Reklama

Synchronicita a její terapeutický potenciál

Určitě jste už něco podobného zažili: Dlouho marně hledáte životního partnera, zaměstnání, vhodné bydlení nebo třeba dárek manželovi na Vánoce, a když už své úsilí skoro vzdáte, nějaká mimořádně šťastná náhoda vám přihraje do cesty přesně to, co potřebujete a ještě k tomu v té nejlepší kvalitě. Například jedna má známá  nalezla svého manžela tak, že jí na mobil přišla zbloudila esemeska od zcela neznámého muže. 

Podobné příhody v nás obvykle zanechávají zvláštní pocit doteku tajemna, jako by je naplánovala nějaká vyšší síla. Možná nějaký vesmírný taškář, protože často obsahují prvek humoru.  Jako třeba v příběhu, který  zaznamenal francouzský spisovatel Émile Deschamps. Dvakrát v životě si objednával švestkový puding a pokaždé se k tomu nachomýtl nějaký cizinec jménem de Fontgibu. Když si o mnoho let později chtěl v restauraci tuto lahůdku zase jednou dopřát, vzpomněl si na své dřívější incidenty a poznamenal ke svým přátelům, že k tomu, aby scéna byla dokonalá, chybí již pouze pan de Fontgibu. V tomtéž okamžiku nositel zmíněného jména, nyní již senilní, omylem vstoupil do místnosti.  

Většinou se ale jedná o drobné zážitky, kterých si sotva všimnete. Pro jejich označení se vžil termín synchronicita.  Popisy tohoto jevu lze nalézt již ve starověkých duchovních naukách a zabývali se jím i významní evropští myslitelé. Například  německý filozof Arthur Schopenhauer (1788 – 1860) napsal, že všechny události v lidském životě vycházejí ze dvou zásadně odlišných kontextů: prvním je objektivní, příčinná souvislost běhu přírody a druhým je subjektivní souvislost, kterou jednotlivec prožívá stejně osobně jako své vlastní sny.  Oba tyto kontexty existují  simultánně a jsou propojeny jako článek ve dvou zcela odlišných řetězcích, jež jsou však natolik dobře sladěny, že se jeden zcela shoduje s osudem druhého. Tyto fyzické a psychické události mohou být podle Schopenhauera tak dokonale propojeny jen díky té nejúžasnější předzjednané harmonii.  Koincidenci Schopenhauer popsal jako „simultánní výskyt událostí, které spolu kauzálně nesouvisejí“ 1) .  

Tato charakteristika se velmi podobá tomu, jak o sto let později definoval synchronitu C. G. Jung, podle kterého se jedná o   „simultánní výskyt jistého psychického stavu s jednou nebo více externími událostmi, jež se jeví jako smysluplné paralely k bezprostřednímu subjektivnímu stavu“ 2)  

Mají-li se tyto paralely mezi dvěma či více událostmi vzájemně propojenými významem stát více než pouhou  náhodou, měl by zážitek synchronicity vzbudit v prožívajícím silnou emoci, kterou Jung nazval „numinózní“, tedy  intenzivně náboženskou, duchovní, božskou... A poslední složku, kterou by synchronicita měla obsahovat, je záblesk naprostého vhledu nebo, jak to nazval Jung, „úplného vědění“.

Reklama

Výzkumy naznačují, že zážitek synchronicity (ZS) se vyskytuje ve všech společenských či profesních třídách a v každé kultuře. Význam, jaký  mají ZS, bychom mohli přirovnat k významu snů: Všichni v noci sníme, ale ne každý si své sny pamatuje. Ještě méně lidí přikládá svým snům nějaký hlubší význam a jen málokdo se snaží pomocí jejich analýzy dobrat hlubšího pochopení reality a  smyslu života. A podobně jako sny i ZS mají  na duši člověka léčivý účinek. Dodávají pacientovi pocit, že jeho život má vyšší smysl, a insporují jej k tomu, aby změnil své  omezené nebo nezdravé postoje.  A tento potenciál  bude zřejmě jedním z hlavních důvodů, proč se ZS tak často objevují v průběhu psychoterapeutické léčby. Dosvědčuje to i  nejznámější  příklad synchronicity, jímž je slavná Jungova příhoda se zlatým skarabeem.  

Jung měl mladou pacientku, kterou se dlouho snažil marně vyléčit, neboť  mu byla psychologicky  nepřístupná. Zbývala mu již jen naděje, že se objeví něco nečekaného a iracionálního, co naruší její karteziánský racionalismus, jímž se zcela obrnila. Očekávaný průlom přišel v podobě působivého snu. Ženě  se zdálo, že ji někdo obdaroval drahým šperkem ve tvaru zlatého skarabea. Téhož dne měla sezení. Jung  popisuje, že se během něj  stalo něco zvláštního: „Zatímco mi tento sen vyprávěla, zaslechl jsem, jak za mnou něco tiše klepe na okno. Otočil jsem se a spatřil jsem dost velký létající hmyz, který zvenku narážel do okenic a snažil se dostat do temné místnosti. To se mi zdálo zvláštní. Ihned jsem okno otevřel a přilétající hmyz jsem chytil ve vzduchu.“ „Byla to Cetonia aurata, Scarabaeidae, obyčejný zlatohlávek, který se díky své zelenozlaté barvě přibližně podobá nejspíše skarabeovi. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: ‚Tady máte svého skarabea.‘ Tato událost prorazila do jejího racionalismu žádoucí díru a led jejího intelektuálního odporu se tím prolomil. Léčba mohla nyní úspěšně pokračovat.“ 3)   

A jak je tomu mezi současnými terapeuty? Také jim do ordinací přilétávají zlatí brouci? Výzkumy naznačují, že tomu tak opravdu bude. Roxburhová a kol. oslovila britské psychoterapeuty a získala odpovědi od 226 respondentů.  Sto respondentů (44%) uvedlo, že měli ZS v terapeutickém prostředí; z toho bylo 55 psychoterapeutů, 21 poradců a 24 psychologů. Většina respondentů (67%) se domnívala, že ZS by mohl být pro terapii užitečný. 4) Dále ze  vzorku 609 psychiatrů jich 47% uvedlo, že měli  zkušenost synchronicity v terapeutickém prostředí, která ovlivnila vývoj jejich kariéry. (Tornatore, 1977). 5) Autoři tohoto výzkumu shrnují výsledky předchozích studií a uvádějí, že ZS jsou mezi širokou veřejností poměrně běžné a bývají typicky interpretovány jako osobně smysluplné nebo významné. 6)

Jiné výzkumy zase naznačují, že vyskytnou-li se zážitky synchronicity během terapie, zdá se, že jsou spojené s obdobím zvýšené emocionální intenzity nebo velké životní změny, jako je porod, úmrtí a manželstv, ale hlášeny také bývají při neobvykle radostných nebo harmonických interakcích a tehdy, kdy si klienti potřebují zachovat pocit propojenosti s terapeutem. 7)  

Beitman si všímá nápadných podobností, které se často vyskytují mezi životem pacienta a terapeuta. Domnívá se, že tyto paralely mohou napomoci léčbě zejména tím, že pacientovi názorně ukážou, že jeho psychoterapeut není pouze odborníkem odtaženým od života, ale je také  člověkem, který stejně jako on prožívá základní lidskou zkušenost, rozumí ji, a proto mu může i pomoci. Popisuje situaci, kdy pacient i terapeutka měli stejně staré dcery, které se narodily s těžkou vrozenou vadou. Oba museli činit podobná těžká rozhodnutí.  Když terapeutka slyší pacientův příběh, začne plakat a odhalí mu, jak jsou jejich osudy podobné. Tím si u dojatého pacienta získá vážnost, protože pochopí,  že psychoterapeutka není pouze odborníkem, ale má také velké množství vlastních zkušeností. 8)   

Winnicot má dokonce za to, že pacient může použít chyb a selhání psychoanalytika, často nepatrných a pacientem vyvolaných, ke svému uzdravení. 9) Casement například líčí situaci, kdy terapeutka, která bývala vždy dochvilná,  zaspala a přišla pozdě na sezení, čímž zpřítomnila traumatický zážitek z pacientčina dětství. Casement se domnívá, že pacientka možná použila svou terapeutku tak, aby představovala její matku, která ji „zklamala“. Pacientka ji mohla  napadat svými výbuchy hněvu, které se vztahovaly k jejímu někdejšímu (a nyní i současnému) zklamání s vědomím, že terapeutka tyto ataky přežije, protože má sílu, která nebyla vytvořena pacientovými představami nebo projekcí. Toto  uvědomění umožnilo pacientce modifikovat její falešnou představu o tom, co způsobilo smrt její matky. 10)

Z těchto a mnoha dalších příkladů můžeme vyvodit, že fenomén zvaný synchronicita má v psychoterapie obrovský a nedoceněný potenciál a zasluhuje si další zkoumání. 

Na závěr bych chtěl touto cestou oslovit všechny, kdo  by se chtěli zapojit do výzkumného experimentu, který se týká zkušenosti synchronicity a spočívá v pozorování jistých podnětů, které k nám přicházejí v průběhu jednoho dne. Výsledky bych chtěl zveřejnit ve své připravované knize o synchronicitě a magickém myšlení. Zájemce prosím, aby si o instrukce a dotazník napsali na můj e-mail [email protected]

Richard Gilík

 

Reklama

Komentáře

Reklama