Podvodníci - šarlatáni

Co léčí Karel Vaňák?

Tak vyjímečný zase není, protože umí použít i černou magii. Prostě člověku vnutí něco, co sám vůbec nechtěl, a to prakticky v meditaci, kdy se člověk dostává do trochu jiného vědomí. Přitom se pak chová jako dobrý člověk, který nikomu neublíží. Sama ho nechci odsuzovat, protože mi částečně pomohl, ale potom se něco změnilo, nechci o tom zde moc mluvit. Ale vím, že mu dnes dokážu vše odpustit, protože jsem některé věci pochopila. Ale nic dalšího už s ním mít nechci.

O Karlu Vaňákovi bylo několik pořadů v TV.Jak je to "skvělý" diagnostik,tam zmiňovali lidé,jako Prof.Pafko.Tito jedinci nenesou za své konání jakoukoliv odpovědnost!!!

Podvodník-rozhodně ne.P.Karel Vaňák je vynikající člověk.Je laskavý,můžete s ním hovořit o čemkoli a hlavně je velice trpělivý.Mě pomohl velice.Znám hodně lidí,kteří ho navštívili se svými problémy-byli spokojeni.

Podvodník-rozhodně ne.P.Karel Vaňák je vynikající člověk.Je laskavý,můžete s ním hovořit o čemkoli a hlavně je velice trpělivý.Mě pomohl velice.Znám hodně lidí,kteří ho navštívili se svými problémy-byli spokojeni.

Řada lidí nebude potřebovat léčitele, když se budou jen trochu zajímat o to, co jedí a pijí a k tomu přidají průběžně třeba i v malých dávkách kvalitní aloi, event. ještě nějaký další produkt podle svého zdravotního problému. Je podivné, že svoji každodenní životosprávu bereme na lehkou váhu a pak bychom dali komukoli za nejistý výsledek tisíce za nápravu toho, co jsme si sami vlastní blbostí a ignorancí vůči svému organismu způsobili. Nejdůležitější je prevence. Čtěte dále:

HARMONIE - poradenství a produkty PRO ZLEPŠENÍ ZDRAVÍ, PREVENCI, KONDICI A VITALITU. Spolupráce a KONZULTACE JEDNOTLIVÝCH PŘÍPADŮ S LÉKAŘI-SPECIALISTY z jednotlivých oborů medicíny.
HARMONIE vám nabízí HARMONIZAČNÍ, ČISTÍCÍ, DETOXIKAČNÍ, POSILUJÍCÍ, REVITALIZAČNÍ a další OZDRAVNÉ KÚRY a také jednotlivé specifické produkty zaměřené na NEJRŮZNĚJŠÍ ZDRAVOTNÍ POTÍŽE nebo CELKOVOU LEPŠÍ VITALITU a KONDICI ORGANISMU. Tyto kúry a jednotlivé produkty se dají aplikovat kdykoli a komukoli, to znamená jak dospělým, tak dětem, i vašim čtyřnohým přátelům a v jakémkoli stádiu zdravotních potíží. Buď jako PREVENCE nebo jako doplněk a VÝRAZNÁ PODPORA KLASICKÉ LÉČBY, se kterou se nejen dobře snáší, ale podstatně se zlepšují její výsledky. Podporují lepší OBRANYSCHOPNOST a mnoho dalších důležitých funkcí organismu. Nastává ZLEPŠENÍ ČINNOSTI VŠECH ORGÁNŮ a tím celková VĚTŠÍ VITALITA CELÉHO ORGANISMU.
Jedná se o ALOE VERA a další složky - vitamíny, minerálie, stopové prvky, antioxidanty, probiotika, vlákninu a další produkty jak pro vnitřní tak pro vnější použití.
Jistě jste se již sami setkali s různou kvalitou a stupněm účinnosti podobných výrobků. Produkty dodávané poradnou HARMONIE jsou výhradně přírodního původu a současně té nejvyšší a nejčistší kvality, jaké je možno dosáhnout. Každý z nich je vyvíjen trpělivě dlouhá léta, než je uveden na trh. Jeho KVALITA je pak tak velká a ÚČINNOST tak výrazná, že je vyráběn desítky let bez toho, že by měl nějakou konkurenci. ÚČINKY každého z nich jsou ověřeny desítkami let a MNOHA MILIÓNY SPOKOJENÝCH LIDÍ po celém světě. A také po celém světě je do distribuce těchto produktů ZAPOJENO MNOHO LÉKAŘŮ. Pokud byste přesto nebyli s něčím spokojeni, dostanete celou kupní cenu zpátky. V případě spokojenosti s těmito produkty je můžete doporučit dalším lidem a dokonce se můžete zapojit do celosvětové sítě distributorů.
Bližší informace na: info.harmonie zavináč volny.cz Výrobky obdržíte osobně nebo poštou.

Mám velice dobré zkušenosti s léčitelem Karlem Vaňákem.Měla jsem 3cm nádor na tl.střevě.Nejen-že jej odstranil-1993r.Chodím na kontroly,jsem v pořádku.Není žádný šarlatán,je to slušný člověk,kdyby takovou trpělivost měli lékaři..

Mám velice dobré zkušenosti s léčitelem Karlem Vaňákem.Měla jsem 3cm nádor na tl.střevě.Nejen-že jej odstranil-1993r.Chodím na kontroly,jsem v pořádku.Není žádný šarlatán,je to slušný člověk,kdyby takovou trpělivost měli lékaři..

Plně souhlasím! Je opravdu vyjímečný člověk...

Odpovídám na všechny ty bláboly,co tu o Mistrovi vedete:nemluvte o nikom,koho jste v životě neviděli a o kom jenom slyšíte.Až se s ním setkáte a uvidíte,jaký to ve skutečnosti je vyjímečný člověk,pak můžete něco psát,ale do té doby jsou to od vás jen pouhé žvásty a pomluvy......

ano ještě dělá kurzi jestli mluvýme o stejném mistru kontakt je na soňu

Mistr Edgar je především velký manipulátor a využívá slabosti určitých lidí. Příbuzná v mé vzdálenější rodině k němu jezdí, takže něco vím. Jen malý střípek: Pan Mistr prý prodává "posvěcený med" za 1000,- Kč/sklenička a obyčejné brambory, o které se mu starají jeho ovečky taky za ohromnou cenu. Zpočátku to člověku přijde směšné,ale když si pak uvědomí, co je to vůbec za člověka, vždyť to přeci není žádný léčitel. Lidi, probuďte se...

Kdo?

Věřte, že to není žádný šarlatán, ale člověk, jehož si velice vážím a nikdo nemá právo o něm takhle mluvit. Jeho umění je skvostné. sama jsem měla tu čest být na krátký čas jeho žákyní. Říkám schválně krátký čas, protože je škoda každého jeho slova, které jsem neslyšela. Iveta

. Martin

V podobě starého dědy si hlídá "svoji" rotundu a pomáhá lidem. Shodil z hradeb zloděje, tím ho zchromil a zloděj už nemohl krást a jemu i jeho rodině se potom začalo dařit lépe. Sebevražedkyni, která chtěla z bídy skočit dolů z hradeb i s dítětem, sebral dítě, posadil je před rotundou a pod ním zanechal poklad stříbrných mincí. Sv. Martin se někdy zjevuje jako děda u ohniště v apsidě. Skutečně tam kdysi bývalo ohniště, ,když za Josefa II. byla rotunda odsvěcena. Sv. Martin se zjevuje se v noci a v pravé poledne.

Panna Marie na Vyšehradě I. - Dešťová

Zázračný obraz Panny Marie, který kdysi patřil Karlu IV., prý ho maloval sám apoštol a evangelista sv. Lukáš, podle vědců pochází z doby Karla IV. Poté obraz patřil Rudolfu II., ten ho daroval svému písaři Ondřeji Hannewaldovi a ten jej spolu s manželkou Annou Marii věnoval Vyšehradu. Jednou za sucha se ve snu paní Hannewaldová (dávno mrtvá) zjevila kanovníkovi a poradila mu, aby nesli obraz procesím do Emauz a prosili za déšť. Což udělali a začalo pršet ještě než došli do Emauz a pršelo tři dni. To se potom opakovalo vždy za sucha a většinou to vyšlo. Jednou se takto sešlo na 20 tis. lidí. O Velikonocích bývá tvář madony zsinalá (v době od Božího utrpení do Vzkříšení) a původní podobu nabere až na Hod Boží.

Panna Marie Ve hradbách (Hradební, Šancovská)

Roku 1725 Michal Hoch, bavorský zednický tovaryš, dal udělat sošku u Šimona Thalera podle italské loretánské madony a umístil ji v odsvěceném kostelíku sv. Jana Stětí, částečně zbořeném a zabudovaném do hradeb, přičemž sloužil jako skladiště. Soška začala ihned konat zázraky, hlavně uzdravovala nemocné. Jednou také např. osvětlila celou svatyňku jasným světlem nebo zachránila francouzského kapitána Souhera před pádem z hradeb, když chtěl kapličku zrušit. Kapitán na důkaz své vděčnosti potom kapličku naopak zrenovoval. Panna Marie i s Jezulátkem se občas v jasné záři vznáší nad kapličkou. Začaly se k ní konat poutě i z ciziny, roku 1787 byla kaplička přesto zrušena z nařízení Josefa II a soška byla odstěhována do chrámu sv. Petra a Pavla, do tamější kaple sv. Anny u presbyteře, kde je dodnes. Zařízení kaple bylo rozebráno a recyklováno a nějaká bílá paní, snad sama Panna Marie, se potom zjevovala u houpačky s kováním vyrobeným z mříže v této kapličce, a to v domě u Pohanů. Nynější socha je replikou a byla pro kapličku znovu zhotovena.

Rakev sv. Longina I.

Stojí v 2. postranním oltáři od vchodu na severní straně v chrámu sv. Petra a Pavla. Údajně v ní z Říma do Prahy přivezl ostatky tohoto světce koncem 14. st. probošt Václav z Buřenic, ale rakev z pískovce je možná k ostatkům připojena až dodatečně , možná se jedná o nějakou starou přemyslovskou rakev. Husité ji i s ostatky shodili dolů do Vltavy, kde řeka nemá dno, tak je hluboká. V noci nad tím místem zářily hvězdy (podobně jako nad utopeným Janem Nepomuckým). Zatímco tělo světce leželo ve Vltavě, rakev plavala na hladině. Později byla vylovena a užívána jako koryto k napájení dobytka na Dobytčím trhu. Do radnice potom několikrát udeřil blesk. Proto byla rakev vynesena na náměstí a tam se do ní dávaly ryby na prodej, ale ty všechny polekaly. Nakonec se tedy rakev vrátila na Vyšehrad. Tam se nejprve povalovala v trávě u kostela a nakonec byla donesena zase dovnitř, kde sloužila za oltářní desku. P.B. ovšem poznamenává, že několik metráků těžká rakev nemohla plavat po Vltavě a že došlo k záměně za jinou podobnou rakev. Původní rakev tedy patrně leží v řece tam, kam ji shodili husité.

Rakev sv. Longina II.

Při stavbě kostela byla zazděna do hradební zdi, ale v noci sama vylezla ven a připutovala ke kostelu.

Rakev sv. Longina III.

Odvezli ji mniši z Vyšehradu na Bezděz, ale protože od té doby do Bezdězu neustále bily blesky, museli ji vrátit zpět.

12 zlatých apoštolů I.

Mají být ukryti na starém děkanství. Jednou (cca kolem roku 1760) téměř ráno byl vidět jejich průvod v bílé a zlaté záři, apoštolové vyšli ze starého děkanství a šli do kostela. Chodívají tak jednou za 100 let.

12 zlatých apoštolů II.

Viděla je děvečka z podhradí, nepříliš chytrá. Nějaký starý člověk ji za poledne, když žala trávu, oslovil, vedl ji třikrát kolem kostela a potom do sklepa, kde bylo 12 zlatých apoštolů a bečky a mísy s penězi. Z mísy si děvečka směla vzít jeden peníz a tak to mělo být po 12 dnů. Tento poklad je ukrytý jedním kanovníkem, který o něm zakázal mluvit a proto se na poklad zapomnělo. Kanovník nyní nemá v hrobě pokoje. Bude vysvobozen, až najde jeho duše někoho, kdo poklady najde. (Pozn. P.B. celkem uvádí 5x 12 zlatých apoštolů: 1) na Vyšehradě na starém děkanství na hradišti, 2) na Vyšehradě na hřbitově, 3) ve sklepení pod kostelem sv. Petra a Pavla, 4) ve starém děkanství ve Vratislavově třídě a 5) v Podolí.

Duchové popravených

Duchové těch, kteří byli popraveni na Václavském nám., se scházeli se u sochy sv. Václava sochaře Bendla, když ještě stála na Václavském náměstí. Není známo, zda se duchové popravených přestěhovali za sochou i na Vyšehrad.

Strašidelný průvod mrtvých

Skládá se z mrtvých kanovníků, knížat i králů, účastníci nesou plno starodávných praporů a korouhví. Průvod vychází od kaple Panny Marie Hradební a jde kostelem k hlavnímu oltáři. Zjevil se na prosbu sv. Petra, aby nebyla kapitula zrušena Josefem II.. Průvod doprovázelo nadpřirozené osvětlení kostela. Kromě toho byly ráno všechny svíčky ohořelejší a s náhrobními kameny bylo hnuto. (Což se poznalo podle toho, že spáry okolo nich již nebyly zanesené prachem.)

Průvod směřující do rotundy sv. Martina

Je to průvod dávných obyvatel Vyšehradu, rytíři ve zbroji i kněží, průvod jde po staré, dnes již zrušené cestě do rotundy. Proto se vznáší nad silnicí (ta byla zahloubena v roce 1841) po bývalé pláni a vstupuje do rotundy zazděnými dveřmi na západní straně. (Pozn. Podobný případ, kdy se v Anglii na jednom místě zjevuje přízrak pochodujících římských vojáků a je vidět jen po kolena, protože jde po dávno zanesené silnici, je popsán v literatuře)

Mše mrtvých I.

Bývají slouženy o půlnoci. Dušičkovou půlnoční mši přízraků viděla jistá paní Nygrýnová. Když si uvědomila, že účastníci mše jsou mrtví, o překot opustila kostel, aby se vyhnula kostlivcům vycházejícím po mši z kostela, ale zlé moci neunikla. U jeruzaléínské brány ji potloukly ohnivé sudy, které se valily od rotundy sv. Martina a před nimi běžel ohnivý pes se žhavým řetězem. Na těle měla stopy jako po paličkách, to bylo od hnátů kostlivců.

Mše mrtvých II.

Pro kanovníka pod Vyšehrad si přišel o půlnoci mrtvý kostelník a odvedl ho s sebou, aby odsloužil mši. Kanovník to učinil, aniž tušil, že slouží mši mrtvým. To se dozvěděl, až když pro něj ráno přišel živý kostelník, aby šel znovu na mši.

Zakletá duše ve zvonici

Dotyčný se zaživa na někom prohřešil a měl po smrti hlídat ve zvonici až do soudného dne. Každou noc potom umrlci zakletou duši roztrhají. vysvobozena kolem roku 1800 nějakou bohabojnou a dostatečně odvážnou ženou. Umrlci byli proti a místo duše tu noc roztrhali ženě šátek, který mezi ně hodila.

Šedivá postava u pomníku sv. Václava

Sedává u sochy sv. Václava na Vyšehradě a tiskne obličej do dlaní. Socha stávala dříve u proboštství (1879 -1903) a šedivá postava byla spatřena na tomto místě. Od pomníku potom odcházela k hřbitovu, kde zmizela. U sochy se zjevuje i po jejím přemístění na nové místo, buď sedí schýlená na stupních s hlavou v dlaních nebo stojí a dívá se na Prahu.

Bílá paní v Myší díře I.

Zjevně bezhlavý kostlivec v bílé loktuše, nechodil, ale vznášel se, zjevil se jednou kolem roku 1825, vyděsila jednoho mládence, za to, že se ji chtěl podívat do tváře ho shodila ze schodů, mladík si dole vyrazil oko o kolík a obvaz mu vždy něco strhlo, takže musel chodit s nezavázanou "dírou v hlavě".

Bílá paní v Myší díře II.

Postava - bílá paní - sedící "na bobečku" s hlavou v klíně, spatřena za setmění.

Bílá paní v Myší díře III.

Byla vídána z oken okolních příbytků, vycházela z vnitra skály Myší dírou, a to tajnou chodbou spojující jeskyni s poklady s černým psem uvnitř vyšehradské skály s Myší dírou. Je bezhlavá a hlídá tyto poklady. Až budou nalezeny, dostane hlavu a bude vysvobozena.

Bílá paní v Myší díře IV.

"Navalila se" do košíku s prádlem, který v noci nesla ze sušení "na šancích" Myší dírou domů jedna hospodyně. Košík ztěžkl a potom se zase odlehčil. Prádla v něm bylo "seseděné".

Bílá paní ve zvonici I.

Bílá nebo šedá ženská postava vycházela za poledne ze zvonice mezi hroby a šla směrem na hřbitov jeptišek a zmizela u starého proboštství. Když se u nějakého hrobu zastavila "v hlavách" nebo si na něj sedla, někdo z té rodiny měl zemřít.

Bílá paní ve zvonici II.

Jednou v noci se oddělila ode zdi zvonice, jen tak se vláčela vzduchem, na tři přítomné udělala tři křížky a všichni tři do roka zemřeli.

Bílá paní ve zvonici III.

Za tmavých večerů čekávala na příbuznou kostelníka, která byla schopná vidět duch, u Herinkovic kříže. Doprovodila ji ke kostelníkovu domku a zmizela u zvonice. Za dne se jevila jako útržek bílé mlhy a bývala vidět i v oknech zvonice.

Bílá paní ve zvonici IV.

Byla šedá a věšela se nahoře na zvon, takže ho kostelník nemohl utáhnout a rozhoupat.

Bílá paní ve zvonici V.

Vytrvale se zjevovala v malé kapličce u

celostátní organizace zabývající se anomálními a nevyřešenými jevy a událostmi Hlavní město

Praha

Bájný Vyšehrad
"Toť srdce vlasti, stolice knížecí, střed a ohnisko života českého, svatý Vyšehrad, ozářený třpytem bohatýrských dějů i oslněný leskem pověstí a zkazek národních! Vane z něj líbezná poezie staroslovanského života. Duchové praotců oblétají jej..." (Čechy, díl III., vydavatel J. Otto)
"Dlužno věřit mlhavé předině tak, jak ji lid podal." (Popelka Biliánová, 1862-1941)

Za tajemstvím Vyšehradu

Bájeslovný Vyšehrad! Kolik romantických představ zůstává spojeno s tímto výrazným skalním ostrohem. Tady sídlila a vládla kněžna Libuše, sem přinesl divokého kance Bivoj. Odtud skočil přes hradby do Vltavy obětavý Šemík a zachránil tak Horymírovy život. Kdo by neznal tyto poutavé příběhy ze Starých pověstí českých. A vypráví se ještě ledacos jiného. O studeném světle, kterým někdy v noci hoří rotunda sv. Martina. O bílé paní u černé studny. O podzemních sklepeních s poklady hlídaných velkým lvem, o stříbrném koni...

Než se vydáme za vyšehradskými tajemstvími, podívejme se nejprve na základní historická fakta. I když je Vyšehrad bezesporu jedním z nejpamátnějších českých "kopců", školní osnovy mu příliš místa nevěnovaly. Až z odbornější literatury zjistíme, že Vyšehrad byl osídlen v pozdní době kamenné ve 4. tis. př. n. l. Archeologové zde našli pozůstatky po tehdejším osídlení lidem kultury nálevkovitých pohárů. O něco později na Vyšehradě vznikla opevněná osada lidu řivnáčské kultury (2500-2300 př. n. l.). Potom však následuje v osídlení velmi dlouhá přestávka. Další archeologické nálezy, například předrománské základy staveb,jsou datovány až do 10. st. n. l. Ze 6. -7. st., kam by přibližně časově spadala doba vlády kněžny Libuše, žádné archeologické nálezy nemáme. Chybí i jakákoliv zmínka o Vyšehradu té doby v literárních pramenech. Tím je hodnověrnost příběhů ze Starých pověstí českých v podání různých kronikářů ovšem pořádně zpochybněna.

Okolo roku 1000 zažívá Vyšehrad dobu největší panovnické slávy a lesku. Je to doba vlády knížete Vratislava II. (1061-1092) a jeho následovníků Na Vyšehradě té doby najdeme knížecí palác s příslušným hospodářským zázemím, začíná se budovat kostel sv. Petra a Pavla, vzniká vyšehradská kapitula. Sedmdesát let byl Vyšehrad sídlem českých panovníků, poté se kníže Soběslav I. rozhodl vrátit na Pražský hrad. Zašlou slávu se mu ještě pokusil vrátit Karel IV., ale následující husitské bouře udělaly z Vyšehradu doslova zbořeniště. Zcela nový charakter někdejšímu hradišti potom dalo mohutné barokní opevnění. Oživený zájem obrozenců o toto místo dal v minulém století vzniknout Slavínu, kde dnes odpočívá na šest set českých vynikajících osobností. Tato obrozenecká snaha o vyzdvižení Vyšehradu jako národní památky také vedla dnes polozapomenutou českou spisovatelku Popelku Biliánovou (1862-1941) k sebrání všech místních pověstí. Na Vyšehrad to měla blízko. Domek, ve kterém až do své smrti žila, se nachází hned za gotickou bránou zvanou Špička a nese i příslušnou pamětní desku.

Pověsti o kněžně Libuši, dívčí válce a související témata přitom tvoří jen malou část toho, co všechno se Vyšehradu vypráví. Asi nejvíce tady najdeme různých strašidel. Jenom zjevení různých bílých paní je popsáno dvacet. Některé z nich jsou považovány za zjevení kněžny Libuše, o původu jiných se toho mnoho nedovíme. Setkat se nimi můžeme v kostele sv. Petra a Pavla II., ve zřícenině tzv. Libušiny lázně nebo u Černé studny. Jiná místa j hojného výskytu bílé paní, např. malá chodbička Myší díra nebo zvonice na hřbitově, už dnes neexistují.

Co do četnosti na druhém místě jsou zjevení černých a ohnivých psů. Těch je celkem devět. Jednoho z nich, velmi hrozivého s ohnivým řetězem kolem krku, můžete počkat třeba u rotundy sv. Martina. Místní raritou je zjevení ovčáka s podivným zvířetem, prasetem v ovčí kůži, u starého děkanství nebo příšerného křížence psa a jalovice, který řve jako lev.

Po Vyšehradě se prohánějí i strašidelné kočáry. Jeden z nich je černý, záhrobní, a existuje o něm celkem sedm variant pověstí. Někdy je tažen bezhlavými koňmi, bez hlavy je i kočí, osoba vezená v kočáru i černý pes, který kočár doprovází. Jindy je kočár tak žhavý, že po sobě nechává v zemi vypálené koleje. Pokaždé je ale nějakým způsobem spojován s duší člověka, který se za života dopustil něčeho zlého a nemá po smrti pokoje. Méně děsivý je zlatý kočár. Jednou za sto let o půlnoci vyjíždí s knížetem Přemyslem na Pražský hrad a do jedné hodiny jede zase zpět. Kníže Přemysl se tak snaží dozvědět, zda už je čas, aby vyrazil Čechám na pomoc s rytíři spícími ve vyšehradské skále. Unikátní je plátěný kočár. Všechno na něm je zakryto plátnem, kočí, koně i kola. Plátěný kočár prý vozí dávno mrtvého svobodného zednáře z vyšehradského hřbitova do Kunratic.
Kromě rytířského vojska vyšehradská skála ukrývá obrovské poklady, které budou otevřeny, až vyjede vojsko ze skály. Potom se znovu na světle kromě obvyklého zlata a stříbra také objeví stříbrná socha Přemysla, 3 centy diamantů, 2 centy drahokamů, půl centu říčních perel, jimiž prý kdysi Vltava oplývala, zlatá socha staročeského boha hornictví Zély, socha stříbrného koně v životní velikosti, Přemyslovy lýkové střevíce a mošna, Libušina zlatá kolébka a zlaté lože a v neposlední řadě i 120 zlatých lamp, které dodnes samy od sebe hoří. Podle pověsti je těch pokladů na Vyšehradě tolik, že jednou za sto let vyraší ze země v podobě zlatých rostlin, ale pokaždé jinak. Jednou tak na nádvoří někdejší zbrojnice o půlnoci vyrazilo zlaté bodláčí. Až se poklady otevřou, český panovník z nich bude moci zaplatit všechny české dluhy a ještě zakoupit některá sousední území.

Ve výčtu strašidel bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Paní Biliánová jich popsala na desítky včetně raráška, pytlového muže, oběšeného stavitele, průvodů a mší mrtvých, strašidelných mnichů a poustevníků, ohnivého muže, kvočny hledající svá zlatá vajíčka a kostí lezoucích z dlažby rotundy sv. Martina. Nechybí ani bludičky a bílá růže, která zabije toho, kdo ji zvedne.

Samostatnou kapitolou jsou pověsti o čertech, z nichž nejznámější je ta o Čertově sloupu. Téměř zapomenuté jsou příběhy svázané s postavou sv. Petra, ochránce místního kostela. Další pověsti o svatých se týkají sv. Václava, který někdy projíždí nočním Vyšehradem, a sv. Martina, který pomáhá potřebným v okolí své rotundy. Hezký je příběh o nepotopitelné kamenné rakvi sv. Longina. Na přízračnou noční mši do chrámu někdy zamíří průvod dvanácti zlatých apoštolů.

Zvláštní pozornost si zaslouží v minulých letech opomíjený příběh o zázračném obrazu Panny Marie Dešťové. Podle legendy tento obraz namaloval apoštol a evangelista sv. Lukáš, podle vědců pochází z doby Karla IV, kterému také kdysi patřil. Rudolf II. ho daroval svému písaři Ondřeji Hannewaldovi a ten jej věnoval kostelu sv. Petra a Pavla. Když jednou nastalo obzvláštní sucho, zesnulá manželka dárce, paní Hannewaldová, se ve snu zjevila kanovníkovi a poradila mu, aby nesli obraz procesím do Emauz a prosili za déšť. Když bylo procesí vypraveno, začalo pršet ještě než jeho účastníci došli do Emauz. A vydatně pršelo i po tři následující dni. Procesí s obrazem se tedy vydávalo do Emauz pokaždé, když uhodila sucha. A jenom málokdy zůstali prosebníci oslyšeni. O někdejším významu tohoto procesí svědčí to, že jednou se ho zúčastnilo na 20 tisíc lidí.

Druhá vyšehradská Panna Marie dostala přídomek Šancovská neboli Ve hradbách (Hradební). Její tradice vznikla poměrně nedávno. Roku 1725 Michal Hoch, bavorský zednický tovaryš, dal udělat u Šimona Thalera sošku madony a umístil ji v tehdy odsvěceném kostelíku Sv. Jana Stětí, částečně zbořeném a zabudovaném do hradeb. Soška začal ihned konat zázraky, zejména uzdravovala nemocné. Dnes se nachází v chrámu sv. Petra a Pavla a v kapličce je umístěna replika. Kromě toho můžete Pannu Marii na Vyšehradě potkat i v podobě "krásné paní", obvykle u některé ze zdejších studen. Jedna z nich, ta v Karlachových sadech překrytá malou šestibokou stavbičkou., je po Panně Marii přímo pojmenovaná.

Na závěr této kapitoly jsem si nechala jednu zajímavou drobnost. Popelka Biliánová také velmi svědomitě popsala zjevení bílých panen na místě, kde kdysi stával knížecí palác. Později se tam pěstovala zelenina a tamější zahradník jedné letní noci pozoroval, jak po zahradě dokola tančí přízračné bílé panny a zpívají přitom smutné písně, kterým nikdo nerozumí Tam, co panny tancovaly, našel zahradník ráno zeleninu "všecku schýlenou k zemi jedním směrem do kola, jako když ji vítr a déšť k zemi přišlehne". Po zbytek léta "rostla sice na svém místě, ale nevstala již a zůstala tak pochýlena v širokém kole po celé léto" V druhém případě si bílé panny zatancovaly na sněhu před někdejší zbrojnicí. Ráno pak po nich zůstalo vymetené bílé kolo. Nebylo však hladké, nýbrž "byly na něm kudrlinky jako na beránku z másla". Tento pozoruhodný popis asi nejstarších piktogramů v Čechách pochází roku 1905.

Ze světa starověkých legend.a středověkých strašidel jsme se tak dostali až do "ufologické" současnosti. Impozantní oblouk legend a pověstí se klene z minulosti až k nám, plný tajemství, záhad a zázraků. Dávný Vyšehrad má co říct i dnes.

Vyšehradský labyrint

Víte, že na Vyšehradě je labyrint z Chartres? Prý je tam normálně namalovaný na parkovišti a když na něm zrovna nestojí auta, můžete si ho celý projít. Taková zajímavá informace si pochopitelně vyžaduje ověření přímo na místě. Vydejte se tedy dnes s námi za tajemným labyrintem.
Moje pátrání po labyrintu se z

odůofijidfwef weúoiewfj p oiů§oaje úijoijůlksd ljhkljhsd poihfoiwehw weaoi howeifhfahf awihwefh wffhwa weafihefweaifh awpih po podoif popoioej fpooijhůoijwdf iiasdifj piipirf pooihfie foio f poiehfoihf ipaiehf§fhde§fgih eoeiofedpf hapoi

ůljmslkdsnmsdddmk eekemkewfew e wfpoewfjwekewmnfew wep foepfjewf wefwelůkmwdf ewf pojwefklů we wdlj§ wdwea§p pewofj§waoefjflkůwdfjlůfk pojwe f

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

--------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------

TALICH Václav (* 28. 5. 1883 Kroměříž, + 16. 3. 1961 Beroun) - český dirigent a hudební pedagog

Václav Talich byl synem učitele hudební školy a regenschoriho Jana Talicha, od něhož získal základy hudebního vzdělání. V letech 1897-1903 studoval na pražské konzervatoři houslovou hru u Jana Mařáka a O. Ševčíka. Ihned po absolutoriu byl přijat do Berlínské filharmonie a záhy se stal jejím koncertním mistrem. Po roce se ze zdravotních důvodů vrátil zpět do Čech, už s přáním stát se dirigentem. V sezóně 1904-05 byl koncertním mistrem opery v Oděse, politické nepokoje ho vypudily a následující rok učil na hudební škole v Tbilisi. Po návratu do Prahy byl v letech 1906-07 korepetitorem soukromé pěvecké školy, pak dirigentem pražského Orchestrálního sdružení. Nemožnost získat doma pevnou existenci ho vedla na léta 1908-12 do Lublaně, kde byl dirigentem Slovinské filharmonie. Jeho dalším působištěm byla plzeňská opera (1912-15), v dalších letech války se tam živil jako učitel hudby.

V prosinci 1917 dostal Talich poprvé možnost dirigovat jako host Českou filharmonii. V roce 1918 mu bylo K. Kovařovicem nabídnuto místo 2. kapelníka Národního divadla, ale Talich dal přednost dirigentské funkci v České filharmonii. Nejprve v ní působil pod vedením Ludvíka Čelanského, v letech 1919-41 byl jejím uměleckým šéfem. Když k němu pražské mezinárodní hudební festivaly v polovině 20. let obrátily pozornost mezinárodní hudební veřejnosti, Talichův vztah k prvnímu českému orchestru se povážlivě rozvolnil, a to vinou jeho četných zahraničních angažmá. Umělecké závazky v Anglii, ve Skotsku, a zvláště ve Švédsku, kde od roku 1926 po 10 let pravidelně čtyři měsíce v roce působil v čele orchestru Konzertvöreningen ve Stockholmu, nebylo možno bez problémů spojit s povinnostmi pražskými. Talich navíc učil na pražské konzervatoři (1923-27) a od roku 1932 na mistrovské škole pražské konzervatoře. V říjnu 1935 nastoupil jako tzv. "správce opery" Národního divadla a vedl ji až do května 1945. Repertoárově navázal na linii Ostrčilovu s preferencí české opery a posílil soubor o vynikající síly: Zdeňka Chalabalu povolal jako dramaturga a dirigenta, mezi sólisty přivedl M. Podvalovou, M. Tauberovou, B. Blachuta, E. Hakena a další.

Tvrdou prací a zvýšenými uměleckými nároky (zavedl například praxi dělených zkoušek jednotlivých nástrojových skupin) povznesl Talich v době první republiky Českou filharmonii mezi přední světové symfonické orchestry. Počínal si přitom mnohdy diktátorsky, a když si u Smetanových a Janáčkových oper, uváděných v ND, dovolil rozsáhlé upravovatelské zásahy, vytvořil se proti němu tábor odpůrců, jehož osu tvořil Z. Nejedlý a jeho žáci. Naopak dvořákovský tábor a ctitelé Talichem skvěle interpretovaného díla Sukova, Martinů a dalších byli na straně Talichově.

Životní otřes přinesly Talichovi první dny osvobození v květnu 1945, kdy nebyl pro údajné kolaborantství s Němci (musel za války vystoupit s Českou filharmonií v Berlíně za účasti Goebbelse a dalších představitelů nacistické strany) vpuštěn do budovy Národního divadla. O několik dní později byl při setkání se Z. Nejedlým u Smetanova hrobu na Vyšehradě tímto komunistickým ideologem obviněn, že prováděním Smetany za nacistického režimu zneuctil českou hudbu. 16. května 1945 byl v Berouně zatčen, četníky veden přes město a eskortován do pankrácké věznice. Protestní dopis členů České filharmonie z 29. května předsedovi vlády Z. Fierlingerovi zůstal bez odezvy. Po osmi týdnech věznění byl Talich propuštěn na příkaz prezidenta Beneše. K soudní žalobě proti němu pro nedostatek důkazů nedošlo, tzv. čestný soud při Svazu výkonných hudebních umělců došel v listopadu 1945 k závěru, že Talicha nelze viniti ani v nejmenším z nečeského chování.

Na koncertní pódium se Talich vrátil v září 1946. Tehdy už mohl veřejnosti prezentovat i práci Českého komorního orchestru, který vytvořil převážně ze svých žáků (1946-48 opět učil na konzervatoři a na AMU). Od prosince 1946 znovu působil ve filharmonii, od července 1947 byl znovu uměleckým vedoucím opery ND. Jakmile se však po komunistickém puči v únoru 1948 stal Nejedlý opět ministrem kultury, byl Talich okamžitě z ND a filharmonie vypovězen. Na sklonku roku 1949 přijal pozvání ze Slovenska a v Bratislavě řídil do 1952 komorní orchestr a pak i Slovenskou filharmonii (k jeho nejlepším odchovancům patřil dirigent Ladislav Slovák) a učil na VŠMU. Od roku 1954 směl opět nahrávat a veřejně koncertovat s Českou filharmonií, v prosinci 1955 vystoupil naposledy.

(tv)

TATARKA Dominik (* 14. 3. 1913 Drienové, + 10. 5. 1989 Bratislava) - slovenský spisovatel

Dominik Tatarka byl nejvýznamnějším ze slovenských autorů, které normalizace na začátku 70. let odsunula do postavení persona non grata, a svá díla mohl vydávat jen v samizdatu, případně v exilu. Vzhledem k odlišné situaci na Slovensku, kde se spisovatelské disidentské hnutí výrazněji nerozvinulo, byl i jedním z mála slovenských intelektuálů, kteří udržovali kontakty s českou opozicí - Tatarka signoval již při jeho vzniku prohlášení Charta 77.

Tatarkovy literární počátky ve 40. letech jsou spjaty s dozvuky slovenského nadrealismu a poznamenal ho i vliv existencialismu (V úzkosti h?adania, 1942; Panna zázračnica, 1945). V novele Farská republika (1948) vytvořil groteskně přízračné podobenství slovenského fašistického státu. Již v druhé polovině 50. let Tatarka psal částečně alegorické, silně lyrizované novely, jež odrážely vystřízlivění z iluzí o spasitelnosti vyšším rozumem - dogmatem řízené společnosti. Knižního vydání se dočkaly až v dekádě následující: Démon súhlasu (1963), Prútené kreslá (1963).

Tatarka razantně odmítl srpnovou intervenci a nehodlal se "zpacifikovat" ani při snesitelnější a pragmatičtější politice slovenského kulturně režimního establishmentu. Od roku 1970 žil pod stálým policejním dohledem. Jeho texty nabyly podoby nikdy nekončícího, stylově zcela neohraničeného, polymorfního deníku, v němž se lyrickým sítem autorova vnímání odrážely intimní (mnohdy i silně erotické) a společenské skutečnosti. Tatarka tu přijal stylizaci "karpatského pastiera", zosobňujícího umlčený hlas svého národa. Z reflexívních zápisů vznikla - i díky historikovi Jánu Mlynárikovi, jenž text editoval - volná trilogie Písačky. V samizdatu je v roce 1979 vydal v Praze (což bylo příznačné) L. Vaculík ve své edici Petlice, později byly vydány v exilových nakladatelstvích. Pandánem k Písačkám se stala kniha Nahrávačky, jež přepsáním z magnetofonových pásků pořídila Tatarkova důvěrná přítelkyně Eva Štolbová a roku 1988 vyšly v kolínském nakladatelství Index.

Tatarkovo dílo bylo jako první (1986) odměněno Cenou Jaroslava Seiferta.

(jp)

TAUBEROVÁ Marie (* 28. 4. 1911 Vysoké Mýto) - českápěvkyně-sopranistka

MarieTauberová, vlastním jménem Marie Proskeová, studovala nejprve hru na klavír a zpěv ve Vídni na hudební akademii. Pro její hlasovou výchovu byla rozhodující dvě studijní léta u Carpiho v Miláně. V roce 1936 poprvé hostovala v Národním divadle, jehož členkou byla od listopadu 1936 do září 1973. Byla provdána za dirigenta J. Krombholce. Její jemný koloraturní soprán charakteristického zabarvení, spojený s příkladnou dikcí, jakož i dívčí půvab vždy úsměvné světlovlásky ji předurčily jak pro subretní role (Barče ve Smetanově Hubičce), tak pro Mozartovu Zuzanku a Papagenu (Figarova svatba a Kouzelná flétna), Zerbinettu Straussovy Ariadny, ale i pro Evu Wagnerových Mistrů pěvců. K jejím vrcholným kreacím patřila Karolina ze Smetanových Dvou vdov a titulní role Julietty a Mirandoliny B. Martinů. V koncertním repertoáru měla velký ohlas zvláště její interpretace písní J. Křičky. Uplatnila se též ve filmech (U nás v Kocourkově a dalších).

(tv)

TAUER Felix (* 20. 11. 1893 Plzeň, + 17. 3. 1981 Praha) - český orientalista a překladatel

Felix Tauer, přední znalec perské literatury, ale i celého islámského světa, byl vedle Rudolfa Růžičky a J. Rypky nejmladší z trojlístku žáků a následovníků proslulého A. Musila. Tauer na pražské univerzitě vystudoval češtinu a dějepis (1918). Už tehdy se však probudil jeho zájem o islámskou kulturu, který ho nakonec přivedl na další studia do Istanbulu (1921-22), kde studoval jak turecké, tak arabské a perské rukopisy. Po návratu se habilitoval (1925) a poté působil jako docent a po okupačním intermezzu od roku 1945 jako profesor dějin islámských zemí na Filosofické fakultě UK až do svého penzionování (1965).

Tauer vzdor šíři svých zájmů byl především vynikajícím znalcem perské historické a naukové literatury. Na toto téma publikoval už před 2. světovou válkou ve francouzštině, zásadní význam má i jeho obsáhlá stať zahrnutá do Dějin perské a tádžické literatury. Stejně objevné pro českého čtenáře byly i jeho pasáže o Orientu v Dějinách lidstva (1936-43) z období od vystoupení Muhammada po výboje Mongolů.

Pro širší veřejnost však zůstane Tauer známý především svým kompletním překladem klasického díla Tisíc a jedna noc (šest svazků vyšlo 1928-32, poslední dva 1954, 2. vydání 1972-75). Už po smrti autora vyšlo dílo Svět islámu, jeho dějiny a kultura (1984). Mezi jeho žáky - íránisty - vynikl především Otakar Klíma (autor Slávy a pádu starého Íránu), Jiří Bečka a Jan Marek, ale Tauer ovlivnil i řadu našich arabistů a turkologů, například Luďka Hřebíčka.

(fh)

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

--------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------

TALICH Václav (* 28. 5. 1883 Kroměříž, + 16. 3. 1961 Beroun) - český dirigent a hudební pedagog

Václav Talich byl synem učitele hudební školy a regenschoriho Jana Talicha, od něhož získal základy hudebního vzdělání. V letech 1897-1903 studoval na pražské konzervatoři houslovou hru u Jana Mařáka a O. Ševčíka. Ihned po absolutoriu byl přijat do Berlínské filharmonie a záhy se stal jejím koncertním mistrem. Po roce se ze zdravotních důvodů vrátil zpět do Čech, už s přáním stát se dirigentem. V sezóně 1904-05 byl koncertním mistrem opery v Oděse, politické nepokoje ho vypudily a následující rok učil na hudební škole v Tbilisi. Po návratu do Prahy byl v letech 1906-07 korepetitorem soukromé pěvecké školy, pak dirigentem pražského Orchestrálního sdružení. Nemožnost získat doma pevnou existenci ho vedla na léta 1908-12 do Lublaně, kde byl dirigentem Slovinské filharmonie. Jeho dalším působištěm byla plzeňská opera (1912-15), v dalších letech války se tam živil jako učitel hudby.

V prosinci 1917 dostal Talich poprvé možnost dirigovat jako host Českou filharmonii. V roce 1918 mu bylo K. Kovařovicem nabídnuto místo 2. kapelníka Národního divadla, ale Talich dal přednost dirigentské funkci v České filharmonii. Nejprve v ní působil pod vedením Ludvíka Čelanského, v letech 1919-41 byl jejím uměleckým šéfem. Když k němu pražské mezinárodní hudební festivaly v polovině 20. let obrátily pozornost mezinárodní hudební veřejnosti, Talichův vztah k prvnímu českému orchestru se povážlivě rozvolnil, a to vinou jeho četných zahraničních angažmá. Umělecké závazky v Anglii, ve Skotsku, a zvláště ve Švédsku, kde od roku 1926 po 10 let pravidelně čtyři měsíce v roce působil v čele orchestru Konzertvöreningen ve Stockholmu, nebylo možno bez problémů spojit s povinnostmi pražskými. Talich navíc učil na pražské konzervatoři (1923-27) a od roku 1932 na mistrovské škole pražské konzervatoře. V říjnu 1935 nastoupil jako tzv. "správce opery" Národního divadla a vedl ji až do května 1945. Repertoárově navázal na linii Ostrčilovu s preferencí české opery a posílil soubor o vynikající síly: Zdeňka Chalabalu povolal jako dramaturga a dirigenta, mezi sólisty přivedl M. Podvalovou, M. Tauberovou, B. Blachuta, E. Hakena a další.

Tvrdou prací a zvýšenými uměleckými nároky (zavedl například praxi dělených zkoušek jednotlivých nástrojových skupin) povznesl Talich v době první republiky Českou filharmonii mezi přední světové symfonické orchestry. Počínal si přitom mnohdy diktátorsky, a když si u Smetanových a Janáčkových oper, uváděných v ND, dovolil rozsáhlé upravovatelské zásahy, vytvořil se proti němu tábor odpůrců, jehož osu tvořil Z. Nejedlý a jeho žáci. Naopak dvořákovský tábor a ctitelé Talichem skvěle interpretovaného díla Sukova, Martinů a dalších byli na straně Talichově.

Životní otřes přinesly Talichovi první dny osvobození v květnu 1945, kdy nebyl pro údajné kolaborantství s Němci (musel za války vystoupit s Českou filharmonií v Berlíně za účasti Goebbelse a dalších představitelů nacistické strany) vpuštěn do budovy Národního divadla. O několik dní později byl při setkání se Z. Nejedlým u Smetanova hrobu na Vyšehradě tímto komunistickým ideologem obviněn, že prováděním Smetany za nacistického režimu zneuctil českou hudbu. 16. května 1945 byl v Berouně zatčen, četníky veden přes město a eskortován do pankrácké věznice. Protestní dopis členů České filharmonie z 29. května předsedovi vlády Z. Fierlingerovi zůstal bez odezvy. Po osmi týdnech věznění byl Talich propuštěn na příkaz prezidenta Beneše. K soudní žalobě proti němu pro nedostatek důkazů nedošlo, tzv. čestný soud při Svazu výkonných hudebních umělců došel v listopadu 1945 k závěru, že Talicha nelze viniti ani v nejmenším z nečeského chování.

Na koncertní pódium se Talich vrátil v září 1946. Tehdy už mohl veřejnosti prezentovat i práci Českého komorního orchestru, který vytvořil převážně ze svých žáků (1946-48 opět učil na konzervatoři a na AMU). Od prosince 1946 znovu působil ve filharmonii, od července 1947 byl znovu uměleckým vedoucím opery ND. Jakmile se však po komunistickém puči v únoru 1948 stal Nejedlý opět ministrem kultury, byl Talich okamžitě z ND a filharmonie vypovězen. Na sklonku roku 1949 přijal pozvání ze Slovenska a v Bratislavě řídil do 1952 komorní orchestr a pak i Slovenskou filharmonii (k jeho nejlepším odchovancům patřil dirigent Ladislav Slovák) a učil na VŠMU. Od roku 1954 směl opět nahrávat a veřejně koncertovat s Českou filharmonií, v prosinci 1955 vystoupil naposledy.

(tv)

TATARKA Dominik (* 14. 3. 1913 Drienové, + 10. 5. 1989 Bratislava) - slovenský spisovatel

Dominik Tatarka byl nejvýznamnějším ze slovenských autorů, které normalizace na začátku 70. let odsunula do postavení persona non grata, a svá díla mohl vydávat jen v samizdatu, případně v exilu. Vzhledem k odlišné situaci na Slovensku, kde se spisovatelské disidentské hnutí výrazněji nerozvinulo, byl i jedním z mála slovenských intelektuálů, kteří udržovali kontakty s českou opozicí - Tatarka signoval již při jeho vzniku prohlášení Charta 77.

Tatarkovy literární počátky ve 40. letech jsou spjaty s dozvuky slovenského nadrealismu a poznamenal ho i vliv existencialismu (V úzkosti h?adania, 1942; Panna zázračnica, 1945). V novele Farská republika (1948) vytvořil groteskně přízračné podobenství slovenského fašistického státu. Již v druhé polovině 50. let Tatarka psal částečně alegorické, silně lyrizované novely, jež odrážely vystřízlivění z iluzí o spasitelnosti vyšším rozumem - dogmatem řízené společnosti. Knižního vydání se dočkaly až v dekádě následující: Démon súhlasu (1963), Prútené kreslá (1963).

Tatarka razantně odmítl srpnovou intervenci a nehodlal se "zpacifikovat" ani při snesitelnější a pragmatičtější politice slovenského kulturně režimního establishmentu. Od roku 1970 žil pod stálým policejním dohledem. Jeho texty nabyly podoby nikdy nekončícího, stylově zcela neohraničeného, polymorfního deníku, v němž se lyrickým sítem autorova vnímání odrážely intimní (mnohdy i silně erotické) a společenské skutečnosti. Tatarka tu přijal stylizaci "karpatského pastiera", zosobňujícího umlčený hlas svého národa. Z reflexívních zápisů vznikla - i díky historikovi Jánu Mlynárikovi, jenž text editoval - volná trilogie Písačky. V samizdatu je v roce 1979 vydal v Praze (což bylo příznačné) L. Vaculík ve své edici Petlice, později byly vydány v exilových nakladatelstvích. Pandánem k Písačkám se stala kniha Nahrávačky, jež přepsáním z magnetofonových pásků pořídila Tatarkova důvěrná přítelkyně Eva Štolbová a roku 1988 vyšly v kolínském nakladatelství Index.

Tatarkovo dílo bylo jako první (1986) odměněno Cenou Jaroslava Seiferta.

(jp)

TAUBEROVÁ Marie (* 28. 4. 1911 Vysoké Mýto) - českápěvkyně-sopranistka

MarieTauberová, vlastním jménem Marie Proskeová, studovala nejprve hru na klavír a zpěv ve Vídni na hudební akademii. Pro její hlasovou výchovu byla rozhodující dvě studijní léta u Carpiho v Miláně. V roce 1936 poprvé hostovala v Národním divadle, jehož členkou byla od listopadu 1936 do září 1973. Byla provdána za dirigenta J. Krombholce. Její jemný koloraturní soprán charakteristického zabarvení, spojený s příkladnou dikcí, jakož i dívčí půvab vždy úsměvné světlovlásky ji předurčily jak pro subretní role (Barče ve Smetanově Hubičce), tak pro Mozartovu Zuzanku a Papagenu (Figarova svatba a Kouzelná flétna), Zerbinettu Straussovy Ariadny, ale i pro Evu Wagnerových Mistrů pěvců. K jejím vrcholným kreacím patřila Karolina ze Smetanových Dvou vdov a titulní role Julietty a Mirandoliny B. Martinů. V koncertním repertoáru měla velký ohlas zvláště její interpretace písní J. Křičky. Uplatnila se též ve filmech (U nás v Kocourkově a dalších).

(tv)

TAUER Felix (* 20. 11. 1893 Plzeň, + 17. 3. 1981 Praha) - český orientalista a překladatel

Felix Tauer, přední znalec perské literatury, ale i celého islámského světa, byl vedle Rudolfa Růžičky a J. Rypky nejmladší z trojlístku žáků a následovníků proslulého A. Musila. Tauer na pražské univerzitě vystudoval češtinu a dějepis (1918). Už tehdy se však probudil jeho zájem o islámskou kulturu, který ho nakonec přivedl na další studia do Istanbulu (1921-22), kde studoval jak turecké, tak arabské a perské rukopisy. Po návratu se habilitoval (1925) a poté působil jako docent a po okupačním intermezzu od roku 1945 jako profesor dějin islámských zemí na Filosofické fakultě UK až do svého penzionování (1965).

Tauer vzdor šíři svých zájmů byl především vynikajícím znalcem perské historické a naukové literatury. Na toto téma publikoval už před 2. světovou válkou ve francouzštině, zásadní význam má i jeho obsáhlá stať zahrnutá do Dějin perské a tádžické literatury. Stejně objevné pro českého čtenáře byly i jeho pasáže o Orientu v Dějinách lidstva (1936-43) z období od vystoupení Muhammada po výboje Mongolů.

Pro širší veřejnost však zůstane Tauer známý především svým kompletním překladem klasického díla Tisíc a jedna noc (šest svazků vyšlo 1928-32, poslední dva 1954, 2. vydání 1972-75). Už po smrti autora vyšlo dílo Svět islámu, jeho dějiny a kultura (1984). Mezi jeho žáky - íránisty - vynikl především Otakar Klíma (autor Slávy a pádu starého Íránu), Jiří Bečka a Jan Marek, ale Tauer ovlivnil i řadu našich arabistů a turkologů, například Luďka Hřebíčka.

(fh)