Minutové pokárání

1.            Výtka musí být bezprostřední a stručná (nesmí přesáhnout 1 minutu).

2.            Musí se vztahovat pouze k jedné události.

3.            Po výtce musí následovat povzbuzení.

Tyto podmínky je nutno důsledně zachovávat.

-        Výtka musí být především bezprostřední. Dítěti musíme vyhubovat hned, jak k činu došlo. Děti totiž žijí ve věčné přítomnosti a nedokážou se v duchu přenést do budoucnosti nebo se vrátit do minulosti. 

Výroky typu: „Počkej, až přijde tatínek,“ nebo: „Dnes večer zůstaneš bez televize,“ pro dítě nemají smysl. Nechápe, jak se na ně můžeme zlobit kvůli věci, která se stala už někdy dříve. Stejně tak nechápe, proč má být potrestáno s odkladem, v době, kdy se tatínek vrátí z práce a kolem panuje příjemné ovzduší. 

-        Musíme dítěti jasně sdělit, který čin mu vytýkáme:
„Vyhodil jsi papírky z balkonu.“ Může nám to připadat banální, ale takové upřesnění je nutné, protože čím menší je dítě, tím spíš zapomene, jak se má chovat, a v mnoha případech ani nechápe, proč mu něco vyčítáme.

-         Znovu vysvětlíme porušené pravidlo.
„Říkala jsem ti přece, že se papírky z balkonu neházejí.“ Přestože jsme to zopakovali už tisíckrát, udělejme to znovu. Pravidla chování nejsou člověku vrozená, každý se je musí teprve naučit, jako bychom se my učili gramatiku cizího jazyka.

-        Ukažme dítěti, že nevhodné chování škodí především jemu. Je důležité, aby dítě toto plně pochopilo. „Když budeš vyhazovat papírky z balkonu, paní správcová se na tebe bude zlobit a nedovolí ti hrát si na dvoře.“

     Tento bod má zásadní význam. Malé dítě totiž ještě nemá rozvitou schopnost vnímat potřeby ostatních. Navíc dosud neumí zhodnotit důsledky svých činů. Proto mu musíme následky chování vysvětlit my.

     „Když budeš házet kameny na kamarády, nebudou si s tebou chtít hrát.“

     „Když si neuklidíš hračky, nebudeš je moct najít.“

     „Když si budeš hrát s ovladačem od televize, rozbije se, a nebudeš se moct dívat na kreslené filmy.“

     Jedině tímto způsobem dokáže dítě pochopit souvislost mezi příčinou a následkem a postupně se naučí brát v úvahu názor ostatních.

-        Naučme se „udělat si přestávku“. Uvědomme si, že v určitém okamžiku je třeba se zastavit, dát si pauzu, kterou potřebujeme především my, aby z nás vyprchal vztek a abychom nespustili hádku. Zastavit se není snadné především tehdy, když s námi lomcuje zlost. Jakmile si všimneme, že se přestáváme kontrolovat, zkusme se zhlu boka nadechnout a pomyslet si: „Je to moje dítě, mám ho
rád/a a z celého srdce mu chci pomoci.“                                             

Přestávka zde plní i další funkci - umožňuje nám sledovat reakci dítěte, kterou v návalu vzteku často ani nezaznamenáme. Jestliže se nám podaří zachovat klid, dítě bude určitě jevit známky lítosti nebo napětí. A právě v tomto okamžiku změníme tón.

-       Začíná fáze povzbuzení a ujištění, v níž vyzdvihujeme kladné stránky dítěte. Ano, učinilo chybu, ale současně víme, že už vykonalo spoustu krásných věcí. Každé, i to nejdivočejší dítě, má vlastnosti, které dělají radost jemu i nám. A právě na ně je třeba poukázat, aby s námi chtělo spolupracovat. Pokaždé musíme dítěti připomenout, co umí, ne poukazovat na to, co se ještě nenaučilo.                           
Jedná se o to, abychom mu vysvětlili, že není špatné dítě, že špatné je jen ono chování, které přece může změnit.                                              
Tento bod má obrovský význam, protože děti až do dospívání neumějí přijmout pokárání tak, aniž by se začaly bránit nebo začaly být přímo nepřátelské. Děti dosud neumějí rozlišovat mezi sebou a svými činy, a proto považují výtku kvůli špatnému chování za osočení, že jsou špatné nebo neschopné. Z toho pak plyne jejich neochota cokoli změnit.

-         Spíše než abychom určité jednání zakazovali, navrhněme konkrétní alternativu.
„Chceš vyhodit papírky? Tady máš košík.“ „Netahej kočku za ocas, zkus jí raději hodit míček.“ „Na vázu se nesahá. Jestli chceš do něčeho bubnovat lžící, vytáhnu ti hrnec.“ Dítě pak ochotně přijme zákaz a zaměří pozornost směrem, který jsme naznačili.

-        Nakonec se snažme dítěti sdělit, že mu důvěřujeme. „Vím, že jsi mi rozuměl a příště už to neuděláš.“ Jestliže ví, že k němu máme důvěru, cítí se stimulováno k lepšímu chování, protože nechce zklamat naše očekávání.

Proč minutové pokárání účinkuje pokaždé?

Je-li minutové pokárání správně provedeno, představuje účinný výchovný nástroj, který máme všichni na dosah ruky a který může zásadním způsobem zlepšit vztahy mezi rodiči a dětmi.

-        Je snadno pochopitelné, bezprostřední a krátké. Netrvá víc než minutu, dobře si změřte čas. Bylo totiž vědecky prokázáno, že se malé děti dokážou soustředit jen po velmi krátkou dobu a potřebují stále nové podněty, aby na něco opět zaměřily pozornost.               
Gerald E. Nelson uvádí: „Děti za chvíli ,vypnou přijímač' a žádné sdělení k nim nepronikne.“ Proto je zcela zbytečné a kontraproduktivní jim něco zdlouhavě vysvětlovat a „dělat dlouhá kázání“.  
Totéž se stane, když dětem začneme připomínat předešlá pochybení: „Dneska jsi zaspal, kousl jsi Pavlíka, rozsypal sušenky po stole a od rána mě neposloucháš...“              
Jestliže vyhubování rozmělníme, oslabíme všechno, co jsme chtěli sdělit. Když si však striktně vymezíme jednu minutu, stihneme se věnovat jen jedné věci, a v důsledku toho budeme mluvit jasně a účinně.

-         Dodává pocit bezpečí. Všichni víme, že když se na děti zlobíme, neznamená to, že bychom je neměli rádi. Spíše naopak, zlobíme se proto, že je máme rádi. Ale děti to nevědí. Ještě to nepoznaly. Proto je důležité uzavřít výtku ujištěním, že dítě máme rádi a že mu důvěřujeme. Tím ho povzbudíme, aby si příště vedlo lépe.

Nikdy nekárat před lidmi

Stejně jako veřejná pochvala zvyšuje dětem sebeúctu, hubování před kamarády nebo cizími lidmi je oslabuje a podráží jejich křehkou sebedůvěru.

Jestliže jim musíme něco vytknout, vezměme si je stranou. Budou nám vděčné, že jsme je ušetřili potupy. V mnoha případech budou i ochotněji přijímat naše připomínky, které by před lidmi odmítly.

Právě z toho důvodu řada dětí nestydatě zapírá, když je hubujeme před cizími lidmi. Zoufale se totiž snaží udělat dobrý dojem.

Vyplatí se tedy spíše výtku odložit než dítě veřejně zostudit. Děti se pak často chtějí za utrpěné ponížení „pomstít“ a schválně překračují dohodnuté meze chování.

Martina a Michal

„Pokaždé, když jsem volala Michala k večeři, klidně si dál hrál před domem a nijak nereagoval. Musela jsem ho zavolat snad stokrát, než se objevil na prahu kuchyně a nevinným hláskem se otázal: ,Ty jsi mě volala?' To mě samozřejmě hrozně rozčilovalo. Několikrát jsem si pro něj dokonce došla a před očima kamarádů jsem ho odnesla domů násilím. Doufala jsem, že konečně začne poslouchat, ale marně. Pak jsem změnila taktiku. Pokusila jsem se na věc podívat z jeho strany. Je pravda, že i mně vadí, když si povídám s kamarádkou a Michal přijde s tím, že chce obědvat. Někdy ho nechám čekat i půl hodiny.

A tak jsem si ho jednoho dne vzala stranou a řekla mu: ,Vím, že je pro tebe těžké odejít hned od kamarádů, když jste uprostřed hry, nebo přijít, když se díváš na nějaký hezký film. Ale mně se zase nelíbí, že mi vůbec neodpovíš. Mám pro tebe návrh - půl hodiny před jídlem tě upozorním, že máš přijít domů. Tak budeš mít čas si dohrát. Ale jestli pak přijdeš pozdě, jídlo ti vystydne a budeš ho muset sníst studené.' Michalovi se ten nápad zalíbil a víceméně funguje doposud.“

Pediatr Roberto Albani uvádí: „Jestliže se na dítě zlobíme, ale snažíme se působit trpělivým a vše přijímajícím dojmem, dítě nepochopí, co od něj chceme. Dokonale totiž vycítí dvojakost sdělení i naši neupřímnost.“

Na dítě se můžeme zlobit a máme právo mu to sdělit. Cílem totiž není ovládat svůj duševní stav, ale způsob, jímž ho komunikujeme.

„Když vidím tvé hračky poházené v obýváku, popadá mě vztek. Nejradši bych je vzal a vyhodil.“

„Už mám dost toho, že na tebe volám, a ty se tváříš, že mě neslyšíš. Hrozně mě to dopaluje a nejradši bych tě roztrhla jako hada, ale moc mě to mrzí, protože tě mám ráda.“

Umění získat si u dětí respekt

„Jestliže chceme, aby nás děti respektovaly, musíme se chovat tak, aby nás chtěly respektovat jako my je,“ poznamenává americká psycholožka Sheila Kitzinger. Proto bychom při výtkách neměli působit dojmem, že s dětmi jednáme z pozice síly. A pokud dítě urazíme, snažme se o tom mluvit: „Je mi líto, že jsem na tebe předtím křičel, to jsem neměl dělat.“

-         Pokaždé, když se obracíme k dětem, zkusme se zeptat sami sebe: „Líbilo by se mi, kdyby se mnou někdo mluvil tímhle tónem?“               
My jsme dospělí a na nás leží větší odpovědnost za vztah. Proto musíme učinit první krok. Snažme se tedy mluvit uklidňujícím a mírným tónem, který dítěti usnadní splnění našich požadavků. Jestliže se budeme vytrvale snažit mluvit tišeji, uvidíme, že se chování našich dětí ponenáhlu změní.

-         Stejně jako se my snažíme se nerozzlobit pokaždé, když děti něco provedou, i ony se musí naučit, že se neříká: „Mami, jsi ošklivá, zlá, už tě nemám rád!“ Ale naopak mohou říci: „Zlobím se na tebe!“ Jestliže jim budeme adresovat výtky tak, abychom je neuráželi, zjistíme, že se urážkám také začnou vyhýbat.

-        Rovněž je důležité naučit děti, aby s námi diskutovaly bez odsuzování, aby nepopíraly naše slova. To neznamená, že nebudou smět vyjádřit, co si myslí. Naopak mohou mluvit o všem, co je napadá, ale s úctou. Proto bychom je měli odnaučit, aby používaly výrazy typu: „To není pravda! Stejně mám pravdu já! A bude to tak!“ Stačí je zakázat mírným tónem: „Líbilo by se ti, kdybys mi něco vyprávěl a já ti začala říkat, že to není pravda?“

-       Nepodléhejme panice, když občas ztratíme nervy nebo nemáme chuť či čas dětem naslouchat. Důležité je, aby cítily, že se ze všech sil snažíme zachovat klid a čas si udělat.

Ukázka z knihy Máte neklidné dítě? (Portál )