Znamení Vah a povaha

A navíc - já jsem hrozně hrdej člověk. Co nesnesu, je pocit, že jsem někde navíc, že se vnucuju, že nejsem žádoucí. To radši mizím.

Máte pravdu, pochopila jste, naučte se s tím žít vy, vaše dcera si nejspíš poradí jako všechny váhy. O mě taky říkali, že jsem neprůbojná, ale to je nesmysl. Umím si stát za vším a dosáhnu většinou čeho chci jen možná ta rvavost (za každou cenu nebo přes mrtvoly) není vidět na první pohled. My váhy jsme trochu víc diplomati, nemáme rádi hádky, možná se dostaneme tam kam jiní stejně, jen jiným způsobem. Nejsme žádní poserové ani nepoužíváme k dosažení cílů nečestné způsoby.Můj syn - typický lev, vypadl taky jako kliďas až flegmatik. Nic ho nerozhodí dodnes, naprostej pohodář. Měla jsem o něj v 1., 2. třídě starost (do školky nechodil), ale vždycky si poradil.Myslím, že se nemusíte bát rozhodovat za dceru, sama vám dá najevo nesouhlas nebo svou vůli, když to bude považovat za lepší.Vzpomněla jsem si, že mě moje máma de facto vybrala i střední školu. Možná aby si potvrdila, že nejde proti mně, mě nechala dělat test na vlohy, schopnosti a inteligenci. Absolvovala jsem uměleckoprůmyslovou školu, ale kdyby mě tehdy poslala na stavební, ekonomickou nebo gymnázium, neměla bych s tím dnes problém. Dokonce mě máma přiměla jít do tanečních, kam já jsem nechtěla a dobře udělala, člověku se to taky může hodit.Zhuba od 15,16 let si rozhoduju a řeším dilemata sama (někdy se poradím, ale stejně se rozhoduju podle sebe).Jak píšete o hře s dětmi - vaše dcera si evidentně umí prosadit svou. Bavte se sní, dodávejte jí sebevědomí (tím jistě nic nezkazíte do života - zdravé sebevědomí nikdy neškodí). Vy se zabýváte dcerou tolik, že i kdybyste někde udělala chybu, bude to naprosto zanedbatelné proti tomu, kolik děláte pozitivního. :-))) Já bych se ji snažila k něčemu přimět (plavání), ale pokud se zvedne vlna odporu - prosazuje si svou, tak ji k tomu asi stejně nedonutíte - váha váhá, ne že se dá snadno přesvědčit nebo ovlivnit. Když má jasno, tak už s ní těžko hnete. :-)

No uvažuju o tom, že výšku zkusím znova. A myslím, že se k tomu postupně dokopu. Víš, ono je to i o tom, že jsem dřív hodně řešila, co si o mně druzí myslí. A dneska? Naučila jsem se na tohle kašlat. Jasně, záleží mi na tom, co si myslí ti, na kterých mi záleží, ale na ostatní kašlu. A je to úleva. Díky tomu jsem bohatší o spoustu zážitků :)) A chápu, že tě to drtí :)) Mě by to drtilo taky :)

Tak to mě bude drtit taky! Vy jste prostě vopice, tak sakra, když vím, že na to mám, tak si přece nebudu říkat, že to nedokážu, ne? To je obava z trapasu a neúspěchu silnější než vlastní cíl? Pořád ji říkám, že neuspěch je cesta k úspěch, ale divně na mě kouká, asi mi to nevěří:( To se mám nač těšit! A tu vejšku ještě zkusíš bo co? Už jsi velká, ponaučená, tak bys to ještě jednou zkusit mohla, ne?

Prostě to ber tak, že to nedělá schválně, že je taková a že je asi ještě brzy na to, aby jí došlo, že by to mohla a možná i měla změnit. Teď je důležitý, aby sis nemusela nic vyčítat ty - což si myslím, že děláš maximum, dceru podporuješ, jak se dá. Co si pamatuju já - třeba pak s vysokou - taky jsem na ni chtěla jít, ale když se mi nepovedly první přijímačky, prostě jsem to vzdala...byla jsem líná, nebo jsem neměla vůli pokračovat a dokázat to...mrzelo mě to, ale věděla jsem, že se prostě zabejčit neumím - trochu zabrat. Co mě ale mrzelo - reakce mamky, táty a prarodičů. Oni věděli, že na vysokou mám - chytrá jsem jak vopice - ale prostě nemám vůli a výdrž - a tak je mrzelo, že jsem se na to vykašlala. A tohle pro mě bylo nejhorší - ten pocit, že jsem je zklamala...doteď to mám v sobě...

No, nevěřím svým očím, jsi celá moje dcera! A pak, že lidi neovlivňují hvězdy!Jenom mě štve, že ji podporujem v čem se dá, hlavně v tom plavání, páč v něm je fakt dobrá! Vždycky jsem toužila po tom, jak ji budu doprovázet na závodech, soustředění atd..ale asi z toho nic nebude, páč se přece nebude ztrapňovat, ne? Doma ve svým mužstvu nemá problém, ale představa někam ject, do jiného bazénu s jinými soutěžícími ji úplně děsí! No, jo, no, každej jsme ňákej:)) Díky za objasnění problému, prostě určitý vlastnosti z ní nevymáčknu, nevytlučí ani nevymažu!

Andy, já tohle měla taky...naši mě posílali na volejbal a já radši chodila sedat na schody do baráku, než jít mezi holky a riskovat, že se při něčem ztrapním. A to přesto, že mě to samotnou štvalo, strašně jsem toužila umět hrát, v duchu jsem si představovala, jak to všem ukážu, že jsem nejlepší a všichni mě za to obdivují, jak umím to či ono...to samé jsem si představovala při hře na klavír, zpěvu...jenže potíž je v tom, že jakmile se vyskytne nějakej zádrhel, tak toho radši nechám, abych náhodou nevypadala jako nemehlo. Radši to prostě vzdám, než abych překonala sama sebe. I když mě to pak štve. Něco jiného je to, když jsem sama. To si budu klidně zkoušet znovu a znovu, ale zase na druhou stranu - my Váhy moc toužíme po uznání a je to pro nás poměrně stěžejní. Teda aspoň pro mě. Proto si myslím, že to děláš moc dobře, když jsi dceři stále nablízku a stále znova a znova ji chválíš a ubezpečuješ, že je šikovná a že ji máte rádi, děj se co děj. Tohle mi doma - spíš ze strany táty - dost chybělo. Mě nikdo u volejbalu nepřidržel, přestože táta hrál závodně...a dneska je mi to líto...prostě - Váhy se bojí ztrapnění, zklamání a tak se radši příležitostem, jak být ztrapněn nebo zklamán, vyhnou. Proto vytrvej, věnuj se holčičce, ať ví, že když nejde o život, jde o víš co, a já věřím, že se trochu otrká. Možná kdyby si našla nějakou kamarádku, se kterou by byla hlavně pro sebe, nebylo by pro dceru tak těžký zkoušet nový věci. Přeci jen - ztrapnit se před jednou kamarádkou není tak hrozný jako před celou třídou. A tím by se třeba naučila...

Katko, díky, asi je holt taková, kam ji posadí, tam sedí, co ji dají, to si vezme, prostě všechno lážo, plážo!Jen, když se nemusí rozhodovat! Na druhou stranu mě zase někdy udivuje její klid, s ničím se nenervuje, nevzteká, když něco nejde, sama to bude hodinu v klidu někde zkoušet, dokud se nepodaří, málo kdy si řekne o pomoc! Ještě má jeden problém, nazvala bych to nedostatkem zdravého sebevědomí, i když nevím, jak je to možné, páč si oba s přítelem uvědomujeme, jak důležité je chválit, motivovat, povzbuzovat!Všimla jsem si toho asi když ji byl rok, začaly jsme chodit na cvičení maminek s dětmi, vždycky ji cvíčo bavilo, ale tady ji asi zalekl ten počet lidí a panika z toho, že by něco nedokázala, či to udělala špatně! Takže se uzavře a nepředvede nic, asi dle teorie, kdo nic nedělá, nic nezkazí! Ve školce trvalo rok, než se zapojila do společenských aktivit, prostě než se otrkala a zjistila, že i ostatním se někdy něco nepovede. 2 roky chodí na plavání, trenér si ji strašně chválí a vybral ji na závody, ovšem ta chytla ňákou schízu, že to nedokáže, takže prostě nejede, je zbytečné ji nutit, páč to by bylo ještě horší! Bydlíme naproti dětskému domu, chodíme tam denně na kávu a za dětmi. Učila jsem děcka hru "Honzo, vstávej", kterou do té doby neznala ani moje dcera. Všichni děcka s nadšením postupovaly mravenčími, či sloními kroky, jen ta moje váha se zase distancovala, že to neumí, tak hrát nebude! Přes všechno vysvětlování, že jde jenom o hru, a že když se to nepovede na poprvé, tak se povede na podruhé, na potřetí - nic! V létě jsme byly spolu na dovče, u rybníka skákaly děcka z "věže", chtěla zamachrovat, tak skočila šipku a natloukla si o hladinu obličej, páč nečekala takovou ránu a obličej vystavuje hladině. Poradila jsem ji, ať hlavu více schovává k tělu, že pak to nebude bolet, ale z obavy, že by to zase udělala špatně, už se nechtěla ani koupat! Přijde mi to, že sama ze sebe je někdy naštvaná, že by chtěla udělat tolik věcí, páč na to má a mi ji to pořád říkáme, ale prostě si nějak nevěří, má hrůzu z toho, že by se ztrapnila a pak se ji někdo smál, či dokonce, ža by nenaplnila svoji či někoho očekávání! Jak bojovat s tímto?

Lilo, možná máš ascendent v nějakým průbojnějším znamení. Já jsem ascendentem ve Střelci a to jsem hodně svá, nezávislá, často mám pocit, že tak nějak nepoužitelná pro tenhle svět. :))

Já se taky nakonec probojuju...ale trvá mi dýl, než se odhodlám a pak pořád rozebírám ze všech stran, jestli jsem nebyla moc průbojná, jestli jsem neměla radši říct tamto...to už se spíš dokážu poprat za druhý. To jsem pak jak bojovej pes.

Ja jsem Vahy a rozhodne se probojuju, kam potrebuju. Jako mala jsem byvala spise konfliktni, nemyslim, ze takove veci jsou otazka zverokruhu...

Andy, s tou učitelkou ve škole má tvoje dcerka i ty štěstí. Já měla výbornou učitelku v první a druhé třídě, tu jsem měla ráda a respektovala jsem ji přirozeně. Ale od třetí třídy nastaly s výměnou učitelky dost velký problémy. Neměla jsem ji ráda, byla mi protivná, a tak jsem ji zlobila, jak to šlo. Nejenže jsem byla třídní šašek a rušila jsem tak její výuku, ale navíc jsem se zastávala spolužáků, když na ně byla zlá. A co se týče "mouchy snězte si mě"...možná je to tím, že dcerka nemá ráda konflikty a radši se přizpůsobí, aby byl klid. Prostě se radši neprosadí, než aby riskovala odmítnutí nebo konflikt. Já jsem byla taky taková a trvalo mi dlouho, než jsem se naučila narovinu říkat: tohle chci, nechci, ANO, NE. A je to úleva. Často jsem totiž mnoho věcí překousla, pokud šlo o mě samou a pak jsem to v sobě dusila a byla z toho otrávená. Ale tohle se dá změnit, člověk to může dokázat, když zná svoje mouchy a ví, jak je změnit. A nevím, jak tvoje dcera, ale já nemám výdrž, vytrvalost a často se pro něco nadchnu, abych to za chvíli vyměnila za něco jinýho. Prostě - nejdu si přes mrtvoly za svým, jako ty, Býčice. A váhavost se asi úplně nevytratí. Jde o to, aby dcera měla zdravý sebevědomí a věděla, co ji baví, co dělá ráda a pak se podle toho - podle citů a pocitů - rozhodovala...já většinou když už mi rozum neumí poradit, dám na pocit. A to je pak vždycky správný...

Souhlasím s Katkou v tom, že jinak váhu vnímám jako citlivého člověka se smyslem pro spravedlnost a pro druhé. Taky na dceru musím po dobrém, jinak se šprajcne nebo začne brečet a to už s ní nikdo nehne, s tím problém nemám, to už jsem prokoukla:))Měla jsem obavy z učitelky ve škole, ale s dětmi to umí a i ta moje váha si ji hodně oblíbila a bere ji jako vzor! Ovšem nesmí se ji učitelka zeptat, zda-li chce sedět v 1.2. nebo 3. lavice, dcera váhá a nakonec řekne, že je ji to jedno, takže sedí v poslední, páč je jedna z největších, přijde mi to, že je někdy taková, mouchy, snězte si mě! Nevím, zda-li je to dáno zvěrokruhem, nebo je po mně flegmouš, přestože já, když něco chci, tak jdu, a někdy i přes mrtvoly, jako býk:) Ta váhavost se vytratí, nebo za ni budu rozhodovat i jaký koníček si vybere a na jaké studium si dá příště?

oprava - ne rychle, ale POMALU zvažuju! Ale asi vám to došlo :)

Zdravím všechny - Váhy i neváhy. Jsem taky Váha, mám ascendent ve Střelci a je pravda, že váhavá jsem šíleně. Všechno strašně rychle zvažuju, promýšlím, protože se chci vždycky rozhodnout správně a někdy už mě to opravdu zmáhá...naučila jsem se to potlačit při výběru nebo nákupu oblečení, jídel a podobně, ale teď jsem si v posledních pár měsících užila své co se vztahů a mužů týče...ale Váhy nejsou jen o váhavosti. Váhy jsou i velice emotivní lidé, kteří mají velký smysl pro spravedlnost, empatii a zájem o druhé. Já kupříkladu už od školy funguju jako vrba. Aniž bych se někomu vnucovala, lidi za mnou sami od sebe chodili, svěřovali se a nechali si radit...a mě to těší, když vidím, že svou radou někomu pomůžu, zlepším náladu...hodně lidí mi taky už řeklo - nezávisle na sobě - že jsem pro ně takový symbol klidu a bezpečí. Že se v mé přítomnosti cítí v pohodě...že jim nabíjím baterky...ale co někdy moje okolí rozčiluje - to je to moje žití ze dne na den. Nerada plánuju a i když si něco domluvím 14 dní dopředu, často pak akci ruším, protože se mi "zrovna teď" nechce. A já prostě jednám podle momentální nálady. A nesnáším, když jsem do něčeho nucená. V tom jsem asi podobná Býkům, protože jakmile mám pocit, že mě někdo někam tlačí, udělám radši pravý opak, zaseknu se. Na mě se musí po dobrém, pak jsem bez problému k domluvě a udělám, co se po mně chce...jen se musí vědět, jak na to. A není to často jednoduché. S tím souvisí i neuznávání vynucených autorit...a asi nemusím říkat, že jsem už na základce byla samá poznámka...Ale jinak si myslím, že Váhy jsou osudové bytosti...jsou okouzlující a umí dát, co druhému chybí...často na úkor sebe sama.

Díkys za odpověď:)) Dceru bych nevyměnila za žádnou jinou, jinak je strašně hodná, obětavá, milující a víceméně bezproblémová (taky se neřadím mezi zaslepené matky), jen nevím, co si počít s tou její váhavostí. Začínám věřit, že každé dítě (člověk) je ovlivněn znamením, ve kterém se narodil a je nutno k němu i tak přistupovat. Studovala jsem do podrobna býka a z 95% na mě seděl, i rady, jak s býkem vyjít jsou opravdu účinné a pravdivé. Teď studuju váhu, kde je typickým znakem váhavost, i tam doporučují dítěti výběr usnadňovat, ovšem soudím podle sebe, taky jsem nechtěla červené šaty, které mi máma připravila, když jsem zrovna chtěla jít v těch modrých, proto ji nechávám prostor a možnost k vlastnímu výběru. S tou zmrzlinou je to tak, že když se nerozhodne, vezmu ji tu, kterou má nejradši a ona je pak naštvaná, že zrovna chtěla tu druhou a nestihla to ani říct, tak teď už nechce žádnou. Vidím na ni, že i možnost volby bere jako důležitou součást v procesu rozhodování, ovšem ona by na všechno potřebovala půl hodiny, ne-li více, než zváží všechny pro-proti, ale to prostě někdy nejde! Snažím se ji na vše upozorňovat s předstihem, aby měla dostatek času právě na ono zvážení, někdy má jasno dřív, než k něčemu dojde, ale běda, jak ji někdo nabídne ještě další 3. možnost!Jaký to má vliv ve škole a do života, nevíte?

Je možné, že váha na některé věci pohlíží zvenku a zvažuje pro a proti. Mě je 40 a syna mám 20tiletého. Snažila jsem se ho vést (podle svých schopností a možností), tak abych na něm napáchala co nejméně škod a přispěla k jeho rozvoji. Od jeho puberty jsem si víc a víc uvědomovala, že si stejně jde svou cestou. I když má minimum špatných vlastností (podotýkám, že nejsem žádná pýřící se a zaslepená matka svým potomkem, naopak jsem náročná na sebe i druhé), zlikvidovat se nedají. Má je každý a kdo si je uvědomuje, může je mírně ovlivňovat, jak jste tu psala.K vaší malé dceři : Já bych nebrala za tragédii, když za ní vyberete oblečení nebo zmrzlinu. Její vkus i chutě jistě znáte. Moje máma mi vybírala i odpolední zájmovou činnost a myslím, že to na mě negativní následky nenechalo. Měla jsem program na každé odpoledne, abych nebyla dítě běhajíci "s klíči na krku" po ulici a něco dalšího učila od jazyku, přes hru na nástroj, sport až po "výtvarno". U něčeho jsem vydržela dlouho, u něčeho jen rok, dva. Myslím, že časem si vaše dcera začne prosazovat svou a nenechá se nutit. Bude dělat, co jí baví a doufejte, že věci prospěšné (já jsem měla velký strach z alkoholu a drog, když syn chodil na střední).Můžete se obrátit na psychologa a poradit se, kam až rozhodovat za dítě a nepáchat na něm škody a kdy mu nechat volnost. Nevím, na kolik vám zvěrokruh znepříjemňuje život, ale vaše dcera za to nemůže - co jste si s manželem udělali, to máte. To je jen vtip na závěr. :-)))

Dobrý den Martino II. Tou předělanou váhou jsem myslela mého zákazníka policajta, který na sobě už dost dlouho pracuje, aby váhavost nezastínila jeho mysl při jeho profesi:) Vysvětlil mi to jako kouli, na kterou když se váha dívá, tak na ni pohlíží zvrchu a radikálně, kdežto někdo na ni může pohlížet zevnitř a emotivně:) Váhá prý zvrchu (s jakým si nadhledem) a rozumově zvažuje. Mně je 26 let, dceři 7 let, nedokáže se rozhodnout ani s koníčkama, ani co si vezme na sebe, ani jakou si dá zmrzlinu, ani jestli chce koupit červený nebo zelený míč, prostě v ničem:( Souhlasím s tím, že výchova nemá vliv na inteligenci či schopnostech člověka, ale začínám mít pocit, že výchovu mi narušuje zvěrokruh a když to vezmu na sebe, jsem býk se vším všudy a i na mě je znát, že potřebuji zvláštní přístup pro býky, páč, když mám pocit, že mě do něčeho někdo nutí, tak just nic neudělám, akorát se zabejčím a jsem ve střehu!

Nepíšete, kolik vám je a kolik dceři, kterou nechcete omezovat ve výběru, a v jakém výběru. Něco jiného je vybírat za dítě koníčky, druh studia nebo povolání a něco jiného je, co bude dítě jíst nebo co si vezme na sebe.Že si vaše dcera někdy nevybere, je možná lepší než zvolit špatně. (Já někdy mívám dilema po ... - když už si vyberu, tak zas přemýšlím, jestli jsem tím udělala dobře.)Píšete o předělané váze - já na radikální změnu povahy nevěřím. Stejně tak jako nevěřím, že se člověk (dítě) může výrazně změnit výchovou. Čím jsem starší, tím víc nabývám dojmu, že geny jsou geny a předělat se nedají. Výchova nemá na povahu, inteligenci, schopnosti atd. zásadní vliv. Nevím přesně, co je myšleno radikálním a celistvým pohledem na věc, ale pokud se to týká přímo mě, jsem vždycky emotivní.

Ahoj, mám dceru váhu a vaše typická váhavost mě zničí, váhá pořád a dlouho a když na ni tlačím, tak si nic nevybere:(Jedna předělaná váha mi řekla, že máte v povaze dívat se na věc radikálně a celistvě, prý nekoukáte emotivně a povrchně, je to pravda? Taky mi poradil, ať nedávám holce tolik na výběr, že ji to pak usnadním, ovšem já zase prosazuji názor, že jako svobodnej člověk ve svobodné zemi má možnost volby a to většinou vždy, tak bych nerada rozhodovala za ni, či dokonce ji odejmula právo výběru, můžete mi s tím někdo poradit? Díky:))