Reklama

Pohádky v naší duši IV - hrdinové

Budeme-li brát pohádky trochu vážně, zeptáme se, co se z nich můžeme naučit. Malé dítě to má jednoduché - řekne například "Já chci být (budu) také takový hrdina." A nebo "Když chci dostat princeznu, musím zabít draka." A co my dospělí?

Dnešní povídání bude o hrdinech, o tom, co z aktéra příběhu dělá hrdinu či padoucha. A začneme krátkou návštěvou v psychologii. Humanistická psychologie se jako jiné směry v psychologii zabývala otázkou motivace - co člověka vede k určitému chování i za cenu překonávání překážek, proč si něco přejeme, po něčem toužíme a proč nám něco chybí, i když to momentálně k přežití nepotřebujeme. A na světě se objevil (znovuobjevil) pojem "potřeba".

Každý člověk má vrozené potřeby, které psychologie dělí na potřeby základní a růstové. Základní jsou ty, které potřebujeme k přežití jedince a druhu - potřeba potravy, bezpečí, sexuální potřeba nebo potřeba být přijat ostatními. Nás teď budou více zajímat potřeby růstové - to jsou ty, které člověk či lidský druh nutně k přežití nepotřebuje, ovšem bez nich by zřejmě nevznikla kultura, technický rozvoj, nepsaly by se básně a nemalovaly by se obrazy, nezněla by hudba tak, jak ji dnes známe.

Růstová potřeba je síla, která člověka táhne k tomu něco dokázat, najít v sobě pro něco vlohy a to pak dělat, vyjít z průměru a něčím se stát. V psychologii se tomuto jevu říká potřeba seberealizace.

A teď zpět k hrdinům z pohádek. Popisujeme-li potřebu seberealizace, mluvíme o příběhu většiny pohádkových hrdinů, kteří se vydali či byli vrženi do dobrodružství, kterým když úspěšně prošli, stali se hrdinové. Přestože měli výjimečnou výbavu - obvykle nějaké nadpřirozené schopnosti nebo alespoň dobré pomocníky, museli sami udělat něco, bez čeho by jejich příběh nemohl pokračovat. Museli riskovat, najít v sobě odvahu vkročit do nejistoty bez jistého úspěchu.

Reklama

Ani princ Bajaja či Jiřík z Ptáka Ohniváka, ani překrásná Vasilisa či Maruška z Dvanácti měsíčků (ať máme v postavách hrdinů zastoupena obě pohlaví) neměli vůbec jistotu, že vše zvládnou. Myslím, že netrpěli přehnanou sebedůvěrou, ale spíše důvěrou v to, že když riskují svůj život pro dobrou věc, bude jim nějak pomoženo, nebudou v tom zcela sami. A pokud opravdu nepřežijí, bude mít jejich osobní oběť smysl.

V dnešní době nežijeme uprostřed války (naštěstí), proto při riskování nedáváme většinou v sázku vlastní život, ale i tak není hrdinství nic snadného. Dát v sázku nebo se i vzdát něčeho, na čem nám záleží pro "nějakou věc" či někoho jiného není vůbec jednoduché a kdyby naše duše alespoň jednou v životě netoužila něco takového udělat, nevím, kdo by si dobrovolně osud hrdiny vybral.

Každá situace, ať se v ní ocitneme dobrovolně či nikoliv, která od nás hrdinství očekává, nám umožní překonat sami sebe, posunout své hranice, přidat svému životu nový smysl. A toto při čtení pohádkových příběhů tušíme, proto jsme schopni nechat se jejich hrdiny fascinovat v jakémkoliv věku.

Na závěr přidám dva příběhy o hrdinství, které se zcela liší tím, zda si jejich protagonisté svůj osud zvolili dobrovolně, nebo do "toho" spadli zcela omylem. Každodenní situace, které nám dávají možnost zachovat se hrdinně, stojí většinou někde mezi těmito póly.

Voják žádá svého nadřízeného o dovolení jít hledat na bojiště svého přítele, který se ještě nevrátil do bezpečí zákopu.
"Zamítá se, nechci, abyste zbytečně riskoval svůj život, vojáku. Ten je už jistě mrtvý."
Voják však velitele neposlechl a vydal se svého přítele hledat. Asi za hodinu se vrátil se smrtelným zraněním a s mrtvým přítelem v náruči.
Velitel hrozně zuřil: "Takhle jsem přišel o vás oba! Stálo vám to za to?" "Stálo, veliteli. Když jsem ho našel, ještě žil a řekl mi:

Reklama

Komentáře

jana (Ne, 22. 12. 2002 - 15:12)
Moc pekny clanek, pane Kulhanku.
Petra (Čt, 19. 12. 2002 - 12:12)
Opět s chybami - ostatně jako vždy.
fanda (Pá, 20. 12. 2002 - 04:12)
Petrusko, nedivej se na chyby. Ty delame vsichni.
Zamysli se nad clankem... pohadky... to je nejvetsi
nauka zivota, ale to asi tezko pochopis...
Reklama