Fetišismus, autoerotika a jiné náhražkové formy lásky

Nejbližší náhražkou jsou ony samy, a tak se u nich nadměrně stupňuje sebeláska. Kolem sebe nenacházejí nikoho, koho by mohly milovat. Proto u nich získávají převahu všechny autoerotické formy sexuality. Vždyť jsou to pokusy získat slast a uspokojení i bez druhého člověka. Způsobuje to samozřejmě ochuzení jejich schopnosti milovat. Jako partnerská náhražka mohou sloužit také zvířata.

Libido se svou plastičností ? vrozené puzení milovat něco mimo sebe ? je síla, kterou nic nedokáže potlačit. A tak se toto puzení obrací na jakýkoli myslitelný objekt. Stačí, aby splňoval jedinou podmínku: nechat se milovat a dokázat k sobě dítě něžně přitisknout. Podle toho, jaké si člověk zvolil objekty, můžeme často poznat, co sám zažil jako lásku.

Schopnost milovat zakrňuje, když se nám nedostává mezilidských vztahů i když žijeme v tabuizaci veškeré smyslovosti a erotiky. Obrací se pak třeba jen na ty části osoby, k nimž skutečně cítíme náklonnost, anebo se od ní zcela odpoutá a obrací se už jen na věci, s nimiž byla tato osoba v kontaktu a které ji jaksi symbolicky zastupují. Takovému zakrnění schopnosti milovat se říká fetišismus. Mohli bychom jej popsat jako sexualitu bez partnera, neboť fetišistovým partnerem je vlastně předmět.

Můžeme si celkem snadno představit, jak bezútěšný je takový ?milostný život?, který tito lidé musí navíc ještě udržovat co možná v tajnosti, aby se vyhnuli posměchu, pohrdání nebo nařčení z perverze. Cožpak někoho napadne, aby pátral po tom, jak u něj tato takzvaná perverze mohla vzniknout? Jaké prožitky selhání, jaký strach z trestu musel prožívat, že nakonec rezignoval na člověka jako na cíl svých erotických a smyslových přání a vzdal se předem jakékoli lásky druhých lidí k sobě?

Náznaky fetišismu hrají svou roli i v normálním milostném životě. Milenci si v době zamilovanosti nebo na dobu nedosažitelnosti milovaného a žádoucího protějšku dávají dárečky, vyměňují si talismany nebo jiné drobnosti ze svého majetku, které mají zastupovat, nahrazovat nepřítomného partnera. Může to být třeba kapesníček nebo pramínek vlasů, v kaž dém případě něco, co ho důvěrně připomíná, něco osobního, intimního.

Když si představíme, že se pro člověka takový předmět stane natrvalo ?pravým? partnerem, pochopíme, jak bezútěšně chudý je takto omezený ?milostný život?, při němž se veškerá slastná touha zaměřuje na pouhé části těla nebo na předměty. Ty slouží jako náhražka za celek partnera, o kterého nám vlastně jde, ale kterého jsme zažili jako nedosažitelného nebo hrozivého a nebezpečného.

Různé podoby skupinového sexu nemají k fetišismu příliš daleko, jestliže se jejich praxe zaměřuje jen na ukájení sexuality. Partner pak člověka zajímá už jen jako pohlavní bytost, ne jako osobnost. Je tudíž libovolně zaměnitelný a koneckonců anonymní. Emocionálnímu vztahu či snad dokonce vzájemnému poutu se takoví lidé vyhýbají, protože to vnímají vlastně jen jako cosi rušivého. Vládne pak čirý princip slasti. Slast se odpoutala od lásky a takříkajíc se osamostatnila.

Dosáhnout však lze pokaždé jen krátkodobého uspokojení. Natolik izolované slastné uspokojení, které je pouhým uspokojením funkce a nezajímá ho partner jako osobnost, si musí hledat stále nové podněty. Dostává tak povahu chorobné závislosti. Člověk je neukojitelně poháněn a stále ne nasycen, protože není zakořeněn v celostním prožívání. Každé náhradní uspokojování má sklon stávat se chorobnou závislostí. Slast bez lásky nemůže poskytnout víc než okamžité ukojení pudů. V tom se odhaluje janusovská tvář dnešního uvolnění sexuality: obvykle zůstává anonymní, partner je zaměnitelný, protože nás zajímá už jen jako sexuální objekt. Nejde tu ani tak o porušování morálních zásad, jako o zakrnění schopnosti milovat, o ochuzení osobního vztahu mezi dvěma lidmi, o ustrnutí na infantilním vývojovém stupni naší schopnosti milovat i naší sexuality.

Na těchto podobách milostného života, které se odchylují od normy a jsou samozřejmě mnohem rozmanitější, než jak jsme je tu krátce popsali, vidíme ještě jasněji, jak je důležité, abychom v raném dětství zažili lásku, která se obrací na celou osobnost dítěte. U člověka sice neznáme takovou vpravdě citlivou fázi, jakou etologové objevili u zvířat, kde se v kratičké etapě vývoje zformuje jejich sexuální chování, nicméně i člověk má nepochybně výrazné zážitky, které mohou mít rozhodující význam pro osud jeho pudového vývoje. Člověk je ve svém vývoji silně ohrožován poruchami, protože dlouho trvá jeho raná závislost a bezmocnost, protože na jeho přirozený vývoj mají ve srovnání se zvířaty nepoměrně větší vliv vychovatelské zásahy (především v dětství), a v neposlední řadě proto, že je diferencovanější a komplikovanější. Tento sklon k ?poruchovosti? je zřejmý právě ve všem tom, co se týká vývoje milostného života v nejširším smyslu.

Člověk nemá vymezený určitý čas na páření, jako to mají zvířata. Jeho pohlavní žádostivost, jeho sexuální puzení není časově omezené, není také tak jednoznačně a stejnoměrně zaměřené jako u zvířat. Ostatně všude, kde je možnost větší svobody a výběru, je také více možností chybného vývoje a odchylek od normy, která koneckonců není tak ostře vymezená. Jediným cílem lidské sexuality už není rozmnožování, jakkoli v některých dobách a podle některých názorů měla být dovolena jen za tímto účelem. V člověku se ? způsobem, který nikdy nebudeme moci zcela vysvětlit ? prolínají slast s láskou, něha s agresí, sebezachování s odevzdáním. Toto prolínání vytváří možnost nepřehledného množství různých forem chování. Je to variabilita, která se vzpírá jakémukoli normování a která se zejména právě v milostném životě nedá zúžit na nějaké předpisy, jak se chovat. Na to mají jednotliví lidé příliš rozdílné startovní podmínky.

Zdroj: Fritz Riemann - Schopnost milovat, nakladatelství Portál