Reklama

Ztratit či nezažít lásku?

pro srovnanou (Pá, 7. 6. 2013 - 12:06)

Mou životní láskou byl...konečně něco rozumného a poučného. Jste borec.

srovnaná (Pá, 7. 6. 2013 - 12:06)

Zachovala jsem si k němu úctu jako k otci svých dětí a přijala fakt, že láska skončila, prostě ji necítím a tedy beru, že nic netrvá v životě navěky.
Pokud mně láska ještě potká, budu ji ráda dávat i brát, ale příliš tomu nevěřím. je mi 45 let.
Hodně lásky všem.

srovnaná (Pá, 7. 6. 2013 - 12:06)

Mou životní láskou byl můj manžel. Všechno se pokazilo jeho nevěrou s kolegyní a mou známou v jedné osobě. Skončila láska a důvěra. Neskončila jsem mnohaleté manželství, protože bych měla s dětmi finanční problémy. Jen skončily city, cítím se bez emocí, ale už je to nějaký čas a jsem relativně v pohodě, protože jsem si ujasnila co chci dál. Údajně o nic vážného nešlo, skončilo to prý-a já se nikdy nebudu pídit, zda to skončilo doopravdy nebo to pokračuje, ať už s ní nebo jinou. Ženy mají o manžela celkem zájem, hodně pracovně cestuje atd. On rozvod nechce, takže žijeme spolu dál, já se chovám vstřícně, slušně, nevytahuju staré hříchy ani se neptám a nepídím, dávám mu svobodu, čas na jeho časově náročné zájmy, klid, řeším organizační věci i chod domácnosti, aby měl doma klid a pohodlí. Za to od něj očekávám jisté finanční zajištění. Je to pro oba pohodlné a city tam už plést nehodlám. Zdá se to prázdné soužití, ale ono se tak dá žít nakonec lépe než sama s materiálními problémy nebo jiným chlapem, který časem pravděpodobně zklame rovněž a navíc mně s ním nebude pojit nic. Prostě si myslím, že bych si rozchodem nijak nepomohla. Jistě se dá namítnout, co moje hrdost, ale já jsem si věci ujasnila a ponížení už necítím. Děti už mně nepotřebují mít za zadkem a jsem relativně svobodný člověk, jdu si na kafe kdy chci, s kým chci, mám pár kamarádů na pokec, kafčo, vypovídání se. Žiji s tím, že můj manžel není to, kolem čeho by se můj svět měl doživotně točit. Citové odpoutání se od něj mně osvobodilo, netrápím se, zaměřuju se konečně po letech starání o druhé sama na sebe. Má to svoje pozitiva. Už to není o životě v péči jen o ty druhé, o rodinu bez uspokojování vlastních potřeb realizace a zájmů. takže se dá říct, že všechno zlé může být k něčemu dobré, i když je to v mém případě jistě paradoxní.
Jistěže život s láskou je plný, krásnější, smysluplnější. Měla jsem ho ráda dvacet let a jsem za to vděčná osudu, že tomu tak bylo, ta léta i vzpomínky a pocity mi nikdo nevezme.

Mirek (Pá, 7. 6. 2013 - 11:06)

a kolik ti je? Napiš pravdu...Já mám 28 let.Tak si říkám,že člověk se tak dlouho někoho snaží marně najít,až ho to omrzí.A pak už ani nechce nikoho hledat,a čím dál víc zapadá do toho stereotypu a svých chmurných úvah.Píšeš že máš 41 roků,v tvém věku je mnoho žen už dávno bud' to vdaných,nebo rozvedených.Ale spousta manželství se dnes rozpadá úplně zbytečně,možná ze sobeckých důvodů,nebo že ani jeden z partnerů nechce ustoupit od své pravdy a taky to mohou být nevěry,vyčítání si a celkové nedorozumění.Já sám,přestože vidím spoustu špatných a polovičatých partneství,neztratil jsem naději na můj vlastní št'astný život.Doma jsem byl vedený sice dobře,ale trochu divným způsobem,takže se musím vypořádavat s tímto jak se dá.Promarnil jsem vlastní vinou několik příležitostí k seznámení,ale není ještě konec.Nemyslím si o sobě že bych byl horší než druzí,jen jsem v něčem trochu jiný.Ale i tak se snažím nestranit se lidí, i když mi hodně krát ublížili,mám nějaké kamarády a vím že ztratit kontakt s realitou není nikterak dobré ani zdravé.Ale co bych chtěl říct tobě,nevzdávej to a bud' sama sebou,nenech se vláčet nepříznivýma okolnostma,vím že stavy deprese a melancholie jsou to úplně nejhorší,přesně tohle člověka ničí.To že to takové máš,není úplně tvoje vina,ale těžko se pak z toho dostáváš.Já sám vím jaké to je,proto to dokážu pochopit, a taky vím že řešení není vždycky jednoduché.Domnívám se,že pokud se člověku nepodaří zlomit ten psychický blok v něm,tak těžko může něco dál podnikat.Neboj se,nechci ti dávat žádnou falešnou naději,ale život ještě nekončí a není třeba věšet hlavu.Jestli budeš chtít tak mi písni na e-mail,[email protected]

Mirku, (Čt, 6. 6. 2013 - 19:06)

Proč to říkáš?Vypadá to...a kolik ti je? Napiš pravdu prosím. Asi jsi ještě neztratil naději a pravděpodobně tě nějaká životní láska ještě potká, je málo takových zoufalců, jako jsem já, já chápu tvůj odmítavý názor. Ale kolik ti teda je? Mně čtyřicetjedna. Zůstala jsem bezdětná, o pořádnýho chlapa už ani nezavadím. Vlastně moje samota není moje volba ale to, co mi zbylo.

sad true (Čt, 6. 6. 2013 - 19:06)

Proč to říkáš?Vypadá to...Já bych se asi musela zbláznit, kdybych pořád věřila v něco, co neexistuje.

Mirek (Čt, 6. 6. 2013 - 18:06)

Radši nikdy nezažít.Proč to říkáš?Vypadá to podle tvých mnoha skeptických příspěvků,že budeš asi doživotně zklamaná.Nevím sice jaké máš zkušenosti,ale já je taky nemám dobré,nechci si to však připouštět,jinak bych se musel zbláznit.

otazník (Čt, 6. 6. 2013 - 18:06)

jde o to, jakou lásku. Pokud jde o lásku neopětovanou, nešťastnou, která vám přinese jen trápení, tak můj názor je, že to je lepší vůbec nezažít. V pětadvaceti jsem zažila obrovské zklamání, rozchod s partnerem, se kterým už to vypadalo na svatbu, pak jsem byla přes deset let sama a nedovolila jsem nikomu, aby se ke mně přiblížil, užívala jsem si, asi jsem i ubližovala - ale byla jsem jakžtakž v pohodě. Pak mě jeden chlap dostal zas tak hrozně na kolena, že jsem se málem upila. Skončila jsem na antidepresivech a na psychiatrii. Nic mi to nepřineslo, jen neskutečné trápení a totální ztrátu sebevědomí. Takovouhle lásku zažít NE!!!!!! Myslím, že už budu radši navždycky sama, chlapy tak maximálně zajít na kafe nebo do postele. Ať si strčí za krk ty svoje tahy, nevěry a lhaní.

souhlasím, (Čt, 6. 6. 2013 - 12:06)

vzpomínky nám nikomu nikdo nevezme.

Určitě je lepší (Čt, 6. 6. 2013 - 11:06)

zažít krásnou velkou lásku a ztratit ji, než celý život jen paběrkovat a nezažít nic, než jen jakési polovztahy.
Mně se to stalo, měla jsem krásné manželství, s mužem, kterého jsem milovala víc než svůj život, máme spolu dvě nádherné děti. Přišla jsem o něj, ale jsem šťastná, že jsem to mohla prožít. Vzpomínky vám nikdo nevezme.

sad true (Čt, 6. 6. 2013 - 10:06)

Radši nikdy nezažít.

Věřím, (Pá, 4. 1. 2013 - 17:01)

jednomu a to,že čas všechno zahojí.Co se zdá,že člověk nezvládne,tak zvládne,ale je důležité nebýt sám,pracovat,stále něco vymýšlet,mít kamarády,koníčky.

Martin (Pá, 4. 1. 2013 - 16:01)

ahoj, je mi 24 let a jsem...Pavlinko,nejsi sama.Také s tím ziji 'deprese).Zamiloval sem se do jedne holky.Kamoska nas seznamila.dali sme se dohromady.vse probihalo dobre.ubehli 3mesice.a slysim od kamosky ze me uz nechce,ze ma jineho.v tu cchvily sem dostal trauma,nevedel sem co mam delat.spanikaril sem.chtel sem spachat sebevrazdu.ale svedomi mi rikalo nedelej to.najde se jina holka a lepsi nez byla ona.tak sem se rozhodl,ze to zkusim dat sanci,a cekat dokut se nenajde ta prava laska.Jak poznat pravou lasku?prava laska se da poznat.dnesni dobe je to optizne,protoze sou tai lidi kteri to jen hraji ze maji druhou stranu radi,to me potkalo.Dam radu:pravou lasku se rekne samo srdce,ver svemu srdci.ti poradi zda je to ten pravi/va.emej se hezky pa a hodne stesti

Jess (Pá, 27. 3. 2009 - 10:03)

Pavlínko,ten pravý,kterého budeš milovat Tě teprve čeká. Nech tomu čas a nedělej si žádné vrásky,jestli jsi nebo nejsi panna a že nedokážeš milovat. Určitě budeš chopna zse cítit všechno naplno,ale musí přijít ON. Ve Tvém věku není kam spěchat,myslím,že psychologa nepotřebuješ,jen čas..bude to dobrý,neboj se. Znám to z vlastní zkušenosti,taky se kolem mě motá dost kluků,ke který m jsem nic necítila,musel přujít ten pravý a pak to zafunguje....uvidíš. Držím palce

Jana (Pá, 27. 3. 2009 - 08:03)

Kamarádka se taky v 19 zklamala, od té doby s nikým nechodila. Ale teď po 5 letech má konečně vztah a je štastná. Chtelo to čas. K doktorovi nechodila.

Dan (Pá, 27. 3. 2009 - 02:03)

Já bych to přes doktory neřešil. Měl jsem podobný zážitek (také v 19 letech) a trvalo mi to ještě o dost déle. I když jsem se snažil žít optimisticky, chodil jsem do společnosti a v práci jsme také měli výborné kamarádky, nemohl jsem se toho zbavit, pořád jsem se k tomu vracel (v těch 24 letech jsem byl taky ještě panic), o našem příběhu jsem tehdy dokonce napsal knížku a tu jsem jí daroval (pochopitelně bez výsledku). Nepiš prosím "...celý život sama a nedokážu milovat". Taky jsem si to myslel. Nebyla to pravda. :-)

Návštěvník (Čt, 5. 3. 2009 - 21:03)

Asi bych vyhledal psycholožku!Měl jsem podobný problém.

Pavlína (Čt, 5. 3. 2009 - 17:03)

ahoj, je mi 24 let a jsem panna. Nikdy jsem nezažila opravdovou lásku , protože mám v sobě hodně těžké trauma. V 19 jsem se šíleně zamilovala do kluka s kterým jsem se přátelila a dal mi dost naděje a pak si vybral moji kámošku, coz mě totálně zničilo. Ani po pěti letech jsem se nedokázala do někoho jiného zamilovat.I když se mi občas někdo alpoň trošku líbil tak vždycky byl zadaný. Paradoxem je že mám hodně ctitelů a většinou bych mohla mít skoro každého na kterého si ukážu ale ne nikdo toho o kterého stojím.Všichni kolem mě řeší jak je možné, když pěkně vypadám a působím jak je možné že nikoho nemám,. Už mě to nebaví pořád poslouchat tyhle kecy .Jsem celý život sama a nedokážu milovat.Úplně mě zničil.JSem v kruhu ze kterého nemůžu ven, co by jste mi poradili?

Návštěvník (Čt, 19. 7. 2007 - 00:07)

zazila jsem velkou lasku, takovou o jake se pise v romanech, pak jsem to ukoncila po nekolika letech, kdyz se na to divam zpetne, urcite je fajn vse, co jsem zazila, byly to krasne chvile, byla by skoda to nezazit, ted prozivam take krasne obdobi s jednim muzem a jsem stastna, ale jak psal "Kdosi", kazdy neni predurcen pro vztah, kazdeho nemusi naplnovat laska a vztahy.

Kdosi (St, 18. 7. 2007 - 23:07)

Myslim, ze pro osobni stesti je dulezity dostatek vlastni sebeucty a nadhledu. Teprve potom muze clovek prozit vyrovnany vztah. Zoufale touzeni po jine osobe je spis odleskem nedoreseneho vztahu k nekteremu z rodicu.

Reklama

Přidat komentář