znásilnění

kara a bilina opravdu je na to dobré pár návštěv u psychologa věřte že to pomáhá.potom také hodně dobrých přátel lidé bezkonfliktní a se zájmem vás vyslechnout a podpořit, podržet.přeji vám aby jste to překonaly jako já.

Ahoj Karo, mám podobný problém jo Ty, je mi 26 a nenávidím pohled na svlečené muže a nsnáším sebemenší náznak sexuálních projevů... Chtěla bych být jednou "normální" mít partznera a děti a tak, taky mám psycholožku, skvělou, ale stejně si připadám jiná, mimo... Asi bych taky púotřebovala nějaklou skupinovou terapii, ale o ničem nevím... Snad nám někdo pomůže... Slyšela jsem o PCP-o Praškovi, že prý něco takového dělá, nevíte bližší info? Tobě, Karo, přeji jen hodně sil a naděje, že snad my a všichni lidé s podobnou zkušeností jednou budem schopni normálně žít... PS: Omlouvám se za případné chyby-nejsem Češka...

ahoj, v dětství jsem byla zneužívaná jedním blízkým člověkem (jak to tak bývá), nikdy jsem nikomu nic neřekla, styděla jsem se a vlastně se stydím dodnes... Aby toho nebylo málo, před pár měsíci mne téměř znásilnil cizí chlap...Chodím sice 1x týdně k psycholožce, ale je to děsně málo, nenávidím své tělo, sebe... možná by mi pomohla nějaká psychoterapeutická skupina, kde by byli lidé s podobnou zkušeností, abych si nepřipadala tak jiná... Nevíte někdo o něčem v Praze? Dík Kara

Chce to dobrou (dobré) kamarádky a odbornou pomoc lékaře. Čas spraví taky hodně, ale bolí to.
Pavel

Kombucho zajímalo by mne kdyby to někdo udělal tvé dceři,jestli by jsi měl z toho takovou prdel.

To se brzy změní o 180 stupňů, budeš sama mrkat, co to tvé tělo žádá a s jakou nedočkavostí. Neboj, příroda je mocná.

Pro kombuchu: Je fakt že vevnitř jsem měla jenom prst, ale bohužel jeho postavenej penis hned vztadu na mým krku, takže odpor mám i k penisům (zatím).

Kombucho a tebe čím, nebo spíš kam? Není ti hloupá ta poznámka "jenom prstem"? Zdá se mi že tebe neznásilnili, protože taková tma není.

Zuzko - jenom prstem? Pravda, byl jsi malá... ale to chce spíš nějakou terapii, aby ses od toho dokázala oprostit a nedávala tomu tak velkou váhu - mé životní družce to taky jeden udělal prstem - sice až ve 14, ale taky nic moc zážitek. Ale celkem jsme se přes to přenesli velice dobře a žijeme spolu už deset let, máme krásné děti... takže záleží hodně na osobním přístupu.

Nebyla jsem znásilněná ale když mi bylo 9let můj 16-ti letý strýc mne přivázal a dělal mi to do pusy pod pohrůžkou že mne zabije jak to někomu řeknu šlo mé tajemství se mnou do 17-ti let po neúspěšném vztahu s chlapcem(chodili jsme spolu rok)kdy po roce se se mnou chtěl pomilovat a já utekla,navštívil naší školu sexuolog a já jediná panna ve třídě jsem mu vše řekla pak to šlo až k tomu že jsem to řekla tátovi ten babičce strýcovi mamince a co mi řekli?Že jsem si to vymyslela pak to bylo chvíli těžké sii někoho pustit dál jak k polibkům ale vše je již pryč.Jsem podruhé vdaná a dokonce ho manželovi i kouřím což jsem prvnímu nedělala ani nemohla jelikož jsem k tomu měla strašný odpor.Zvláštní že teď již ne.A babička táta strýc jsou pro mne mrtví.

Mrtina je trapná - doporučuji jí rychle vypadnout z této diskuze (podle mě to není žena, ale muž s IQ tykve)!

Hlavu vzhůru a přiměřeně sebevědomí. Neboj se seznamovat s možnými protějšky nebo z toho budeš mít fóbii. Buď taková jaká jsi, to je nejlepší obranou proti ovládání nebo podřízenosti partnerem. Kdokoliv by si na tě ve vztahu tvořil majetnický nárok jako k osobě, vždy můžeš, zejména na začátku, vycouvat. A když něco začíná nebo může začít, nemaluj čerta na zeď.

Evžo: díky. On ten "odložený úsudek" někdy jde a někdy nejde. Vlastně většinu doby "ho mám", jakoby jsem s tím smířená a celkem v pohodě, i když někde sedím s lidma a jsou tam kluci, pořád pohoda. jenže problém je když jsem třeba na kafi sama s klukem a vím že se mu líbím a on je mi taky moc milej, tak člověk i normálně zamilovanej má pocit "absolutní přítomnosti" žije sekundu po sekundě, a v tuhle chvíli se mi (zrovna sakra!!)vždycky vynoří ta moje "podřízená pozice" vůči mužům, vědomí ponížení atd., pak třeba myšlenka na to že by mě mohl v budoucnu nějak ovládat. Připadá mi že se mi úplně změní osobnost. Často proto jekékoli nabídky na kafe (něco jako rande) odmítám, protože vím jak to skončí. Utíkám. Nesnažím se sebe nijak litovat, jenom jsem tu popsala, co jsem o svém chování doposavad vypozorovala. Vím jak by se mi asi líbil průběh seznámení, aby bylo vše OK, bohužel chování jiných nemůžu řídit...

K tomu sa pridávam. Od začiatku až do konca. Aj s tým prianím pekného dňa (i života ďalej).

Koukají se, tedy ti obyčejní co nemají v hlavě slámu, úplně obyčejně. S tolerancí nebo netolerancí to nemá nic společného. Prostě se to k Vaší smůle stalo a tím to také končí. A bylo to dávno a v době kdy Vás ještě neznali. A podle povahy potenciálního partnera rozhodnete jen Vy sama, zda se o toto trauma podělíte či nikoliv - a to metodou odloženého úsudku. Jde třeba se příliš neohlížet dozadu, léta běží a není účelné se trápit "doživotně". Chápu, že jde o psychický problém, který se dlouhodobě odráží ve Vašem životě. Přeji hezký i když podmračený den.

Ahoj. Jsem ta co psala úplně prví příspěvek. Teď je mi 24 a musím říct že se nic moc nezměnilo. Vážný vztah jsem (kromě několika úletů) měla pouze jeden a skončil kvůli sexu, šel na mě moc rychle a to abych se mu svěřila z mým zážitkem taky nepřipadalo v úvahu, protože jsme se neznali ještě dostatečnou dobu, abych to dokázala. Rozešla jsem se s ním. Pozitivní je, že jsem loni "narazila" na muže, se kterým bych si dokázala představit být, chodit možná i milovat se. Bohužel on ke mě asi nic necítí... což je ta zásadní a negativní stránka. Ale jsem ráda že takový muži existují, že vůbec pro mě někdo potenciální je. Jinak styky (tím myslím i setkání, "přátele") s muži nevyhledávám, neumím se k nim chovat aniž bych je v duši nepodezírala, že by se mnou chtěli jen spát. Bohužel mám dost ženskou postavu (prsa, atd. jako každá:-) a tak pohledy občas k sobě přitahuju a nesnáším to. Bojím se teď budoucího zaměstnání protože si neumím představit, že by mým nadřízeným byl muž. Kdyby sem ještě nekdo zabrousil, chtěla bych se zeptat za jak dlouhou dobu jste se potenciálnímu příteli svěřili, že jste byly znásilněny. A mužů bych se chtěla zeptat, jak se koukají na slečnu která to zažila. Já si totiž připadám hnusná, a bojím se aby si někdo nemyslel takové to tradiční "vždyť jsi to chtěla". Mě to ten chlap naštěstí udělal jen prstem a bylo mi asi 5-6 let, ale stejně si to dávám za vinu sobě. Měla jsem utýct. jenže já ho považovala za hodnýho strejdu a ty se přeci poslouchají...

Sežeň dalších devět IQ tykve jako jsi sám a pokud se nepoblejete, tak mě vojedete. S pětašedesátkou jste to ještě neměly.

Ty jsi ale zlobivej Pepíček, viď? A ještě k tomu blbej jako tvé autíčko na baterky. Jdi si ven plácat z písku a hovna bábovičky, běž!

Jsem stará, důchod nic moc, byli opilí a k tomu mám prázdnou hlavu. Kdy se mi to za normálních okolností stane, aby jsem si tak užila?

Pisateli pod jménem Martina zamyslete se nad sebou, ne že by se to nemohlo udát, ale v tomto případě jsou to prostě fabulace...