Nevěra jako šance

V obecném povědomí bude zřejmě převládat pojetí, kdy pod pojmem "změna" se skrývá změna partnera, výměna partnera manželského za partnera mimomanželského. Takový krok podstatnou změnou nepochybně bude. Kdybyste si pak náhodou vybavovali úsloví přechodu "z deště pod okap", pak jste možná nedopadli zdaleka ještě nejhůře. Možná častěji půjde o náhradu poklidného, byť třeba někdy lehce rákosím a trávami zarůstajícího jezírka, divokou a jen těžko splavnou řekou. Navíc bez potřebných dovedností, plovacích vest a všudypřítomných záchranářů.

Argument, že druhá manželství bývají stabilnější než ta prvá, zde lze přijmout jen s jistými výhradami. Statisticky vzato zřejmě ano. Uzavírají je lidé zpravidla zralejší, nezřídka poučeni zkušenostmi z předchozího manželství. K tomu přistupuje i obava ze společenské stigmatizace. Zatímco jeden rozvod jako by již byl dnes považován téměř za normu, každý další už bývá i okolím vnímán jako projev našeho opakovaného selhávání. Relativně pozitivní obraz druhých manželství se však náhle výrazně rozostří, pokud z nich vybereme pouze ta, kde rozpad předchozího byl v příčinné nebo alespoň časové souvislosti s budováním nového vztahu. Zátěž, kterou si do nového vztahu přinášíme, bývá až neúměrně vysoká. Zdánlivá stabilita takto vznikajících soužití je tedy založena spíše na obavách z oné stigmatizace nějakým dalším rozvodem, případně je dána i obtížemi, které by další rozvod znamenal pro naši ekonomickou situaci.

Nevěru lze ovšem vnímat též jako šanci pro upadající vztah manželský. Někdy opravdu až podobně mezní situace mobilizuje jakési sebezáchovné mechanismy. Přílišný pocit jistoty spojený s nadměrnou stereotypizací života, absence zdravě přiměřené míry napětí a alespoň hypotetické možnosti unikání vedou nezřídka k dojmu, že již žijeme pouze vedle sebe, nikoli spolu. Autentický výrok jedné klientky {"mám pocit, že všechno hezké už proběhlo a nyní jde jen o to, abychom už měli ten život konečně za sebou') je dosti výstižným zobrazením podobné situace. Podotýkám, že klientce bylo třicet šest let, vdávala se ve dvaceti a obě její děti byly již na střední škole.

Podobná soužití mohou být navenek velice poklidná, pouze emoce jako by jim byly bezezbytku amputovány. Ten druhý nás už dokonce nedokáže ani patřičně popudit, naštvat či rozčílit. Ale ani nadchnout, lákat či citově uspokojovat. Nevěra zde může zapůsobit podobně jako kámen vržený na hladinu až příliš poklidného rybníčku. Pak již je jen a jen na nás, zda tu hladinu necháme opět až nezdravě zklidnit, nebo zda ji budeme nadále přiměřeně provětrávat. Abychom si rozuměli - jsou i jiná a neméně účinná provětrávadla než právě a pouze nevěry. Snad jen jeden příběh za všechny. V poradně jej vyprávěl jeden bezmála čtyřicetiletý úspěšný podnikatel.

"Brali jsme se před třinácti lety, v roce 1990. Tehdy byla spousta nových možností, jen je včas uchopit. S Evou jsme se snadno dohodli - já budu vydělávat, rodinu se pokusím dobře zabezpečit, ona se postará o děti a o běžný domácí servis. Dost dlouho fungovalo vše bez problémů. Já byl denně dvanáct až čtrnáct hodin v práci, doma vždy vše v perfektním pořádku. Včetně obou dětí. Eva sice sem tam projevila přání, abych se jim taky víc věnoval, pak však ustala. Měl jsem dojem, že si prostě zvykla a je celkem spokojená. Vracíval jsem se patřičně utahaný, docela jsem vítal, že Eva už mnohdy spala. Musím přiznat, že jsem postupně ztrácel zájem i o nějaké sexuální radovánky. Manželku s dětmi jsem dvakrát do roka posílal na nákladné dovolené; já si něco podobného kvůli práci dovolit nemohl. Prakticky nikdy jsme se pořádně nepohádali. Raději se neptejte, kdy jsme někdy byli také někde spolu, tak dobrou paměť prostě nemám! Poslední dva roky už bych si mohl dovolit v práci trochu víc vysadit, chodit domů dříve, i nějakou společnou dovolenou bych asi časově zvládl. Nějak se mi ale nechtělo; měl jsem pocit, že i Eva je spokojenější, pokud spolu nejsme. V té době už jsme spolu vůbec nespávali, náš vztah by se dal asi nejvýstižněji popsat jako chladně provozně a pracovně korektní.
Když se před rokem rozhodla nastoupit do práce, bylo mi to v podstatě fuk. Měl jsem jen jednu podmínku - že se tím pro mne nic nezmění. Vše zdánlivě vyřešil její zkrácený úvazek a placená paní na hlídání.
Asi před půl rokem mi Eva oznámila, že má někoho jiného. Vztah prý trvá skoro tři měsíce, moje chyba, že jsem si ničeho nepovšiml dříve. Zůstal jsem jak opařený. Všechno bych čekal, dokonce i tu její nevěru, zaskočila mne však má vlastní reakce. Nejenže mi najednou přišlo všechno strašně líto, ale já si uvědomil, že nechci ztratit ani ji, ani děti. Tehdy jsme si zas po mnoha letech skutečně popovídali.
Prý čekala všechno možné. Že ji vyhodím, že budu vyhrožovat, že mi bude všechno jedno, že se pokusím o formální manželství - jen abych nepřišel o své pohodlí. Namísto toho jsem se o ni začal znovu ucházet. Jako bychom vrátili vše skoro o patnáct let zpátky. Zpočátku mi nic moc neulehčovala. Nevím, jak dlouho jejich vztah ještě pokračoval, vím jen, že teď už pár měsíců žijeme zase opravdu spolu. Nechci tvrdit, že máme vyhráno, zároveň nechci znovu všechno zkazit. Proto jsem tady u vás v poradně.
Možná to bude znít hloupě, ale já bych jí snad měl být za tu její nevěru asi vděčný. Kdyby mi dávala svou nespokojenost dál najevo méně zřetelnou formou, asi bych si toho, že se něco děje, dál ani nepovšiml."

I tak může vypadat šance! Přesto si myslím, že větší vnímavost vůči subtilnějším náznakům nespokojenosti by mohla vést ke stejnému výsledku. Někteří z nás však takovou vnímavostí prostě nadáni nejsme.

Zdroj: Petr Šmolka - Nevěra - Pro podváděné i podvádějící, nakladatelství Grada