Kopanec

Když se tedy byla kopnuta (ono ta rána od malého dítěte zas nestojí ani tak za řeč), v ten okamžik proletěly mou hlavou všechny ty za dlouhá léta nastřádané názory a myšlenky, kterými my, rodiče, rádi argumentujeme, že takového chování je ze strany našich děti nepřípustné a neomluvitelné. Kolikrát jsem byla jako dítě napomínána, že mám své rodiče ctít a uznávat, že je mám poslouchat, vážit si je a bezvýhradně milovat? Kolikrát jsem v takové, nebo podobné situaci vyslechla historku o chlapci, který udeřil svou matku a ona ruka, kterou jí udeřil, mu pak nadosmrti zčernala a nemohl s ní hnout? Jak dlouho jsem žila ve strachu, aby mne něco podobného nepotkalo? A jak mne to poznamenalo do dalšího života?

"Cti otce svého i matku svou" - říká jedno z Božích přikázání. Plně se za něho stavím, v žádném případě nepochybuji o jeho správnosti a pravdivosti. Co to ale znamená ctít kohokoliv? Je čest bezvýhradná poslušnost? Ctím-li někoho, nesmím se ho dotknout? Nesmím ho udeřit a nesmím vyjádřit své pocity a názory na něho pokud to nejsou pocity a názory pozitivní?

Jeden kopanec a spousta otázek. A řešení není jednoduché.
Rozhodně není správné nechat věc být a zapomenout na ní. Žádný projev útoku a agresivity vůči okolí by jsme našim dětem, myslím, neměli tolerovat. Pomineme-li jim dneska slabý kopanec, těžko budeme zítra vysvětlovat svou nevoli nad jejich podobným chováním.

Můžeme kopanec odpovídajícím způsobem vrátit. Vyrovnáme tím účty a dítě pocítí, že to bolí. Ono když je opatrováno a nemá sourozence nebo kamarády, možná si ani neuvědomí, že to může být nepříjemné nebo to může dokonce bolet. Navíc je to nejbezprostřednější reakce, která nás napadne a její účinek proto dítě snadněji pochopí. Tím samozřejmě nechci obhajovat fyzické tresty a útoky.

Moje zkušenost ale jednoznačně odmítá bezprostřednou spršku slov, kterou mnozí z nás v tu chvíli zavalíme naše děti. Všechny výhružky, nadávky a urážky, které si naše děti v tu chvíli vyslechnou, na ně doléhají velmi negativně. A následky si pak ve formě strachu, obav, úzkosti a nepochopení, ve formě narušené komunikace s lidmi a zablokování vlastních pocitů odnášejí do dalšího života. Navíc opakují-li se stejné výhružky častěji, může na ně dojít - a ruka, která udeřila, opravdu zčerná.

V každém případě by jsme celou věc ale měli probrat nejprve sami v sobě a s výsledkem seznámit dítě. Co když byl onen kopanec pokusem o jistou formou komunikace s námi? Neuznávám tento způsob komunikace, ale je jenom na nás, abychom dítěti ukázali a naučili je komunikovat s okolím vhodněji. Co když dítě chtělo kopancem na sebe upozornit? Není to zase spíš výzva pro nás? Co když to byl dokonce projev lásky? Je to opět těžko přípustné, ale naučili jsme své děti projevovat své pocity a názory vhodnějším a pro okolí příjemnějším způsobem?

Pozoruji výpady dětí vůči rodičům nebo okolí a docházím k poznání, že to jsou většinou zoufalé pokusy dětí upozornit na sebe a své problémy. Děti tak často reagují v situacích, kdy si nevědí rady, kdy neumějí vyjádřit své pocity a názory, kdy se cítí omezovány a nepochopeny. A z tohoto úhlu pohledu se kopanec dostává přesně tomu, kdo ho v danou chvíli potřebuje. My, dospělí, bychom se v té chvíli měli vzchopit a zapřemýšlet, co nám to bylo sděleno. My bychom si měli vzít dítě na kolena a probrat s ním, jak má danou situaci řešit, jak má své postoje vyjádřit abychom je slyšeli. My se máme pokusit najít kompromisní řešení tam, kde dítě nenachází další možnosti. My bychom je měli pohladit a umožnit jim jiné projevy lásky vůči nám. My to své děti máme učit každý den svým příkladem a přístupem k nim. Sama vím, jak je to těžké, ale výsledek jistě stojí za to.

Ať jsou naše děti hvězdičkami, které kolem nás záři a ukazují nám cestu. My, rodiče, se pak pokusíme je po této cestě vést.

Autor: Ingrid Nagyová