Nechci být sám a přesto nemám na vybranou

Zdravím, je mi 20 let a jsem studentem vysoké školy. Nikdy jsem nečekal ,že bych tohle udělal, jelikož jsem své deprese vstřebal a naučil se s nimi žít, ale teď je toho nějak moc najednou.

Mám rodinu, která se o mě, když jsem byl malý, moc nestarala a nezajímala a já je teď vidím jen jako lidi, kterým dlužím svým životem - závidím lidem, co milují své rodiče, protože já jsem tohle nikdy nezažil i přesto, že s nimi žiji.

Přátele mám, ale bývám ten poslední koho se ptají, jestli někam nechce jít, nebo se spíše se mnou vůbec nebaví. I když někde jsme tak po nějaké době jsem odříznut a nemůžu s tím nic dělat. Ve svém životě jsem se svěřil několika lidem se svými tajemstvími, ale vždy se mi to vymstilo a dostal jsem kudlu do zad a ne jen tak nějakou malou a ta od toho koho jsem považoval za nejlepšího kamaráda byla ta největší. Už nikomu nevěřím a uzavírám se čím dál víc. Občas se snažím někomu věřit, ale pokaždé to dopadne špatně - úplně pokaždé. I když jsem měl být původně extrovert, tak kvůli věcem v životě se ze mě stal introvert s dokonalou přetvářkou.

Nejhorší situace pro mě nastala, když jsem se zamiloval do jedné dívky. Myslete si, co chcete, ale vím, že jsem se do ní zbláznil celým svým srdcem. Byla ten jediný důvod proč jsem ráno vstával a pokračoval v tomhle utrpení. Samozřejmě o mě nemá zájem, ale horší je, že mi nikdy neřekla magické slovo NE. Můj mozek doteď žije s nadějí, která tam není a ta mě dostala až na naprosté dno. Jsem do ní zamilovaný už 4 roky a nic nepomohlo, abych ji dostal z hlavy. Když se mi zalíbí nějaká holka a já projevím zájem vždy to dopadne katastrofálně nebo naopak se stanu pouze a jen nejlepším kamarádem. Dříve mě deprese trápily, ale pak jsem si na ně zvykl a sžil se s němi v každodenním životě.

Nechci být v životě sám ,ale pokaždé když se pokusím to změnit, tak mi život ukáže ,že je mi souzeno být sám. Vždy jsem si myslel, že osud neexistuje, ale kvůli všem těmto věcem se ze mě stal atomista... Je jedno co udělám protože úplně pokaždé to dopadne špatně. Místo lidí jsem si našel koníčky, které mě baví a zaplňují do jisté míry mé prázdné místo, ale poslední dobou po nocích nemohu spát a stále myslím na kohokoliv, kdo by mi mohl zaplnit mé prázdné místo v životě. Nebaví mě být sám a nechci být sám, ale zároveň s tím nemohu nic dělat. Kdybych měl odvahu a nechtěl pošpinit jméno rodiny, už dávno bych tu nebyl. Samotu také kompenzuji povídáním si sám se sebou.

Už opravdu nevím co mám se životem dál dělat. Cíle mám stanovené, ale nechci to prožívat sám... Chci se radovat s někým... Ani alkohol nepomohl - nečekaně. Budu rád za jakoukoli upřímnou radu. Někteří mi říkají, že časem se objeví ta pravá...neobjeví... víte jak to vím? už to říkají hodně let a zatím nic, nikdo a nikde. Občas přemýšlím nad tím, kolik lidí by mi doopravdy přišlo na pohřeb s upřímným zármutkem. Děkuji.