Pohádky jako potrava pro naši duši

Kdysi dávno, hodně dávno, se sešli velice moudří lidé a ti velice moudří lidé viděli po řece času daleko, daleko do budoucnosti a tam uviděli nás. Chudáčky zbídačené, podvyživené, tak jako se například díváme na fotografie dětí ze Somálska. Přestože naše těla jsou zbytnělá a živá, tak ta naše dušička se tak tak drží při životě a každým zavanutím vnějšího světa se rozechvěje, místo aby v sobě stála, bydlela, byla tou krásnou silnou princeznou, která skutečně čeká na pravého ženicha a s tím pravým ženichem nakonec oslaví svatbu. To je základní obraz pohádky. Princezna, lidská duše, která čeká na svého pravého ženicha, aby s ním mohla oslavit svatbu. A pohádka pak dodává: ... a žili dlouho a spokojeně a měli dětí jako smetí a, jestli nezemřeli, žijí dodnes. Tento nádherný obraz používá pohádka. 

 

Ti moudří, kteří se právě dívali po té řece času až k nám, tak viděli, jak hluboce budeme podvyživeni. A proto udělali to, že všechnu moudrost svázali do různých uzlíčků a poslali po řece času až k nám, jako naši potravu. Bylo veliké nebezpečí, že všechna potrava přijde vniveč, protože když začal čas všech masových sdělovacích prostředků, začal další útok na lidskou duši a bylo nebezpečí, že to, co se předávalo ústní tradicí, zmizí. Víte dobře, že původně se veškerá moudrost předávala pouze ústní tradicí, byl zákaz písma, dokonce za zapsání následoval trest smrti. To byl dlouhý proces, protože Mistři dávali pozor, aby to živé, co žije ve mně, proudilo tím správným směrem k těm ostatním a aby v duši rezonovalo totéž, co žije ve mně. 

 

Kdysi dávno jsem psala studii, kde jsem napsala, že informace je vlastně ve formě, tedy "in forma", tedy to není ta substance, to je jenom forma. A co je v té formě, to je to významné, to je to důležité. Použila jsem obraz, že krásná princezna byla kouzelníkem zakleta do kamene a jenom ten má sílu a moc živou princeznu znovu z toho kamene dostat, kdo dokáže myslet stejným způsobem jako ten, který ji do toho kamene vložil, zaklel. Když řeknu, že podmínkou, abychom mohli číst a rozumět Platónovi, je oživit v nás totéž, co žilo v Platónovi, když své myšlenky ukládal do mrtvé formy - a prosím vás pěkně, tím neříkám nic, co by Platóna snižovalo, ale apeluji na nás všechny, abychom v sobě oživili to, co v Platónovi žilo. 

 

Tak to platí o každém velikém díle. Abych mu rozuměla, musím v sobě oživit to, co žilo v duši tvůrce toho velkého díla. Protože jinak stojím před tím dílem, mohu si dělat různé formy, mohu si dělat různé představy, mohu vnímat částečně něco z toho díla, ale to dílo ke mně nepromluví jako celek. Princezna, když použijeme zase slov z pohádky, je oživena jenom po krk nebo po pás. Ale aby nám princezna z kamene (informace) vystoupila celá, v plné kráse, tak, jak do něho byla zakleta, to se nám může podařit pouze tehdy, když i moje duše, moje myšlení se probudí k životu. To je pro nás dneska úkol a je to nejtěžší proces.

 

V pohádkách najdeme i jiné obrazy. Najdeme tam obrazy, které nám při našem intelektu začnou připadat velice rozporné, protože náš intelekt, ten intelekt, který je vychováván vlastně na tom, co se podřizuje stroji, je tak zbytnělý, že pro mě už není prostor, abych cítila pravdu obrazu, já ho analyzuji, ten obraz - to neříkám, že analýza je špatná, analýza je nutná, syntéza je nutná - ale jenom, prosím vás pěkně, pozorujeme jev, takže začnu s tím obrazem: je tam Smolíček Pacholíček, je tam jelen se zlatými parohy, jsou tam jeskyňky. Co to je za blbost, prosím tě - copak nějaký jelen nosí nějakého kluka v hlavě, a kde by tam bydleli? A kdo byl maminkou toho kluka a kdo byl tatínkem toho kluka - a jak to, ten jelen ho ukrad'? To je divná pohádka.
To je lepší ty pohádky vůbec nevyprávět, lidé jsou úplně mimo. Nebo další pohádku máte: O červené Karkulce. Vlk sežere babičku, sežere Karkulku, usne, myslivec mu rozpárá břicho, vyskočí živá babička, živá Karkulka. Copak je nekousal? A jak se do něj vešly obě dvě, co je to za pitomost? A to on se neprobudil, když ho hajný páral? A ještě kameny mu tam dal! A ten se vůbec neprobudil.

 

Vidíte, to je úplně jiné myšlení, to je myšlení čistě analytické, čistě rozumové myšlení. V tomto myšlení se duše nevyzná. V tomto myšlení je plně obsažen jenom ten, který je zván intelektem - inter legere = "mezi ležící" ... intelekt není cíl, kam bychom se měli došplhat, když budeme hodně pilně na sobě pracovat, a vyšplhali bychom hodně vysoko nahoru. Intelekt je "podrž, přines, odnes, doskoč, zařiď, doběhni a pojď sem zase...". Intelekt je "ten, který člověku pomáhá přenášet se od - do, spojovat, ale to je všechno. Intelekt je vlastně v pohádkách zobrazen koněm. A víte, že v těch pohádkách jsou koně různí. Jsou tam bílí, jsou tam koně černí, jsou tam koně grošovaní, jsou tam ryzáci. V ruských pohádkách jsou takoví koně, že přiběhnou a mrtvý otec řekne: "Stůj přede mnou jako list před travou." Kůň se zapíchne. Pohádka vypráví, že z nozder mu jde dým, z uší mu jde oheň nebo obráceně: z nozder mu jde oheň, z uší mu jde dým. Kralevic vleze do jednoho ucha, vyleze druhým uchem. Z Váňušky, Ivánka, se stal kralevic. Kralevic je Váňuška. Co je to za blbost? Zkus vlézt do ucha koni, prosím tě. Zkoušels to někdy? A nějakej kůň, kterému z nozder jde dým a z uší oheň nebo z uší dým, z nozder oheň! Co je to za pitomost, takovej kůň přece neexistuje!

 

Tak vidíte, jak vlastně naše duše přestává v nás žít. Jenom občas zahlédneme, že ta nejkrásnější z princezen dokáže promluvit a hovořit třeba přes naše zčervenání, zblednutí, husí kůži, která nám naskočí ... chvěje se mi srdce - proč? Promluvila duše. Je mi zvláštně kolem žaludku - promluvila duše (nebo jsem něco špatného snědl).

 

Takový krásný obrázek vám povím - jednou se starším synečkem, nyní již 24letým Justinem, jsme přecházeli po železničním mostě na jaře, když byla rozbouřená Vltava a na tom železničním mostě chyběla tu a tam prkna. Justin byl pětiletý a říkal: "Maminko, prosím tě, chyť mě teď pořádně za ruku, já mám teď dušičku tady," a ukázal na plexus solaris, sluneční pletenec. Když jsme přešli most, tak řekl: "Ha, už ji mám všude." To dítě vyjádřilo skutečnost, kterou my známe také. Jenomže ta dušička už není někdy ani "tady". Už může být kousíček dál a musíme ji pracně přivolávat, aby někde v nás ještě dokázala bydlet. 

 

Anežka Janátová

 

Text je zkráceným záznamem z úvodního setkání k cyklu "Výklad symbolů", který pro veřejnost pořádá Akademie sociálního umění Tabor v Praze (www.akademietabor.cz).