získání slušnější pozice. V současnoti jsem už po několikáté nezaměstnaný a bojim se příštího zaměstnání, posměšky naschvály a buzeraci jsem zažil v každém dosavadním zaměstnání. Život se mi jeví jako naprosto prosraný, nevim vůbec kudy a jakou cestou se vydat. Je 25 let, nemám kamarády ani přítelkyni ani nevim jak a skym se kde seznámit, ve všech zaměstnáních jsem byl nejmladší, kolektiv byl samý předdůchodce a střední věk kolem 40.

Veronika (St, 28. 7. 2010 - 23:07)

já mám vpodstatě ůplně jiné psychické problémy, ale také jsem měla pocit, že pro mě svět přestal existovat. Člověk je najednou jakoby za zdí a je přesvědčený, že se nedostane ven...
Jenže já myslím, že v mnoha případech to jde. Chce to hlavně pravidelně docházet na terapii, léky... Nevím, jak to funguje u těchto problémů, ale myslím, že vpodstatě u všech strachu, postupně se vystavovat, lépe za pomocí lékaře apomaličku.
Já jsem také nevěřila, že se dostanu ven a ze začátku to ani nejde, ale teď funguji a jsem šťastná:)
Proximusi, to že studuješ je super. Je to , že se té nemoci nevzdáš. Ona člověka popřád požírá do sebe a my s ní musíme bojovat!

blis (Út, 27. 7. 2010 - 13:07)

před 18 rokem dostaneš důchod snáze jako invalida z mládí, po 18 je to těžší

methyl8 (Po, 26. 7. 2010 - 14:07)

Také jsem si žádala o...to je blbost ,znam plno mladych co maji duchod v 19letech,pokud na nej maji narok.asi to nemas tak hrozne ,nebo dluzis na socialnim.papa

Jirka (So, 30. 1. 2010 - 13:01)

Ahoj,já beru Cipralex na sociální fobii a Esprital na dobrou noc,abych před spaním nemyslel na milion věcí a v klidu jsem usnul,léčba trvá už 7 let.Potíže mám před neznámými cizími lidmy,takže si třeba nedovedu představit, že bych byl někde na jevišti v divadle nebo dělal třeba číšníka,jsem hrozně stydlivý, nesmělý,nevím co to způsobuje,jsem od dětství hodně introvert,ačkoli společnost max.2 lidí mi dělá dobře,být úplně sám není příjemný,člověk potřebuje společnost a styky,no s těmi léky jsem alespoň schopný nastoupit do autobusu,když poznávám někoho cizího jsem velmi nervozní,takže první dojem není žádný zázrak a z toho důvodu mám potíže najít partnerku.

Introvertní oso (Čt, 28. 2. 2013 - 19:02)

28.9.2012 09:45 - Introvertní osobnost
tak teprve teď, v 52 letech, tzn. pokročilém věku, jsem po přečtení odborného článku na téma "výhýbavá porucha osobnosti" zjistil, že jsem vlastně celou dobu trpěl touto poruchou a nikoliv schizoidní, jak jsem se celou dobu domníval, či pouhými neurozami. Předtím jsem totiž o této poruše nikdy neslyšel. Navíc "porucha osobnosti" se nazývala snad 100 let psychopatií a to znělo hrůzostrašně. jak se vám líbí, že nejste neurotici, ale psychopati? Už
reagovat 3.10.2012 16:43 - petr
Introvertní osobnost: je mi devatenáct a trpím tím samým. Může se tě prosím zeptat jak moc ti ti ovlivnilo život?

Teprve teď jsem si všimnul tvé otázky, Petře. Zajímá tě ještě odpověď? Sem téměř nikdo nechodí, proto jsem se sem také dlouho nepodíval.

Reklama

Přidat komentář