Co se s námi děje při odmítnutí
Tato vlastnost je zhruba z padesáti procent geneticky daná - výjimkou jsou jen nositelé některých poruch. Pro průměrného člověka platí, že svůj sebeobraz a sebeúctu odvozuje od toho, jak je přijat druhými, a podle toho se chová (tj. většinou se přizpůsobuje skupinovým normám, nebo to alespoň předstírá).
Jsme-li přesto odmítnuti, ať už skupinou, nebo v párovém vztahu, náš organismus se ocitá v obrovském stresu: má v sobě jakousi „evoluční vzpomínku“, že by ho to mohlo stát život. V mozku se aktivují některéčásti tzv. cingulární kůry a hipokampu, v nichž se nacházejí centra pro tělesnou, emoční i sociální bolest. Odmítnutí nás tedy může bolet i fyzicky. Zažíváme-li zradu, posměch či vyloučení ze skupiny, často říkáme „bolí mě srdce“ nebo „bylo to jako úder na solár“ apod. Tato rčení nejsou žádnou básnickou metaforou, nýbrž vycházejí z toho, co v takové situaci skutečně tělesně vnímáme. Při odmítnutí se dále spouští i reakce v tzv. ocasatém jádře (nucleus caudatus), jež vede k vyplavení nervového přenašeče dopaminu a následně hormonu kortizolu. Tělo se tak připravuje na obranu proti očekávanému nebezpečí.
Organismus odmítnutého člověka se tudíž nachází ve zcela jiném stavu než tělo někoho, kdo se cítí přijímán a milován. Není divu, že se pod vlivem těchto změn začneme také jinak chovat. Chováme se tak za určitých okolností víceméně všichni: buď máme tendenci si toho, kdo nás nechce, něčím naklonit, nebo mu ukázat, že ho nepotřebujeme (zmínili jsme také, že u žen převládá spíše první typ reakce a u mužů se častěji setkáváme se zvýšenou sociální agresivitou).
Odmítnutí lidé se však mohou snažit vylepšit své „šance na přežití“ i jinak: není výjimkou, že začnou obcházet skupinové normy, tj. podvádět a lhát, případně se uchýlí i k závažnějším formám antisociálního chování. Opakem je u slabších povah rezignace, poraženecké postoje („vzdávám to, nemá to cenu“) až skluz do deprese. Vždy záleží především na osobnosti a jejích tzv. kompenzačních mechanismech, tedy schopnostech překonávat těžkosti pomocí vnitřních psychologických zdrojů.
Důsledky odmítnutí mohou být pro jedince devastující i do budoucna. Už u malých dětí funguje jednorázové odmítnutí člena skupiny jako stereotyp: skupina má tendenci vnímat jednou odmítnutého člena jako nežádoucího už napořád bez ohledu na to, zda se nadále chová způsobem, jímž si odmítnutí vysloužil. Jako tolik jiných věcí, i sklon k tvorbě předsudků máme zděděný po předcích - hromadné odsouzení jakýchkoli potenciálně „nebezpečných jevů“ sloužilo v dřívějších dobách jako prevence před vnějším ohrožením i nežádoucím zpochybněním vnitřních skupinových norem.
Dnes už má taková „přehnaná opatrnost“ jen omezené opodstatnění a je spíše zdrojem zbytečného, často i zcela bezdůvodného zraňování (třeba i kvůli takovým „nesmyslům“, jako jsou brýle nebo zrzavé vlasy). Přesto přežívá jako „instinkt“ v každém z nás. Ano, i v těch z nás, kdo si o sobě rádi myslíme, že jsme nad předsudky povznesení a názory ostatních jsou nám ukradené. Stačí si vzpomenout, kolikrát jsme v životě dali na „první dojem“ a raději se léta vyhýbali sousedce, která nás kdysi během stěhování do nového bytu opomněla pozdravit. A kolik slibných kariér už pohořelo na tom, že jsme se nevhodně oblékli k úvodnímu pohovoru nebo si spletli budoucí šéfku s její sekretářkou..
Zdroj: The Beastess- Osamělost, nakladatelství Grada
- Odpovědět
Pošli odkaz