Traumatizace rodičů postižených dětí

„Moje tchýně nechápe, jak můžu mít syna s mentálním postižením a na vozíku, když mám vysokou školu. Musela jsem si také najít nový okruh přátel, protože s vozíčkářem je to prostě komplikovanější než se zdravým dítětem,” vypráví zarážející, ale rozhodně ne ojedinělou reakci rodiny nebo blízkého okolí na dítě s handicapem. Vyrovnat se s tvrdou realitou přitom musí především rodič samotný a je to právě podpora nejbližších, co v těžké situaci nejvíce ocení.

Matky zůstávají na péči o dítě samy a bez prostředků

Psycholog Hynek Latta hovoří o sekundární traumatizaci, které musejí čelit: „Když použiji extrémní příklad, tak můžeme být přesvědčeni, že naše dítě bude právníkem a najednou zjistíme, že je mentálně postižené. Rodiče tedy mají jakousi představu o životě, která se rozplyne. Jsou velmi časté případy, kdy tátové od těchto dětí odcházejí a nechávají se rozvést, protože to zkrátka neunesou,” dodává s tím, že právě matek samoživitelek zná ze své praxe velké množství.

Ty potom musejí čelit nejen velkému psychickému i fyzickému vyčerpání, ale také finančním potížím, protože jsou nuceny opustit práci a 24 hodin denně věnovat péči o dítě. Část z nich proto končí na antidepresivech. „Přichází to ve vlnách. Máme po zdravotní stránce pravidelně horší a lepší období. Můj syn má devět let a vědomí toho, že to takto půjde dlouhodobě, je velmi vyčerpávající.”

Prozření přichází až ve chvíli, kdy zkolabují

„Rok jsem doma měla zvedák a vůbec jsem ho nepoužívala,” vypráví jiná maminka, která se s váhou necelých 48 kilogramů stará o dítě vážící 20 kilogramů. Přiznává, že se nevědomky fyzicky ničila. „Ale v tom zápřahu vám to nepřijde, vy v ten moment nepřemýšlíte, že byste to dítě neměl tahat sám. Takoví rodiče to řeší pozdě, třeba až ve chvíli, kdy zkolabují nebo jim vyhřezne plotýnka. Teprve potom jim dojde, že v první řadě musejí být v pořádku oni, aby se o dítě mohli postarat. Upřednostňují zdraví dítěte před tím svým,” dodává s tím, že ani ona nebyla dlouho schopná vypnout a odpočívat.

Z toho také pramení dlouhodobé problémy se spánkem. Některé matky spí jen hodinu nebo dvě denně. „Neustále jsem přemýšlela, jestli jsem přes den stačila všechno udělat a přihlásit syna na všechny dostupné terapie. Potom jsem se zase začala budit, kdykoli syn změnil typ dýchání. Mám u postele chůvičku a hodně lidí už mi říkalo, že je to špatně. A dokonce, když se neprobudí, tak ho chodím kontrolovat, proč se neprobudil a proč nic nechce,” vypráví další z žen, kterou stresuje spánkový cyklus dítěte, které mimo jiné trpí také epilepsií. Záchvat často propuká právě ve fázi usínání.

„Opičí láskou” rodiče své dítě systematicky poškozují

Sociální pracovnice Kristýna Kolínková z rehabilitačního centra Sarema popisuje, že se setkává s tím, že rodiče dětí se zdravotním znevýhodněním si odmítají připustit realitu. Po několika hodinách intenzivních rehabilitací, kdy jsou nejvíce znatelné pokroky, propadají lichému dojmu, že jejich dítě už bude naprosto v pořádku. „Na to konto potom ani nechtějí pořizovat kompenzační pomůcky, třeba lepší kočár nebo vozíček. Řeknou si - z toho kočárku, co máme, vyroste, a pak už bude chodit, takže vozík nebude potřebovat,” vypráví s tím, jak rodiče mohou své dítě dokonce zdravotně poškodit, byť neúmyslně.

„Dítě paradoxně nechávají ve starém kočárku, ze kterého už vyrostlo, a ničí to, co s našimi fyzioterapeuty pracně nacvičilo, například postavení páteře. Způsobují tím dítěti dokonce bolest. Řeknou mi na to - ale ona už ho za rok nebude potřebovat! Přála bych si, aby se rodiče dívali na situaci reálně,” dodává Kolínková. Ojedinělé nejsou ani případy, kdy rodiče raději nechávají své dítě hladovět, než aby mu nechali zavést do břicha tzv. PEG. „Ty děti jsou na hranici podvýživy, ale rodič si nechce připustit, že právě jeho dítě má problém, kdy není fyziologicky schopno přijímat potravu a léky jinak.”

Psycholog Latta závěrem diskuze říká, že nejcitlivější přístup k těmto rodičům je, říkat jim pravdu a v rámci terapie je konfrontovat s realitou. „Může se stát i zázrak, ale je nezodpovědné na něj čekat. Je nutné se rozhodovat tady a teď, hrát s kartami, které máme na stole.”

MK