Reklama

Úloha vzpomínek v kontextu stárnutí

Schopnost aktivně si vybavovat vzpomínky patří k základním vlastnostem lidské psychiky. Při vzpomínání vstupují staré paměťové stopy do vědomí člověka, a ten má tak možnost znovu prožívat události svého života, přehodnocovat je, opět je začleňovat do svého životního příběhu a do obrazu sebe sama.

Jde o oživování minulosti v představách, při vyprávění příběhů či při kreativní činnosti a o subjektivní interpretaci minulé zkušenosti své vlastní i druhých lidí, osobních zážitků i historických událostí. Vzpomínání má tedy v duševním životě člověka své nezastupitelné místo. Má důležitou funkci při vytváření duševní rovnováhy v závěrečné životní fázi.

Pochopení kontextu vzpomínání, které se výrazně častěji objevuje ve vyšším věku, je důležité z hlediska jeho terapeutického využití. Jde o různé přístupy a teoretická východiska snažící se pochopit stáří jako významnou a plnohodnotnou životní etapu v protikladu k představám, že jde o úpadek a konec života, nehodný zájmu nejen nejbližšího okolí, ale i širší společnosti.

Erik Erikson (1902-1994) připsal závěrečné fázi života významnou úlohu. Tento psychoanalyticky orientovaný vývojový psycholog ve svém nejznámějším díle Childhood and Society (1950; česky Dětství a společnost, 2002) hovoří o této fázi jako o stadiu životní integrity a moudrosti. Dosažení integrity (tedy úplnosti, celistvosti, naplnění) je úkolem, který stojí v protikladu k životnímu marasmu, beznaději a zoufalství, rozpadu osobnosti, odmítnutí života, zklamání, ztrátě životního smyslu. Člověk se musí naučit realizovat své vlastní já, „dokončit“ vývoj sebe sama jako jedinečné bytosti, vytvořit si novou, široce založenou identitu. Vzpomínky a jejich přehodnocení mohou přispět k novému zarámování života, ke skutečnému sebepřijetí, k rozvoji osobní identity a k udržení kontaktu se sebou samým i s okolním světem a do samotného konce života.

Pokud starý člověk potlačuje své nevyřešené vztahy, konflikty či křivdy a objevují se pocity, že čas je příliš krátký na to, aby se pokusil začít jiný život a vyzkoušel jinou cestu k integritě, může se dostavit úzkost, beznaděj a zoufalství. K dosažení tohoto stadia vývoje lidské osobnosti bylo třeba investovat celý jeden lidský život, osmdesát a devadesát let zkušeností. Bylo by škoda tohoto bohatství nevyužít, nepracovat s ním, nevážit si jej, neocenit jej a plýtvat s ním.

Reklama

Životní integrita se projevuje pocitem životního naplnění a pochopení smyslu života. Je spjatá s pocitem vděčnosti vůči lidem, kteří mu dali smysl. Je to moudrost spojená s hlubokým porozuměním sobě i druhým. Stáří je životní etapa, kdy máme možnost připravit se na smrt a zemřít s dobrým pocitem z toho, co jsme v životě vykonali. Můžeme pak umírat se sebeúctou navzdory prohrám, neúspěchům a nenaplněným snům (Erikson 1950, 1963, 2002).

Nový pohled na stáří, které může být úspěšné a produktivní a nemusí být nezbytně spojené s nemocí, vyčleněním ze společnosti a zvláštnostmi chování a osobnosti, přinesl ji koncem padesátých let 20. století také americký gerontolog a psychiatr Robert N. Butler (*1927) jako výsledek svých longitudinálních výzkumů zdravých seniorů v letech 1955-1966 (Butler, 1963a). Jako první upozornil na zavádějící mýty a předsudky zaměřené proti starým lidem a přispěl k rozšíření pojmu ageismus (Butler, 1980). Butler si během pozorování mimo jiné povšiml, že staří lidé procházejí sice náročným, ale spontánním vnitřním procesem, kdy rekapitulují svůj život a snaží se porozumět všemu, čím v životě prošli. Důležitou roli v této rekapitulaci hrály vzpomínky, nostalgie, vyprávění a stesk. Životní rekapitulace má mnoho podob a je komplexní. Nejde tedy o žádný únik do života v minulosti nebo „bloudění v myšlenkách“, jak tvrdily tehdy běžné názory i výsledky studií v institucích poskytujících dlouhodobou péči o nemocné staré lidi.

Detailní studie zdravých seniorů ukázaly, že člověk v pozdním věku stojí před psychologicky velmi důležitým úkolem, jím je pochopení smyslu vlastního prožitého života. Butler pak začal cíleně užívat vzpomínek v práci se starými lidmi a svoji metodu označil jako life review - rekapitulace, reflexe, hodnocení života nebo bilancování celého života (Butler 1963b, Butler 1963c).

Vždy jde o strukturovanou aktivitu napomáhající starému člověku, aby si vybavil dávné nevyřešené konflikty. To mu může pomoci smířit se a odpustit sobě i druhým, napravit nejrůznější křivdy nebo se prostě od nich oprostit spolu se všemi negativními emocemi. Odpuštění (nikoli zapomenutí) a smíření je považováno za nutnou podmínku vnitřního míru a duševní vyrovnanosti. Přispívá rovně k vyřešení konfliktů mezi lidmi. Skrze reminiscenci může život dostat nový význam i smysl a starý člověk se tak může připravit na smrt tím, že zmírní či opustí myšlenky spojené se zlobou, obavami a úzkostmi (Butler, 2002, 2007).

Také studium postojů ke stárnutí a stáří vytváří teoretický rámec pro pochopení významu vzpomínek starých lidí pro ně samotné i pro celou společnost. Podle zjištění Roberta Butlera jsou západní společnosti charakterizovány negativním sociálním stereotypem stáří (Butler, 1980). Mezi starými a mladými členy společnosti existuje zřetelná dělicí čára. Staří lidé jsou často zdrojem humoru nebo naopak terčem nespravedlivého, či dokonce násilného jednání. Starý člověk je vykreslován jako slabý a zranitelný, hodný politování. Stáří je vnímáno jako období chátrání a úpadku, které je spojeno se zdravotními problémy, ztrátou nezávislosti a s přibývající nezpůsobilostí. Pro stáří je typická spíše slabost a sešlost věkem ne moudrost a osobní zralost, spíše ztráty nežli nové možnosti a skrytý, zdaleka nevyužitý potenciál (Levy, 2003). Mnozí se vyrovnávají se stárnutím s úzkostí a obavami, stáří není vnímáno jako příležitost a nová možnost, z ní může těžit jedinec i celá společnost.

Výsledky studií, v nich byli staří lidé přímo dotázáni na svoji osobní zkušenost se stárnutím, přinesly však překvapivá zjištění. Staří lidé často stáří vnímají pozitivně - jako možnost růstu, rozvoje a pozitivních změn. Z perspektivy životního cyklu je stáří vnímáno pouze jako jedna z fází života, jako multidimenzionální zkušenost zahrnující ztráty i zisky podobně, jako tomu je i v jiných životních etapách (Baltes, 1991; Valliant, 2002).

Postoje starých lidí ke stárnutí jsou výsledkem složitých procesů zahrnujících tělesné změny (nemoci, poruchy mobility) a pozitivní či negativní psychologické prožívání (Laidlow, 2006). Základní psychologické dimenze postojů ke stárnutí jsou popisovány jako:

psychosociální ztráty - je vnímán negativní rozměr stárnutí, stáří je prožíváno jako čas samoty, depresí a ztrát, především jako ztráta nezávislosti a ztráta účasti na životě společnosti;

psychologický růst - je vnímán pozitivní rozměr stárnutí, člověk se s tím, jak stárne, lépe vyrovnává se životem, může dokonce vnímat stáří jako výsadu, cítí, e s věkem přichází moudrost, stáří mu přináší mnoho příjemných věcí, více svobody, schopnosti být k sobě tolerantnější, může předávat své zkušenosti mladším a být jim příkladem, prožitý život dostává smysl.

Z perspektivy moderních výzkumů postojů seniorů ke stáří (Laidlow, 2006) nabývá důležitý význam také reminiscence. Vzpomínky mohou příznivě ovlivnit úsilí starých lidí o začlenění do společnosti, jsou spojeny s předáváním zkušeností a životní moudrosti a přispívají k překonávání samoty a závislosti na pomoci druhých. Nové zkušenosti a nové činy jsou ve vzpomínkách propojovány se zkušenostmi z dávné minulosti. Vzpomínky seniorů nabízejí nové vidění současné reality a zprostředkovávají vědomí kontinuity života jednotlivce i komunity.

Vyprávění a vzpomínání starého člověka je cenné nejen pro něho samotného, ale i pro mladší generace a pro celou komunitu. Je to forma jedinečné, ústně předávané a osobními zkušenostmi podložené historie. Starší generace tak plní ve společnosti nezastupitelnou roli a postoje ke stáří dostávají pozitivnější rozměr.

Podle výsledků některých studií lze soudit, že aktuální životní postoje seniora mají vliv na to, jak často a jak intenzivně vzpomíná. Převažuje-li v postojích nuda, příprava na smrt, hledání identity, překonávání hořkosti - pak je vzpomínání častější (Cappeliez, O´Rourke, 2002, s. 9). Z klinického hlediska může vysoká četnost vzpomínání signalizovat nějaký negativní stav duše, může znamenat zápas člověka o životní smysl a koherenci.

Vzpomínání může být nahlíženo též z hlediska jeho adaptační hodnoty, jeho funkce při zvládání náročných životních situací. Někteří autoři (Cohen, 1998) navrhují tři kategorie funkcí, které může reminiscence plnit:

intrapersonální - vzpomínání napomáhá udržet vnitřní emoční rovnováhu a vědomí sebe sama, hraje zásadní roli při hledání smyslu života, pocitu identity a životní koherence;

interpersonální - vzpomínání se odehrává v rozhovoru s druhými, vzpomínky poskytují podněty pro přátelskou sociální interakci, např. společenskou konverzaci; také velmi intimní vzpomínky, nesdílené s druhými, plní interpersonální funkci, pokud udržují kontakt s blízkými, kteří ji nejsou přítomni;

poznávací, informační, výukovou - vzpomínky pomáhají při řešení problémů, nabízejí dřívější zkušenost, jsou předávány jako informace o minulé době, o prožitých historických událostech; jsou součástí role seniora, stařešiny, mudrce, přirozené autority, učitele.

Vzpomínání pomáhá starším lidem přizpůsobit se nové životní zkušenosti spojené se ztrátou společenské role, pocitem životní prázdnoty, hledáním smyslu své osobní existence. Tendence vzpomínat je spojena se snahou porozumět sám sobě.

Vzpomínání je také podmínkou pro pokračování psychologického zrání a kreativního sebevyjádření člověka ve vyšším věku. Z řady již uvedených důvodů je ve vyšším věku vzpomínání intenzivnější. Přispívají k tomu také proměny mozkové tkáně, k nim v tomto vývojovém stadiu dochází. Mozek dozrává k lepší integraci činnosti levé a pravé hemisféry. Moderní neurovědy přinášejí poznatky o odpovídajících změnách v mozkové tkáni, kdy vrcholí vývoj těch částí mozku, které zpracovávají předchozí zkušenosti a kompenzují tak ztráty, způsobené snižujícími se schopnostmi zpracovávat nové informace. Snižuje se asymetrie obou hemisfér mozku, které se tak mohou vzájemně zastupovat a na rozdíl od předchozích vývojových fází, kdy dominuje levá hemisféra, jsou v druhé polovině života užívány obě hemisféry současně (Cabeza, 2002; Cohen, 2005). Vznikají nové kapacity mozku a vytváří se nové vnitřní psychologické klima pro přehodnocování životních zkušeností. Tato nová dimenze mozkové aktivity je podmínkou lidského rozvoje. Je založena na paměťových stopách, jejich třídění, přeskupování a hodnocení. Vybavování vzpomínek a hodnocení prožitého života představuje pro zdravý duševní život v pozdním věku základní existenční potřebu (Cohen, 2007).

 

Ukázka z knihy Reminiscence (Portál 2010)

Reklama

Komentáře

janča (St, 21. 7. 2010 - 08:07)
Je to zajímavý článek, Na vitalitu i ve vyšším věku se hodí koenzymy, např. Q Max. Vzpomínky jsou dvojsečná zbraň...
Reklama