vztah s dusevne nemocnym clovekem

Rozhodně je potřeba se poradit s psychiatrem, hlavně musí být známo o jakou duševní nemoc se jedná. Poslední dobou se hodně píše, že to není dědičná záležitost, že se dědí pouze dispozice.Je to trochu ošemetné a zavádějící. Měla bych z toho obavu. Ale samozřejmě nevím o jakou chorobu se jedná, v duševních nemocech jsou velké rozdíly.Jinak manželství s postiženým člověkem je poměrně vyčerpávající,záleží jak je zajištěna správná léčba. Je to sázka do loterie, nikdo neví jak to bude vypadat časem. Já bych si pořídila tedy pouze jedno dítě, na duševně nemocného člověka se občas nedá vůbec spolehnout,pokud má ataku, je naprosto k nepoužití v péči o rodinu a i o sebe. Je potřeba mít napaměti i fainanční zabezpečení rodiny. Ale výše popsané se týká pouze vážných duševních poruch, jinak jsme trochu na nervy asi všichni.

Vero, můžeš upřesnit, proč to "kdysi"? To jako byla a už není nebo u jeho rodičů či prarodičů?

Duševní nemoci se určitě dědí, nemusí to být hned, ale chcete ten osud připravit třeba svým vnukům? Žiji sama s nemocným synem, protože jsem nevěděla, že v rodině manžela byla kdysi duševní choroba - a je to peklo, nikomu bych to nepřála.

Sylvie, asi by som si zistil jeho psychiatra a dal s ním seriózny rozhovor. Všetko mu vybalil (budúcnosť, deti) a dal na jeho radu. Aj to aj koli tej dedičnosti.

Sylvo-ta diskuze tady k ničemu nevede.To je škoda,protože je to zajímavé téma.Je to asi tím,že jsi nenapsala,o jakou nemoc jde.Psychická porucha je dost široký pojem.Předpokládám,že je to závažné..já sám bojuju s něčím takovým.Mám přítelkyni 5 let a taky začínáme uvažovat o dítěti.Moje obavy spíše jsou,jak budu zvládat výchovu a přístup k dítěti,když to na mě příjde.v tomto období nejsem schopen normálně fungovat,má přítelkyně je už zvyklá (docela ji obdivuji:))a ví,jak má reagovat.Tlumím to práškami a terapii.O té dědičnosti je to dost složitý.Může a nemusí se to přenest--záleží i na míře "postižení" a pohlaví děcka...Ta moje porucha je dědičná asi z 5%-vím to od psychiatra.Opravdu záleží ,o co se jedná.Ale na druhý straně,kdo je normální?(to už tady bylo)

xx to se pletešTak nás pouč,když o tom víš

Lucco, už zde prosím nepiš věci, o kterých nemáš ani páru a nerozumíš jim. Výchovou duševní nemoc rozhodně nespravíš.

Taky mám dítě s duševně nemocným člověkem...Co já vím,tak se tyto nemoci nedědí,dědí se jen dispozice k nim.A výchovou se dá taky dost věci napravit:)

Dědičnosti se neboj! Psychické poruchy se dědí většinou jen po matce!

Jakou má duševní nemoc?

Taky si myslím,že záleží,o jakou duševní nemoc se jedná...Je to nemoc jako každá jiná a je třeba se léčit..Myslím,že pro lidi s duševní poruchou je moc důležitý dobrý a stabilní vztah.

Kdo vlastně jsme úplně duševně v pořádku? To asi nikdo, každý má nějakou svoji "úchylku", někdo menší, někdo bohužel větší. Ale kolik z nás cítí, že není úplně OK a k doktorovi nejde? Asi nás je dost, taky se plácám v různých úzkostech několik let, můj muž má taky velmi cholerickou povahu, určitě by psychiatr něco našel na nás obou. Můj názor je takový, že nikdo není stoprocentntě psychicky zdravý, ale jde o to, do jaké míry je to únosné a od kdy už je potřeba léčba. Se založením rodiny se poraď s odborníkem, z toho bych měla tak trochu strach.Hodně štěstí!

Jen s tím založením rodiny s ním bych váhala.Je to bohužel dědičný.

pokud není stav akutní a vyžadující hospitalizaci a oba k sobe cítíte vztah tak do toho jděte , psychická choroba není na zatracení člověka, z vlastní zkušenosti vím že nemocný potřebuje hlavně klidné domácí zázemí a citit podporu přátel a rodiny.Většibou se již moderními léčivy dá choroba dobře zvládnout. Podpora zázemí , mit se o koho opřít je při tomto druhu onemocnění ta nejlepší léčba , Potvrdí každáý psycholog.

Zdravim vsechny, asi potrebuju mluvit o tom co me tizi...Ziju s clovekem, ktery ma za sebou nekolik atak dusevni nemoci. Znala jsem ho uz predtim nez onemocnel a porad v sobe mam obdiv k tomu, jaky byl kdyz byl zdravy - nesmirne inteligentni (to je porad), plny napadu, s velikou fantazii, sectely, citlivy. Chodit jsme spolu zacali az pred rokem a pul - tedy v dobe, kdy mel za sebou nekolik atak. Ackoli jsem si byla dobre vedoma, ze jestli do toho vztahu pujdu, musi to byt s tim, ze se treba i -nedejboze- muze ta nemoc vratit, je tezke s tim zit a necitit tihu te nejistoty. Porad se pristihavam, jak ho zkoumam, jestli nahodou si u nej nevsimnu niceho co by napovidalo, ze zase zacina "ulitavat". Snazim se nedavat to najevo, ale neverim, ze to nejakym zpusobem neciti. Je mi 32 let, touzim po rodine a presto - tohle je clovek se kterym si hluboce rozumim, mam ho moc a moc rada.Kdyby vsechno zustalo tak jak je, vim, ze je to muz se kterym bych chtela zalozit rodinu. Jenze kde vzit tu jistotu?Jak zvladate vy vztah s clovekem ktery ma za sebou psychotickou prihodu?Sylvie